Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1096/2019Usnesení NS ze dne 11.12.2019

Hesladítě
Ohrožování mravní výchovy mládeže
Pohlavní zneužití (zneužívání)
Promlčení trestního stíhání
Znásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1096.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 242 odst. 1,2 tr. zák.

§ 217 písm. b) tr. zák.

§ 235 odst. 1 tr. zák.

§ 241 odst. 1,2 tr. zák.

§ 245 tr. zák.

§ 187 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 201 odst. 1 p...

více

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1096/2019-1042

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání obviněných M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 5 To 6/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 106/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných M. K. a J. K. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 2 T 106/2015, byl obviněný J. K. uznán vinným:

pod bodem 1. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době počátkem 90. let 20. století, nejpozději do 5. 6. 1992, v místě trvalého bydliště v bytě v XY ulici č. p. XY v XY, okres Teplice, poté, kdy si v obývacím pokoji klekl na gauč a opřel se o něj dlaněmi, požadoval po své tehdy nezletilé dceři AAAAA (pseudonym), nar. XY, nyní XY, aby mu lízala anální otvor, což s pláčem udělala,

pod bodem 2. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že ve večerních hodinách dne 16. 3. 1995 zajel se svým vozidlem tov. zn. Wartburg na odlehlé místo u obce XY, okres Ústí nad Labem, a poté, kdy si stáhl kalhoty, přikázal své nezletilé dceři AAAAA, nar. XY, nyní XY, aby se svlékla a sála mu pohlavní úd, což odmítla, nicméně po opakované výzvě obžalovaného ze strachu ze zbití poslechla, přičemž obžalovaný ji chytil za hlavu, kterou jí pak po dobu sání pohlavního údu držel u svého rozkroku,

pod bodem 3. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 3. 12. 1996 v místě svého trvalého bydliště v bytě v XY ulici č. p. XY v XY, okres Teplice, v den, kdy se narodila BBBBB (pseudonym) a kdy byla manželka obžalovaného M. K. v porodnici, požadoval v kuchyni po své nezletilé dceři AAAAA, nar. XY, nyní XY, aby mu sála pohlavní úd, což poškozená ze strachu udělala, a obžalovaný jí při tom držel hlavu za vlasy u svého rozkroku,

pod bodem 4. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od září 1993 do srpna 1998 ve sklepních prostorách domu v XY ulici č. p. XY v XY, okres Teplice, přinutil držením za hlavu k sání svého pohlavního údu svoji nezletilou dceru AAAAA, nar. XY, nyní XY,

pod bodem 5. trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák., a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době v roce 2002, nejpozději do 1. 9. 2002, v místě trvalého bydliště v XY ulici č. p. XY v XY, okres Teplice, poté, kdy zavolal domů svoji dceru AAAAA, nar. XY, nyní XY, která si hrála venku, si svlékl spodní prádlo a požadoval po ní, aby mu v obývacím pokoji sála pohlavní úd, k čemuž ji chytil za hlavu a tlačil jí do svého rozkroku, přičemž poškozená i přes projevený ústní nesouhlas a pláč sála jeho pohlavní úd až do ejakulace,

pod bodem 6. trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době od 1. 9. 2002 do 16. 6. 2005, kdy jeho dcera AAAAA, nar. XY, nyní XY, studovala Střední školu řemesel a služeb, v místě trvalého bydliště v bytě v XY ulici č.p. XY v XY, okres Teplice, v pokoji, kde spala jeho dcera AAAAA, odkryl její deku, přitáhl si ji za nohy k sobě tak, že jí nohy visely z palandy, a začal jí lízat přirození, čemuž se poškozená bránila odstrkáváním obžalovaného nohama, přičemž obžalovaný svého jednání zanechal až po vyrušení manželkou M. K.,

pod bodem 7. trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že ve večerních hodinách v blíže nezjištěné době od 23. 2. 2004 do 1. 3. 2004 v místě trvalého bydliště v bytě v XY ulici č. p. XY v XY, okres Teplice, v době hospitalizace jeho manželky M. K. v nemocnici, vzbudil svoji dceru AAAAA, nar. XY, nyní XY, kterou zavolal do obývacího pokoje, kde jí na gauči řekl, aby roztáhla nohy, což odmítla, proto na ni obžalovaný začal křičet, že je to normální věc, kterou bude dělat i se svým klukem, následně svým penisem vnikl do její pochvy, přestože ho poškozená od sebe odstrkávala, nicméně obžalovaný se jí snažil dávat ruce pryč a křičel na ni, aby držela hubu; po chvíli svého jednání zanechal a požadoval po své dceři AAAAA, aby mu sála jeho pohlavní úd, což poškozená ze strachu učinila až do ejakulace obžalovaného, který jí při tom držel hlavu u svého rozkroku,

pod bodem 8. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od jara 2010 do dubna 2011 v domě v XY ulici č. XY v XY, okres Litoměřice, když šel se svojí tehdy nezletilou dcerou BBBBB, nar. XY, pro brambory do sklepa, ji začal osahávat přes oblečení na zadku a na prsou, čehož zanechal poté, kdy poškozená utekla pryč;

obviněný J. K. a obviněná M. K. byli uznáni vinnými:

pod bodem 9. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od 2. 9. 2002 nejpozději do 23. 2. 2004 v místě trvalého bydliště v bytě v XY ulici č. p. XY v XY, okres Teplice, zavolal obžalovaný J. K. svoji dceru AAAAA, nar. XY, nyní XY, do pokoje, kde ležel nahý s obžalovanou M. K., poškozené řekl, aby své matce lízala přirození, což poškozená ze strachu učinila, a obžalovaná M. K. to akceptovala, neboť u toho vzdychala, po chvíli obžalovaný J. K. nařídil poškozené, aby mu sála pohlavní úd a sám orálně uspokojoval obžalovanou M. K.,

pod bodem 10. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období let 1996 až do května 2011 v místě trvalého bydliště v bytě v XY ulici č. p. XY v XY, okres Teplice, v pokoji, který využívala celá rodina ke spaní, obžalovaný J. K. a obžalovaná M. K. opakovaně vědomě souložili před svými dcerami AAAAA, nar. XY, nyní XY, CCCCC (pseudonym), nar. XY, a BBBBB, nar. XY, ačkoliv jim nic nebránilo souložit v jiném pokoji bytu, což činili až do odchodu svých dcer z jejich domácnosti, a to u AAAAA v roce 2007, u CCCCC v roce 2010 a u BBBBB v květnu 2011,

pod bodem 11. zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v letech 1992 až do května 2011 v místě jejich trvalého bydliště v XY ulici čp. XY v XY, okres Teplice, obžalovaný J. K. a obžalovaná M. K. nepřiměřeně fyzicky trestali za nesprávně provedené domácí práce, za školní prospěch a za chování své dcery AAAAA, nar. XY, nyní XY, a to nejméně od roku 1996 do jejího odchodu ze společné domácnosti v roce 2007, CCCCC, nar. XY, nejméně od roku 2001 do jejího odchodu ze společné domácnosti v červenci 2010, kdy k vyšší intenzitě došlo po odchodu AAAAA ze společné domácnosti, a BBBBB, nar. XY, nejméně od roku 2007 do jejího odchodu ze společné domácnosti v květnu 2011, kdy k vyšší intenzitě došlo po odchodu CCCCC ze společné domácnosti, k dcerám se rovněž chovali citově chladně, což se projevovalo například tím, že:

poté, co obžalovaný J. K. v blíže nezjištěné době od druhé poloviny roku 1992 do roku 1994 udeřil pěstí do nosu AAAAA, nyní XY, za to, že upustila svou sestru CCCCC při vyndávání z ohrádky, ve které byla tato umístěna, poškozená musela klečet nad vanou s předpaženýma rukama, na kterých měla položenou vařečku, a poté, kdy jí spadla, ji obžalovaná M. K. bila po celém těle včetně obličeje,

v době kolem 18. 11. 1997, poté, kdy obžalovaná M. K. obvinila AAAAA, nyní XY, že doma odcizila částku 1.000 Kč, poškozenou bila dřevěnou vařečkou po celém těle včetně obličeje, v důsledku čehož měla poškozená podlitiny na těle i pod nehty,

v blíže nezjištěné době let 1996 až 1998 obžalovaná M. K. zbila poškozenou AAAAA, nyní XY, dřevěnou prádelní vařečkou, se kterou jí bila po celém těle včetně obličeje, kdy tuto vařečku o její záda zlomila a v důsledku napadení poškozené tekla krev ze zubů, které se jí vlivem napadení i hýbaly, dále měla od obžalované i vytrhané vlasy,

v blíže nezjištěné době od září 2002 do června 2005 obžalovaná M. K. po předchozí slovní rozepři natlačila svou dceru AAAAA, nyní XY, k otevřenému oknu bytu ve 2. patře domu se slovy, aby vyskočila, že už ji nechce, přičemž do poškozené jednou strčila, a poté, kdy se poškozená rozhodla skočit a udělala pohyb směrem ven, obžalovaná ji zatáhla zpět do bytu se slovy, že za ní nepůjde sedět do vězení, následně ji začala kopat a mlátit po celém těle,

v blíže nezjištěné době nejméně v období let 2007 až 2011 v důsledku špatných známek ve škole obžalovaná M. K. opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestala BBBBB, a to fackami, dřevěnou vařečkou a dřevěnou tyčí,

v blíže nezjištěné době nejméně v období let 2001 až 2007 v důsledku špatných známek ve škole obžalovaná M. K. opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestala CCCCC, a to fackami a dřevěnou vařečkou.

Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle § 241 odst. 2 tr. zák. za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněná M. K. byla odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 2 T 106/2015, podali obvinění J. K. a M. K. samostatná odvolání směřující do výroků o vině a trestu. Odvolání do výroku o vině a trestu ve prospěch i neprospěch obou obviněných podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.

O všech odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 5 To 6/2019, a to tak, že všechny odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 5 To 6/2019, jako soudu odvolacího podali obvinění J. K. a M. K. prostřednictvím svých právních zástupců dovolání.

Obviněný J. K. v rámci svého dovolání (č. l. 1007–1011) uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesí podmínky stanovené pro takové rozhodnutí [byť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. explicitně neoznačil].

Obviněný uvedl, že soudy v napadených rozhodnutích porušily jeho právo na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností a okolností. Zdůraznil, že trestní řízení bylo zahájeno na základě anonymního udání, a celá věc vychází pouze z tvrzení jeho dcery AAAAA, učiněných až po uzavření manželství se svědkem J. K., se kterým sdílí společnou domácnost včetně sestry AAAAA BBBBB od doby, kdy navštěvovala 7. třídu ZŠ, a kterou má AAAAA na základě rozhodnutí soudu v pěstounské péči od 6. 5. 2011. Všichni svědci vypovídali zprostředkovaně na základě informací získaných od poškozených. Ze strany soudu u některých svědků nebyla ověřena jejich tvrzení a byly zamítnuty bez dalšího jako účelové výpovědi (viz sousedka v bydlišti obviněných) ve věci pohrůžky rodičům AAAAA. Svědek M. Š., který je druhem poškozené CCCCC, vypověděl, že ona ani její sestry, neměly problémy s jejich rodiči, fyzické tresty byly adekvátní tomu, co kdo provedl. Svědek J. K., manžel AAAAA jako jediný ze svědků mimo rodinné příslušníky obviněných, se zmiňuje o jednání, které je obsaženo v obžalobě a rozsudku, to však zprostředkovaně od své manželky. Rovněž z ostatních svědeckých výpovědí vyplynulo, že svědkové o skutcích uvedených v obžalobě se dověděli až po zahájení trestního řízení a nikdy o nich dříve nevěděli. Poškozená AAAAA se neobrátila po svých zkušenostech na sociální pracovnice, se kterými se seznámila ve škole při projednávání svých přepsaných známek a odcizení 1.000 Kč, nesvěřila se ani žádné ze svých kamarádek a věc začala řešit až po soužití se svým manželem. Obviněný má za to, že by se jí údajně prožité události projevily na jejím psychickém stavu. To se však neprojevilo. Odlišně je třeba chápat její nevoli opětovně vypovídat k věci. Ta nevyplývá z jejího psychického stavu, ale ze skutečností, že je možné v jejích výpovědích nalézt skutečnosti, které vyvracejí její tvrzení a hodnověrnost, např. v souvislosti s jejím brzkým vstáváním a pracemi do noci v době navštěvování střední školy, aby mohla během dne vše stihnout, přičemž její přítel uvedl, že se spolu stíhali během dne vídat. O tom, že poškozená měla již za školní docházky problémy s jejím chováním, kdy se prokázala i její lživost, kterou musela řešit sociálka a škola, přepisování známek, odcizení peněz, provokace v souvislosti se zákazem malování obličeje, nevhodného oblékání, projevy schválnosti atd. Obviněný dále uvedl, že „je z hlediska vývoje člověka nejen teoreticky nemožné, aby mohl někdo dosáhnout sexuálního uspokojení obžalovaného tak osvojení škodlivých návyků v podobě předčasného zahájení sexuálního života a považování sexuálních kontaktů mezi příbuznými za normální, jak požadoval uvést do rozsudku svým odvoláním státní žalobce“, a dále vyjmenovává, kolik bylo jemu jakožto obviněnému a jeho dcerám let v době spáchání skutků uvedených 1. – 8. rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že vždy trval na tom, že nikoho pohlavně nezneužil, nikoho nevydíral, neznásilnil, nesouložil s příbuznými, neohrožoval výchovu dítěte ani netýral svěřenou osobu. Společně se spoluobviněnou M. K. pouze požadovali po svých dcerách běžnou pomoc v domácnosti, měli zájem na tom, aby jejich dcery řádně navštěvovaly školu, plnily si povinnosti a získaly návyky při vedení domácnosti a byly materiálně zabezpečené.

Obviněný dále poukázal na skutečnost, že část skutků, pokud by k nim skutečně došlo, byla spáchána v rozmezí 20 – 7 let před zahájením trestního stíhání, tedy by měly být promlčeny a nelze pro ně vést trestní stíhání. Současně namítl, že „je nemožnost určení, zda se skutky staly či nestaly u všech skutků uvedených v obžalobě a dále pod stejnými čísly uvedenými v napadeném rozsudku. Ohledně neodůvodněných časových údajů nelze stanovit, zda se skutky uvedené v obžalobě a potom převzaté do napadených rozhodnutí soudu vůbec staly“.

S ohledem a výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, a obě napadená rozhodnutí zrušil a dovolatele zprostil obžaloby.

Obviněná M. K. v rámci svého dovolání (č. l. 1014–1016) uplatnila rovněž dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků.

Obviněná namítá, že v rámci celého trestního řízení se nade všechnu pochybnost nepodařilo ze všech shromážděných důkazů prokázat, že se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu a trvá na tom, že celá záležitost je vyfabulovaná s jasným cílem poškodit ji i jejího manžela, neboť je chtěli jejich dcery AAAAA a BBBBB poškodit a způsobit jim značnou újmu za něco, co se v žádném případě v minulosti nestalo. Ze všech důkazů, které byly před soudem provedeny, se vyhodnotily jako věrohodné bohužel jen takové, které hrají v její neprospěch, zatímco všechny ostatní nebyly soudem vzaty za relevantní a její vina tak pouze pramení z nepravdivých výpovědí jejích dcer.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 9. uvedla, že jednání kladeného jí v tomto bodě za vinu se měla dopustit toliko jednou, což je naprosto nevěrohodné tvrzení, protože kdyby tomu tak skutečně bylo, musela by hypoteticky trpět nějakou sexuální deviací a dopouštěla by se jej zřejmě častěji. I s ohledem na velmi široké časové vymezení, považuje toto obvinění ze strany své dcery AAAAA za naprosto nevěrohodné. Obvinění ze soulože, kterou měli s manželem provozovat bezprostředně před jejich nezletilými dcerami, označuje za naprosto nesmyslné. Je samozřejmě pravdou, že mezi ní a manželem docházelo k pohlavnímu styku, avšak mimo pozornost jejich dcer. Výše zmíněná obvinění vycházejí pouze z tvrzení údajně poškozených. V předmětné době, kdy měla údajně trestná činnost probíhat, dcery na nic neupozorňovaly a celá věc se začala najednou řešit bezmála po 15 letech od údajně prvního protiprávního jednání. Všechna obvinění jsou jen poměrně dobře a promyšleně vykonstruované nepravdy a jejich důvodem je ekonomický spor.

Ke skutkům, ve kterých je spatřováno týrání svěřené osoby, uvedla, že její chování nebylo za hranicí běžných mezí. Vždy se snažila z dcer vychovat slušné lidi. Kategoricky vylučuje, že by bylo dětem ublíženo na zdraví a byly fyzicky nebo duševně poznamenány. Kdyby tomu tak bylo, určitě by se to dalo těžko utajit a okolí by se zcela jistě začalo o děti zajímat, pokud by byly na nich vidět známky fyzického násilí. Poukázala na fakt, že po určitém incidentu mezi ní a dcerou AAAAA se rodinnými záležitostmi zabýval OPD v roce 1997, přičemž pokud by docházelo k v rozsudku popsanému jednání, jistě by zasáhl a věc sám řešil. Naopak krádež finančních prostředků a přepisování známek svědčí o problematické povaze dcery AAAAA, její chamtivosti a sklonům ke lžím. Poukazuje na soukromé vyjádření své dcery CCCCC, která odmítla ve věci vypovídat, že tato si je vědoma toho, že se jedná o mstu ze strany jejích sester vůči obviněným.

Obviněná dále uvedla, že s ohledem na časové období, kdy většina zažalovaných skutků měla být spáchána před mnoha lety, by se dalo hovořit o promlčení, a jestli vyhodnotily soudy, že tomu tak není, trestní stíhání po takové době samo o sobě ztrácí smysl z hlediska důkazní nouze. Obviněná dále nesouhlasí s výrokem o uloženém trestu, když tento je podle ní nepřiměřeně přísný. K nepodmíněnému trestu odnětí svobody by se mělo přistupovat pouze v odůvodněných případech. Za situace, kdy údajná trestná činnost měla být páchána „jen v rámci rodiny, bez jakéhokoli dopadu do společenských sfér, uložený trest vybočuje z adekvátního vyměření“.

S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a podle § 226 písm. a) tr. ř. jí obžaloby zprostil.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 29. 7. 2019, sp. zn. 1 NZO 619/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla obecná východiska uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatuje, že neshledává, že by se jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, a je proto třeba vycházet ze skutkových závěrů učiněných ve věci soudy. K námitkám, které jsou obsahově totožné v obou podaných dovoláních, jejichž prostřednictvím obvinění namítají, že se trestné činnosti nedopustili a že se de facto jedná toliko o nepravdivé obvinění jejich dcer BBBBB a především AAAAA, uvedla, že tyto nejsou podřaditelné nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale nelze je právně relevantně uplatnit ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Obvinění jejich prostřednictvím toliko zpochybňují provedené dokazování a závěry, které z něj vyvodily soudy nižších stupňů, a předkládají svou vlastní (pro ně příznivější) verzi skutkového děje. Soudy přitom jasně a pečlivě popsaly, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily a proč dospěly k závěru o vině obviněných. Soudy vycházely nejen z výpovědí poškozených, které hodnotily jako naprosto věrohodné, ale taktéž ze znaleckých posudků vypracovaných jak na osoby obou poškozených, tak i na osoby obou obviněných. Dále nelze přehlédnout ani výpovědi spolužaček poškozených BBBBB a AAAAA, kterým poškozené naznačily, že se u nich v domácnosti děje něco neobvyklého již v průběhu školní docházky, byť do podrobností nezacházely, což odpovídá charakteru trestné činnosti, o níž většinou její oběti nemluví. Listinnými důkazy pak bylo prokázáno, že státní orgány se o situaci v rodině zajímaly již dříve, v roce 1997 byla AAAAA školou nahlášena jako týrané dítě a v roce 2011 byla poškozená BBBBB svěřena rozhodnutím soudu do péče své sestry AAAAA. Státní zástupkyně má tedy za to, že soudy provedly všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí, přičemž z nich potom náležitě vyvodily i příslušné skutkové závěry, o kterých nejsou žádné pochybnosti.

K námitce možného promlčení skutků státní zástupkyně uvedla, že tato by měla být správně uplatněna s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což nebylo obviněnými učiněno. I tak se domnívá, že k promlčení žádného ze skutků v dané věci nedošlo. Podle § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Je tak zřejmé, že tím, že obviněný páchal další trestné činy, na které zákon stanoví stejný nebo přísnější trest, nemohlo dojít k promlčení trestných činů, byť obviněný některé spáchal již dvacet let před zahájením trestního stíhání.

K námitce obviněné M. K. stran přílišné přísnosti jí uloženého trestu se pak státní zástupkyně vyjádřila v tom smyslu, že uvedená námitka není podřaditelná pod jí uplatněný, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů. I tak má za to, že trest uložený obviněné lze považovat za trest spravedlivý a trest odnětí svobody uložený v trvání tří let, tedy při spodní hranici sazby, byť spojený s jeho přímým výkonem, má tak za trest přiměřený.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K., jímž předložené námitky nebyly uplatněny právně relevantně a nelze je tedy akceptovat, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněné M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a to za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 5 To 6/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v případě obviněného J. K. i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byť tento explicitně neuvedl.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání obviněného J. K. stejně jako obviněné M. K. projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný J. K. poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obvinění namítli nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozených AAAAA, roz. XY, a BBBBB, jejichž tvrzení označují za lživá, resp. jejich výpovědi za nepravdivé, svědka J. K., manžela poškozené AAAAA, svědka M. Š., druha dcery obviněných CCCCC; spadá sem i námitka neprovedení obviněným navrhovaných důkazů, kdy však obviněný tyto blíže nekonkretizuje, toliko uvádí možnou výpověď sousedky v bydlišti) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména pak ve vztahu k osobnosti a motivům poškozené AAAAA, a potažmo i poškozené BBBBB, psychického stavu poškozené AAAAA, případných fyzických známek tvrzeného násilí na dívkách), když současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy má obviněná konkrétně za to, že závěry soudů trpí důkazní nouzí) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že nikoho pohlavně nezneužil, neohrožoval mravní výchovu mládeže, nikoho nevydíral, neznásilnil, nesouložil s příbuznými, neohrožoval východu dítěte, ani netýral svěřenou osobu, přičemž oba obvinění naznačují, že se jedná o jakousi pomstu jejich dcer, zejména pak poškozené AAAAA, která je má poškodit, za to, že byli přísnějšími rodiči a současně kvůli ekonomickému sporu mezi nimi; obviněná odmítá, že by z jejich strany docházelo k nepřiměřenému fyzickému trestání dcer, neboť tyto neměly žádné známky fyzického násilí a po celou dobu, kdy mělo údajně docházet k jejich týrání a zneužívání, se nikdy nikomu nesvěřily, a oni jako rodiče toliko chtěli, aby z dcer vyrostli slušní lidé).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obou obviněných, že soudy vyhodnotily důkazy v jejich neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obvinění naznačují. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Teplicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Obviněnými vznesené námitky nenaplňují uplatněný, a ani žádný jiný dovolací důvod, když je z nich patrno, že jejich prostřednictvím pouze polemizují s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudu prvního stupně potvrzenými odvolacím soudem.

Soudy vycházely zejména z výpovědí poškozených AAAAA a BBBBB. Poškozená CCCCC odmítla vypovídat. Výpovědi poškozených vyhodnotily soudy jako věrohodné. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé znalecké zkoumání poškozených včetně výslechů znalců. Znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Štěpánky Tůmové a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Michala Hesslera vypracované na osoby poškozených neodhalily ani u jedné z poškozených sklony ke zkreslování, fabulaci či lhavosti. U poškozené AAAAA nebyly znalcem psychologem zjištěny žádné výraznější psychopatologické abnormality ve smyslu poruchy osobnosti, naopak bylo zjištěno odpovědné a zralé chování vůči mladší sestře BBBBB. Nebylo u ní zjištěno ani vystupňované fantazijní nadání, potřeba se předvádět, poutat na sebe zvýšenou pozornost, bájivá lhavost, chorobně podmíněné konfabulace nebo sklony ke zkreslování. Poškozená měla naopak tendenci prožité zážitky vytěsnit, přičemž své prožitky z dětství nechtěla řešit u soudu, nerada se k trestnímu stíhání svých rodičů jakkoli vyjadřuje, přičemž do celé kauzy vešla v souvislosti s šetřením problémů své sestry BBBBB a celá kauza pro ni představuje psychickou zátěž. Ani u poškozené BBBBB nebyly znalcem zjištěny známky patologické lhavosti nebo chorobně podmíněné konfabulaci. Uvedl, že se v době provedeného zkoumání jednalo o ještě nevyzrálou osobnost, jejíž vztahy s rodiči popsal jako těžce narušené, v rámci doplnění znaleckého zkoumání pak shledal, že u ní postoupil proces jejího zrání v rodinném prostředí sestry AAAAA. Opakování psychologických a psychiatrických vyšetření obou poškozených oba znalci nedoručili s ohledem na negativní dopad, který by to na obě poškozené mohlo mít (str. 19–20 rozsudku nalézacího soudu). Soudy vycházely i z dalších svědeckých výpovědí, jako byli příbuzní, spolužačky poškozených či sousedé. K těmto výpovědím se nalézací soud stručně vyjádřil v rámci odůvodnění svého rozsudku a v tomto rozsahu lze na uvedené pasáže odkázat, zejména na str. 15–18 rozsudku, a dále str. 23–24, kde soud rozvedl, na podkladě jakých úvah některé z těchto výpovědí shledal nevěrohodnými. Nelze opomenout ani rozsáhlé znalecké zkoumání obou obviněných, kdy byly ve věci zpracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Marka Pávka, Ph.D., a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zvláštní specializací klinická psychologie, PhDr. Petra Goldmanna. Vedle toho byly provedeny i listinné důkazy, zejména se jedná o záznamy týkající se rodinných poměrů a školních záznamů poškozených. Ze záznamu OPD Teplice ze dne 27. 11. 1997 vyplynulo, že v roce 1997 byla AAAAA školou nahlášena jako týrané dítě, kdy na ní byly patrné modřiny. Rozhodnutím Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 14 Nc 791/2011, byla tehdy nezletilá poškozená BBBBB svěřena do péče své sestry AAAAA.

Nalézací soud uvedl, že „vytýkaná trestná činnost je typickou trestnou činností odehrávající se za zavřenými dveřmi, s níž se samozřejmě pachatelé ani oběti obvykle známým a přátelům, se kterými se občas navštěvují (jak tomu bylo i v případě většiny vyslechnutých svědků, kteří hodnotili soužití v rodině obžalovaných vesměs velmi pozitivně), nesvěřují (byť každá ze stran z jiného důvodu)“. S uvedeným se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Rozsah trestné činnosti, které se obvinění vůči poškozeným, zejména pak poškozené AAAAA, dopustili, je svým obsahem a časovým horizontem alarmující. Pokud obvinění namítají, že poškozené se nikomu nesvěřily, byť měly mít takovou možnost, je takové vnímání věci zcela neadekvátní. Oběti domácího násilí, týrání či sexuálního zneužívání, zejména pak děti či mladiství, jsou skupinou zvláště citlivou, neboť se jedná o osoby psychicky a fyzicky ještě nezralé, snadněji psychicky manipulovatelné a v drtivé většině emočně a ekonomicky závislé, což se v rámci trestněprávních předpisů projevuje zvýšenou ochranou těchto skupin. Pokud se pak závadného jednání dopouštějí rodiče či opatrovníci, tedy osoby mající zastávat roli ochránců poskytujících bezpečí, porozumění a stabilitu, je takový případ z hlediska toho, co je ve společnosti vnímáno jako normální, za hranicí jakékoli tolerance. Naznačuje-li pak obviněná, že s ohledem na to, že k jednání mělo docházet jen v rámci rodiny, a nebyl zde tedy dopad do společenských sfér, a tedy se takové jednání nevyznačuje zvýšenou společenskou škodlivostí, nelze než uvést, že takováto zcela nepřípadná úvaha naznačuje tristní nedostatek sebereflexe.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných, jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Oba obvinění v rámci podaných dovolání namítli, že s ohledem na časový horizont, v rámci něhož mělo k závadnému jednání docházet, mohou být některé skutky, resp. trestné činy promlčené.

Uvedená námitka však svým obsahem pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Uvedená námitka by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v § 11 tr. ř., přičemž obvinění mají za to, že byli odsouzeni i pro skutky, u nichž bylo trestní stíhání promlčeno [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Přestože uvedený dovolací důvod nebyl ani jedním z obviněných uplatněn, Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že obvinění byli až na jednání pod bodem 8. (který se však týkal toliko obviněného J. K.) a body 10. a 11. uznáni vinnými podle trestního zákona z roku 1961. Promlčení trestního stíhání upravoval § 67 odst. 1 tr. zák., podle něhož trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí

a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů,

b) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let,

c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta,

d) tři léta u ostatních trestných činů.

Podle odst. 3 se promlčení trestního stíhání přerušuje

a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, vyšetřovatele, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo

b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.

Podle odst. 4 přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.

Stěžejní je zde zejména ustanovení § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák., jemuž odpovídá ustanovení § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný J. K. spáchal od 5. 6. 1992 (podle skutku pod bodem 1. nejzazší časový údaj) další trestné činy, za které zákon stanoví stejný nebo přísnější trest. S ohledem na uvedené tedy nemohlo dojít k promlčení trestných činů, byť od spáchání prvního skutku po dobu zahájení trestního řízení uplynulo více než dvacet let. Ačkoliv obviněná svou námitku blíže nespecifikovala, dá se předpokládat, že měla ve svém případě na mysli skutky pod body 10. a 11. Zde lze uvést, že uvedených skutků se dopustili oba obvinění. Trestnou činnost tam uvedenou pak páchali kontinuálně v letech 1996 až 2011 (bod 10.), resp. 1992 až 2011 (bod 11.).

Obviněná M. K. dále namítla, že trest, který jí byl vyměřen, shledává nepřiměřeně přísným, zejména proto, že nepodmíněný trest odnětí svobody by měl být aplikován jen u pachatelů páchajících nejzávažnější trestnou činnost či recidivisty, tedy pachatele nebezpečné pro celou společnost. S ohledem na skutečnost, že k údajnému jednání v projednávané věci došlo v rámci rodiny bez dopadu do společenských sfér, jí uložený trest vybočuje z adekvátního vyměření.

Obecně lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných J. K. a M. K. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 12. 2019

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru