Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1118/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1118.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1118/2020-1189

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2020 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 5 To 12/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 17/2019 takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 5 To 12/2020, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 29 T 17/2019, zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. V. bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 29 T 17/2019 byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že

„v přesně nezjištěné době, od nočních hodin dne 24. 4. 2019 do ranních hodin dne 25. 4. 2019 v XY č. p. XY, okres Olomouc, v 1. patře budovy XY C. č. h., v obývacím pokoji, poté, co mezi ním a poškozeným J. K., narozeným XY, proběhla slovní potyčka, která vyústila ve fyzický kontakt, kdy J. K. .na něj zaútočil nožem, uchopil rovněž nůž a ve snaze bránit se před napadením ze strany poškozeného tímto opakovaně bodnul J K. do oblasti obličeje a krku, čímž mu způsobil ranku délky 0,7 cm na horním rtu vpravo s bodným kanálem zasahujícím pod sliznici předsíně dutiny ústní a bodnořeznou ránu na pravé boční ploše krku délky 3,5 cm pokračující bodným kanálem délky 6,7 cm probíhající bočním svalstvem krku směrem zepředu dozadu, zevně od pravostranné krční žíly a dále řeznou ránu umístěnou na malíkové hraně zápěstí délky 2,8 cm; řeznou ránu délky 2,8 cm z hřbetní plochy malíkové hrany na plochu dlaňovou; povrchní nábod kůže probíhající z malíkové hrany k hraně palcové a řeznou ránu posledního článku třetího prstu délky 3 cm, poté co poškozený pokračoval ve svém útoku na obžalovaného, když poškozený do ruky uchopil kovovou krbovou lopatku, kterou na obžalovaného útočil, udeřil obžalovaný poškozeného pohrabáčem do hlavy v oblasti pravé čelní a temenní krajiny, čímž mu způsobil ránu délky 3,5 cm s vazivovými můstky ve spodině a s trhlinami kůže v okrajích rány, s potrháním vazivové přilbice lebky ve spodině rány a praskliny lebky a následně, když poškozený J. K. ležel na zemi, jej opakovaně s vysokou intenzitou udeřil nejméně 12 krát pohrabáčem do hlavy, čímž mu způsobil v rozsudku specifikovaná četná zranění hlavy, poté odtáhl poškozeného na schodiště vedoucí na půdu, kde jej zanechal a poškozený následně zemřel, kdy bezprostřední příčinou jeho smrti bylo zhmoždění mozku při tříštivých vpáčených zlomeninách klenby lební a dalších zlomeninách klenby a spodiny lební s krvácením pod mozkové obaly a s rozsáhlým zhmožděním zvláště levé mozkové polokoule“.

2. Za to byl podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 5 To 12/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) trestního řádu z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě, že

„v přesně nezjištěné době, od nočních hodin dne 24. 4. 2019 do ranních hodin dne 25. 4. 2019 v XY č. p. XY, okres Olomouc, v 1. patře budovy XY C. č. h., v obývacím pokoji, poté, co mezi ním a poškozeným J. K., narozeným XY, proběhla slovní potyčka, která vyústila ve fyzický kontakt, kdy J. K. na něj zaútočil nožem, na což obžalovaný reagoval tím, že uchopil rovněž nůž a tímto opakovaně bodnul J. K. do oblasti obličeje a krku, čímž mu způsobil ranku délky 0,7 cm na horním rtu vpravo s bodným kanálem zasahujícím pod sliznici předsíně dutiny ústní a bodnořeznou ránu na pravé boční ploše krku délky 3,5 cm pokračující bodným kanálem délky 6,7 cm probíhající bočním svalstvem krku směrem zepředu dozadu, zevně od pravostranné krční žíly a dále řeznou ránu umístěnou na malíkové hraně zápěstí délky 2,8 cm; řeznou ránu délky 2,8 cm z hřbetní plochy malíkové hrany na plochu dlaňovou; povrchní nábod kůže probíhající z malíkové hrany k hraně palcové a řeznou ránu posledního článku třetího prstu délky 3 cm, poté co poškozený uchopil kovovou krbovou lopatku, se kterou měl „jít po obžalovaném“, vzal sám obžalovaný do rukou kovový pohrabáč a tímto poškozeného udeřil do hlavy v oblasti pravé čelní a temenní krajiny, čímž mu způsobil ránu délky 3,5 cm s vazivovými můstky ve spodině a s trhlinami kůže v okrajích rány, s potrháním vazivové přilbice lebky ve spodině rány a praskliny lebky a následně, když poškozený J. K. ležel na zemi, jej opakovaně s vysokou intenzitou v úmyslu jej usmrtit, udeřil nejméně 12 krát pohrabáčem do hlavy, čímž mu způsobil v rozsudku specifikovaná četná zranění hlavy, poté odtáhl poškozeného na schodiště vedoucí na půdu, kde jej zanechal a poškozený následně zemřel, kdy bezprostřední příčinou jeho smrti bylo zhmoždění mozku při tříštivých vpáčených zlomeninách klenby lební a dalších zlomeninách klenby a spodiny lební s krvácením pod mozkové obaly a s rozsáhlým zhmožděním zvláště levé mozkové polokoule,“

uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uložil obviněnému ústavní ochranné protitoxikomanické léčení. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl odvolací soud o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutek zjištěný soudem prvního stupně byl odvolacím soudem nesprávně právně posouzen jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. Za správné považuje obviněný posouzení činu jako zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku. Podle obviněného postupoval odvolací soud nepřípustně, když významně změnil popis skutku, ačkoliv neprovedl žádné dokazování a zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Obviněný poukázal na to, že to byl poškozený, kdo zaútočil první a obviněný jednal pouze v důsledku tohoto útoku poškozeného. Vedle toho poukázal také na skutečnost, že ke skutku došlo v uzamčeném objektu, z něhož neměl obviněný před útokem poškozeného kudy utéct, obviněný byl na místě poprvé a poškozený na něj útočil nožem a dalším předmětem, krbovou lopatkou. Proto považuje obviněný za správné, aby jeho čin byl posouzen jako trestný čin zabití ve smyslu tzv. provokace, která vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že znaky trestného činu zabití nejsou v daném případě naplněny z důvodu nízké intenzity útoku poškozeného, a domnívá se, že odvolací soud zaměňuje institut nutné obrany a trestný čin zabití.

5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, č. j. 5 To 12/2020-1053, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

6. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že jistá míra afektu a předchozího negativního jednání poškozeného nejsou pouze znaky obviněným nárokované privilegované skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku, ale rovněž pravidelnými znaky zločinu vraždy podle základní skutkové podstaty § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Prostý afekt není vyloučen ani u zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, který od zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku odlišuje pouze míra a forma tohoto afektu.

7. Státní zástupkyně poukázala na to, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný reagoval bezprostředně na nevyprovokovaný fyzický útok nejprve nožem ozbrojeného poškozeného, který se svojí intenzitou vymykal běžné potyčce, o čemž svědčí již použitý nástroj, kterým lze způsobit nejen devastující poranění, ale i smrt. Navíc chování pozdějšího poškozeného bylo potencováno značným užitím pervitinu v dávce, která by mohla ohrozit i život konzumenta (byť v případě poškozeného je toto ohrožení života relativizováno skutečností, že šlo o pravidelného intenzivního konzumenta této psychotropní látky). Poškozený nebyl předmětného dne v dobrém rozpoložení, neboť řešil problémy v souvislosti se ztrátou zaměstnání. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný reagoval na útok, který ohrožoval jeho fyzickou integritu, přičemž v reakci na útok pozdějšího poškozeného tohoto opakovaně bodl jiným nožem, kterým se po útoku poškozeného ozbrojil a předpokládal, že útok z jeho strany ustane, protože si byl vědom toho, že poškozenému způsobil zranění. Poškozený se však znovu ozbrojil kovovým předmětem, a to krbovou kovovou lopatkou (na které byly zajištěny stopy odpovídající tomu, že ji držel v rukou), přičemž v tomto momentě se obviněný ozbrojil rovněž kovovým předmětem, a to pohrabáčem, kterým na pozdějšího poškozeného zaútočil. V důsledku první rány vedené do oblasti hlavy poškozený spadl na zem, kde jej obviněný dalšími dvanácti ranami ubil, resp. způsobil mu devastující zranění hlavy, kterým podlehl.

8. Podle státní zástupkyně je třeba posoudit, zda se nejedná v určité fázi jednání obviněného o exces z nutné obrany, včetně případného právního posouzení takového excesu. V daném případě se jednalo o případ excesivního jednání v nutné obraně, ale nešlo o standardní prosté vybočení z mezí nutné obrany, ale o exces kvalifikovaný, a to rozrušením, strachem a úlekem obránce vyvolaným předchozím agresivním jednáním poškozeného (astenický exces). Takto kvalifikovaný exces by měl vést k aplikaci privilegované skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku, nikoliv k aplikaci základní skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, k čemuž státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1283/2014.

9. Státní zástupkyně dále uvedla, že v odvolacím řízení došlo k vadné aplikaci § 259 odst. 3 trestního řádu, když odvolací soud sám neprovedl žádné důkazy a přesto dospěl k odlišným skutkovým závěrům, které dokonce nalezly odraz i ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně ze skutkových zjištění vypustil ty souvislosti, které skutek obviněného definovaly jako obranu. Jde přitom o skutečnosti, které jsou důležité z pohledu posouzení hledisek nutné obrany a excesu z ní, přičemž excesivní jednání ze strany obviněného mohlo být podmíněno oním kvalifikovaným rozrušením, strachem, případně úlekem, tedy okolnostmi, ke kterým přihlíží privilegovaná skutková podstata podle § 141 trestního zákoníku.

10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 5 To 12/2020, případně i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 29 T 17/2019 a aby Vrchnímu soudu v Olomouci, případně Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Obviněný M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

15. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

16. Takto vymezenému dovolacímu důvodu námitky obviněného odpovídaly, jelikož obviněný nesouhlasil s postupem odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním, který měl podle názoru obviněného dopad do jeho práva na spravedlivý proces, a dále argumentoval proti právní kvalifikaci činu ze strany odvolacího soudu jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku.

17. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.

18. Především je třeba odvolacímu soudu vytknout jeho postup, kdy po zrušení odvoláním napadeného rozsudku pro vady podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu ve věci sám rozhodl rozsudkem na podkladě podstatně odlišného skutkového stavu, než ke kterému dospěl nalézací soud, a to přesto, že sám žádné důkazy v odvolacím řízení neprovedl. Tím zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces a dostal se do rozporu s pravidly vyplývajícími z § 259 odst. 3 trestního řádu a § 263 odst. 7 trestního řádu. Změny odvolacího soudu ve skutkovém podkladu výroku jeho rozhodnutí rozhodně nelze považovat za dílčí a nepatrné. Nalézací soud dospěl k závěru, že poškozený na obviněného opakovaně útočil nožem a poté krbovou lopatkou, čemuž se obviněný vědomě bránil nejprve nožem a následně kovovým pohrabáčem. Odvolací soud změnil skutkový stav tak, že poškozený na obviněného sice zaútočil jako první, ale jeho útok nebyl intenzivní, když ke zranění obviněného došlo pouze v důsledku zakopnutí poškozeného. Poté již poškozený nůž v rukou neměl, a byl to naopak on, kdo se bránil velmi razantním a opakovaným útokům obviněného, směrovaným na jeho hlavu a krk. V další fázi konfliktu uchopil poškozený do ruky krbovou lopatku, načež čelil opakovanému brutálnímu útoku obviněného vedeného kovovým pohrabáčem. Zjevně se jedná o zásadní posun ve skutkovém stavu věci se zřejmým dopadem na právní kvalifikaci činu. Postup odvolacího soudu se nacházel mimo rámec zákonem vymezených případů, kdy se může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.

19. S odvolacím soudem nelze bez dalšího souhlasit ani po věcné stránce. Závěry odvolacího soudu o průběhu a intenzitě konfliktu mezi obviněným a poškozeným totiž vycházely v podstatě jen z popisu zranění obou aktérů. Jak správně upozornila obhajoba, odvolací soud do svých úvah nezahrnul možnou rozdílnou efektivitu obrany. Samotná zranění poškozeného či obviněného nemusí nutně korespondovat s intenzitou útoku každého z nich. Utrpěná zranění totiž vypovídají o charakteru a intenzitě pouze „úspěšných“ útoků, nikoliv výpadů marných, ať už v důsledku šikovnosti obránce či shody okolností. Objektivistický přístup odvolacího soudu k hodnocení konfliktu mezi obviněným a poškozeným, opírající se přednostně o objektivně prokázaná zranění, naráží do značné míry na subjektivní pojetí posuzování podmínek nutné obrany (např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Na druhé straně je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že existuje jistý nesoulad mezi popisem událostí obviněným a objektivně zjištěnými zraněními obou účastníků. Může se ovšem jednat o rozpor pouze zdánlivý. Nalézací soud se této otázce v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně nevěnoval, konkrétní podobu jeho úvah lze spíše vytušit. Je proto na místě, aby se s touto pro rozhodnutí nepochybně významnou okolností soudy vypořádaly pečlivěji. Teprve na základě ustáleného skutkového zjištění, jak předmětný konflikt proběhl, zda poškozený útočil opakovaně a jakou povahu jeho útoky měly, lze přistoupit k souvisejícím právním úvahám.

20. Pochybení obou soudů lze nalézt i ve vztahu k úplnosti skutkových zjištění, majících vliv na posouzení subjektivní stránky. Z provedeného dokazování již v tomto okamžiku vyplývá, že to byl poškozený, kdo s nožem v ruce zaútočil na obviněného jako první. Pochybnosti nevznikají ani o tom, že v závěru konfliktu zasadil obviněný poškozenému nejméně dvanáct ran kovovým pohrabáčem do hlavy za situace, kdy poškozený ležel na zemi a nebyl schopen obrany. Z hlediska právního posouzení skutku proto nutně vyvstává otázka, nakolik jednal obviněný v nutné obraně a kdy z mezí nutné obrany vybočil, a to intenzivně i extenzivně. Právně teoretická východiska svých úvah oba soudy sice ve svých rozhodnutích správně a zevrubně popsaly (výsledné odlišené právní posouzení věci se odvíjí od rozdílných skutkových zjištění), nevěnovaly však dostatečnou pozornost problematice tzv. chabého (astenického) excesu z nutné obrany, jak na to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1283/2014 upozornil ve svém vyjádření státní zástupce. Chabým excesem se rozumí situace, kdy pachatel vybočí z mezí nutné obrany z leknutí, ze strachu, ze zmatku apod. Naopak vybočí-li ze zlosti, z pomstychtivosti apod., jde o exces jarý (stenický). Privilegovaná skutková podstata trestného činu zabití podle § 141 trestního zákoníku předpokládá, že pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Právní teorie v této souvislosti hovoří o tzv. afektdeliktu a tzv. provokaci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1488 a násl.).

21. Okolnost, že by obviněný čin spáchal zcela či částečně v silném rozrušení vyvolaném strachem, tedy že by se mohl dopustit tzv. afektdeliktu, nalézací soud sice vyloučil, avšak bez jakékoliv argumentace. Odvolací soud takový závěr bez dalšího přejal. Jak ovšem vyplývá ze shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, resp. tam popsaných závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie, může u jedince vnímajícího přítomnost nebezpečí v důsledku konfliktu dojít k zásadní změně běžného fyziologického stavu i chování, které je možné chápat jako silné rozrušení, aniž by současně jednání takové osoby muselo být chaotické či dokonce mrákotné. Pokud nemá konkrétní osoba zkušenost s fyzickým zápolením, je pro ni velmi složité vyhodnotit vhodnou intenzitu obrany. Nelze-li od probíhajícího střetu náhle odstoupit, je akt obrany vedený v silném rozrušení většinou dokonán do fáze, kdy jeden z konfliktu fyzicky odpadne nebo unikne. I v případě obviněného je třeba blíže zjišťovat, zda nejednal v takovém silném rozrušení vyvolaném strachem. Ve věci provedený znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie znalců PhDr. Adama Suchého a MUDr. Bohumila Navrátila se vymezeným otázkám nevěnoval. Vzhledem k potřebě odborných znalostí pro objasnění dané okolnosti, je nezbytné doplnit dokazování o znalecké zkoumání, reagující na konkrétní okolnosti dané věci, tedy zejména osoby obviněného a poškozeného, zjištěný průběh konfliktu a místo konfliktu, včetně možnosti obviněného odstoupit od konfliktu např. útěkem.

22. Protože nebyl skutkový stav věci dosud náležitě objasněn, jsou konečné úvahy o právním posouzení skutku předčasné. V současné chvíli je zřejmé, že na začátku konfliktu byla obrana obviněného proti útoku nožem ze strany poškozeného, na konci konfliktu potom opakované brutální údery obviněného vedené na hlavu poškozeného nacházejícího se již v bezvědomí. Zjevně došlo k vybočení z mezí nutné obrany, a to intenzivnímu i extenzivnímu. Na konkrétní podobu excesu a jeho právní význam však nelze usuzovat, jelikož k tomu chybí spolehlivý skutkový podklad. Z hlediska právního posouzení skutku není vyloučena ani kvalifikace zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku při naplnění obou alternativních znaků silného rozrušení obviněného ze strachu i předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (vzhledem k míře naplnění subjektivní stránky by se jednalo o nejmírnější variantu z hlediska povahy a závažnosti činu), ani vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku (varianta nejzávažnější), včetně všech dalších kvalifikačních možností nacházejících se mezi těmito dvěma pomyslnými krajními body.

23. Z uvedených důvodů nemohla napadená rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu obstát. Nejvyšší soud proto zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 5 To 12/2020, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 29 T 17/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

24. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g trestního řádu) se v tomto případě neužijí. Je ovšem třeba obviněnému poskytnout možnost k vyjádření stanoviska výslechem. Přípisem ze dne 23. 11. 2020 sdělil obviněný Nejvyššímu soudu, že v případě rozhodování o jeho vazbě si nepřeje být přítomen soudnímu zasedání a nepřeje si účastnit se rozhodování o vazbě ani formou videokonference. Požádal, aby o případné vazbě bylo rozhodováno bez jeho přítomnosti a bez jeho slyšení. Bylo zjištěno, že obviněný k dnešnímu dni vykonává trest uložený mu právě rozsudkem, který byl napaden dovoláním. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvého stupně, odpadl pro další výkon tohoto trestu zákonný podklad.

25. Při svém rozhodnutí o vazbě obviněného M. V. vzal Nejvyšší soud v úvahu, že v předchozím řízení byl obviněnému nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, rozhodnutím odvolacího soudu pak dokonce trest odnětí svobody v délce sedmnácti let a šesti měsíců. I po novém projednání věci s možným dílčím doplněním a upřesněním skutkového stavu nelze předpokládat, že by s ohledem na povahu a závažnost činu mohl být obviněnému uložen trest významně nižší, než jaký mu byl v předchozím řízení uložen. Hrozba takto vysokého trestu vede Nejvyšší soud k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Za této situace účelu vazby nelze dosáhnout jiným způsobem. Vzetí do vazby zároveň nebrání podmínky uvedené v § 68 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu. Proto bylo rozhodnuto o vazbě obviněného tak, že podle § 265l odst. 4 trestního řádu byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu.

26. Věc se tímto vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, bude muset o ní znovu jednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu).

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 9. prosince 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru