Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1157/2009Usnesení NS ze dne 11.11.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1157.2009.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1157/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. listopadu 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 6 To 253/2009-172, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 133/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2009, č. j. 34 T 133/2008-127, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 18. 4. 2008 kolem 10.45 hod. na ulici Š. v L., okr. Z., řídil vozidlo tovární značky Škoda Octavia, přestože podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, ke dni 4. 4. 2008 pozbyl řidičské oprávnění, protože dosáhl celkového počtu 12 bodů bodového ohodnocení porušením povinností stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., což mu bylo oznámeno dne 28. 3. 2008 doručením oznámení Městského úřadu v H. ze dne 25. 3. 2008“. Za to byl podle § 180d tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti tisíc korun českých. Pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů. Výrokem podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu soud zároveň uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 11. 6. 2009, č. j. 6 To 253/2009-172, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 6. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. J. následně dovoláním, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně zdůraznil, že trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. se může dopustit pouze ten, kdo není držitelem řidičského oprávnění podle zvláštního zákona, tedy ten, kdo řidičské oprávnění nikdy neměl nebo osoba, která je pozbyla. S odkazem na ustanovení § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, které obsahuje úpravu řidičských oprávnění vydávaných pouze orgány České republiky a nikoli orgány cizích států, pak dospěl k závěru, že výše uvedenou skutkovou podstatu trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. nelze vztáhnout na jeho osobu, neboť je občanem Slovenské republiky a držitelem řidičského průkazu Evropských společenství, resp. řidičského průkazu vydaného cizím státem. Pokud tak soudy v jeho případě učinily a uznaly ho vinným, podle jeho názoru nepřípustně rozšířily obsah předmětné skutkové podstaty v jeho neprospěch.

Odlišný režim pro držitele řidičských průkazů vydaných orgány České republiky a cizích států je podle dovolatele zřejmý také z rozdílné dikce ustanovení § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého řidič po dosažení 12 bodů výslovně pozbývá řidičského oprávnění, a dikce ustanovení § 123c odst. 7 téhož předpisu, které již o řidičském oprávnění nehovoří. Soud prvního stupně navíc nesprávně ve výroku rozsudku uvedl, že měl pozbýt řidičské oprávnění podle ustanovení § 123c odst. 3 citovaného zákona, ačkoliv je občanem Slovenské republiky, držitelem řidičského průkazu Evropských společenství a podle tohoto ustanovení tak řidičské oprávnění pozbýt nemohl. Úmysl zákonodárce rozlišovat mezi držiteli řidičských oprávnění vydaných orgány České republiky a orgány cizích států dovolatel dovozuje i ze skutečnosti, že novelou č. 411/2005 Sb. byla do zákona o přestupcích zapracována v ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) také skutková podstata přestupku držitelů řidičského průkazu Evropských společenství nebo dalších cizích států při řízení motorového vozidla na území České republiky, zatímco stejnou novelou začleněná skutková podstata trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d do trestního zákona obdobně vymezená není. Z toho je podle dovolatele zřejmé, že záměrem zákonodárce bylo postihovat tyto případy pouze jako přestupek a nikoli jako trestný čin.

V další části dovolání pak obviněný namítl, že i kdyby se na něj jako na držitele řidičského oprávnění Evropských společenství ustanovení § 180d tr. zák. skutečně vztahovalo, nenaplnil svým jednáním materiální stránku trestného činu, neboť v průběhu jeho jízdy nedošlo k žádnému ohrožení majetku ani zdraví a života lidí, nebyly zjištěny žádné závady na jeho vozidle a neřídil pod vlivem alkoholu ani jiné návykové látky. Společenská nebezpečnost jeho činu byla za těchto okolností nižší než nepatrná a o trestný čin by se proto nemohlo jednat ani z tohoto důvodu.

Jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zák. spatřuje dovolatel v posouzení jím předloženého důkazu – námitek proti oznámení o dosažení 12 bodů. Ačkoliv tento důkaz předložil v notářem ověřené kopii, soud listinu označil za pochybnou, neboť nebyla předložena v originále. Tento postup považuje dovolatel za nesprávný, neboť notář při vidimaci ověřuje shodu kopie listiny s originálem a je tedy zřejmé, že předložená kopie nesla obsah totožný s originálem a že na originále listiny byl vyznačen originál otisku razítka podatelny Městského úřadu v H. Soud prvního stupně tak měl s tímto důkazem nakládat obdobně, jakoby mu byl předložen originál listiny. Jestliže však uzavřel, že razítko podatelny na námitkách bylo falešné, učinil tak bez jakékoliv opory v provedeném dokazování. Tím založil své rozhodnutí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Dovolatel v této souvislosti deklaroval svou vědomost o tom, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn korigovat v zásadě jen odvolací soud, který za tím účelem může rovněž provádět dokazování, avšak poukázal také na aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně připustil v rámci řízení o dovolání zásah i do skutkových zjištění v případě extrémního nesouladu mezi nimi a obsahem provedených důkazů, k němuž došlo dle jeho přesvědčení právě v jeho případě. Tento nedostatek pak podle něj neodstranil ani odvolací soud. V otázce, zda skutečně podal proti oznámení o dosažení 12 bodů námitky, měl soud podle dovolatele vyjít také ze skutečného obsahu svědeckých výpovědí pracovnic podatelny Městského úřadu v H., které nevypověděly nic v tom smyslu, že námitky nepodal, nýbrž pouze tolik, že si vzhledem ke každodennímu vysokému počtu podatelů nepamatují, že by tak učinil. Pokud soud z těchto výpovědí dovodil, že námitky podány nebyly, interpretoval tyto důkazy nesprávně a v dovolatelův neprospěch. Zároveň ignoroval rozdílná tvrzení svědkyň stran způsobu, jakým jsou jednotlivá podání na úřadě přijímána a jak je s nimi dále nakládáno, z nichž vyplývá, že na podatelně panuje nesystematičnost v organizaci práce a možnost, že podání dovolatele bylo někde založeno, je reálná. Za této situace měl ovšem soud postupovat v duchu zásady in dubio pro reo a vyjít z toho, že námitky byly řádně podány.

S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel obviněný své dovolání konstatováním, že v dané trestní věci nelze učinit nezvratný a logický právní závěr, že jeho jednáním byly naplněny všechny zákonem požadované objektivní a subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 6 To 253/2009-172, tak i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2009, č. j. 34 T 133/2008-127, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a sám ve věci rozhodl tak, že ho zcela zprošťuje obžaloby, případně aby Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 16. 9. 2009. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání či práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2009 a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel primárně uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, jestliže vycházely ze závěru, že ve skutečnosti nepodal námitky proti oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém ohodnocení. V uvedeném směru dovolatel svoji argumentaci opřel především o polemiku se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené dokazování (výpovědi svědkyň – pracovnic podatelny a předloženou kopii listiny, která měla dosvědčit, že dovolatel námitky podal). Shora uvedené námitky se primárně týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zjevným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že obviněný námitky proti oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém ohodnocení podal. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 4 až 6), proč dospěl k závěru, že ze strany obviněného (dovolatele) k podání námitek ve skutečnosti nedošlo. Soud vedle již zmiňovaných výpovědí svědkyň (pracovnic podatelny) vycházel též ze seznamu došlé pošty na podatelnu Městského úřadu v H. dne 31. 8. 2008, z něhož vyplynulo, že žádné obviněným (dovolatelem) tvrzené podání v uvedený den na podatelně městského úřadu zaevidováno nebylo. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny (tedy i v namítaném směru) potřebné důkazy k tomu, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav, a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal, což také náležitým způsobem odůvodnil (viz zejména str. 2 a 3 napadeného usnesení).

Shora naznačený postup soudů svědčí o tom, že skutkový stav věci nebyl zjišťován povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak byl opřen o pečlivý rozbor všech ve věci provedených důkazů. Dovolatelem naznačovaný extremní rozpor mezi zjištěním soudů a právní kvalifikací skutku byl ve skutečnosti použit jen v rovině prosazení vlastní skutkové verze celého případu a v tomto smyslu nejde o námitku, jíž by bylo možno přiznat jakýkoliv hmotně právní význam.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž zpochybnil, zda zjištěný skutek může být právně kvalifikován jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., protože předmětné ustanovení zákona nedopadá na řidiče – cizozemce, kteří řidičské oprávnění nabyli v jiném státě, a že inkriminovaný skutek bylo možno posuzovat nejvýše jako přestupek. Pro to podle něj svědčí nejen (resp. především) namítané formální důvody, ale i hledisko materiálního posouzení činu, jeho jednání ani nedosáhlo vyššího stupně společenské nebezpečnosti než nepatrného podle § 3 odst. 2 tr. zák., neboť nezapříčinil žádnou dopravní nehodu, neřídil ovlivněn alkoholem ani si nepočínal způsobem ohrožujícím něčí život nebo zdraví.

K opodstatněnosti této části námitek dovolatele, jež důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, učinil Nejvyšší soud následující závěry:

V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. se dopustí pachatel, který řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona. Citované ustanovení si klade za cíl chránit bezpečnost silničního provozu a tím i život a zdraví lidí či majetek proti ohrožení vyplývajícímu z řízení motorového vozidla osobami, které buď vůbec nemají řidičskou kvalifikaci anebo ji způsobem předpokládaným zákonem pozbyly.

Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba dále připomenout, že podle § 17 odst. 1 tr. zák. se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území republiky. Proto i cizinec (tj. osoba, které zpravidla nebylo vydáno příslušné řidičské oprávnění orgány České republiky) se může dopustit trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jestliže svým jednáním naplní znaky skutkové podstavy uvedeného trestného činu. Podle § 123c odst. 7 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, dosáhne-li řidič, který je držitelem řidičského průkazu Evropských společenství, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, celkového počtu 12 bodů, pozbývá právo k řízení motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku. „Pozbytím práva k řízení“ se deklaruje právní stav, kdy dotčená osoba není ze zákona po dobu jednoho roku kvalifikována (oprávněna) vykonávat řidičskou činnost na území našeho státu. K takové osobě je proto nutno přistupovat tak, jakoby nebyla „držitelem příslušného řidičského oprávnění“ ve smyslu ustanovení § 180d tr. zák.

Soudy obou stupňů se s výše uvedenou problematikou vypořádaly v podstatě správně (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení odvolacího soudu), ačkoliv nelze přehlédnout nepřesnou a nevýstižnou tzv. skutkovou větu výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde soud nepřiléhavě uvádí ustanovení § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. s tím, že obviněný (dovolatel) dosažením celkového počtu 12 bodů pozbyl „řidičské oprávnění“, přestože ve skutečnosti poté, co dosáhl uvedeného počtu bodů, pozbyl „práva k řízení“ motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku podle § 123c odst. 7 cit. zák. Předmětné pochybení však nemá z hlediska jinak správně použité právní kvalifikace skutku jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. takový význam, aby v jeho důsledku musel Nejvyšší soud učinit závěr, že v dovolatelově případě nelze na právní moci a stabilitě napadených rozhodnutí spravedlivě trvat a že je třeba tato rozhodnutí zrušit.

Z hlediska dovolatelem namítané absence materiální stránky činu je závěrem třeba připomenout zjištění soudů, že se přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dopouštěl ve více případech jak ve svém domovském státě na Slovensku, tak i na území České republiky, přičemž od roku 1997 do roku 2003 způsobil i několik dopravních nehod. Dovolatelovy opakované sklony k porušování dopravní kázně a k nerespektování pravidel silničního provozu pak sotva svědčí pro závěr, že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost byl v posuzovaném případě natolik nepatrný, aby vzhledem k ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. nebylo možno skutek posuzovat jako trestný čin.

Protože dovolání obviněného bylo zčásti opřeno o námitky, které pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou, a právně relevantní námitky z hlediska uplatněného hmotně právního dovolacího nebyly shledány opodstatněnými, nelze přiznat opodstatnění ani uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo relevantní vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. listopadu 2009

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru