Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1144/2009Usnesení NS ze dne 23.09.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1144.2009.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1144/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2009 o dovolání, které podal obviněný R. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2009, č. j. 23 To 311/2009-169, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 6/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2009, č. j. 32 T 6/2009-149, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „dne 26. 10. 2008 kolem 20:45 hodin v Č. B. v ulici A. B. u budovy české pošty přistoupil k poškozenému M. P., s tím, že chce od něho půjčit mobilní telefon, a když M. P. odmítl, připojil se k němu a po ujití asi 20 metrů se mu obž. B., který trpí žloutenkou typu C, postavil do cesty, z kapsy vytáhl injekční stříkačku, šermoval mu s ní před tělem a obličejem a opět požadoval zapůjčení mobilního telefonu, takže mu poškozený Průcha z obavy o svůj život a zdraví svůj mobilní telefon zn. Samsung U600, v hodnotě 6.000,- Kč vydal, přičemž pro provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl obž. B. v posledních dvou letech dvakrát souzen a v jednom případě byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 2 Tm 48/2007, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2007, odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody a ve druhém případě bylo Okresním soudem v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 2 Tm 56/2007, který nabyl právní moci dne 9. 6. 2008, upuštěno od uložení souhrnného trestu, když z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 21. 8. 2008“. Za to byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 5. 2009, č. j. 23 To 311/2009-169, jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 5. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které de facto zároveň směřovalo v celém rozsahu i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Naplnění uplatněných důvodů dovolání spatřuje dovolatel v postupu soudu druhého stupně, který zamítl jeho řádný opravný prostředek (§ 265b odst. 1 písm. l/ tr. ř.), přestože již rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Skutek, jímž byl uznán vinným, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, podle přesvědčení dovolatele nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Výsledky provedeného dokazování totiž podle něj jednoznačně na jeho vinu neukazují. V této souvislosti dovolatel připomněl, že v jeho prospěch jednoznačně vypovídaly dvě svědkyně, a to jeho přítelkyně M. P. a především P. H., které rozhodně vyloučily možnost, že by proti poškozenému použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (mobilního telefonu poškozeného), a naopak další svědecké výpovědi Z. a N. P. a J. N. pouze líčí skutečnosti, které jim poškozený osobně sdělil, aniž by tyto skutečnosti byly objektivizovány dalšími podpůrnými důkazy. Ani ze samotné výpovědi obviněného (dovolatele) u hlavního líčení nevyplynulo, že by vůči poškozenému měl v úmyslu užít násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí za účelem získání jeho mobilního telefonu. Policie u něj navíc vůbec nezajistila injekční stříkačku, kterou měl poškozeného údajně ohrožovat, ačkoliv ho zadržela téměř bezprostředně po skutku. Nebylo též ověřeno, zda v rozhodné době z telefonu skutečně volal svému známému, což bylo důvodem, proč si od poškozeného telefon toliko zapůjčil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem by podle dovolatele snad přicházelo v úvahu kvalifikovat stíhaný skutek jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák., za jehož spáchání zákon umožňuje uložení podstatně mírnějšího trestu, nebo podle jiných ustanovení trestního zákona. A konečně, dovolatel rovněž namítl, že soud prvního stupně neměl na daný případ použít právní kvalifikaci podle § 41 odst. 1 tr. zák., když hodnotil toliko naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy, aniž by blíže posuzoval splnění nezbytných hledisek materiálních.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2009, č. j. 23 To 311/2009-169, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a poté aby buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby byl stíhaný skutek posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. či podle jiného hmotně právního ustanovení trestního zákona, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto směru sám rozhodl. Současně učinil podnět, aby předsedkyně senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého napadeným rozhodnutím.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 27. 7. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný R. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Předně je nutno poznamenat, že dovolatel svými námitkami v zásadě zopakoval argumentaci, kterou uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku (odvolání), s níž se odvolací soud důsledně vypořádal. Pokud jde o námitku, že soud prvního stupně nesprávně právně kvalifikoval skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv jej mohl posoudit toliko jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. nebo podle jiného ustanovení trestního zákona, Nejvyšší soud konstatuje, že tato jinak hmotně právní námitka je založena výlučně na dovolatelově nesouhlasu se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním v důsledku toho dospěly. Dovolatel oběma soudům vytkl především to, že závěr o jeho vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. založily na nevěrohodné výpovědi poškozeného M. P. a na zprostředkovaných a vzájemně si odporujících výpovědích svědků Z. a N. P. a J. N., zatímco výpovědím přímých svědkyň celé události M. P. a P. H., jež potvrzovaly jeho výpověď, neuvěřily, ač tak učinit měly. Zvláště pokud nebyla nalezena inkriminovaná injekční stříkačka, kterou měl poškozenému údajně vyhrožovat. To znamená, že dovolatel s primárním poukazem na vadné hodnocení důkazů oběma soudy a z toho plynoucí nesprávně zjištěný skutkový stav věci a zároveň s poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu (zcela odlišnou od skutkových zjištění učiněných soudy), podle které si od poškozeného jeho mobilní telefon pouze vypůjčil a ten mu ho dobrovolně předal, spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., přestože se mohlo jednat nejvýše o trestný čin vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák.

Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní - pro sebe příznivější - verze skutkového děje, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci se však soud prvního stupně ve svém rozsudku jednotlivými důkazy, včetně otázky věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, důsledně zabýval, vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 6 a 7 odůvodnění), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a tyto důkazy také logicky a přesvědčivě vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a při plném respektování požadavku na odůvodnění usnesení podle § 134 odst. 2 tr. ř. vysvětlil, proč považoval námitky obviněného za nedůvodné a jím předkládané skutkové verzi neuvěřil. Současně se vypořádal i s návrhy obviněného na doplnění dokazování, které považoval s ohledem na rozsah doposud provedených důkazů za nadbytečné, a tento svůj závěr rovněž řádně odůvodnil (viz str. 4 napadeného usnesení).

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě nebylo v jeho případě naplněno zejména pro nedostatek materiálních podmínek, resp. že soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval a hodnotil pouze naplnění formálních znaků tohoto ustanovení.

Předně je opět třeba zdůraznit, že otázkou posouzení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák., včetně otázky naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, se z podnětu odvolání obviněného (dovolatele) důsledně vypořádal odvolací soud, který příslušné závěry podrobně rozvedl na str. 4, 5 odůvodnění napadeného usnesení. Judikatura Nejvyššího soudu přitom vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě tytéž námitky, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. T 408).

K otázkám zvlášť nebezpečné recidivy dále Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že ustanovení § 41 odst. 1, odst. 2 tr. zák. obsahují vymezení podmínek, za jejichž splnění lze považovat určitého pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty je nutno podmínky vymezené v ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. posuzovat přísně individuálně a s pečlivým uvážením okolností každého jednotlivého (konkrétního) případu. Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, je ve smyslu citovaného ustanovení zákona nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu, neboť výkonem trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Tuto dobu zákon neurčuje a současně ji ani nelze nějak blíže vymezit či paušálně stanovit. Vždy bude záležet na posouzení rozhodných okolností případu ve vztahu ke zhodnocení osobního profilu pachatele.

V posuzovaném případě pak i podle názoru Nejvyššího soudu byly naplněny nejen formální, ale i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 tr. zák. Soud prvního stupně zjistil, že dovolatel byl jako mladistvý rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 2 Tm 48/2007, odsouzen pro provinění loupeže (srov. § 6 odst. 1, odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže ) podle § 234 odst. 1 tr. zák. ke dvěma letům odnětí svobody, přičemž z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 21. 8. 2008. Před spácháním nynější trestné činnosti byl navíc uznán vinným ještě dalšími proviněními loupeže, avšak zde soud od uložení souhrnného společného trestního opatření upustil.

Nyní projednávaný trestný čin loupeže § 234 odst. 1 tr. zák. dovolatel spáchal již jako zletilý (dospělý) dne 26. 10. 2008, tedy prakticky pouhé 2 měsíce po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu, takže sotva lze mít za to, že by jakkoliv prokázal své polepšení, tzn. vůli a schopnost vést řádný život, a především svoji nápravu v tom smyslu, že se již nebude dopouštět další - tím méně závažné - trestné činnosti. Dosavadní způsob života dovolatele, s nímž jsou spojeny sklony k opakovanému páchání loupeží (tedy trestných činů uvedených v § 41 odst. 2 tr. zák.), následujících relativně krátce po sobě, a dále to, že ani dosud vykonaný trest odnětí svobody za takový zvlášť závažný úmyslný delikt zjevně k jeho nápravě nevedl (nová trestná činnost následovala brzy po jeho podmíněném propuštění), jsou skutečnostmi, které nepochybně podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že mladistvého pachatele sice nelze uznat za zvlášť nebezpečného recidivistu, avšak k nezahlazenému vykonanému trestu odnětí svobody, který mu byl uložen jako mladistvému za trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 tr. zák., je možno přihlížet jako k „potrestání“ za předpokladu, jestliže byl za takový trestný čin opětovně uznán vinným již jako zletilý (dospělý) pachatel. To platí i pro nyní projednávaný případ. Za tohoto stavu nelze soudům vytknout, že by v dovolatelem namítaném směru vadně použily ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., když ho označily za zvlášť nebezpečného recidivistu nejen ve formálním, ale i v materiálním smyslu. Jejich právní, v rozsudku odvolacího soudu podrobně rozvedené, závěry lze považovat za věcně správné a odpovídající zákonu. Nejvyšší soud proto nepovažoval dovolání obviněného ani v jeho relevantně uplatněné části za jakkoliv opodstatněné.

Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného R. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou, a v jeho z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Opodstatnění proto nelze přiznat ani uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

V dovolacím řízení současně nebyly shledány důvody, aby z podnětu obviněného bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř. Na rozdíl od návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně na přerušení či odklad dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který však v projednávané věci podán nebyl, se v případě nedůvodného podnětu obviněného nerozhoduje samostatným výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. září 2009

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru