Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1191/2017Usnesení NS ze dne 18.10.2017

HeslaDokazování
Znásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1191.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 185 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1191/2017-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání podaném A. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 2 To 19/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 55/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 1 T 55/2016, byl A. B. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době nejméně od začátku měsíce června 2016 do poloviny měsíce července 2016 opakovaně za účelem svého sexuálního uspokojení, nejméně ve třech případech – v chatce na své zahrádce v KO R., ve svém osobním vozidle v R., za obchodním domem Tesco a dále v KO M., okres Ch., při pobytu u rybníka Sedlec, v období mezi 9. 7. 2016 až 14. 7. 2016, když nezletilou „XXXXX“ *), vzal na projížďku loďkou, se před nezletilou „XXXXX“ obnažoval na přirození, požadoval po ní, aby brala jeho přirození do ruky a hrála si s ním a dávala mu na přirození pusinky a nejméně jedenkrát v chatce na své zahradě v KO R. nezletilou poškozenou svlékl, osahával na přirození a zasouval jí prsty do přirození, přičemž při tomto svém jednání zneužil bezbrannosti nezletilé poškozené, která s ohledem na svůj věk nemohla mít dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápala smysl jeho jednání a byla schopna jasného projevení nesouhlasu s tímto jednáním. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 2 To 19/2017, tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že nadále trvá na své nevině, přičemž je přesvědčen, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. Odsuzující rozsudek je postaven výlučně na výpovědi poškozené, což ovšem nemůže obstát, neboť soudy dostatečně nepřihlížely ke svědeckým výpovědím svědků, kteří obhajobě obviněného věří a částečně jeho verzi skutkového děje i podporují, jelikož tito měli mj. sledovat pohyb obviněného na loďce na rybníku Sedlec. Nesprávně bylo hodnoceno rovněž gynekologické vyšetření poškozené, které neprokázalo skutečnosti, že se děj měl odehrát tak, jak tvrdí poškozená. Taktéž v dalších bodech soudy vycházely výhradně z výpovědi poškozené a nebylo dostatečně přihlédnuto k důkazům svědčícím o nevině obviněného. Pokud přitom vyvstaly jakékoli pochybnosti či nejasnosti, mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti připomenula dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedla, že obviněný opětovně uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby, přičemž na základě učiněných skutkových zjištění, jež vyplývají z provedeného dokazování, není o vině obviněného z jemu přisuzovaného jednání důvodných pochyb. Nadto poukázala, že obviněný výlučně napadá z jeho pohledu nesprávně provedený a hodnocený proces dokazování, nikoli nesprávné právní posouzení věci. Uplatněné dovolací námitky tudíž nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně.

Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod. V daném kontextu nelze považovat za porušení zásady in dubio pro reo toliko skutečnost, že se soudy přiklonily k verzi obžaloby, pokud tato byla podpořena relevantními důkazy a ze strany soudů též náležitě odůvodněna. Zásadu in dubio pro reo tedy nelze vykládat tak, že by jakékoli nesrovnalosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z případných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, pokud obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka anebo obžalovaného uvěřil či nikoli, přičemž rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom takřka výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantně byla uplatněna toliko námitka stran porušení zásady in dubio pro reo, tedy jeden z aspektů práva na spravedlivý proces, která ovšem, jak bude uvedeno dále, nebyla shledána opodstatněnou. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené a dalších svědeckých výpovědí, závěrů vyplývajících ze zpracovaných znaleckých posudků apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Rovněž je namístě připomenout, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Obviněný oproti tomu v rámci své obhajoby vytrhává z celkového kontextu jednotlivé informace, dílčí sdělení, vybrané části svědeckých výpovědí, resp. snaží se každý důkaz izolovat zvlášť a snáze jej poté zpochybnit. K tomu předkládá důkazy, které by jeho verzi alespoň v omezené míře podporovaly, avšak zejména soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil, zcela jasně a přesvědčivě rozvedl, proč neuvěřil mj. svědeckým výpovědím A. S., S. H. a L. H. (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). V případech, kdy jsou závěry o vině obviněného postaveny téměř výlučně na jediném důkazu (zde výpověď poškozené), jsou soudy povinny o to obezřetněji hodnotit veškeré další okolnosti případu. Tomuto požadavku podle Nejvyššího soudu soudy v projednávané věci dostály, jelikož se pečlivě věnovaly nejen samotnému obsahu dané výpovědi, nýbrž i okolnostem, za jakých se rodiče nezletilé poškozené o jednání obviněného dozvěděli, jak dále k celé záležitosti přistupovali, zda se mohla tehdy šestiletá poškozená dozvědět o podrobnostech intimního sexuálního styku i jinak, než vlastní prožitou událostí, či vůbec podmínkám na inkriminovaných místech, kde se mělo obviněnému přisuzované jednání odehrát.

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin (správně zvlášť závažný zločin) znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 10. 2017

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru