Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1183/2004Usnesení NS ze dne 20.10.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1183.2004.1
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 37/05


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1183/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2004 o dovolání, které podal obviněný P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 4 To 700/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 206/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 20 T 206/2002, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „nejpozději do 4. 7. 2002 v P., okres N. J., neuhradil D. G. částku 400.000,- Kč, kterou obdržel prostřednictvím Z. V. od a.s. ČSOB L., se sídlem v P., ve dnech 14. 6. 2002 a 3. 7. 2002, za prodej osobního vozidla zn. Subaru Impreza, jehož majitelem byl D. G., na základě ústní směnné smlouvy ze dne 10. 5. 2002 a 11. 5. 2002, kterou uzavřel se jmenovaným v P. Finanční částku si ponechal pro svou potřebu s tím, že za částku 175.000,- Kč zakoupil od J. B. osobní vozidlo zn. VW Golf 1,9 TDI, čímž způsobil D. G. škodu ve výši 400.000,- Kč, neboť mu nepředal ani částku 280.000,- Kč, utrženou dne 19. 6. 2002 od spol. s.r.o. L. G., se sídlem v O. – H., za prodej osobního motorového vozidla VW Passat 1,9 TDI.“ Za tento trestný čin byl podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §§ 58 odst. 1, 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti uhradit v průběhu zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla VW Golf 1,9 TDI, nacházejícího se v prostorách firmy L., F. p. R. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému D. G. částku 400.000,- Kč.

O odvolání obviněného P. P. proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 4 To 700/2003, jímž z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci učiněném podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. (bod I/). Dále bylo vysloveno, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn (bod II/). Předmětný rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 3. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí (rozsudku) odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok uvedený pod bodem II). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jak soud prvního stupně tak i soud odvolací skutek nesprávně právně kvalifikovaly jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ačkoliv obviněný (dovolatel) již ve svých odvolacích námitkách poukazoval na to, že poškozenému částku 280 000,- Kč předal a jediný, kdo tuto skutečnost popřel, byl samotný poškozený D. G. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že další důkazy, které by svědčily o pravdivosti výpovědi poškozeného, nebyly v hlavním líčení provedeny. Přitom na podporu tvrzení dovolatele vypovídal svědek B. K., který uvedl, že jemu samému poškozený potvrdil, že obviněný (dovolatel) mu skutečně něco dal, i když u předání finanční hotovosti svědek přímo přítomen nebyl. Tato svědecká výpověď podle dovolatele vzbuzuje přinejmenším pochybnosti o jeho vině. Ty je třeba vždy hodnotit ve prospěch obviněného. Za této situace měly proto soudy dospět k závěru, že skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem, což znamená, že již soud prvního stupně měl rozhodnout o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Odvolací soud pak podle dovolatele pochybil v tom, že se s vadnými závěry soudu prvního stupně v podstatě ztotožnil a konstatovaná pochybení nenapravil. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem v závěru dovolání navrhl, aby „dovolací soud z dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil ve smyslu ust. § 265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2004, č.j. 4 To 700/2003, a okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 10. 2003, č.j. 20 T 206/2002 a přikázal věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“

K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména připomněl, že dovoláním z uvedeného zákonného důvodu lze napadnout právní kvalifikaci skutku zjištěného soudem, nikoliv však skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly. Z odůvodnění dovolání obviněného P. P. je však podle státního zástupce patrné, že dovolatel akcentuje odlišné hodnocení důkazů (tj. napadá správnost skutkových zjištění soudů) a na tomto základě se domáhá nového projednání věci. Jeho podání ovšem nepřináší nic nového oproti důvodům uplatněným v dosavadní obhajobě a v řízení o odvolání, takže nové projednání dané věci u dovolacího soudu by podle názoru státního zástupce bylo jen jakýmsi skrytým druhým odvolacím řízením. Dovolatel ve skutečnosti nevytkl napadenému rozsudku ani řízení, jež mu předcházelo, žádnou vadu, která by byla podřaditelná jak pod použitý dovolací důvod, tak pod některý z jiných taxativně stanovených dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl, aby dovolací soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Pro úplnost je zapotřebí poznamenat, že nad rámec oprávnění vyplývajících z ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného prostřednictvím svého zmocněnce ve formě písemného podání vyjádřil též poškozený D. G. Konstatoval, že dovolatelova argumentace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neodpovídá a podané dovolání by proto mělo být podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, přičemž zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. je podle názoru Nejvyššího soudu splněna i tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci. Tím v podstatě bylo (z hlediska obsahu výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) odvolání obviněného proti výroku o vině a dalším napadeným výrokům zamítnuto, protože v těchto výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkl především to, že v pochybnostech, které podle přesvědčení dovolatele z obsahu provedených důkazů vyplývaly, hodnotily tyto pochybnosti v rozporu se zásadou in dubio pro reo nikoliv v jeho prospěch, ale k jeho tíži. S namítaným vadně zjištěným skutkovým stavem věci pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) vadné právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ačkoliv podle něj provedené důkazy závěr o vině tímto trestným činem nedovolovaly.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely z jiných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě rozvedena a odůvodněna zejm. na str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 2 - 4 rozsudku odvolacího soudu), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.

Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 296/04 str. 4, 5).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. října 2004

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru