Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1158/2020Usnesení NS ze dne 18.11.2020

HeslaUpuštění od potrestání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1158.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. i) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 46 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1158/2020-740

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 11. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné H. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY (sídlo XY), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 7 To 394/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 8/2018, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 7 To 394/2019, zrušuje.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 T 8/2018, byla obviněná H. S. uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že

„poté, co dne 1. 6. 2016 uzavřela nájemní smlouvu na dobu určitou k bytu č.XY na adrese XY, XY s majitelkou bytu paní J. R., nar. XY s datem ukončení k 31. 5. 2017, kdy nájemní smlouva ji nebyla prodloužena, byt neopustila a nepředala majitelce, kdy při jednání o vyklizení bytu před Obvodním soudem pro Prahu 4 uvedla, že si je vědoma, že nemůže byt bez nájemní smlouvy užívat, kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 28C 153/2017-37 z 30. 8. 2017 jí uložil povinnost předmětný byt vyklidit a předat majitelce bytu do 3 dnů od právní moci, a který nabyl právní moci dnem 30. 11. 2017, byt majitelce minimálně do 4. 1. 2018 nepředala, přičemž byt vědomě neoprávněně užívala od 1. 6. 2017 nejméně do 7. 11. 2017.“

2. Za to byla obviněná podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená J. R., nar. XY, bytem XY, XY odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 7 To 394/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e) trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu v tomto rozsahu sám rozhodl tak, že se podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku upouští od potrestání.

4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněné, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval předchozí průběh řízení. Zdůraznil, že ve věci již dvakrát kasačním způsobem vůči rozhodnutím Městského soudu v Praze rozhodoval Nejvyšší soud (usnesení ze dne 19. 12. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1358/2018 a usnesení ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 3 Tdo 280/2020). Podle nejvyššího státního zástupce v předkládané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro upuštění od potrestání ve smyslu § 46 odst. 1 trestního zákoníku. Celkové chování obviněné po činu nesvědčí o jejím skutečném vnitřním kritickém náhledu na spáchaný čin a ani její jednání, které následovalo po jeho dokonání, se neprojevovalo lítostí, vyjma účelové lítosti nad vlastním trestním stíháním. Rovněž celkový postoj obviněné ke spáchanému činu nevykazuje žádné zřetelné stopy jakékoliv, natož pak účinné, snahy po nápravě, jak odvolací soud dovodil. Odvolací soud nehodnotil jednání obviněné komplexně. K dnešnímu dni není ani zřejmé, zda se obviněná poškozené pronajímatelce bytu alespoň omluvila, když už ze svých dlužných plateb vůči ní ničeho neuhradila. Jestliže odvolací soud k aplikaci § 46 odst. 1 trestního zákoníku přistoupil, své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu.

5. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 7 To 394/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu pro případ, kdy by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem.

6. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněné s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

7. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla obviněná zproštěna obžaloby.

9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Nejvyšší státní zástupce tedy argumentoval v souladu s uplatněným dovolacím důvodem, když namítal, že odvolací soud rozhodl o upuštění od potrestání obviněné, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku.

11. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

12. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru o splnění podmínek upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku. Podle odvolacího soudu obviněná činu lituje, jelikož již v civilním řízení o vyklizení předmětného bytu uvedla, že se strašně všem omlouvá, je jí líto celé té situace. Rovněž v závěrečné řeči před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku uvedla, že je jí líto, co se stalo. Podmínku projevené účinné snahy po nápravě spatřuje odvolací soud ve zjištění, že obviněná přestala byt osobně užívat již 1. 7. 2017, když společně se svým synem i tehdejším druhem byt opustila a zdržovala se po známých až do dne 8. 11. 2017, kdy jí bylo příslušným úřadem přiděleno krizové lůžko. Konkrétní okolnosti činu pak podle odvolacího soudu vybočují z obvyklých okolností páchání uvedeného přečinu většinou pachatelů. Obviněná se ocitla v životní situaci, kdy byla postavena před volbu, zda se stane i se svým sedmiletým synem bezdomovkyní, v důsledku čehož jí OSPOD syna odebere, nebo zda poruší vlastnické právo poškozené k předmětnému bytu a tento bude po určitou dobu užívat bez právního důvodu. Situace obviněné nebyla adekvátně řešena ani sociálními orgány Městské části Praha 12, a svědčí o nefunkčnosti sociálního systému. Sankcionovat obviněnou za uvedenou situaci, kterou nezavinila, by bylo podle odvolacího soudu nepochybně hrubým porušením zásady humanity a subsidiarity trestní represe. Na obviněnou dostatečně působí místo trestu již její trestní stíhání, její postavení před soud, projednání její trestní věci před soudem a vyslovení viny, přičemž takové působení postačuje k její nápravě. Tyto závěry odvolacího soudu jsou nesprávné, protože neodpovídají skutkovým okolnostem případu.

13. Podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Zákon zde vyjadřuje jednotlivé podmínky, za jejichž kumulativního splnění je možné upustit od potrestání. Upustit od potrestání lze pouze u přečinů. Další podmínkou je projevení lítosti nad spácháním přečinu. O tom, že pachatel lituje spáchání přečinu, svědčí především jeho vnitřní postoj k činu a jeho celkové následné chování po spáchání přečinu. Nemusí dojít k formálnímu projevu lítosti, zpravidla je však nutné další aktivní jednání, např. dobrovolné ukončení trestné činnosti tam, oznámení trestné činnosti, náhrada škody nebo nemajetkové újmy způsobené přečinem, dále omluva poškozenému, odstranění nebo zmírnění jiných škodlivých následků spáchaného přečinu apod. Předpokladem lítosti je doznání pachatele ke spáchanému přečinu. Nedozná-li pachatel, že provedl určité jednání, a že tím způsobil následky významné pro trestní právo, nemůže jít o lítost ve smyslu § 46 odst. 1 trestního zákoníku, neboť se vyžaduje, aby pachatel litoval spáchání právě toho činu, kterého se dopustil. U upuštění od potrestání je nutné projevit účinnou snahu po nápravě. Jde jednak o nápravu samotného pachatele (lítost pachatele a její projevy jsou zde prvním předpokladem, dále to může být zanechání škodlivých návyků pachatele, apod.), ale též o nápravu škodlivých důsledků jím spáchaného přečinu. Snaha pachatele by však měla být taková, aby nebyla jen formální a aby její výsledek byl reálně dosažitelný. Povaha a závažnost spáchaného přečinu jsou zde další podmínkou a již pouhé projednání věci postačí k nápravě pachatele i k ochraně společnosti. Povahu přečinu určují především jeho zákonné znaky (zejména druh a význam chráněného zájmu, jednání charakterizující jeho objektivní stránku, forma zavinění), tak také konkrétní okolnosti, za nichž byl přečin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka pachatele, způsobené následky, existence polehčujících a přitěžujících okolností). Hodnocení povahy přečinu souvisí též s posouzením jeho závažnosti. Dosavadní život pachatele jako další předpoklad k upuštění od potrestání musí dávat dostatečně odůvodněnou prognózu pozitivního vývoje pachatelova chování a toho, že se napraví i bez uložení trestu. Upuštění od potrestání je pak podmíněno závěrem soudu, podle něhož s ohledem na výše uvedené předpoklady lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před soudem postačí k nápravě pachatele i k ochraně společnosti, takže jakékoli další působení na pachatele některým z trestů se už po vyslovení viny v rozsudku nejeví potřebným, a to jak z hlediska osoby pachatele, tak ani z hlediska zájmů společnosti na ochraně určitých hodnot zasažených spáchaným přečinem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 632–642).

14. Především nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že obviněná svého činu lituje. Již samotná formulace vyjádření obviněné akcentovaná odvolacím soudem, že je jí líto celé situace, explicitně nevyjadřuje lítost nad tím, co svým jednáním způsobila. Tomuto vyjádření lze stejně dobře rozumět tak, že je obviněné líto, co jí způsobila poškozená. Na vnitřní postoj obviněné ke spáchanému činu je proto nutno usuzovat v kontextu jejího celkového chování po spáchání činu, včetně celého průběhu trestního řízení. Předpokladem lítosti, jak bylo uvedeno, je především doznání pachatele ke spáchanému přečinu, tedy doznání všech podstatných okolností případu. Obviněná přitom v rámci trestního řízení opakovaně brojila proti skutkovým závěrům soudů. V posledním odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, jež odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí rekapituluje jen o několik odstavců před svými úvahami ohledně splnění podmínek pro upuštění od potrestání, obviněná namítla, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a výsledek dokazování je nespravedlivý a věcně neudržitelný. Byla to ona, kdo byl poškozen jednáním majitelky bytu. Buď jednala v nutné obraně (jindy hovoří o krajní nouzi), nebo se svolením poškozené, ale v žádném případě úmyslně protiprávně. Obviněná setrvala na stanovisku, že byt užívala se svolením poškozené, a to pouze do 30. 6. 2017. Ve stejném duchu se obviněná například již předtím vyjádřila k dovolání nejvyššího státního zástupce, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 3 Tdo 280/2020. Obviněná tam uvedla, že předmětný byt v době od 1. 7. 2017 do 7. 11. 2017 neužívala. Poškozené skutečně žádná újma ani škoda jejím jednáním nevznikla. Naopak tím, že poškozená nedodržela domluvu ohledně dlouhodobého pronájmu, poškodila jí a její rodinu tak, že v důsledku návalu stresu a nejistoty ze ztráty bydlení a odebrání syna celou situaci nezvládli a s partnerem se po dvacetiletém vztahu rozešli. Obviněná je přesvědčena, že pokud by se nemuseli z bytu poškozené odstěhovat oproti původní dohodě za rok po nastěhování, tak jsou dodnes jako rodina spolu a vychovávají syna společně. Poškozená měla podle obviněné po celou dobu nájemního vztahu nájemné hrazeno a nevznikl žádný dluh, stížnosti poškozené na její chování jsou neopodstatněné a nepravdivé a mají pouze zakrýt fakt, že to poškozená nedodržela dohodu ohledně pronájmu na deset let, protože nechtěla, aby nájemné, které hradil úřad práce, musela danit podle zákona o dani z příjmu, a proto nájemní smlouvu neobnovila. Takové jednání a chování poškozené vedené pouze vidinou vyššího zisku zničilo obviněné a jejímu synovi rodinu, vztah a víru ve slušnost a pravdomluvnost lidí.

15. Již z uvedeného je zřejmé, že obviněná neakceptuje ani základní skutkové okolnosti činu, jak objektivní, tak subjektivní povahy. Obviněná zarytě setrvává na tvrzení, že byt neoprávněně neužívala, po skončení nájmu se zde zdržovala pouze jeden měsíc se svolením poškozené. Žádnou škodu svým jednáním poškozené nezpůsobila. Celou situaci naopak způsobila poškozená, když jí neprodloužila nájem, a příslušné sociální orgány, které se o ni nepostaraly. Obviněná je přesvědčena, že jednala v nutné obraně či krajní nouzi. Na tomto základě rozhodně nelze hovořit o doznání obviněné. Stejně tak nelze u obviněné nalézt jakoukoliv sebereflexi či dokonce lítost nad jejím činem.

16. V kontextu uvedeného pak nelze přisvědčit ani závěru odvolacího soudu, že obviněná projevila účinnou snahu po nápravě svého činu. Odvolací soud zde vyšel z toho, že obviněná byt opustila již 1. 7. 2017, což je ovšem zcela v rozporu se skutkovými okolnostmi uvedenými ve skutkové větě, podle který byt neoprávněně užívala až do 7. 11. 2017. Nelze proto uvažovat o tom, že by snad obviněná dobrovolně ukončila svou trestnou činnost. Nutno podotknout, že k dnešnímu dni není ani zřejmé, že by se obviněná poškozené pronajímatelce bytu alespoň omluvila, když už ze svých dlužných plateb vůči ní vzhledem ke své ekonomické situaci nic neuhradila.

17. Dovolateli je třeba přisvědčit i v tom, že nemohou bez dalšího obstát ani další úvahy odvolacího soudu stran vyhodnocení povahy a závažnosti spáchaného přečinu. Odvolací soud nehodnotil jednání obviněné komplexně. S odvolacím soudem lze souhlasit pouze v tom, že obviněná se skutečně se svojí rodinou nacházela v tíživé ekonomické situaci a příslušné sociální orgány jí v rozhodné době nezajistily sociální bydlení, ani neposkytly kauci k pronájmu jiného bytu. Nelze však přehlédnout, že obviněná svoji dlouhodobě nepříznivou ekonomickou situaci znala a nejméně od října 2016 věděla, že nájem předmětného bytu skončí 31. 5. 2017 (viz email obviněné ze dne 29. 10. 2016, kterým poškozené sdělila, že prodloužení nájemního vztahu neočekává). Přesto si nové bydlení s předstihem nenašla a sama se dostala do časové tísně a obtížně řešitelné situace. Za daných okolností by si přesto bylo možné představit jistou prodlevu v předání bytu poškozené, v horizontu dnů či několika málo týdnů v měsíci červnu 2017. Ekonomická situace obviněné ani postup sociálních orgánů však nemohly mít jakýkoliv vliv na zjevně obstrukční jednání obviněné, kdy byt poškozené až do 4. 1. 2018 nepředala a různými právními prostředky bránila jeho vyklizení. Pokud by byla pravdivá její tvrzení, pak by nic nebránilo tomu, aby ke konci června byl byt předán majitelce a celá věc byla uzavřena. Pokud jde o postup sociálních orgánů, není úlohou Nejvyššího soudu tento přezkoumávat a hodnotit. Přesto lze mít pochopení pro jistou obezřetnost v jejich postupu ve vztahu k žádosti obviněné o poskytnutí kauce na nové bydlení, když z listin příslušného úřadu práce z března 2017 vyplývá, že se obviněná pokusila podvodným způsobem prostřednictvím padělaného podpisu poškozené majitelky bytu neoprávněně vylákat od úřadu vyšší úhrady nájemného. Předložení falešné nájemní smlouvy obviněnou při dokládání rozhodných skutečností pro posouzení nároku na výplatu dávek hmotné nouze, nebylo úřadem oznámeno na Policii ČR. Obviněná nebyla úřadem nijak sankcionována a byl jí pouze vyčíslen přeplatek v celkové výši 14 550 Kč. Celková výše obviněnou neoprávněně čerpaných finančních prostředků nebyla úřadem odhalena. Byla to tedy obviněná, kdo měl zcela zásadní podíl na vzniku situace, která ji vedla ke spáchání trestného činu. Tíživou ekonomickou situací ani postupem sociálních orgánů proto nelze její trestnou činnost omlouvat. Zatvrzelý postoj obviněné, nulová sebereflexe či lítost nad svým činem, stejně jako absence jakékoliv snahy o nápravu zjevně vylučují úvahu o tom, že by již pouhé projednání věci mohlo postačovat k její nápravě i k ochraně společnosti.

18. V projednávané věci tedy nebyly splněny podmínky aplikace § 46 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud proto pochybil, když upustil od potrestání obviněné. Tím zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu.

19. Protože Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 7 To 394/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

20. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci je povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu a řídit se jeho právním názorem, vyjádřeným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 trestního řádu).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru