Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1130/2017Usnesení NS ze dne 24.10.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1130.2017.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 581/18 ze dne 11.09.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1130/2017-I.-51

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 398/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 50/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 90 T 50/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl obviněný M. B. podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 178 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2, 5 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen také souhrnný peněžitý trest v počtu 40 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 200 Kč, tedy celkem ve výši 8 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce dvou měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též souhrnný trest zákazu činnosti na dobu dvaceti čtyř měsíců, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel.

Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 4 T 144/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 398/2016, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. B. za trestnou činnost z napadeného rozsudku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen také souhrnný peněžitý trest v počtu 40 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 200 Kč, tedy celkem ve výši 8 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též souhrnný trest zákazu činnosti na dobu dvaceti čtyř měsíců, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu. V dovolání předně uvedl, že odvolací soud se fakticky nezabýval odvolacími důvody a nijak neobjasnil důvody, pro které měl být obviněný uznán vinným. Z toho důvodu označil obviněný toto rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dále obviněný namítl, že nebylo zachováno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), když Krajský soud v Brně třikrát zrušil rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby, a když byl odsouzen až po nařízení změny senátu Městského soudu v Brně. Obviněný je přesvědčen, že nově přidělený senát byl přidělen mimo rámec pořadí. Proto s odůvodněním, že došlo k porušení povinnosti stanovené v § 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, navrhl vyloučení senátu Městského soudu v Brně.

V další části svého dovolání obviněný namítl, že mu nebyla prokázána vina, resp. že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán. Shrnul, v čem měla spočívat jeho trestná činnost, a citoval část z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž poukázal na rozpory mezi závěry soudu zde uvedenými a výpovědí poškozeného J. T., jehož věrohodnost dále zpochybňoval. Obdobně pak zpochybňoval také výpověď svědkyně S. V. a V. K. Sám pak uvedl vlastní hodnocení výpovědí jednotlivých svědků. Má za to, že soud prvního stupně zcela pominul svědecké výpovědi J. S. a Z. G. Z důkazní situace je tak podle obviněného zjevné, že důkazy provedené u hlavního líčení jednoznačně netvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, ze kterých by bylo možno dovodit závěr o tom, že se stalo ve výroku popsané jednání a že se ho dopustil obviněný. Tím obviněný poukázal na porušení zásady in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 398/2016, a stejně tak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 90 T 50/2014, a sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, případně věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání v první řadě uvedla, že námitku obviněného, že nebylo zachováno jeho právo na zákonného soudce, jež spatřoval v rozhodování ve změněném složení senátu podle § 262 trestního řádu, spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, jenž obviněný v dovolání neuplatnil. Nicméně v návaznosti na to doplnila, že ani tak není tento dovolací důvod věcně naplněn s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016. Dále uvedla, že obviněný úsudek o chybějícím objektivním přístupu daného senátu soudu prvního stupně podložil toliko odkazem na obsah předcházející námitky podjatosti, o níž bylo pravomocně rozhodnuto a jež byla založena na údajném nepodloženém tvrzení jeho obhájce, že před zahájením hlavního líčení dne 26. 9. 2016 se senát i státní zástupkyně domluvili o vině a trestu, a na tom, že obviněný byl uznán vinným a odsouzen bez dalšího dokazování s tím, že protokoly o výsleších svědků byly toliko přečteny. K posledně uvedenému státní zástupkyně konstatovala, že se tak stalo za splnění podmínek § 219 odst. 3 trestního řádu. Přitom za poměr soudce k projednávané věci podle § 30 odst. 1 trestního řádu nelze považovat takový vztah k věci, který se promítá do jeho právního názoru, resp. do hodnocení důkazů, a tím i do jeho přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o jeho osobní poměr k věci samé, ale toliko o jeho odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů. Státní zástupkyně shrnula, že způsob, jakým obviněný podložil uplatněnou námitku vyloučení uvedeného senátu Městského soudu v Brně z projednávání předmětné trestní věci, neodpovídá judikatornímu výkladu věcného naplnění zákonné podmínky pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho poměr k předmětné trestní věci.

K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že obviněný ve svém dovolání zpochybnil právní závěr obou soudů, že se dopustil trestné činnosti jednáním, které je popsáno ve skutkové větě výroku o vině. Přitom s poukazem na tento dovolací důvod se není možné obecně domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Nad rámec dovolání obviněného státní zástupkyně zmínila, že v tomto případě nemůže jít ani o extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. Závěrem pak shrnula rozhodný skutkový stav věci a uzavřela, že odvolací soud mohl plně akceptovat výsledky hodnotícího postupu podřízeného soudu a v této souvislosti i právní kvalifikaci jednání obviněného.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněného odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byli správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz s. 5 jeho rozsudku). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení zásady „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech

ve prospěch obviněného. V tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedené zásady není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaném skutku ani o jeho pachateli a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, jeho podstatou je to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, ledaže tato skutečnost byla již

v původním řízení dovolateli známa a nenamítl ji před rozhodnutím soudu druhého stupně. K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu jsou důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pochybnosti o jeho schopnosti rozhodovat nestranně, a to v důsledku jeho poměru k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli.

V projednávané věci obviněný uplatnil námitku podjatosti členů senátu Městského soudu v Brně 90 T, o níž bylo rozhodnuto usnesením tohoto soudu ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 90 T 50/2014 (viz č. l. 464 trestního spisu). Krajský soud v Brně následně na základě stížnosti obviněného přezkoumal citované usnesení a sám rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 424/2016, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl (viz č. l. 519 trestního spisu). Oba soudy přitom odmítly důvodnost námitek podjatosti, neboť neshledaly zákonné důvody pro vyloučení výše uvedeného senátu soudu prvního stupně ve smyslu § 30 trestního řádu. S jejich tvrzeními se pak ztotožňuje i Nejvyšší soud. Navíc obviněný své tvrzení o porušení povinnosti stanovené v § 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nepodložil v dovolání žádnou konkrétní argumentací. Naopak námitka obviněného, že nově přidělený senát Městského soudu v Brně byl přidělen mimo rámec pořadí, se s uplatněným dovolacím důvodem naprosto míjí. Lze tedy konstatovat, že užitá dovolací argumentace neodpovídá ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 24. 10. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru