Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1129/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1129.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1129/2020-153

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 7 To 42/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 92/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 42 T 92/2019, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 7 To 42/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutkový stav, tak jak byl soudem prvního stupně zachycen, neodpovídá provedenému dokazování, jelikož tomuto soudu nebyl znám obsah výpovědi svědka M., kterého vyslechl až odvolací soud. Uvedl, že si je vědom toho, že obsah výpovědi toho svědka je v rozporu s výpověďmi ostatních svědků, a to proto, že ostatní svědci jsou kolegové a kamarádi jeho manželky a vypovídali shodně. Jedinou nezávislou osobou je svědek M., který neměl důvod komukoliv stranit. Soudy přešly rozpory ve výpovědích, na které obviněný upozorňoval v odvolání. Rovněž se soudy nijak nevypořádaly s tím, že ačkoliv se obviněný dopustil poměrně citelného narušení občanského soužití, tak nikdo nezasáhl. Věc ani nikdo následně nehlásil na policii. Nikdo také nezajistil kamerový záznam z prostoru bageterie. Soudy se ani nijak nevypořádaly s motivem jeho bývalé družku uškodit mu a očernit jej. Dále namítl, že v řízení byla nesprávně aplikována zásada subsidiarity trestní represe a zásada ultima ratio. Pokud by jeho jednání natolik narušovalo občanské soužití a veřejný pořádek, že již bylo na místě užít k ochraně těchto zájmů prostředků trestního práva, tak by někdo na místo povolal policii nebo alespoň ostrahu. Pokud by byl skutečně tak hlučný, tak by ho ostraha slyšela a přišla. Rovněž pokud by poškozenou natolik vyděsil, jistě by šla věc ohlásit. Obviněný shledal, že pokud došlo k narušení veřejného pořádku, tak ten byl prakticky ihned obnoven samovolně bez toho, aby bylo nutné použít jakékoliv důraznější prostředky. Z toho dovodil, že v jeho případě jde o přepínání trestní represe. Namítl také, že soudy zmínily určité výhružky, kterých se měl dopustit, aniž by však trestný čin kvalifikovaly jako přečin nebezpečného vyhrožování. Očividně ani stran tohoto vyhrožování nikdo nenabyl dojmu, že bylo míněno vážně. Za zásadní obviněný označil, s jakou prodlevou byla věc oznámena policii, přičemž nebylo možné zajistit kamerový záznam z prodejny. To považuje za účelové. Ani zprávy o jeho osobě nesvědčí o tom, že by byl osobou se sklony k páchání protispolečenských skutků. Uvedl, že šlo o ojedinělý případ a nikdy se ničeho takového nedopustil. Všechna tato pochybení byla dána již u soudu prvního stupně a soudy se s nimi vypořádaly nesprávně.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen, jakož i jemu předcházející rozsudek a aby dovolací soud sám ve věci rozhodl a věc postoupil k vyřízení příslušnému správnímu úřadu jako přestupek. Podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně uvedla, že námitky obviněného lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen částečně. Konkrétně nelze pod dovolací důvody podřadit jeho argumenty týkající se nesprávného hodnocení důkazů, neboť ty směřují výhradně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Konstatovala, že námitky proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, ani výhrady týkající se úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu zásad uvedených v § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu nejsou námitkami, které by bylo možno uplatňovat v dovolání. K tomu dodala, že Nejvyšší soud je skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy prvního a druhého stupně, vázán a nemůže se od něj odchýlit. Uvedla, že dokazování bylo provedeno v souladu se zákonem a posouzení činu není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Rozhodnutí soudů označila za dostatečně odůvodněná, přičemž ocenila, že soud druhého stupně doplnil dokazování výslechem svědka J. M. Hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudy, označila za logické a odůvodnění rozhodnutí za úplné a srozumitelné. Dodala, že soudy žádné důkazy nedeformovaly ani neopomenuly. Podle jejího mínění lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, jimiž obviněný namítl porušení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. K tomu uvedla, že tyto námitky nepovažuje za důvodné. Zdůraznila přitom, že soudy zkoumaly škodlivost činu obviněného v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a vzaly v úvahu všechny konkrétní okolnosti tohoto případu. Přihlédly přitom k tomu, že k napadení došlo v kavárně v obchodním domě, který je místem veřejně přístupným, navíc za přítomnosti dalších nejméně 14 osob. Výtržnost obviněného spočívala ve velmi hlasitém a intenzivním slovním napadání jiného hrubými, vulgárními a urážlivými výroky a ve výhružkách usmrcením. Dále uvedla, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť poškozenou sám vyhledal, a to se záměrem vyvolat s ní konflikt v místě jejího zaměstnání, s vědomím, že řešení osobních sporů na takovém místě je pro poškozenou nepříjemné. Státní zástupkyně neshledala v použité právní kvalifikaci žádné vady, a to ani z hlediska námitek, že nikdo z přítomných na jednání obviněného nijak nereagoval např. přivoláním pomoci. Tato skutečnost stojí mimo určující rámec dané kvalifikace. Za bezvýznamnou označila také námitku, že soudy neposoudily jeho skutek jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Ani tato skutečnost není důsledkem namítané údajné nižší škodlivosti činu. K tomu konstatovala, že platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případech méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Doplňující princip „ultima ratio“ upřesňuje, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V případě činu obviněného nebylo možné dovodit, že by se jednalo o skutek málo škodlivý, u kterého by nebyl dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného. Žádné výjimečné okolnosti významné pro využití materiálního korektivu ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku v této věci nebyly zjištěny.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

V reakci na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaslal obviněný Nejvyššímu soudu svou repliku, ve které nesouhlasil s hodnocením věci ze strany Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že je zcela nepochybné, že údajné jednání obviněného nevzbudilo ničí pohoršení či nenarušilo společenské soužití natolik, aby kdokoliv z přítomných 14 osob jakkoli zasáhl. Domnívá se, že bylo tudíž na místě využít materiálního korektivu ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Dodal také, že bylo vhodné hodnotit danou situaci s přihlédnutím k regionálním odlišnostem. Severočeský region, zejména město XY, jsou podle jeho tvrzení poněkud specifické.

Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Mostě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného byly založeny výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci, a to ať již konkrétní námitky směřující proti provedenému dokazování a závěrům, které z nich soudy vyvodily nebo o námitky, kterými namítal nesprávnou aplikaci § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Námitky směřující k tomu, že jeho čin nebyl natolik společensky škodlivý, a proto jej nelze považovat za trestný čin, obviněný totiž rovněž směřuje do skutkových závěrů vyplynuvších z provedeného dokazování a snaží se o prosazení pro něho příznivějšího skutkového zjištění. Ve své argumentaci obviněný nenapadal konkrétní právní posouzení skutku, ale pouze popisoval, jak jinak, podle jeho názoru správně, měly soudy posuzovat jednotlivé důkazy, aby dospěly k závěru, že jeho čin nebyl natolik škodlivý, aby byl posuzován jako trestný čin. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím a odvolacím soudem. Zejména šlo o námitky, že obsah výpovědi svědka M. byl v rozporu s výpověďmi ostatních svědků, že pouze tento svědek byl nezávislý, protože ostatní byly kolegové a kamarádi jeho manželky, že soudy přešly rozpory ve výpovědích, že se nijak nevypořádaly s tím, že nikdo z přihlížejících nezasáhl, že věc ani nikdo nehlásil na policii, že nebyl zajištěný kamerový záznam z prostoru bageterie nebo že se soudy nevypořádaly s motivem jeho bývalé družky uškodit mu a očernit ho. Dále šlo o námitky, že věc byla na policii účelově oznámena s velkou prodlevou, což znemožnilo zajistit kamerový záznam z prodejny nebo že zprávy o jeho osobě nesvědčí o jeho sklonech k páchání protispolečenských skutků, že se jednalo pouze o ojedinělý případ nebo že jeho jednání nebylo míněno vážně, o čemž svědčí i to, že nebyl odsouzen za trestný čin nebezpečného vyhrožování.

Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jejich závěry lze označit na logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Dokazování bylo provedeno v souladu se zákonem a posouzení činu není s provedenými důkazy v žádném, natož pak extrémním rozporu. Hodnocení důkazů provedené soudy je logické a odůvodnění rozhodnutí jsou úplná a srozumitelná. Soudy nedeformovaly ani neopomenuly žádné důkazy.

Nejvyšší soud zdůrazňuje k námitce porušení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, že soudy se zabývaly škodlivostí činu obviněného v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu při procesu hodnocení důkazů a vzaly v úvahu všechny relevantní okolnosti tohoto případu. Zohlednily zejména to, že k napadení došlo v kavárně obchodního domu, který je místem veřejně přístupným a za přítomnosti dalších nejméně 14 osob. Současně tedy byl naplněn i znak spáchání činu veřejně. Počet přítomných osob byl značný. Šlo o místo, na kterém se v daném čase běžně mohly vyskytovat nejen dospělé osoby, ale i děti. Jednání obviněného spočívalo ve velmi hlasitém a intenzivním slovním napadání jiného hrubými, vulgárními a urážlivými výroky a ve výhružkách usmrcením. Obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jelikož poškozenou sám vyhledal a se záměrem vyvolat s ní konflikt v místě jejího zaměstnání, navíc s vědomím, že řešení osobních sporů na takovém místě je pro poškozenou nepříjemné. V aplikované právní kvalifikaci nelze shledat žádné vady, a to ani z hlediska toho, že nikdo z přítomných nijak nezasáhl např. přivoláním pomoci. Tato skutečnost totiž stojí mimo určující rámec dané kvalifikace. Obviněným namítané skutečnosti nemají na posouzení závažnosti jeho jednání vliv.

K námitce, že soudy neposoudily jeho skutek jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku je nutno podotknout, že ani tato skutečnost není důsledkem namítané údajné nižší škodlivosti činu. Poškozená jakožto manželka obviněného totiž již na počátku trestního řízení nedala ve smyslu § 163 odst. 1 trestního řádu souhlas ke stíhání obviněného pro tento trestný čin. Touto možností právního posouzení se navíc soud prvního stupně zabýval a v odůvodnění rozsudku svůj závěr řádně odůvodnil. Platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případech méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o trestný čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Doplňující princip ultima ratio pak upřesňuje, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V případě činu obviněného nelze dovodit, že by se jednalo o skutek málo škodlivý, u kterého by nebyl dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného. Žádné výjimečné okolnosti významné pro využití materiálního korektivu ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku v této věci nebyly zjištěny.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující, na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru