Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1129/2011Usnesení NS ze dne 08.09.2011

HeslaSpolečenská škodlivost
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1129.2011.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 321 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1129/2011-14

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. září 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 To 23/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 6 T 163/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 6 T 163/2010, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že „v době od 20. 8. 2010, kdy převzal výzvu Okresního soudu ve Frýdku - Místku k nastoupení trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku, č. j. 2 T 192/2009-61, ze dne 24. 3. 2010, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2010, ve výměře 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, s termínem nástupu ihned, až do 08:30 hodin dne 29. 9. 2010, kdy byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu Okresního soudu ve Frýdku - Místku Policií ČR omezen na svobodě a téhož dne ve 12:15 hodin dodán do výkonu trestu do Vazební věznice v O., se zdržoval v obci V., okr. F.-M., a jinde, aniž by dobrovolně do výkonu trestu na základě výzvy soudu nastoupil, přičemž mu v tom nebránil žádný závažný důvod“.

Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 6 T 163/2010, podali obviněný R. D. a jeho družka J. M. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 To 23/2011, tak, že odvolání obviněného i jeho družky podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 121 - 122) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve shodě s již podaným odvoláním obviněný namítl, že obecné soudy nepřihlédly jednak k délce páchání protiprávního jednání, jednak i k okolnostem, za kterých nenastoupil do výkonu trestu. Uvedl, že v jeho případě se jedná o tzv. trvající delikt, kdy stejně jako např. u neplacení výživného se jedná o vyvolání protiprávního stavu, jehož délka by jednoznačně nasvědčovala úmyslu pachatele dopouštět se trestné činnosti. Tak tomu ale v jeho případě nebylo, neboť se staral o svou těhotnou družku, která byla v rizikovém těhotenství. Z tohoto důvodu požádal o odklad nástupu výkonu trestu a po zamítavém rozhodnutí okresního soudu byl v kontaktu s vyšší soudní úřednicí soudu ve Frýdku-Místku a informoval ji o tom, že v krátké době nastoupí aio okolnostech, že utrpěl poranění při autohavárii ve F. Celková doba, pro kterou byl stíhán, přesahuje nepatrně dobu jednoho měsíce, a proto se obviněný domnívá, že i s přihlédnutím k § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze jeho protiprávní jednání posuzovat jako jednání natolik společensky škodlivé, že by mělo být sankcionováno trestně právními normami. Navíc obecným soudům vytkl, že k okolnostem nenastoupení do výkonu trestu nevyslechli jeho družku J. M., což opakovaně navrhoval.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 To 23/2011, zrušil a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání se závazným právním názorem týkající se postihu jeho trestně právního jednání s případným výslechem družky J. M.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že v dovolání obviněného jsou opakovány obsahově shodné námitky, jako byly užity v odvolání proti výroku o vině. Těmito námitkami se odvolací soud podrobně zabýval a dostatečně odůvodnil, proč je shledal nedůvodnými. Na závěr učiněný odvolacím soudem lze tak v plném rozsahu odkázat. S ohledem na úpravu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze pod tento dovolací důvod podřadit námitky, v rámci nichž obviněný zpochybňuje způsob hodnocení důkazů. Státní zástupkyně dále uvedla, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitky týkající se absence škodlivosti činu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně je shledala nedůvodnými. Dle státní zástupkyně obviněný dobu, po kterou nenastoupil do výkonu trestu, nepřerušil sám, ale stalo se tak na základě příkazu k dodání do výkonu trestu. Obviněný věděl o nástupu trestu již od 1. 7. 2010, první výzvu obdržel v srpnu 2010, požádal o odklad, který však byl soudem zamítnut. Následovala další výzva s termínem nástupu ihned a teprve poté, co jí neuposlechl, byl vydán příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu. Obviněný si tak musel být vědom toho, že okolnosti, které uvádí jako závažné a překážející mu v nástupu do výkonu tretu, takovými okolnostmi nejsou, ve výkonu trestu odnětí svobody mu nebrání a přesto výkon trestu odnětí svobody nenastoupil.

Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 To 23/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (kdy konkrétně namítl, že nebyla vyslechnuta jeho družka J. M., ačkoli obviněný tento důkaz výslechem navrhoval; a dále námitka, že soudy nepřihlédly k délce páchání protiprávního jednání a nesprávně posoudily okolnosti, které jej vedly k nenastoupení trestu) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (týkající se okolností jeho nenastoupení trestu, především pak zdravotního stavu jeho tehdy těhotné družky J. M. a jeho samotného po autohavárii), kdy současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že byl po celou dobu v kontaktu s vyšší soudní úřednicí ve Frýdku – Místku a informoval ji o tom, že v krátké době nastoupí aio okolnostech, proč nenastoupil, jak měl). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítl, že celková doba, po kterou byl stíhán přesahovala nepatrně dobu jednoho měsíce, a proto nebyla splněna podmínka společenské škodlivosti uvedená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákona) má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.

Pokud obviněný ve své podstatě namítá, že v posuzované trestní věci nedošlo k naplnění oné minimální hranice společenské škodlivosti, v podstatě tím namítá i porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio. V této souvislosti je třeba uvést, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným (tj. v daném případě případná existence normy postihující nenastoupení trestu odnětí svobody), ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání výkonu trestu.

Nutno uvést, že skutek obviněného se řadí mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných zařazených do hlavy X. zvláštní části trestního zákoníku. Hlava desátá zvláštní části trestního zákoníku chrání široké spektrum společenských vztahů, zájmů a hodnot, které jsou nezbytné k tomu, aby stát budovaný na principech demokracie a zákonnosti mohl bezchybně vykonávat svoje funkce. Jde o trestné činy, které přímo nebo nepřímo ohrožují řádnou činnost orgánů státu, územní samosprávy a dalších orgánů veřejné moci nebo jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, zejména nerušené fungování těchto orgánů, důsledné uplatňování zákonnosti, výkon pravomoci úředních osob, čistotu veřejného života, včetně nerušeného soužití lidí, jakož i ochranu obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je zařazen do dílu 4 – jiná rušení činnosti orgánu veřejné moci, které chrání další důležité zájmy spjaté s činností státu a jeho orgánů před různými formami jednání, která narušují řádnou činnost orgánů veřejné moci, ztěžují výkon správy státu nebo realizaci některých práv občanů.

Závažným důvodem ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku bude především změna zdravotního stavu reálně bránící odsouzenému trest odnětí svobody nastoupit nebo přechodná těžká situace v rodině (potřeba zajistit péči o bezvládného partnera nebo rodiče, úmrtí v rodině) apod.

Ze soudy učiněných skutkových zjištění je především zřejmé, že obviněný vědomě nenastoupil trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku, č. j. 2 T 192/2009-61, ze dne 24. 3. 2010, přičemž mu v tom nebránil žádný závažný důvod.

Podle § 321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu písemně vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest odnětí svobody ve stanovené lhůtě v určené věznici nastoupil. Odsouzený je povinen výzvu uposlechnout.

V projednávaném případě byla obviněnému doručena výzva k nástupu trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení § 321 odst. 1 tr. ř. dne 22. 7. 2010 společně s rozsudkem odvolacího soudu (doručenka na č. l. 17). Následně si obviněný požádal o odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody, o němž rozhodl Okresní soud ve Frýdku – Místku usnesením ze dne 2. 8. 2010 (č. l. 18), tak, že žádost obviněného zamítl. Nutno uvést, že obviněný v rámci žádosti uplatnil námitky, které následně uplatnil v podaném odvolání (č. l. 81), a částečně i v nyní projednávaném dovolání. Soud v rámci odůvodnění uvedeného usnesení uvedl, že neshledal důvody pro povolení odkladu nástupu trestu, neboť obviněný o tom, že je družka těhotná, věděl v době projednávání trestné činnosti, družka je dle přiložených lékařských zpráv zdravá a termín porodu byl stanoven až na 28. 11. 2010, kdy výkon trestu lze odložit nejvýše na 3 měsíce od právní moci rozhodnutí z důležitých důvodů. Následně byla obviněnému zaslána další výzva s termínem nástupu trestu odnětí svobody ihned (č. l. 20), kteroužto si obviněný převzal dne 20. 8. 2010 (doručenka na č. l. 21). Obviněný však do výkonu trestu nenastoupil, na místo toho telefonicky dne 31. 8. 2010 kontaktoval vyšší soudní úřednici Okresního soudu ve Frýdku – Místku E. B., která dle úředního záznamu na č. l. 22 vypověděla, že ji obviněný sdělil, že do výkonu trestu nastoupí nejpozději 8. 9. 2010, jelikož si ještě potřebuje zajistit ukončení pracovního poměru, což vzala na vědomí, sepsala o tom úřední záznam, tento založila do příslušného spisového materiálu (č. l. 23), a odložila odeslání již vypsaného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody na jeho osobu, čímž mu ponechala prostor na vyřízení potřebných záležitostí. Dne 8. 9. 2010 pak telefonicky ověřila, že obviněný do výkonu trestu nenastoupil, a tudíž rozhodného dne zmíněný příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody odeslala na Službu kriminální policie a vyšetřování ve Frýdku – Místku.

Jak již státní zástupkyně v rámci vyjádření k podanému dovolání uvedla, obviněným uplatněné námitky byly předmětem přezkumu již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se jimi řádně zabýval. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení na str. 3 uvedl, že „pokud obžalovaný opakovaně poukazoval na svou rodinnou situaci s tím, že tato mu bránila v nástupu výkonu trestu, tak v daném případě toto není důvodem pro nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody. Obžalovaný si musel být vědom již od doby rozhodnutí krajského soudu, tj. od 1. 7. 2010, že bude muset nastoupit výkon trestu odnětí svobody a měl tedy dostatek času, aby si tuto skutečnost zjistil a současně, aby si zajistil veškeré své osobní a rodinné záležitosti před nástupem výkonu trestu“. Nejvyšší soud se s daným závěrem ztotožňuje. Obviněný si byl vědom skutečnosti, že bude muset do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit jíž od vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Okolnosti, které pro nenastoupení výkonu trestu uváděl a shledával jako závažné a v nástupu do výkonu trestu mu překážející, byly však již dne 2. 8. 2010 v rámci rozhodnutí o podané žádosti o odklad výkonu nástupu trestu soudem vyhodnoceny jako nedostatečné, tedy obviněný si byl vědom skutečnosti, že jím uváděné důvody nejsou způsobilé založit důvodnost pro nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody, přesto výkon trestu nenastoupil. Je na místě uvést, že obviněnému byl k vyřízení rodinných záležitostí poskytnut ještě dodatečný časový prostor od 31. 8. 2010 do 8. 9. 2010. Po uběhnutí této doby však obviněný výkon trestu odnětí svobody nenastoupil.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. D. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. září 2011

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru