Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1145/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaPodvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1145.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1 tr. zákoníku

§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku

§ 265a odst. 4 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1145/2020-929

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 o dovoláních, která podali obvinění J. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a Z. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 44 To 73/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 138/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných J. J. a Z. T. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 T 138/2018, byli obvinění J. J. a Z. T. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:

I. obvinění J. J. a Z. T. jakožto zprostředkovatelé uzavírání pojistných smluv na základě smluv o spolupráci ze dne 23. 5. 2012 uzavřených se společností F., IČ: XY, se sídlem XY, XY, podle § 269 odst. 2 a násl. obchodního zákoníku v tehdejším znění, po vzájemné dohodě

1) v přesněji blíže nezjištěný den následující po dni 30. 7. 2012 obviněný T. jakožto zprostředkovatel společnosti F.., IČ: XY, předložil v kanceláři společnosti F. v K. návrh na uzavření pojistné smlouvy č. 9071277844 se společností AXA životní pojišťovna, a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2 v ul. Lazarská 13/8, údajně sjednaný a podepsaný s klientem J. N., nar. XY, který společně s obviněným J. vyplnili s úmyslem dosáhnout neoprávněně na výplatu provize za zprostředkování uzavření smlouvy, na čemž se měl obviněný J. podílet jako tzv. tipař, tedy osoba shánějící a předkládající kontakty na zájemce o uzavření smlouvy a současně jakožto přímý podřízený obviněného T., ačkoliv si byli vědomi toho, že J. N. smlouvu uzavřít nechtěl, nejednali s ním ani o jejím uzavření, jakož i toho, že podpis na návrhu není vlastnoručním podpisem J. N., když na základě tohoto návrhu, který byl odeslán společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., došlo dne 22. 8. 2012 k uzavření smlouvy o investičním životním pojištění evidované pod č. 1111672626, jíž byl J. N. zavázán k platbě ročního pojistného ve výši 390.000 Kč po dobu pěti let, přičemž společnost AXA životní pojišťovna, a. s., na základě dohody se společností F. vyplatila této společnosti provizní odměnu za zprostředkování uzavření smlouvy ve výši 702.000 Kč, podle interních pravidel společnosti F. zakotvených v tzv. odměňovací směrnici měla být obviněnému T. vyplacena v tomto případě provizní odměna za zprostředkování ve výši 152.609,24 Kč a obviněnému J. provizní odměna za zprostředkování ve výši 292.500 Kč, k čemuž však nedošlo z důvodu zjištění, že proti J. N. byly vedeny exekuční řízení a vznikly tak pochybnosti o tom, zda při sjednání smlouvy nebyl spáchán trestný čin, pročež společnost AXA životní pojišťovna, a. s., ke dni 22. 12. 2013 smlouvu od počátku zrušila a společnost F. byla nucena společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., vrátit část vyplacené provize ve výši 351.000 Kč, současně však obvinění při vědomí toho, že k výplatě provizní odměny dojde pouze tehdy, bude-li zaplaceno roční pojistné ve výši 390.000 Kč, společně kontaktovali poškozenou S. P., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou převodu finančních prostředků z jednoho produktu do jiného tak obvinění pod záminkou výhodnější investice přiměli dne 15. 8. 2012 poškozenou k sepsání dvou žádostí o zánik pojistných smluv č. 037197565 a č. 037191442 sjednaných s Allianz pojišťovnou, a. s., v důsledku čehož byly na účet poškozené dne 22. 8. 2012 zaslány dvě platby ve výši 231.648 Kč a 185.318 Kč, přičemž následně poškozená S. P. v domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, dne 12. 9. 2012 na pobočce Č. s. v XY v ul. XY na radu a podle instrukcí obviněného J., když obviněný T. čekal před pobočkou, podepsala příkaz k převodu finančních prostředků ve výši 416.966 Kč ze svého bankovního účtu č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., s variabilním symbolem XY odpovídajícím číslu návrhu pojistné smlouvy se jménem J. N., čímž došlo bez vědomí poškozené P. k úhradě ročního pojistného u smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené na jméno J. N.,

a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti AXA životní pojišťovna a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, škodu na vyplacené provizi ve výši 702.000 Kč a poškozené S. P., nar. XY, škodu ve výši 416.966 Kč,

2) v přesněji blíže nezjištěný den následující po dni 15. 8. 2012 obviněný T. jakožto zprostředkovatel společnosti F., IČ: XY, předložil v kanceláři společnosti F. v XY návrh na uzavření pojistné smlouvy č. 9071303560 se společností AXA životní pojišťovna, a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2 v ul. Lazarská 13/8, údajně sjednaný a podepsaný s klientem F. K., nar. XY, který společně s obviněným J. vyplnili s úmyslem dosáhnout neoprávněně na výplatu provize za zprostředkování uzavření smlouvy, na čemž se měl obviněný J. podílet jako tzv. tipař, tedy osoba shánějící a předkládající kontakty na zájemce o uzavření smlouvy a současně jakožto přímý podřízený obviněného T., ačkoliv si byli vědomi toho, že F. K. smlouvu uzavřít nechtěl, nejednali s ním ani o jejím uzavření, když na základě tohoto návrhu, který byl odeslán společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., došlo dne 22. 8. 2012 k uzavření smlouvy o investičním životním pojištění evidované pod č. 1111672625, jíž byl F. K. zavázán k platbě ročního pojistného ve výši 100.000 Kč po dobu pěti let, přestože byl v podstatě nemajetný, přičemž společnost AXA životní pojišťovna, a. s., na základě dohody se společností F. vyplatila této společnosti provizní odměnu za zprostředkování uzavření smlouvy ve výši 180.000 Kč, podle interních pravidel společnosti F. zakotvených v tzv. odměňovací směrnici byla obviněnému T. vyplacena v tomto případě provizní odměna za zprostředkování ve výši 39.130,56 Kč a obviněnému J. provizní odměna za zprostředkování ve výši 75.000,24 Kč, následně společnost AXA životní pojišťovna, a. s., zjistila, že proti F. K. bylo vedeno exekuční řízení, vzhledem k tomu, že v druhém roce trvání smlouvy nedošlo k zaplacení pojistného, byla smlouva ke dni 22. 12. 2013 zrušena, proto byla společnost F. nucena společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., vrátit část vyplacené provize ve výši 90.000 Kč, současně však obvinění při vědomí toho, že k výplatě provizní odměny dojde pouze tehdy, bude-li zaplaceno roční pojistné ve výši 100.000 Kč, společně kontaktovali poškozenou B. M., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou investice finančních prostředků z jednoho produktu do jiného tak obvinění pod záminkou výhodnější investice, když věděli, že na bankovní účet poškozené č. XY budou připsány platby ve výši 40.000 Kč a 162.609,90 Kč jakožto výnos jednorázového prodeje cenných papírů v rámci fondů kolektivního investování, k čemuž došlo dne 13. 8. 2012, přiměli již dne 9. 8. 2012 poškozenou na neznámém místě v Praze 6 k podepsání dvou příkazů k úhradě na částku 100.000 Kč a 100.000 Kč se splatností 16. 8. 2012, přičemž poškozená takto postupovala v mylném domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, na základě příkazů k úhradě následně došlo k převodu finančních prostředků ve výši 200.000 Kč z bankovního účtu poškozené č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., s variabilním symbolem 9071303560 odpovídajícím číslu návrhu pojistné smlouvy se jménem F. K., čímž došlo bez vědomí poškozené M. k úhradě ročního pojistného u smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené na jméno F. K.,

a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, škodu na vyplacené provizi ve výši 180.000 Kč, společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY, XY, škodu na vyplacené provizi ve výši 114.130,80 Kč a poškozené B. M., nar. XY, škodu ve výši 200.000 Kč,

3) v přesněji blíže nezjištěný den následující po dni 15. 8. 2012 obviněný T. jakožto zprostředkovatel společnosti F., IČ: XY, předložil v kanceláři společnosti F. v XY návrh na uzavření pojistné smlouvy č. 9071303570 se společností AXA životní pojišťovna, a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2 v ul. Lazarská 13/8 údajně sjednaný a podepsaný s klientem F. K., nar. XY, který společně s obviněným J. vyplnili s úmyslem dosáhnout neoprávněně na výplatu provize za zprostředkování uzavření smlouvy, na čemž se měl obviněný J. podílet jako tzv. tipař, tedy osoba shánějící a předkládající kontakty na zájemce o uzavření smlouvy a současně jakožto přímý podřízený obviněného T., ačkoliv si byli vědomi toho, že F. K. smlouvu uzavřít nechtěl, nejednali s ním ani o jejím uzavření, když na základě tohoto návrhu, který byl odeslán společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., došlo dne 22. 8. 2012 k uzavření smlouvy o investičním životním pojištění evidované pod č. 1111672641, jíž byl F. K. zavázán k platbě ročního pojistného ve výši 100.000 Kč po dobu pěti let, přestože byl v podstatě nemajetný, přičemž společnost AXA životní pojišťovna, a. s., na základě dohody se společností F. vyplatila této společnosti provizní odměnu za zprostředkování uzavření smlouvy ve výši 180.000 Kč, podle interních pravidel společnosti F. zakotvených v tzv. odměňovací směrnici by byla obviněnému T. vyplacena v tomto případě provizní odměna za zprostředkování ve výši 19.565,28 Kč a obviněnému J. provizní odměna za zprostředkování ve výši 37.500,12 Kč, když došlo toliko k započtení na provizním účtu jmenovaných u společnosti F. a k faktickému vyplacení finančních prostředků obviněným nedošlo, následně společnost AXA životní pojišťovna, a. s., zjistila, že proti F. K. bylo vedeno exekuční řízení, přičemž vzhledem k tomu, že v druhém roce trvání smlouvy nedošlo k zaplacení pojistného, byla smlouva ke dni 22. 12. 2013 zrušena, proto byla společnost F. nucena společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., vrátit část vyplacené provize ve výši 90.000 Kč, současně však obvinění při vědomí toho, že k výplatě provizní odměny dojde pouze tehdy, bude-li zaplaceno roční pojistné ve výši 100.000 Kč, společně kontaktovali poškozenou B. M., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou investice finančních prostředků z jednoho produktu do jiného tak obvinění pod záminkou výhodnější investice, když věděli, že na bankovní účet poškozené č. XY budou připsány platby ve výši 40.000 Kč a 162.609,90 Kč jakožto výnos jednorázového prodeje cenných papírů v rámci fondů kolektivního investování, k čemuž došlo dne 13. 8. 2012, přiměli již dne 9. 8. 2012 poškozenou na neznámém místě v Praze 6 k podepsání dvou příkazů k úhradě na částku 100.000 Kč a 100.000 Kč se splatností 16. 8. 2012, přičemž poškozená takto postupovala v mylném domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, na základě kterého došlo k převodu finančních prostředků ve výši 200.000 Kč z bankovního účtu poškozené č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., s variabilním symbolem 9071303560 odpovídajícím číslu návrhu pojistné smlouvy se jménem F. K. uvedeným pod bodem I. 2), přičemž následně došlo na základě předložené žádosti k přeúčtování finančních prostředků ve výši 100.000 Kč ve prospěch pojistné smlouvy č. 1111672641, čímž došlo bez vědomí poškozené M. k úhradě ročního pojistného u smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené na jméno F. K.,

a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, škodu na vyplacené provizi ve výši 180.000 Kč,

4) v přesněji blíže nezjištěný den následující po dni 15. 8. 2012 obviněný T. jakožto zprostředkovatel společnosti F.., IČ: XY, předložil v kanceláři společnosti F. v XY návrh na uzavření pojistné smlouvy č. 9071303562 se společností AXA životní pojišťovna, a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2 v ul. Lazarská 13/8, údajně sjednaný a podepsaný s klientem F. K., nar. XY, který společně s obviněným J. vyplnili s úmyslem dosáhnout neoprávněně na výplatu provize za zprostředkování uzavření smlouvy, na čemž se měl obviněný J. podílet jako tzv. tipař, tedy osoba shánějící a předkládající kontakty na zájemce o uzavření smlouvy a současně jakožto přímý podřízený obviněného T., ačkoliv si byli vědomi toho, že F. K. smlouvu uzavřít nechtěl, neboť s ním ani nejednali o jejím uzavření, když na základě tohoto návrhu, který byl odeslán společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., došlo dne 22. 8. 2012 k uzavření smlouvy o investičním životním pojištění evidované pod č. 1111672628, jíž byl F. K. zavázán k platbě ročního pojistného ve výši 120.000 Kč po dobu pěti let, přestože byl v podstatě nemajetný, přičemž společnost AXA životní pojišťovna, a. s., na základě dohody se společností F., vyplatila této společnosti provizní odměnu za zprostředkování uzavření smlouvy ve výši 216.000 Kč, podle interních pravidel společnosti F., zakotvených v tzv. odměňovací směrnici by byla obviněnému T. vyplacena v tomto případě provizní odměna za zprostředkování ve výši 23.478 Kč a obviněnému J. provizní odměna za zprostředkování ve výši 45.000 Kč, když došlo toliko k započtení na provizním účtu jmenovaných u společnosti F. a k faktickému vyplacení finančních prostředků obviněným nedošlo, následně společnost AXA životní pojišťovna, a. s., zjistila, že proti F. K. bylo vedeno exekuční řízení, vzhledem k tomu, že v druhém roce trvání smlouvy nedošlo k zaplacení pojistného, byla smlouva ke dni 18. 1. 2014 zrušena, proto byla společnost F. nucena společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., vrátit část vyplacené provize ve výši 108.000 Kč, současně však obvinění při vědomí toho, že k výplatě provizní odměny dojde pouze tehdy, bude-li zaplaceno roční pojistné ve výši 120.000 Kč, společně kontaktovali poškozenou B. M., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou investice finančních prostředků z jednoho produktu do jiného tak obvinění pod záminkou výhodnější investice, když věděli, že na bankovní účet poškozené č. XY budou připsány platby ve výši 83.465,30 Kč a 75.911,40 Kč jakožto výnos jednorázového prodeje cenných papírů v rámci fondů kolektivního investování, k čemuž došlo dne 3. 10. 2012, přiměli již dne 1. 10. 2012 poškozenou na neznámém místě v Praze 6 k podepsání příkazu k úhradě na částku 120.000 Kč se splatností 5. 10. 2012, přičemž poškozená takto postupovala v mylném domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, na základě kterého došlo k převodu finančních prostředků ve výši 120.000 Kč z bankovního účtu poškozené č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., s variabilním symbolem 9071303562 odpovídajícím číslu návrhu pojistné smlouvy se jménem F. K., čímž došlo bez vědomí poškozené M. k úhradě ročního pojistného u smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené na jméno F. K.,

a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, škodu na vyplacené provizi ve výši 216.000 Kč a poškozené B. M., nar. XY, škodu ve výši 120.000 Kč,

přičemž jednáním pod bodem I. 1) – 4) způsobili poškozené společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., IČ: 618 59 524, se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, celkovou škodu ve výši 1.278.000 Kč, poškozené společnosti F. škodu ve výši 114.130,80 Kč, poškozené S. P., nar. XY, škodu ve výši 416.966 Kč a poškozené B. M., nar. XY, celkovou škodu ve výši 320.000 Kč, celkem tedy škodu ve výši 2.129.096,80 Kč,

II. obvinění T. a J. po vzájemné dohodě

1) dne 17. 1. 2013 na blíže nezjištěném místě v úmyslu se obohatit společně kontaktovali poškozenou B. M., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou investice finančních prostředků z jednoho produktu do jiného pak obvinění pod záminkou výhodnější investice, když věděli, že na bankovní účet poškozené č. XY bude připsána platba ve výši 150.255 Kč jakožto výnos z investic poškozené, k čemuž došlo dne 7. 1. 2013, přiměli poškozenou B. M. k tomu, aby dne 17. 1. 2013 na neznámém místě v Praze 6 podepsala dva příkazy k úhradě oba na částku 90.000 Kč, přičemž poškozená takto postupovala v mylném domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, na základě zadání příkazů k platbám tak došlo k převodu finančních prostředků ve výši 180.000 Kč z bankovního účtu poškozené č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY, jehož majitelem byl obviněný T. a dispoziční právo náleželo i obviněnému J., přičemž současně poškozené tak, aby kryli pravý úmysl svého jednání, již dne 18. 12. 2012 předložili k podpisu smlouvu o půjčce na částku 600.000 Kč tak, aby navodili dojem, že finanční prostředky zasílané poškozenou na bankovní účet obviněného T. jsou pouze splátkami půjčky, přičemž poškozená smlouvu o půjčce v mylném domnění, že má souvislost s finančními operacemi za účelem investice do některého z jejích produktů podepsala, přestože žádné finanční prostředky od obviněných neobdržela, následně již dne 18. 1. 2013 prostřednictvím platební karty vystavené k bankovnímu účtu na jméno obviněného T. obviněný T. vybral z účtu č. XY hotovost ve výši 40.000 Kč a 50.000 Kč a obviněný J. prostřednictvím platební karty vystavené k účtu na jeho jméno vybral z účtu 19. 1. 2013 hotovost ve výši 50.000 Kč a 39.800 Kč, a tímto jednáním způsobili poškozené B. M., nar. XY, škodu ve výši 180.000 Kč,

2) dne 21. 1. 2013 na blíže nezjištěném místě v úmyslu se obohatit společně kontaktovali poškozenou S. P., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou investice finančních prostředků z jednoho produktu do jiného pak obvinění pod záminkou výhodnější investice dne 21. 1. 2013 přiměli poškozenou S. P. k tomu, aby na pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 6 v ul. Křenova, kam ji doprovodil obviněný J. a obviněný T. čekal venku před pobočkou, podepsala dva již předvyplněné příkazy k převodu finančních prostředků oba ve výši 99.000 Kč, přičemž poškozená takto postupovala v mylném domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, na základě zadání příkazů k platbám tak došlo k převodu finančních prostředků ve výši 198.000 Kč z bankovního účtu poškozené č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY, jehož majitelem byl obviněný T. a dispoziční právo náleželo i obviněnému J., přičemž současně poškozené tak, aby kryli pravý úmysl svého jednání, již dne 27. 12. 2012 předložili k podpisu smlouvu o půjčce na částku 800.000 Kč tak, aby navodili dojem, že finanční prostředky zasílané poškozenou na bankovní účet obviněného T. jsou pouze splátkami půjčky, přičemž poškozená smlouvu o půjčce v mylném domnění, že má souvislost s finančními operacemi za účelem investice do některého z jejích produktů podepsala, přestože žádné finanční prostředky od obviněných neobdržela, následně již dne 23. 1. 2013 prostřednictvím platební karty vystavené k bankovnímu účtu na jméno obviněného T. obviněný T. vybral z účtu č. XY hotovost ve výši ve výši 10.000 Kč, 40.000 Kč, 8.800 Kč a 40.000 Kč a obviněný J. prostřednictvím platební karty vystavené k účtu na jeho jméno vybral z účtu dne 23. 1. 2013 hotovost ve výši 10.000 Kč a 50.000 Kč a dne 28. 1. 2013 hotovost ve výši 39.200 Kč, a tímto jednáním způsobili poškozené S. P., nar. XY, škodu ve výši 198.000 Kč,

3) dne 25. 4. 2013 na blíže nezjištěném místě v úmyslu se obohatit společně kontaktovali poškozenou B. M., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou investice finančních prostředků z jednoho produktu do jiného pak obvinění pod záminkou výhodnější investice, když věděli, že na bankovní účet poškozené č. XY bude připsána platba ve výši 100.000 Kč jakožto výnos předchozího investování, k čemuž došlo dne 23. 4. 2013, přiměli poškozenou B. M. k tomu, aby dne 25. 4. 2013 na neznámém místě v Praze 6 podepsala příkaz k úhradě na částku 100.000 Kč, přičemž poškozená takto postupovala v mylném domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, na základě zadání příkazu k platbě tak došlo k převodu finančních prostředků ve výši 100.000 Kč z bankovního účtu poškozené č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY, jehož majitelem byl obviněný T. a dispoziční právo náleželo i obviněnému J., přičemž současně poškozené tak, aby kryli pravý úmysl svého jednání, již dne 18. 12. 2012 předložili k podpisu smlouvu o půjčce na částku 600.000 Kč tak, aby navodili dojem, že finanční prostředky zasílané poškozenou na bankovní účet obviněného T. jsou pouze splátkami půjčky, přičemž poškozená smlouvu o půjčce v mylném domnění, že má souvislost s finanční operacemi za účelem investice do některého z jejích produktů podepsala, přestože žádné finanční prostředky od obviněných neobdržela, následně již dne 25. 4. 2013 prostřednictvím platební karty vystavené na jméno obviněného J. obviněný J. z účtu č. XY vybral hotovost ve výši 50.000 Kč a obviněný T. téhož dne zadal provedení příkazu k bezhotovostnímu převodu částky 50.000 Kč na bankovní účet č. XY v jeho vlastnictví, a tímto jednáním způsobili poškozené B. M., nar. XY, škodu ve výši 100.000 Kč,

4) 27. 6. 2013 na blíže nezjištěném místě v úmyslu se obohatit společně kontaktovali poškozenou B. M., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou investice finančních prostředků z jednoho produktu do jiného, obvinění pod záminkou výhodnější investice, když věděli, že na bankovní účet poškozené č. XY budou připsány platby ve výši 98.052,26 Kč a 80.000 Kč jakožto výnosy předchozích investic poškozené, přiměli poškozenou B. M. k tomu, aby dne 27. 6. 2013 na neznámém místě v Praze 6 podepsala dva příkazy k úhradě na částku 100.000 Kč a 80.000 Kč, přičemž poškozená takto postupovala v mylném domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, na základě zadání příkazů k platbě tak došlo k převodu finančních prostředků ve výši 100.000 Kč a 80.000 Kč z bankovního účtu poškozené č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY, jehož majitelem byl obviněný T. a dispoziční právo náleželo i obviněnému J., přičemž současně poškozené tak, aby kryli pravý úmysl svého jednání, již dne 18. 12. 2012 předložili k podpisu smlouvu o půjčce na částku 600.000 Kč tak, aby navodili dojem, že finanční prostředky zasílané poškozenou na bankovní účet obviněného T. jsou pouze splátkami půjčky, přičemž poškozená smlouvu o půjčce v mylném domnění, že má souvislost s finančními operacemi za účelem investice do některého z jejích produktů podepsala, přestože žádné finanční prostředky od obviněných neobdržela, následně již dne 1. 7. 2013 prostřednictvím platební karty vystavené na jméno obviněného J. obviněný J. z účtu vybral hotovost ve výši 25.100 Kč, dne 3. 7. 2013 hotovost ve výši 20.000 Kč a 4.500 Kč a dne 13. 7. 2013 hotovost ve výši 14.500 Kč a obviněný T. zadal dne 1. 7. 2013 provedení příkazu k bezhotovostnímu převodu částky 75.000 Kč z účtu č. XY na bankovní účet č. XY v jeho vlastnictví a dne 3. 7. 2013 zadal příkaz k provedení bezhotovostního převodu částky 40.000 Kč z téhož účtu na identický účet, a tímto jednáním způsobili poškozené B. M., nar. XY, škodu ve výši 180.000 Kč,

5) dne 7. 8. 2013 na blíže nezjištěném místě v úmyslu se obohatit společně kontaktovali poškozenou S. P., nar. XY, s níž byl obviněný J. v kontaktu již z dob svého předchozího působení ve společnosti Č. s., kde byl jejím poradcem a byl tak dobře zpraven o majetkových poměrech poškozené a dále předstíral, že jí hodlá vypomoci s vhodným investováním finančních prostředků, které měla poškozená vloženy v různých bankovních produktech, pod falešnou legendou investice finančních prostředků z jednoho produktu do jiného pak obvinění pod záminkou výhodnější investice dne 7. 8. 2013 přiměli poškozenou S. P. k tomu, aby na pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 6 v ul. Křenova, kam ji doprovodil obviněný J. a obviněný T. čekal venku před pobočkou, podepsala tři již předvyplněné příkazy k převodu finančních prostředků dva na částku 99.000 Kč a jeden na částku 52.000 Kč, přičemž poškozená takto postupovala v mylném domnění, že tyto finanční prostředky zasílá na jiný výhodnější investiční produkt, na základě zadání příkazů k platbám tak došlo k převodu finančních prostředků ve výši 250.000 Kč z bankovního účtu poškozené č. XY ve prospěch bankovního účtu č. XY, jehož majitelem byl obviněný T. a dispoziční právo náleželo i obviněnému J., přičemž současně poškozené tak, aby kryli pravý úmysl svého jednání, již dne 27. 12. 2012 předložili k podpisu smlouvu o půjčce na částku 800.000 Kč tak, aby navodili dojem, že finanční prostředky zasílané poškozenou na bankovní účet obviněného T. jsou pouze splátkami půjčky, přičemž poškozená smlouvu o půjčce v mylném domnění, že má souvislost s finančními operacemi za účelem investice do některého z jejích produktů podepsala, přestože žádné finanční prostředky od obviněných neobdržela, následně již dne 9. 8. 2013 obviněný T. zadal provedení příkazů k bezhotovostnímu převodu částky 100.000 Kč a 150.000 Kč z účtu č. XY na bankovní účet č. XY v jeho vlastnictví, a tímto jednáním způsobili poškozené S. P., nar. XY, škodu ve výši 250.000 Kč,

přičemž jednáním pod body II. 1), 3) a 4) způsobili poškozené B. M. škodu ve výši 460.000 Kč a jednáním pod body II. 2) a 5) způsobil poškozené S. P. škodu ve výši 448.000 Kč, celkem tedy způsobili škodu ve výši 908.000 Kč.

Za to byli obvinění J. J. a Z. T. odsouzeni podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla oběma obviněným pro případné osvědčení uložena povinnost, aby se v případě, že se na ně obrátí někdo z poškozených, poskytli mu svojí součinnost při uplatnění jejich návrhů na náhradu škody a podle svých sil a možností hradili způsobené škody.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit na náhradě škody poškozenému J. M., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku 780.000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. M., nar. XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla společnost Axa životní pojišťovna, a. s., IČ: 61859524, se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, a společnost F., IČ: XY, se sídlem XY, XY, a případní dědicové po zemřelé S. P., nar. XY, odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 T 138/2018, podali oba obvinění odvolání. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podal odvolání v neprospěch obviněných, které směřoval do výroku o trestu.

O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 44 To 73/2020, a to tak, že odvolání obou obviněných, stejně jako odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 44 To 73/2020, podali obvinění J. J. a Z. T. dovolání.

Obviněný J. J. v rámci svého dovolání (č. l. 883–889) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že odvolací soud se s věcí řádně nevypořádal, když daný případ určitým způsobem bagatelizoval, a ve zbytku odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud nezohlednil celou řadu v odvolání vznesených námitek, své závěry hodnotil zcela jednostranně a své závěry nijak neopřel o důkazy, čímž rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo v rovině tvrzení, které nemá oporu v provedeném dokazování, nadále zde zůstává celá řada nevyjasněných skutečností a celá řada důkazů hovořících v jeho prospěch. Napadené rozhodnutí je tedy postiženo vadou. Uvedl, že od doby zahájení trestního stíhání se důkazní situace velmi změnila, když během hlavních líčení byly provedeny nové důkazy, které nebyly před zahájením trestního stíhání zjištěny a zohledněny, resp. tyto se nepromítly do popisu skutku. Namítl, že nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by bylo možné vyvodit závěr, že to měl být dovolatel, který měl uzavřít pojistné smlouvy s pány N. a K. Jelikož byl toliko tzv. tipař, neměl ani možnost jakoukoli smlouvu uzavřít. Jako tipař měl nárok na provizi za poskytnutý tip, přičemž již další úkony nemusel činit. Je proto logické, že pokud bylo plněno na určitou smlouvu, měl z toho provizi. Soudy nezohlednily, že svědek K. reálně uzavřel pojistnou smlouvu s panem H., kterou následně vypověděl v roce 2013, tedy se jednalo o reálný kontrakt uzavřený s vědomím svědka K. Svědek N. uvedl, že dovolatele nezná. Obecné soudy tak své rozhodnutí staví spíše na subjektivních pocitech, nikoliv na základech právního státu, a to s ohledem na provedené důkazy. Nad rámec obviněný uvedl, že svědek H. měl osobní i finanční motivaci k uzavírání velkého množství pojistných smluv, neboť aspiroval na post zemského ředitele. Obviněný dále soudům vytýká, že při svém závěru o fingování půjček ze strany obviněných pominuly, že smlouvy obsahují krátký a přehledný text a byly opatřeny úředně ověřenými podpisy poškozené P. i poškozené M. Podle obviněného proto nemůže obstát tvrzení poškozené P., že nevěděla, co podepisuje. V případě poškozené M. pak podle obviněného neexistuje žádný přímý důkaz vyvracející skutečnost, že půjčka byla poskytnuta. Soud prvního stupně tak neprovedl jediný důkaz, na kterém by měl postavit jeho vinu. Soud toliko argumentuje podobným způsobem provedení jako v případě poškozené P., kterážto argumentace je podle obviněného zcela za hranou rozhodovací praxe soudů v právním státě a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Obviněný namítá, že odvolací soud téměř rezignoval na přezkoumání správnosti rozsudku a v podstatě jen odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Postupem soudů tak došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání, a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 44 To 735/2020, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 T 138/2018, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Obviněný Z. T. v rámci podaného dovolání (č. l. 891–902) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný Z. T. namítá, že skutkový stav nebyl zjištěn v dostatečném rozsahu, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Rozhodnutí nalézacího soudu vychází zejména z hodnocení důkazů, které jsou v neprospěch obviněných, či se nejedná ani o důkazy, ale o pouhé teoretické úvahy, které nebyly v průběhu hlavního líčení vůbec prokázány. Popis skutku i přes provedené dokazování před soudem nedostal žádných změn a i nadále reflektuje pouze důkazní situaci známou v době zahájení trestního stíhání. Obviněný hodnocení důkazů soudem prvního stupně vnímá jako tendenční. Vytýká, že výpověď svědka K., vyznívající v jeho prospěch, byla soudem prvního stupně bez jakéhokoli důvodu označena za nevěrohodnou, kdy soud prvního stupně konstatoval, že tato „nese rukopis obžalovaných“. Svědek přitom upozornil, že nebyl nikým ovlivňován. Uzavírání smluv s obviněnými kategoricky odmítl i svědek N., který dokonce uvedl, že ani jednoho z obviněných nezná a jednal výhradně se svědkem H. Obviněný považuje za nevěrohodné výpovědi poškozené P. a svědka H. a za irelevantní výpověď syna poškozené M., tedy důkazy, na kterých soud postavil závěr o jeho vině. Zpochybňuje pravost diáře poškozené P. obsahující poznámky o schůzkách, který byl k dispozici jen v kopii. Relevance její výpovědi byla zpochybněna mimo dalšího znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, ačkoli tento byl vyžádán přímo orgány činnými v trestním řízení. Ze znaleckého posudku se podává, že obviněný nepodepsal ani nevyplnil žádnou smlouvu, návrh smlouvy či jiné listinné důkazy související se vznikem pojistného produktu, přičemž ani nevyplňoval platební příkazy či je za někoho podepisoval, ačkoli za toto jednání byl uznán vinným. Z výpovědí svědků, zejména svědka Z. K., přitom bylo prokázáno, jakým způsobem k uzavírání produktových smluv docházelo. Ve vztahu k poškozené M. uvedl, že jmenovaná nikdy v trestní věci nevypovídala, ani na úřední záznam, nikdy si nestěžovala, že by byla poškozena. V tomto směru obviněný shledává extrémní nesoulad uvedených skutkových zjištění s provedeným dokazováním. V případě svědka N. se nalézací soud nijak nevypořádal se skutečností, že svědek ve výkonu trestu ztratil občanský průkaz a údaje z něho se vyskytly na dokumentech k pojistnému podvodu. Obviněný dále uvedl, že pokud měl podle soudu předávat a odesílat produkty včetně předmětných pojistných smluv do Olomouce, na existujících průvodkách nefiguruje ani jeho podpis, ani jeho razítko. Obviněný zdůraznil, že smlouvy o půjčce či zápůjčce jsou platné, osoby dlužníků je stvrdily úředně ověřenými podpisy a fakticky v souladu s nimi konaly. Jednalo se o standardní dokument podepsaný po svobodném uvážení, ve kterém se dalo snadno orientovat. K oběma poškozeným se lze zcela oprávněně domnívat, že k zápůjčkám mohlo dojít, což vyplývá z výpovědí obviněných i svědka J. staršího. Úvaha, že svědkyně nevěděly, jakou listinu podepisují, je podle obviněného naprosto lichá, kdy v případě neprokázání opaku platí presumpce platnosti těchto smluv. Pokud nalézací soud jednal v rozporu s uvedeným, jednal v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný dále zpochybňuje výpověď svědka H., kdy uvádí, že soudy nikdy nezkoumaly jeho možný majetkový motiv, přičemž nalézací soud se pouze spokojil s tvrzením osoby, která sama osvědčila svůj podpis na předmětných návrzích smluv a dalších dokumentech. Postup svědka H., pokud podepisuje bianco dokumenty včetně prohlášení a že provádí identifikaci zájemců o pojištění, jistě nemůže být v souladu s bezpečnostní politikou pojišťovny, stejně jako profesionální a etické chování finančního zprostředkovatele. Obviněný shledává rovněž zcela flagrantní porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení zaručené Protokolem č. 2 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, neboť odvolací soud se zbavil zodpovědnosti za přezkum námitek obviněného odkazem na odůvodnění nalézacího soudu. Jako zcela neakceptovatelné shledává obviněný tvrzení nalézacího soudu na str. 17 rozsudku, kde je uvedeno, že „obžalovaný se cítí být vinen ve smyslu obžaloby“. Takový postoj k otázce viny nikdy nezaujal, jelikož se vinen necítí a necítil, naopak po celou dobu trvá na své nevině, pouze vypověděl pravdu, a trvá tak na tom, že smlouva obsahující podpis poškozené P. je platná. Pokud soud učinil závěr o jeho vině, bylo to v rozporu se zásadou presumpce neviny a soud svým tvrzením zasáhl do principu právního státu. Obviněný obsáhle opakuje svou argumentaci uplatněnou před odvolacím soudem, kdy následně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a zcela nekriticky přijal závěry nalézacího soudu, čímž došlo v podstatě k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení, jakož i jeho práva na obhajobu.

S ohledem na výše uvedené obviněný Z. T. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a podle § 265l tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 44 To 73/2020, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 T 138/2018, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 810/2020.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a rozvedl námitky obsažené v obou podaných dovoláních, uvedl, že obvinění ve svých dovoláních pomíjejí řadu důkazů, na kterých jsou založena skutková zjištění soudu prvního stupně, plně převzatá soudem odvolacím. Soud se přitom vypořádal i s těmi důkazy, na které obvinění poukazují a které je podle jejich názoru vyviňují. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. soud prvního stupně konstatoval nejasná a rozporná vyjádření svědka F. K., která jej vedla k plně odůvodněnému závěru o jeho nevěrohodnosti. Náležitě objasnil závěry stran výpovědi svědka J. N., stejně jako posuzoval výpověď svědka H. Jeho výpověď byla pro soud věrohodná mj. proto, že byla v souladu s listinnými důkazy, mj. se zprávou společnosti F. a soupiskou produkce. Z těchto důkazů vyplývalo, že J. H. sice jako tzv. realizátor smlouvy sjednal a podepsal, ale provize mu nebyla vyplacena. Provize náležela obviněnému J. J., který smlouvy dojednal, a dále byla vyplacena jeho přímému nadřízenému obviněnému Z. T. Byli to obvinění, kdo znali obě poškozené a měli přehled o stavu jejich finančních prostředků. Poškozené převedly peněžní prostředky pojišťovně ve prospěch F. K. a J. N., ačkoli je vůbec neznaly a neměly žádný osobní ani právní důvod jim cokoli poskytnout.

Ve vztahu ke skutku pod bodem II. soud prvního stupně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněných, kdy uvedl, že ačkoli měly poškozené možnost zjistit obsah podepisovaných listin, obě obviněného J. J. dlouhodobě znaly jako pracovníka banky, který jim dříve vyřizoval majetkové záležitosti, měly k němu i k obviněnému Z. T. plnou důvěru, a proto ani nepředpokládaly, že by obsah listin neodpovídal jejich tvrzení, že se týkají finančních služeb pro poškozené. Soud měl k dispozici např. listinné záznamy poškozených, z nichž vyplývá, že poškozená P. byla v omylu o účelu platby. Současně byla vyvrácena obhajoba obviněných, že mělo jít o splátku půjčky, kterou oběma poškozeným údajně poskytli. Na základě takto spolehlivě zjištěného skutkového stavu soud oba skutky přiléhavě právně posoudil jako dva zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Argumentaci obviněného J. J., že postupem soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, nelze přisvědčit. Stran námitky obviněného T. týkající se tvrzení soudu na str. 17 rozsudku, že se obviněný cítí být vinen, státní zástupce uvedl, že se jedná o pasáž reprodukující příslušnou část protokolu o hlavním líčení, sama o sobě ani v kontextu ostatního obsahu odůvodnění rozsudku nijak nesvědčí o předem vytvořeném názoru soudu na vinu obviněného. Naopak soud při hodnocení provedených důkazů a posuzování viny obviněných správně vycházel z toho, že oba spáchání činu popírali, tedy že se vinnými necítili být. Stran postupu odvolacího soudu státní zástupce uvedl, že pokud odvolací soud zcela souhlasil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, aniž by ve veřejném zasedání o odvolání prováděl dokazování, bylo nadbytečné, aby zdůvodnění opakoval nebo důkazy znovu obsáhle posuzoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. 4 Tdo 24/2019). Navíc v projednávané věci byla v odvoláních obviněných prezentována v podstatě jejich obhajoba, kterou uplatnili dříve v řízení a se kterou se soud prvního stupně dostatečně a přesvědčivě vypořádal.

Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obsahově nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněných J. J. a Z. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 44 To 73/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. J. a Z. T. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve vztahu k dovolání obviněného J. J. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze jím uplatněné námitky podřadit. Jedná se o námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména uzavřené pojistné smlouvy s J. N. a F. K., dále smlouvy o půjčce uzavřené se S. P. a B. M., výpovědi J. N., F. K., Z. K., směnky s úředně ověřeným podpisem S. P., ověřovací knihy České pošty) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, zejména pak otázku uzavření smluv s J. N. a F. K., resp. zda tyto smlouvy byly reálnými kontrakty, stejně jako otázku, kdo pojistnou smlouvu s F. K. reálně uzavřel, zda neměl svědek J. H. motiv pro uzavírání většího množství smluv, zda byla půjčka S. P. poskytnuta), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval jeho vinu, zejména pak, že by byl osobou, která uzavírala pojistné smlouvy, stejně jako která by vyvracela, že došlo k poskytnutí finanční půjčky B. M.) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že byl toliko tzv. tipař a měl tedy nárok na provizi za poskytnutý tip, přičemž nic dalšího dělat nemusel, resp. neměl ani tu možnost nějaké smlouvy uzavírat, přičemž se ale v případě F. K. a B. M. jednalo o reálné kontrakty).

Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného Z. T. Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi F. K., kterážto byla bez řádného vysvětlení vyhodnocena jako nevěrohodná, výpovědi svědků J. N., J. H., Z. K., J. J. str., J. M., syna zesnulé poškozené B. M., poškozené S. P., diáře poškozené S. P., jehož pravost dovolatel zpochybňuje, znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k prokázání zejména pravosti podpisů) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména stran reálnosti uzavřených pojistných smluv a smluv o půjčce, otázky toho, kdo všechny potřebné listiny vyplnil a podepsal, jakým způsobem docházelo k uzavírání produktových smluv, zda občanský průkaz J. N. nebyl zneužit, jaké razítko a podpisy figurují na průvodkách k odeslání listin do centrály v Olomouci, zda měl svědek J. H. nějaký majetkový motiv), přičemž i on současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že smlouvu s F. K. uzavíral svědek J. H., kdy trvá na tom, že smlouvy o půjčkách S. P. a B. M. jsou platné a opatřené úředně ověřenými podpisy, přičemž i nadále trvá na své nevině).

Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění J. J. a Z. T. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak ostatně činí v rámci podaných dovolání oba obvinění. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění z toho se podávajících, kdy soudům předkládají vlastní verzi skutkových událostí, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Je taktéž třeba odmítnout námitku uplatněnou oběma obviněnými, zejména pak obviněného Z. T., jejímž prostřednictvím napadají hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jejich neprospěch. Obviněný Z. T. akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť „v případě neprokázání opaku platí presumpce platnosti těchto smluv“.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto oba obvinění namítají. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Zejména je třeba uvést, že obvinění v rámci podaných dovolání poukazují na jednotlivé důkazy zcela selektivním způsobem, kdy opomíjí v podstatě většinu soudem prvního stupně provedených důkazů, na nichž byl založen závěr o jejich vině. Stejně tak nelze dát obviněným za pravdu v tom, že by důkazy, které svědčí podle jejich přesvědčení o jejich nevině, nalézací soud ignoroval, resp. se jimi nezabýval. Jak uvedeno výše, porušení zásady in dubio pro reo má procesní charakter, nicméně nelze dospět k závěru, že by v projednávané věci došlo k jeho porušení ze strany nalézacího, a potažmo odvolacího soudu.

Stran skutku pod bodem I. výroku o vině lze zejména poukázat na závěry nalézacího soudu stran výpovědi svědka F. K., kdy se zabýval věrohodností jím uváděných tvrzení, stejně jako osobností tohoto svědka, přičemž pečlivě rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o jeho nevěrohodnosti (zejména str. 26 odůvodnění rozsudku). Nalézací soud poukázal na to, že svědek nepoznal osobu svědka J. H., byť jej označil za osobu, se kterou uzavíral pojistnou smlouvu, resp. s ním o pojistných smlouvách jednal. Uvedl, že „soud z postoje svědka K. a jeho vystupování před soudem nabyl poznatek, že jeho postoj je zcela účelový“. Dále uvedl, že „osoba, která je jakýmsi spojovacím a velmi zvláštním elementem mezi K. a poškozenou, když touto osobou stejně jako u paní P. je a byl a to právě minimálně J. J.“. S ohledem na úmrtí poškozené B. M. nemohl soud poškozenou vyslechnout, vycházel tak ze svědectví jejích rodinných příslušníků a dokladů, které poškozená zanechala v rámci pozůstalosti. Nalézací soud shledal tvrzení uváděná svědkem J. N. jako věrohodná, když tato byla od počátku řízení konstantní, kdy trval na tom, že nikdy žádné pojistné smlouvy neuzavřel, poškozenou S. P. nezná, stejně jako oba obviněné, přičemž soud poukázal i na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví v rámci otázky pravosti podpisů na předmětných dokumentech. Pečlivě se soud rovněž zabýval tvrzeními svědka J. H., neboť byl osobou pod dokumenty podepsanou, přičemž dospěl k závěru, že „svědek setrval na tom, co uváděl o počátku“. Svědek konstatoval, že nevyplněné návrhy smluv podepsal na základě tipů obviněného J. J. a tyto jim následně poskytl s tím, aby smlouvy s vytipovanými osobami uzavřeli (str. 25 rozsudku). Soud vyhodnotil výpověď svědka J. H. jako věrohodnou, kdy dospěl k závěru, že jmenovaný byl tzv. realizátorem smluv, kterýžto smlouvy sjednal a podepsal, nicméně provize, která mu za zprostředkování smluv náležela, byla vyplacena obviněnému J. J., který smlouvy technicky přímo „s klientem“ dojednal, a jeho nadřízenému, tj. obviněnému Z. T. Soud v tomto směru provedl řadu listinných důkazů, zejména pak lze odkázat na zprávu společnosti F. jednotlivé smlouvy a taktéž směrnice společnosti, zejména tzv. Odměňovací směrnici, stejně jako soupisku produkce, kteréžto podporují výpověď a tvrzení svědka J. H. Soud rovněž pečlivě zkoumal výpověď svědkyně S. P., která setrvala na stejné verzi skutkových událostí po celou dobu řízení, přičemž nerozporovala, že na listinách je její podpis, vysvětlila však, jak se mohl její podpis na uvedené smlouvě objevit. Nalézací soud konstatoval, že „její vysvětlení je přesvědčivé a vysvětlitelné její důvěrou k osobě obžalovaného J. a následně i T.“ (str. 26 rozsudku). Soud rozebral důkazní situaci ve vztahu ke všem jednotlivým dílčím jednáním v rámci skutku pod bodem I. výroku o vině (str. 27 až 34 rozsudku), přičemž dospěl k závěru, že to byli právě obvinění, kteří, aby získali provizi, vyhotovili návrhy pojistných smluv. Oba obvinění znali díky předešlé spolupráci obě poškozené osobně, měli tedy i představu o jejich finančních záležitostech, přičemž využili vybudované důvěry, aby obě poškozené, nutno podotknout osoby v pokročilém věku, neboť se jednalo o seniorky s rokem narození 1926, resp. 1939, přiměli k tomu, aby pod falešnou záminkou převedly peněžní prostředky ve prospěch osob označených v návrzích pojistných smluv. Nejvyšší soud podotýká, že skutková verze, že se ze strany obou poškozených seniorek mělo jednat o jakýsi projev charity vůči osobám F. K. a J. N., které osobně neznaly a neměly tedy žádný osobní ani právní důvod jim cokoli poskytnout, byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena. Stejně tak byla vyvrácena obhajoba obviněných v tom smyslu, že by osobou, která smlouvy sjednala, byla osoba svědka J. H.

Ke skutku pod bodem II. pak nalézací soud rovněž provedl rozsáhlé dokazování, kdy předmětem jednání obviněných byly na rozdíl od skutku pod bodem I. smlouvy o půjčce, které podle tvrzení obviněných obě poškozené podepsaly, což je rovněž úředně ověřeno. Stěžejní pro posouzení věci tak bylo zjištění, zda došlo mezi poškozenými a obviněnými k půjčce finančních prostředků. V tomto bodě soud vycházel zejména z výpovědi poškozené S. P., neboť druhá poškozená, B. M., v mezidobí zesnula. Provedeným dokazováním bylo postaveno na jisto, že k půjčce finančních prostředků ve vztahu k poškozené S. P. nedošlo. Ani zde poškozená S. P. nerozporovala pravost svého podpisu, nicméně stěžejní je zde skutečnost, že byla obviněnými stran účelu úkonu uvedena v omyl. Z výpisu z bankovního účtu poškozené vyplynulo, že si k transakci ze dne 7. 1. 2013 poznamenala „operace s CP – investice“. Soud měl k dispozici nejen výpovědi obviněných a poškozené S. P., ale zejména pak listinné důkazy ve formě výpisů z bankovních účtů obou poškozených, stejně jako obviněných, příkazy k úhradě a přehled porfolia. I ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině nalézací soud rozvedl důkazní situaci vztahující se k jednotlivým dílčím jednáním (str. 35 až 38 rozsudku). Jak již uvedeno výše, obě poškozené měly k osobě obviněného J. J., který pro ně coby pracovník banky v minulosti vyřizoval majetkové záležitosti, stejně jako osobě obviněného Z. T., důvěru, tedy i k tvrzením, která jim prezentovali. Je zcela pochopitelné, že poškozené coby osoby vyššího věku, pravděpodobně zcela nerozuměly jednotlivých finančních transakcím, jako byly investice do cenných papírů či převody peněz za účelem zvýšení finančních rezerv, což je ostatně v mnoha případech velmi specifická znalost, kdy jsou to právě odborníci z řad finančních poradců, kteří se v uvedeném oboru specializují. Poškozené důvěřovaly obviněným, že tito jednají v jejich prospěch. Opak však byl pravdou. Obvinění uvedli poškozené v omyl stran účelu platby, kdy peníze byly zaslány na účty obviněných, resp. účty, k nimž měli oba obvinění právo dispozice, kdy současně byla vyvrácena jejich obhajoba, že se jednalo o půjčky finančních prostředků. Obvinění nebyli schopni se shodnout na tom, jak byly tyto smlouvy uzavřeny, jak byly finanční prostředky předány, přičemž jediné doklady měly ve své dispozici právě obvinění. Nalézací soud uvedl, že „v úmyslu dosáhnout na vlastní obohacení vyvolali dojem, že dojde pouze k přeinvestici jejich vlastních finančních prostředků z jednoho již jimi využívaného investičního produktu a to na jiný nový a výhodnější a poškozené v této souvislosti přiměli k podepisování příkazů k úhradě k převodu finančních prostředků nacházejících se na jejich bankovních účtech ve prospěch bankovního účtu obžalovaného T., k němuž měl obžalovaný J. dispoziční právo, přičemž tak, aby kryli pravý úmysl spočívající v pouhém vylákání finančních prostředků od poškozených s tím, aby vyvolali zdání, že finanční prostředky zasílané na účet obžalovaného T. jsou prostými splátkami půjček, nechali poškozené podepsat smlouvy o půjčkách, které poškozené podepsaly, neboť se domnívaly, že se jedná o dokumenty související se slibovanou výpomocí s přeinvesticí jejich vlastních finančních prostředků“ (str. 39 až 40 rozsudku).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných, jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný Z. T. vznáší námitku, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. princip presumpce neviny a právo na obhajobu, kteréžto spatřuje v tom, že nalézací soud uvedl, že jmenovaný „cítí se být vinen ve smyslu obžaloby“ (str. 17 rozsudku). Nejvyšší soud v tomto bodě uznává, že se na první pohled jedná o poněkud zavádějící formulaci, domnívá se však, že se s ohledem na kontext celého odůvodnění jedná toliko o písařskou chybu. Na odůvodnění je třeba nahlédnout v jeho celistvosti a komplexnosti, kdy se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem státního zástupce, že uvedená pasáž (věta) sama o sobě ani v kontextu ostatního obsahu odůvodnění rozsudku nijak nesvědčí o předem vytvořeném názoru soudu na vinu obviněného. Jak se ostatně podává z odůvodnění jako celku, nalézací soud vycházel z toho, že oba obvinění svou vinu popřeli, což na mnoha místech opakuje. Závěru o tom, že se jedná o písařskou chybu, nasvědčuje konstatování soudu na str. 23, kde je uvedeno, že „jak obžalovaný J., tak i obžalovaný Z. T. vinu na spáchání trestné činnosti jim kladené za vinu popírají a odmítají, že by se jakékoliv trestné činnosti dopustili“. Na str. 25 je pak soudem například konstatováno, že „oba obžalovaní, jak bylo uváděno výše, odmítají svoji odpovědnost za uzavření smluv“.

Ve vztahu k námitce porušení práva na spravedlivý proces, kteroužto vznáší de facto oba obvinění i v obecné rovině s odkazem na jejich vlastní verzi skutkového stavu věci, lze pro úplnost poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, v rámci něhož Ústavní soud uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud pak mají obviněnými vytýkané vady pouze a výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních a nikoli hmotněprávních, jak rozvedeno výše, pak žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Obvinění dále shodně namítají porušení svého práva na spravedlivý proces taktéž ve vztahu k postupu odvolacího soudu a zejména pak odůvodnění napadeného usnesení, kdy mají za to, že odvolací soud se nijak jejich námitkami nezabýval a toliko odkázal na odůvodnění nalézacího soudu. Stran námitky nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soud, tedy porušení § 125 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud s poukazem na § 265a odst. 4 tr. ř., uvádí, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není nepřípustné. V projednávané věci reagoval odvolací soud na všechny podstatné výhrady, když není vadou napadených rozhodnutí, pokud soudy nereagovaly jednotlivě na každou dílčí výtku. V tomto ohledu nutno zdůraznit, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 429/2017, a zejména pak nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13]. Obvinění v rámci řádného opravného prostředku uplatnili obhajobu známou již z předešlých fází řízení. Nalézací soud se tak již jejich námitkami zabýval a s těmito se i řádným způsobem vypořádal, resp. vypořádal se s jimi prezentovanou obhajobou (§ 125 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Pokud se pak odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, aniž by ve veřejném zasedání o odvolání prováděl dokazování, bylo nadbytečné, aby zdůvodnění opakoval nebo důkazy znovu obsáhle posuzoval. Přestože lze v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu vytknout určitou kvalitu, v případě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu první instance, ledaže by účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí zásadní důkazy či argumenty, což se však, jak uvedeno výše, v projednávané věci nestalo.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných J. J. a Z. T. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru