Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 113/2018Usnesení NS ze dne 21.02.2018

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.113.2018.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1532/18 ze dne 05.06.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 113/2018-48

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2018 o dovolání, které podal obviněný A. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 10 To 52/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 1/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2017 sp. zn. 1 T 1/2012 byl obviněný A. K. uznán vinným ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku na skutkovém základě, že

„společně s odsouzenými M. K., v Ž., trvale bytem M., P., L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Ruzyně, a D. G., v Ch., trvale bytem M., P. – V., t. č. na nezjištěném místě ve Velké Británii, v H. u K., obž. K. v roce 2007 v případě poškozeného R. L., a obž. K. v případě poškozeného R. B., v říjnu 2008 ještě ve spolupráci se svou matkou M. K., zneužili tísně spočívající ve složité finanční situaci R. L., který byl bez peněžních prostředků a R. B., jež kromě toho nebyl schopen splácet svůj dluh ani hradit výživné své dceři a slíbili jim vysoký legální výdělek ve Velké Británii, jímž zvrátí svou popsanou situaci, dopravili je do B. ve Velké Británii, avšak vedeni úmyslem jim obstarat práci a poté jim odebírat významnou část jejich výdělku pro svou potřebu, když poškozený L. byl ubytován u obžalovaných K. i G. ve zmíněném městě, kteří ho kromě připomenutého odebírání peněžních prostředků také fyzicky bezdůvodně napadali, případně mu vyhrožovali násilím a odebrali mu osobní doklady, zatímco poškozeného B. předala obž. K. v uvedeném úmyslu po příletu v říjnu 2008 do Velké Británie po domluvě spoluobžalovaných K. a G., kteří se vůči němu s výjimkou fyzických útoků chovali totožně, přičemž oba obžalování za stejných podmínek ubytovali u sebe a společně s již připomenutými poškozenými také poškozeného J. V., jehož k cestě do Velké Británie zjednala, do této země dopravila a předala těmto obžalovaným matka obž. G., B. T., když oba obžalovaní opět tomuto poškozenému, kromě totožného chování jako vůči poškozenému B., odebírali vydělané peníze z pracovní činnosti, kterou jemu i poškozeným B. a L. obstarávali prostřednictvím pracovní agentury či jinak, přičemž poškození byli ubytovaní společně po jistou dobu s obžalovanými K. a G., případně pouze u obž. K. v N., kde žili v nedůstojných a stísněných podmínkách s nedostatečným množstvím poskytovaného jídla, když odebírané peníze významnou měrou převyšovaly případné náklady na ubytování a stravu poškozených a poté je obž. K. na podzim roku 2009 předal za úplatu v neznámé výši dalšímu přesně nezjištěnému muži vystupujícímu jako J. (H.) B. do města B., aby poškozené využil ke stejnému účelu a tito poškození pak za identických podmínek včetně fyzických útoků vůči nim či vyhrožování násilím pracovali v jeho prospěch, přičemž obžalovaní K. i G., jakož i neustanovený J. B. (H.) si poškozeným odebírané peněžní prostředky ponechávali pro svoji potřebu, a takto se vůči nim chovali až do počátku února 2010, kdy poškození V. a B. od posledně jmenovaného uprchli a dne 18. 2. 2010 se obrátili na český zastupitelský úřad v Londýně, který jim poskytl pomoc při návratu do ČR“.

Za to byl podle § 168 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 10 To 52/2017, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 6. 2017 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Především nebyl členem žádné organizované skupiny. Spojitost s dalšími odsouzenými nebyla v řízení řádně prokázána. O činnosti dalších odsouzených neměl povědomí a jeho konání na jejich skutky nijak vědomě nenavazovalo. Proto nesouhlasí s tím, že skutek byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou ve více státech ve smyslu § 168 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Obviněný dále namítl, že s poškozenými žil ve velkém bytě a měl s tím spojené výdaje, přičemž očekával, že poškození po získání zaměstnání z toho plynoucí dluh vyrovnají. Je přitom zřejmé, že sdílené bydlení více osobami a společné nakupování vyjde levněji než více malých bytů a drobné nákupy. Kvalitou a cenou bydlení a dalšími náklady se soudy podle obviněného vůbec nezabývaly. Nezjišťovaly ani výši výdělku poškozených, možnost poškozených samostatně vycházet z bytu, kontakty poškozených s ním po jeho odstěhování, ani to, zda měli poškození osobní doklady a zda vůbec znal osobu B. Obviněný rovněž poukázal na to, že nemá psychické ani fyzické předpoklady k trestné činnosti a nebyl soudně trestán. Obviněný se proto domnívá, že jeho jednání nevykazovalo potřebnou společenskou škodlivost ani intenzitu předpokládanou v § 168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k trestního řádu napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že skutkové námitky obviněného, zejména pak námitky spočívající v nesouhlasu s provedeným dokazováním, nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit. K námitkám proti právnímu posouzení skutku odkázala státní zástupkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1261/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. 7 Tdo 859/2014. U poškozených se jednalo o osoby pocházející ze sociálně slabého prostředí, kterým byla přislíbena práce, prostřednictvím které budou moci zlepšit svou ekonomickou situaci. Tyto osoby se dostaly do naprosto odlišného sociokulturního prostředí a neznaly navíc jazyk, čímž se dostaly do přímé závislosti na obviněných, jejichž zájmem bylo sehnat jim práci a kořistit z jejich výdělku. Tím, že jim práce nebyla sehnána bezprostředně a pobývaly u obviněných, se dostaly i do ekonomické závislosti na obviněných, neboť tito požadovali, aby jim hradili náklady za ubytování a stravu, které však naprosto neodpovídaly poskytovanému standardu. Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě míra nesvobody, která byla spojena s prací obviněných v poměru k zacházení s těmito poškozenými, stejně tak jako k profitu, který z nich měli, naprosto odpovídá pojmu vykořisťování tak, jak jej definuje skutková podstata zločinu obchodování s lidmi podle § 168 trestního zákoníku. Ohledně námitky, že se obviněný trestné činnosti nedopustil jako člen organizované skupiny působící ve více státech, odkázala státní zástupkyně v plném rozsahu na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1222/2013. Státní zástupkyně poukázala rovněž na to, že obviněný se dopustil trestného činu obchodování s lidmi dokonce v té podobě, že sám poškozené prodal jiné osobě, aby je mohla vykořisťovat. V souvislostech daných předmětnou trestní věcí nelze uvažovat o tom, že by jednání obviněného nevykazovalo dostatečnou společenskou škodlivost. Obvinění neváhali využít složitých životních podmínek poškozených, do kterých se dostali byť vlastním přičiněním, využili jejich naivity a menší informovanosti a naslibovali jim zajištění lukrativní práce ve Velké Británii, jejímž prostřednictvím se jim podaří takovouto situaci vyřešit. Skutečnost však byla diametrálně odlišná, neboť ve Velké Británii jim sice byla obstarána práce, veškerý výdělek však museli odevzdávat obviněným, kteří také rozhodovali o tom, jakou část z tohoto výdělku případně dostanou. S poškozenými nebylo zacházeno důstojným způsobem a poškozenému R. L. byly dokonce odebrány doklady, bylo mu vyhrožováno a byl bezdůvodně napadán. Obviněný se v žádném ohledu nemůže odkazovat na to, že poškození spláceli své dluhy, které u něj měli, neboť dluh byl účelově vytvořen a pokud byly finanční prostředky, které si poškození vydělali, započítávány na splácení takového dluhu, pak tento závazek byl zcela zjevně úmyslně navyšován a pohyboval se v nespecifikované výši, což jej z jeho podstaty zpochybňuje. Dokládá to konečně i dovolatel ve svém mimořádném prostředku, neboť sám není schopen uvést, jaký dluh u něj poškození měli a kolik peněz mu měli splácet. Je tedy zřejmé, že šlo o průběžně a uměle navyšovaný závazek, který měl v očích poškozených ospravedlnit jednání obviněných vůči nim. Poškození se přitom nacházeli ve velmi zranitelném postavení, ve kterém v zásadě neměli jinou skutečnou nebo přijatelnou možnost, než podvolit se zneužívání.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Obviněný A. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena téměř výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Pokud totiž obviněný v dovolání zpochybňuje právní závěr, že skutek byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 168 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, pak argumentuje pouze tak, že spojitost mezi ním a dalšími odsouzenými nebyla řádně prokázána, že neměl povědomí o činnosti dalších odsouzených a že výpovědi svědků jsou obecné a neurčité. Jeho výhrady tudíž směřují do oblasti dokazování a do skutkového základu rozhodnutí o jeho vině, nikoliv proti samotnému právnímu posouzení při respektu ke skutkovým závěrům učiněným nalézacím soudem. Uvedené dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze za relevantní považovat toliko námitku obviněného, že zjištěné jednání svou intenzitou nenaplňuje znak nucené práce nebo jiné formy vykořisťování podle § 168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, resp. nevykazuje dostatečnou společenskou škodlivost.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 1 T 1/2012 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. 10 To 4/2013 byl obviněný pro předmětný skutek uznán vinným ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a to jako uprchlý. Dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1222/2013 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. Na základě evropského zatýkacího rozkazu byl obviněný zadržen ve Velké Británii a byl vydán do České republiky k výkonu nařízeného trestu odnětí svobody. Obviněný následně podle § 306a odst. 2 trestního řádu požádal o opakování hlavního líčení, takže Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 1 T 1/2012 rozhodl o zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 1 T 1/2012, a to ve vztahu k A. K., stejně tak jako dalších rozhodnutí, která na předmětný rozsudek navazují. Ve věci následně proběhlo nové hlavní líčení, které bylo zopakováno v celém rozsahu, a to proto, že došlo ke změně ve složení senátu. Na základě nově proběhnuvšího hlavního líčení dospěl nalézací soud v podstatě k totožným skutkovým i právním závěrům. Proto lze na příslušné části odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu přiměřeně odkázat.

Nad rámec tam uvedených úvah lze doplnit, že nucenou prací je každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně. Pohrůžkou jakéhokoli trestu se rozumí nejen trest ve smyslu trestního práva, ale i každá jiná újma spočívající ve zbavení či omezení jakéhokoli práva nebo výsady dotyčné osoby. Za jinou formu vykořisťování je třeba považovat jakoukoli jinou činnost pachatele, při níž získává z činnosti poškozeného jakýkoli neoprávněný majetkový prospěch. V projednávané věci obvinění zneužili tíživé sociální, finanční a bytové situace poškozených, které nereálnými sliby o možnostech výdělku ve Velké Británii a bez sdělení informací o tom, jaké podmínky je ve Velké Británii čekají a kolik peněz budou muset odevzdávat, zlákali k odjezdu do Velké Británie. Tam poškozené ubytovali v nedůstojných a stísněných podmínkách s nedostatečným množstvím poskytovaného jídla, odebrali osobní doklady, zajistili jim práci, ke které je nutili vyhrožováním i fyzickými útoky, a neadekvátně velkou část jejich výdělku jim odebírali. Poškození vzhledem k absolutní neznalosti jazyka i prostředí se stali na obviněných závislými, přičemž tato závislost jim znemožňovala tyto podmínky opustit, když neměli ani dostatek prostředků na cestu do vlasti. Takto se k poškozeným chovali od roku 2007, resp. 2008, až do počátku února 2010, kdy poškození uprchli a obrátili se na český zastupitelský úřad v Londýně, který jim poskytl pomoc při návratu do ČR. Dovolatel takto zjednal a do Velké Británie dopravil přinejmenším poškozeného R. L. Poškozené R. L., R. B. a J. V. pak dopravoval do různých měst ve Velké Británii, kde je výše popsaným způsobem vykořisťoval. Tyto poškozené později dovolatel dokonce prodal osobě vystupující jako J. B., aby poškozené mohl stejným způsobem dále vykořisťovat. Za popsaných zjištění nelze námitkám obviněného ohledně nedostatečné společenské škodlivosti či intenzity jednání přisvědčit. Právní posouzení jednání obviněného jakožto zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku je tak zcela namístě.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 21. února 2018

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru