Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1109/2004Usnesení NS ze dne 22.12.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1109.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1109/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2004 o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 7 To 661/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov, pod sp. zn. 12 T 438/2003, a rozhodl takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 7 To 661/2003, a rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 12 T 438/2003, v části týkající se obviněného J. H. zrušují.

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno – venkov přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 12 T 438/2003, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 9. 2002 jako vedoucí technické kanceláře firmy E., I., okr. B. – v. nařídil zaměstnancům K. F., E. P. a T. V., provedení odřezání starého potrubí pomocí kyslíkoacetylenové svařovací soupravy v prostoru fy. E. v I., okr. B. – v., ve skladu koberců v budově B ve druhém patře v prostoru zvaném kotoučárna, kdy jim nestanovil způsob organizace zabezpečení požární ochrany, která musí být při provádění prací se zvýšeným požárním nebezpečím stanovena, čímž porušil ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 o požární ochraně a v důsledku porušení této povinnosti došlo při provádění práce

s otevřeným ohněm v době od 11.00 hodin dne 4. 9. 2002 k požáru ve skladu ve třetím patře fy. E., I., čímž byla způsobena škoda ve výši 1.865.300,- Kč, kdy zásahem Hasičského záchranného sboru byla uchráněna hodnota ve výši 8.453.800,- Kč“. Za to byl odsouzen podle § 180 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu ve vztahu k obviněnému K. F.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. H. a K. F., rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 7 To 661/2003, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 3. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že skutek, tak jak jej zjistil soud, nevykazuje zákonné znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 180 tr. zák. Konkrétně nebyla naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu, neboť jeho jednání spočívající ve vyplnění povolení ke svařování (tedy plnění příkazu nadřízeného a jednání ve smyslu čl. 11 směrnice č. 6) a ve stanovení konkrétních protipožárních opatření „v maximálním možném rozsahu stanoveném právními předpisy“ bylo jednáním v souladu s právními předpisy a tedy zákonným. Dovolatel přitom vyjádřil přesvědčení, že tímto jednáním nedošlo k porušení právní povinnosti uvedené v ustanovení § 6 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 133/1985 Sb.“), neboť nebyla naplněna ani jedna z podmínek zařazení posuzovaných prací mezi práce se zvýšeným požárním nebezpečím taxativně vymezených v ustanovení § 4 citovaného zákona, a tudíž nelze dovodit „nejen povinnost ale dokonce ani oprávnění obž. H. zařadit prováděné práce mezi práce se zvýšeným požárním nebezpečím a v důsledku toho pak jeho povinnost stanovit další opatření dle ust. § 6 cit. zák.“. Dále uvedl, že jím stanovený způsob organizace zabezpečení požární ochrany (tj. ruční hasící přístroje, kbelíky s vodou, hydrant, určení pomocníků, odstranění hořlavých materiálů v místnosti, kde byly práce prováděny) byl zcela v souladu nejen s ustanoveními § 4 a § 6 citovaného zákona, ale i v souladu s ustanovením čl. 11 směrnice č. 6/2001. Nedopustil se tak ani porušení tohoto interního předpisu. Zdůraznil navíc, že jediná povinnost, jejíž porušení je mu kladeno za vinu (tj. povinnost uvedená v ustanovení § 6 zákona č. 133/1985 Sb.) zavazuje právnickou osobu jako takovou a nikoliv její zaměstnance. V návaznosti na výše uvedené dovolatel namítl, že nedošlo ani k naplnění příčinného vztahu mezi jeho jednáním, které považuje za dovolené a tudíž beztrestné, na straně jedné a požárem na straně druhé, neboť trestně odpovědný může být člověk pouze tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobí, přičemž on v daném případě svým konkrétním jednáním následek (tj. požár) nezpůsobil a ani způsobit nemohl. Dovodil rovněž, že nedošlo ani ke vzniku obecného ohrožení (byť z nedbalosti), neboť k jeho způsobení nestačí jakékoliv jednání, ale musí jít o jednání, z něhož bezprostředně hrozí vznik

nebezpečných následků. V této souvislosti zdůraznil, že podle ustálené judikatury pro vyslovení trestní odpovědnosti nestačí, když je pachatelem vytvořena taková situace, z níž by za určitých okolností a při splnění dalších podmínek mohl vzniknout obecně nebezpečný následek, a dovodil, že jeho jednání rozhodně nenaplňuje znaky vytvoření takové situace, z níž by za určitých okolností mohl vzniknout obecně nebezpečný následek. Vedle nenaplnění objektivní stránky trestného činu obecného ohrožení obviněný namítl i absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu z důvodu, že jeho jednání nevykazuje znaky nedbalosti (ať již vědomé či nevědomé), neboť nedošlo k naplnění jak objektivní míry opatrnosti - dodržel totiž potřebnou míru opatrnosti stanovenou příslušnými právními předpisy a po nikom nelze žádat dodržení vyšší míry opatrnosti, než jaká je stanovena právními či bezpečnostními předpisy, tak subjektivní míry opatrnosti, neboť z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 4 zákona č. 133/1985 Sb. nemohl předvídat porušení, resp. ohrožení chráněného zájmu. K tomu poznamenal, že k naplnění trestní odpovědnosti je třeba, aby obě složky (tj. povinnost a možnost předvídat následek) byly dány současně, ovšem v daném případě tomu tak nebylo. Dále namítl, že subjektivní stránka trestného činu obecného ohrožení nebyla naplněna mj. z toho důvodu, že nezahrnuje složku vůle směřující k trestněprávnímu následku (tj. ke vzniku požáru), a to jak ve formě vnitřní složky vůle (tj. psychické stránky), tak ve formě vnější složky vůle (fyzické stránky jednání). Současně zdůraznil, že i přes veškeré jeho jednání, které po něm podle platných právních předpisů bylo možné oprávněně požadovat a které učinil (jednal s nejvyšší mírou opatrnosti), v daném případě nastal nepředvídatelný příčinný průběh, který však svým jednáním nezavinil a z tohoto důvodu za něj nemůže být ani trestně odpovědný. Nakonec dovolatel uvedl, že právní posouzení skutku je nesprávné i z toho důvodu, že odvolací soud zákon č. 133/1985 Sb. nesprávně vyložil, resp. na daný skutek nesprávně aplikoval, když rozhodl tak, že (dovolatel) porušil ustanovení § 6 tohoto zákona, přestože nedošlo k naplnění hypotézy a dispozice normy (§ 4 citovaného zákona), neboť (dovolatel) nebyl nejen povinen, ale ani oprávněn jednat ve smyslu § 6 téhož zákona a pro uplatnění trestněprávní sankce tak není žádný zákonný důvod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby dovolací soud „v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně čj. 7 To 661/2003 z 18. 3. 2004 a rozsudkem ve smyslu ust. § 265m odst. 1 věta první tr. ř. rozhodl tak, že obž. Jan Homolka se v celém rozsahu zprošťuje obžaloby.“

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Vyslovila názor, že za vystavení povolení ke svařování a za způsob jeho provedení je v daném případě plně odpovědný dovolatel, přičemž jeho odpovědnost vyplývá z jeho funkčního zařazení v zaměstnavatelské firmě „ve smyslu jemu známého obsahu interní směrnice č. 6/2001“, přestože se snaží svého závazku za dodržení povinností vyplývajících ze zákona č. 133/1985 Sb. a vyhlášky ministerstva vnitra č. 87/2000 Sb. s poukazem na odpovědnost právnické osoby zprostit. K námitce dovolatele týkající se absence porušení povinnosti vyplývající z ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) citovaného zákona z důvodu nesplnění podmínek výkonu práce se zvýšeným požárním nebezpečím podle § 4 odst. 2 citovaného zákona státní zástupkyně uvedla, že dovolatel přehlédl, že povolil svařování jako takový druh činnosti, který je specifikován v písm. f) tohoto ustanovení a při kterém nepochybně došlo k použití otevřeného ohně v prostorách skladu koberců jako pevné hořlavé látky, umístěné pouze jeden metr od zdroje, kam se počáteční zahoření rozšířilo. Právě z tohoto důvodu bylo povinností dovolatele, s ohledem na uvedený stupeň požárního nebezpečí provozované činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb. stanovit organizaci zabezpečení požární ochrany v souladu s interní směrnicí zaměstnavatele dovolatele, tj. za součinnosti technika bezpečnosti práce, přičemž dovolatel takto nepostupoval a jím stanovený způsob organizace požární ochrany se projevil jako zcela nedostatečný. V návaznosti na výše uvedené tedy nelze hovořit o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi oběma posledně uvedenými podmínkami vzniku odpovědnostního vztahu. Státní zástupkyně dále uvedla, že nelze akceptovat ani námitku dovolatele, že v daném případě nedošlo ke způsobení obecného nebezpečí ve smyslu ustálené judikatury, když jako příklad takového trestného následku je přímo v komentářovém výkladu tohoto pojmu uvedeno způsobení požáru nebo povodně, které nepochybně svou povahou, rozsahem a intenzitou bývá spojováno s nebezpečím smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Přitom k posledně uvedenému následku v daném případě skutečně došlo, a to z toho důvodu, že povaha jím povolené činnosti a způsob zabezpečení jejího výkonu z hlediska požární ochrany vyvolaly způsobení obecného nebezpečí ve smyslu § 180 odst. 1 tr. zák. Za daných okolností proto nelze dovodit, že dovolatel, nerespektující svoje povinnosti ve smyslu výše uvedených obecně závazných i interních právních předpisů, dodržel objektivní míru opatrnosti, jejíž překročení po něm nelze spravedlivě požadovat. Naopak pokud dovolatel porušil svoje povinnosti upravené zcela zřetelně ve výše uvedených ustanoveních obecné i interní povahy, pak s ohledem na evidentní vědomé a zcela lehkomyslné podcenění jejich významu minimálně mohl a měl předpokládat nebezpečí vzniku škodlivého následku, který za dané situace, s ohledem na povahu prováděné činnosti, jakož i prostředí jejího výkonu, rozhodně nenastal z nepředvídatelných a tedy odpovědnosti dovolatele se vymykajících důvodů. S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupkyně shrnula, že je třeba právní kvalifikaci jednání dovolatele považovat za zcela v souladu s výkladem zákona č. 133/1985 Sb., jakož i výkladem znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu obecného ohrožení dle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Námitky, jež v posuzovaném případě dovolatel v rámci svého dovolání uplatnil (nesprávná aplikace ustanovení § 4 a § 6 zákona č. 133/1985 Sb. a v souvislosti s tím nesprávné právní posouzení soudy zjištěného skutku jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 tr. zák.), je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.

Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. tedy zavazuje soud v tom smyslu, že popis činu (skutku), jímž byl obviněný uznán vinným, musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se pak jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Tyto skutečnosti bylo nutno zdůraznit ještě před tím, než bude pozornost zaměřena na otázky související s právně relevantně uplatněnými dovolacími námitkami.

Trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, a způsobí takovým činem značnou škodu.

Objektem trestného činu obecného ohrožení dle § 180 tr. zák. je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Způsobením obecného nebezpečí se rozumí zaviněné vyvolání takového stavu, z něhož vzhledem k jeho povaze, rozsahu a intenzitě hrozí většímu počtu lidí (nejméně sedmi osobám) bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví anebo cizímu majetku škoda velkého rozsahu (musí jít o některé z jednání příkladmo uvedených v § 179 odst. 1 tr. zák., z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše). Pro stav obecného nebezpečí je charakteristická určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, z vlivu pachatele se vymykajících okolnostech. Nestačí tedy, když jednáním pachatele byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek mohl vzniknout teprve za určitých okolností a splnění dalších podmínek (srov. rozhodnutí, příp. zhodnocení poznatků, publikovaná pod č. 10/1965, I/1966, 3/1963, 27/1967, 36/1984, 12/1988 Sb. rozh. tr.).

Podle přesvědčení Nejvyššího soudu právní závěr o vině dovolatele trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. neodpovídá zjištěným skutkovým okolnostem popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu, který odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil.

Skutek tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvého stupně a jak byl potvrzen soudem odvolacím, pod uvedené zákonné ustanovení zvláštní části trestního zákona podřadit nelze. Podle popisu tohoto skutku obviněný J. H. jako vedoucí technické kanceláře firmy E. nařídil zaměstnancům K. F., E. P. a T. V., provedení odřezání starého potrubí pomocí kyslíkoacetylenové svařovací soupravy v prostoru fy. E. v I., okr. B. – v., ve skladu koberců v budově B ve druhém patře v prostoru zvaném kotoučárna, kdy jim nestanovil způsob organizace zabezpečení požární ochrany, která musí být při provádění prací se zvýšeným požárním nebezpečím stanovena, čímž porušil ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, a v důsledku porušení této povinnosti došlo při provádění práce s otevřeným ohněm k požáru ve skladu ve třetím patře firmy E.,, čímž byla způsobena škoda ve výši 1.865.300,- Kč, kdy zásahem Hasičského záchranného sboru byla uchráněna hodnota ve výši 8.453.800,- Kč.

Podle § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb. jsou právnické osoby a podnikající fyzické osoby provozující činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím a s vysokým požárním nebezpečím povinny stanovit organizaci zabezpečení požární ochrany s ohledem na požární nebezpečí provozované činnosti.

Z dikce citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že uvedená povinnost stíhá právnické osoby a podnikající fyzické osoby. Již z tohoto důvodu nelze činit závěr, že předmětná povinnost dopadá na zaměstnance právnických osob či podnikajících fyzických osob a tedy na obviněného J. H. Je třeba konstatovat, že jde o zákonné ustanovení, které ukládá právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám (a současně je zmocňuje) obecně upravit organizaci zabezpečení požární ochrany s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám předmětu jejich činnosti. Jinými slovy řečeno, jde o zákonné ustanovení ukládající právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám povinnost (a také zmocňující tyto subjekty) vymezit organizační opatření eliminující požární rizika se zřetelem na konkrétní podmínky jejich činnosti.

Z uvedeného je tak zřejmé, že závěr soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu, podle něhož obviněný J. H. porušil uvedené zákonné ustanovení, nemůže obstát. Uvedené skutečnosti potvrzuje ustanovení § 2 odst. 2 věta druhá zák. č. 133/1985 Sb., podle něhož za plnění povinností na úseku požární ochrany u právnických osob odpovídá statutární orgán a u podnikajících fyzických osob tyto osoby nebo jejich odpovědný zástupce. V souvislosti s tím je třeba dodat, že soudy obou stupňů náležitě neodůvodnily, na základě jakých konkrétních skutečností (a jmenovitě jakého ustanovení zákona č. 133/1985 Sb.) učinily závěr o tom, že v posuzovaném případě šlo o právnickou osobu provozující činnost se zvýšeným požárním nebezpečím či s vysokým požárním nebezpečím. Přitom takové zjištění je vůbec základním předpokladem aplikace ustanovení § 6 téhož zákona.

V návaznosti na tyto skutečnosti je třeba dále konstatovat, že v napadených rozhodnutích nebyla dostatečně vyřešena otázka zavinění obviněného J. H. ani otázka příčinné souvislosti jeho jednání se zjištěným následkem (účinkem). K tomu je na místě v obecné rovině uvést, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem (účinkem). Požadavek příčinného vztahu znamená, že konkrétní osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek (účinek) způsobila. V tomto smyslu je základním předpokladem trestní odpovědnosti bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu § 4 tr. zák. a § 5 tr. zák. (srov. rozh. č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozh. č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozh. č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

Popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, který je pro otázku věcného naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směrodatný, tedy náležitě nevyjádřil, v čem mělo spočívat zaviněné protiprávní jednání obviněného. Jednak jde o zjištění a závěr neodpovídající zákonu č. 133/1985 Sb., jednak je tento popis skutku co do jednání obviněného J. H. nedostatečně konkrétní. Soudy obou stupňů se pak přesvědčivě nevypořádaly s jimi zjištěnými skutkovými okolnostmi v mezích shora rozvedených teoretických východisek, zejména neuvedly, z jakých důvodů shledaly, že jednání jmenovaného obviněného bylo bezprostřední příčinou vzniku obecného nebezpečí a že nešlo o takovou situaci, z níž by obecně nebezpečný následek mohl vzniknout teprve za určitých okolností a splnění dalších podmínek. Neuvedly (a tím spíše neodůvodnily) ani formu zavinění. Patřičně tudíž nevyložily, na základě jakých úvah učinily závěr o vině obviněného J. H. uvedeným trestným činem.

Dále je třeba konstatovat, že zjištění popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje zcela se zjištěním rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Nalézací soud totiž mimo jiné de facto připustil, že obviněný J. H. určitá opatření, která měla zamezit požáru, učinil, tato opatření však hodnotil jako nedostatečná, neboť jmenovaný obviněný měl minimálně v souladu se směrnicí ředitele firmy E. č. 6/2001 (dále jen „směrnice“), konkrétně čl. 05, se kterou byl dne 20. 11. 2001 seznámen, vyžádat vyjádření technika bezpečnosti práce a požární ochrany, jelikož se nejednalo o svařování v důsledku havárie nebo jiné příčiny, které by mohly bezprostředně ohrozit bezpečnost firmy či zdraví a život zaměstnanců, a podnět ke svařování nevznikl mimo pracovní dobu. Současně dovodil, že tento obviněný porušil vyhlášku č. 87/2000 Sb., kterou je stanovena požární bezpečnost při tepelném dělení kovového materiálu pomocí plamene svařovací acetylenkyslíkové soupravy, neboť neučinil žádné písemné vyhodnocení zvláštních požárně bezpečnostních opatření, i když věděl, že v přilehlých prostorách, kde se bude svařovat, se vyskytují hořlavé látky, a zajistil pouze základní bezpečnostní opatření (přenosné hasicí přístroje a vědra s vodou).

Soud prvého stupně a v návaznosti na něj ani odvolací soud ovšem náležitě nevysvětlil, na základě jakých skutečností považoval opatření přijatá obviněným J. H. za nedostatečná, neuvedl rovněž, jaké ustanovení vyhlášky č. 87/2000 Sb. měl jmenovaný obviněný porušit. V napadených rozhodnutích tedy v souvislosti s tím Nejvyšší soud postrádal i konkrétní a jednoznačné vymezení toho, komu a jaké byly v posuzovaném případě určeny povinnosti upravené v § 3 vyhlášky č. 87/2000 Sb. Je pak třeba konstatovat, že soudy obou stupňů měly, pokud již byla v posuzovaném případě nastolena otázka přiměřenosti či nepřiměřenosti opatření přijatých obviněným J. H., především jednoznačně zjistit a vymezit, jaká opatření měl tento obviněný učinit, aby byla dodržena citovaná vyhláška, resp. obecně (bez konkrétního určení) uváděná ustanovení tohoto předpisu.

Jakkoliv lze přisvědčit zjištění nalézacího soudu, že obviněný J. H. nedodržel ustanovení čl. 05 směrnice, přece jen mělo být důsledným a podrobným výslechem svědka K. H. - externího poradce bezpečnosti práce a požární ochrany u firmy E. - objasněno, jaká opatření na úseku požární ochrany (požárně bezpečnostní opatření) by konkrétně pro předmětnou činnost stanovil, pokud by si jmenovaný obviněný v duchu zmíněného ustanovení směrnice vyžádal jeho vyjádření k otázkám bezpečnosti práce a požární ochrany, případně jaké další skutečnosti týkající se bezpečného provádění prací /svařování, jímž se podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 87/2000 Sb. rozumí tepelné spojování, drážkování a tepelné dělení kovových i nekovových materiálů, pokud jsou prováděny mimo jiné otevřeným plamenem/ by sdělil. V uvedeném směru přicházel v úvahu i výslech znalce (znalecký posudek) z oboru požární ochrany. V souvislosti s tím jde totiž rovněž o posouzení přiměřenosti důvodů, pro které spoléhal obviněný na to, že k požáru nedojde, a z tohoto hlediska otázky jeho zavinění.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. H. podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu Brno – venkov v částech týkajících se jmenovaného obviněného. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno – venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud takto rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřicházelo v úvahu jejich odstranění ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně. V novém řízení se Okresní soud Brno – venkov bude muset věcí znovu zabývat, a to v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém rozhodování bude vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních hmotně právních otázek a bude povinen provést níže uvedená doplnění (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Jde v podstatě o to, že bude muset provést výslech svědka K. H., příp. též (srov. § 108 odst. 1 tr. ř.) znalce z oboru požární ochrany (jehož v takovém případě bude muset přibrat postupem podle § 105 tr. ř.), k výše naznačeným otázkám. Nelze pochopitelně vyloučit, že v dalším průběhu řízení může vyvstat potřeba (a současně možnost) provedení důkazů dalších. V takovém případě bude na nalézacím soudu, aby i takové důkazy v zájmu dodržení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. provedl. Všechny provedené důkazy pak zhodnotí způsobem vymezeným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Zejména však je nezbytné, aby nalézací soud věnoval patřičnou pozornost právní kvalifikaci skutkového děje na tomto základě zjištěného, přičemž musí mít na zřeteli teoretická východiska shora rozvedená.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).

V Brně dne 22. prosince 2004

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru