Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1086/2004Usnesení NS ze dne 13.10.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1086.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1086/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2004 o dovolání podaném obviněným L. W., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 7 To 276/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 2 T 132/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 2 T 132/2002, byl obviněný L. W. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který spočíval v tom, že „jako jednatel a společník T. s.r.o., T., přestože znal nepříznivou finanční situaci T., s.r.o. a byl si vědom skutečnosti, že nebude tato společnost schopna ve stanoveném termínu hradit vystavené faktury, přičemž úmyslně ubezpečoval dodavatele o tom, že dlužné pohledávky budou uhrazeny,

1) v období od 31. 5. 1998 do 10. 12. 1998 v T., v K. či jinde nechal odebrat od J. a.s., K. zboží v celkové hodnotě nejméně 1.264.859,- Kč, a to na základě kupní smlouvy ze dne 3. 1. 1998 o prodeji a dodávkách pekárenských, cukrárenských a dalších potravinových výrobků, přičemž vystavené faktury následně po dodání zboží skutečně hrazeny nebyly a takto byla způsobena J. a.s., K. škoda ve výši nejméně 1.264.859,- Kč,

2) v období od 29. 6. 1998 do 29. 9. 1998 v T.,v H. T. či jinde nechal odebrat od TO. spol. s. r. o., H. T. zboží v celkové hodnotě nejméně 2.504.074,- Kč, a to na základě kupní smlouvy ze dne 27. 5. 1998 o dodávkách masa a masných výrobků, přičemž vystavené faktury následně po dodání zboží skutečně hrazeny nebyly a takto byla způsobena TO. spol. s.r.o., H. T. škoda ve výši nejméně 2.504.074,90 Kč.“

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele nebo člena představenstva a dozorčí rady zřízených podle části druhé obchodního zákoníku na dobu osmi let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,-Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 23. 3. 2001, č. j. 6 T 165/2000-262, který nabyl právní moci dne 4. 6. 2001, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2001, č.j. 7 To 178/2001-280, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená TO. s. r.o., se sídlem v H. T. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 7 To 276/2004, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku celý výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněný podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. nově odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele nebo člena představenstva a dozorčí rady zřízených podle části druhé obchodního zákoníku, na dobu šesti let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 400.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 23. 3. 2001, č. j. 6 T 165/2000-262 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2001, č.j. 7 To 178/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. W. následně dovolání, jímž předmětné rozhodnutí napadl v celém rozsahu. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především podrobně rozvedl, že důkazy provedené v předmětné trestní věci soudům neumožňovaly učinit právní závěr o jeho vině trestným činem podvodu (§ 250 odst. 1, odst. 3 písm. b/ tr. zák.), a to pro nedostatek znaků subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Podle názoru dovolatele by jeho jednání zřejmě naplňovalo toliko znaky trestného činu předlužení podle § 256c tr. zák., který však byl do trestního zákona zařazen až novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., tzn. až po ukončení inkriminovaného jednání. Dovolatel připustil, že by popřípadě mohlo jít též o trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka, který se nachází v platební neschopnosti zde je, že v důsledku zvýhodnění některého ze svých věřitelů alespoň částečně zmaří uspokojení ostatních věřitelů, je-li tato okolnost zahrnuta úmyslným zaviněním. To znamená, že pachatel jako dlužník musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně je si vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Podle dovolatele právě o tento případ šlo v posuzované věci, avšak uvedená právní kvalifikace nebyla od počátku vzata v úvahu. Dovolatel připomněl, že ustanovení § 256a tr. zák. o zvýhodňování věřitele je ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. ustanovením speciálním. Jde o privilegovanou skutkovou podstatu, kde mírnější trestnost je dána tím, že zájem pachatele není úzce sobecký, svým jednáním zpravidla směřuje nikoli pouze k poškození některých věřitelů a zvýhodnění jiných, ale snaží se o záchranu krachujícího podniku, záchranu pracovních míst, výplatu mezd a pod. Jednočinný souběh obou ustanovení je přitom vyloučen. S ohledem na konstatované důvody vyslovil dovolatel přesvědčení, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán.

Shora naznačené nesprávné právní posouzení jeho jednání má podle dovolatele však další závažný důsledek, a to ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2001, č. j. 7 To 178/2001-280, jímž byl dovolatel uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zák. Inkriminované jednání obviněného (dovolatele) zde mělo spočívat v tom, že řádně nezajistil plnění povinnosti společnosti T., s.r.o. platit za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení, kdy sice příslušné dávky zaměstnancům strhával, avšak platby použil na jiný účel, konkrétně k úhradě jiných závazků společnosti. Podle dovolatele je tak zřejmé, že jednání, pro které byl citovaným rozsudkem odsouzen, je totožné s jednáním, jímž zvýhodňoval jiné věřitele, tj. s jednáním týkajícím se dovoláním napadeného rozhodnutí. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že ustanovení § 147 tr. zák. je ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. ustanovením samostatným, jeho specialita však vyplývá z povahy nesplněné povinnosti a z povahy poškozených věřitelů – subjektů hospodařících se sociálním pojištěním a správců daně. Pro naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje úpadková situace, jednočinný souběh se zvýhodňováním věřitele podle § 256a tr. zák. je však možný, neboť jednání spočívající v neplacení nabíhajících pohledávek ve snaze zvýhodnit jiné věřitele, je totožné. Skutkové podstaty trestného činu podle § 147 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. jsou v poměru křížících se kruhů. Jejich průnikem je právě jednání, spočívající v tom, že z nároku oprávněného věřitele, v případě § 147 pak z nároku orgánů sociálního zabezpečení, správců daně nebo zdravotních pojišťoven, je uspokojen věřitel jiný. Na skutečnost, že jednání dovolatele bylo v obou případech totožné, nemůže mít podle jeho názoru žádný vliv, že skutek byl v prvém případě po právní stránce posouzen jako trestný čin podle § 147 odst. 1, 2 tr. zák. Rozhodující je, že bylo rozhodnuto o celém skutku, pokud jednání dovolatele v obou případech spočívalo ve zvýhodňování některých věřitelů na úkor věřitelů jiných. Jestliže o skutku bylo pravomocně rozhodnuto již dne 4. 6. 2001 kdy byl vyhlášen rozsudek krajského soudu jako soudu odvolacího, nastala podle dovolatele vyhlášením tohoto rozsudku skutečnost předpokládaná v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., jež činila jeho další trestní stíhání nepřípustným, poněvadž předchozí trestní stíhání pro totožný skutek skončilo pravomocným rozsudkem. Vzhledem k vadnému právnímu posouzení jednání dovolatele v nyní projednávané věci tak došlo k tomu, že byl znovu odsouzen, ač tomu bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. Tím je podle dovolatele dán i důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolatel rovněž připomněl, že výše uvedené vady Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím nenapravil, přestože tak mohl učinit. Podle dovolatele takovému postupu nebránila ani skutečnost, že odvolání státního zástupce směřovalo toliko do výroku o trestu, neboť revizní princip podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. není natolik omezen, že by odvolací soud neměl zjišťovat vady výroku o vině. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že namítané vadné právní posouzení skutku mělo tudíž vliv na správnost výroku o vině i trestu a odvolací soud je měl zjistit a poté vady rozhodnutí soudu prvního stupně odstranit.

Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud 1) podle § 265o tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním; 2) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 7 To 276/2004 a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 2 T 132/2002, a dále aby rozhodl podle „§ 265t odst. 1 písm. c) tr. ř.“ o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř. per analogiam s tím, že obviněný výslovně souhlasí, aby toto rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že právní argumentace dovolatele vyúsťující v tvrzení o nepřípustnosti trestního stíhání pro předmětný skutek vychází z nepřípustně širokého pojetí identity skutku v trestně právním smyslu, při naprostém opomenutí rozdílnosti jak jednání obviněného v obou případech, tak různých chráněných společenských zájmů a způsobených následků, jež samy o sobě vylučují identitu skutku. Úvaha dovolatele o protiprávnosti trestního stíhání v daném případě podle státního zástupce přímo navazuje na tvrzenou nesprávnost právní kvalifikace jednání obviněného (dovolatele) v posuzovaném případě, a dokonce i v případě předcházejícího odsouzení obviněného (dovolatele), v němž je výrok o vině pravomocný a v zásadě již nezměnitelný. Dovolatel přitom vychází z uměle vykonstruované identity nikoliv skutků, nýbrž částí hypoteticky v úvahu připadajících skutkových podstat trestných činů.

Podle státního zástupce je zásadním problémem podaného dovolání skutečnost, že dovolatel rozsudek soudu prvního stupně vůbec nenapadl řádným opravným prostředkem. Odvolací řízení tak proběhlo výlučně na základě odvolání státního zástupce, jež však bylo omezeno pouze na výrok o trestu. To znamená, že odvolací soud mohl přezkoumávat pouze tento výrok rozsudku soudu prvého stupně (a řízení jemu bezprostředně předcházející), což učinil, nikoliv však též výrok o vině. Proto ani dovolání nemůže směřovat proti jinému výroku než proti tomu, v jehož rámci mohl původní rozhodnutí přezkoumávat soud druhé instance. K tomuto pravidlu však dovolatel zjevně nepřihlíží, neboť jeho dovolání směřuje výlučně proti výroku o vině. Z tohoto hlediska se proto podle názoru státního zástupce jedná o dovolání nepřípustné. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Závěrem svého vyjádření poukázal státní zástupce rovněž na to, že navrhované odložení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. nepřipadá v úvahu mimo jiné se zřetelem k absenci návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), když ani jinak pro ně uplatněné dovolání nevytváří potřebné podmínky. Státní zástupce současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud učinil navrhované, popř. i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný L. W. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje náležitosti dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovolání uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.

Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 2 T 132/2002 Nejvyšší soud zjistil, že v dané věci obviněný L. W. proti rozsudku tohoto soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 2 T 132/2002-1776, odvolání nepodal. Odvoláním v neprospěch obviněného však tento rozsudek napadl státní zástupce (§ 247 odst. 1, § 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), který uplatněný řádný opravný prostředek zaměřil výlučně proti výroku o trestu a soudu prvního stupně vytkl, že uložením nepřiměřeně mírného trestu nerespektoval hlediska pro ukládání trestu uvedená v ustanovení § 31 tr. zák. Svým odvoláním se domáhal toho, aby byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.

Odvolání státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), tzn. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.

Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. r. tr.).

Poněvadž v posuzované věci bylo odvolání státního zástupce podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Jestliže dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že revizní princip podle § 254 odst. 1 tr. ř. není natolik omezen, že by snad odvolací soud neměl zjišťovat vady výroku o vině a případně je napravit, má Nejvyšší soud za to, že si dovolatel nesprávně vyložil ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., podle něhož mají-li vytýkané vady původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě je přitom zřejmé, že odvolací soud nepřehlédl pochybení soudu prvního stupně ve (odvoláním nenapadeném) výroku o vině, jež spočívalo v tom, ze v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. nebyl použit trestní zákon ve znění pro obviněného příznivějším (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2002). S uvedenou skutečností, jež neměla vliv na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ani na výši zákonem stanovené trestní sazby, však nespojoval žádné důsledky, neboť – jak již uvedeno - odvolání státního zástupce směřovalo výlučně proti výroku o trestu (který odvolací soud přezkoumal) a obviněný nepodal odvolání vůbec.

Ve shora uvedených souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, ve věci sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž je s poukazem na zákon č. 265/2001 Sb. uvedeno, že tato novela trestního řádu výrazně zúžila revizní princip, čímž došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je, v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele, vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Uvedená změna rozsahu přezkoumávání je u odvolání odůvodněna tím, že obviněný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku. Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných dovolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, jak tomu bylo (na podkladě revizního principu) před účinností citované novely trestního řádu.

Jelikož v posuzovaném případě podal odvolání jen státní zástupce, je nutno vycházet z toho, že jen tato oprávněná osoba (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolala přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezila výhradně na výrok o trestu. V takovém případě proto obviněný L. W., který sám odvolání nepodal, mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (kterým odvolací soud původní výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nahradil), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.

V dané věci však dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Obviněný opřel své dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a jeho konkrétní výtky směřovaly proti výroku o vině, namítl-li, že na inkriminované jednání (skutek) měla být aplikována skutková podstata jiného trestného činu, a dále to, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné s ohledem na překážku věci rozhodnuté (res iudicata). Tyto námitky měl však obviněný možnost uplatnit na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání), když řízení o něm je ovládáno zásadou dispoziční (a v jehož rámci umožňuje trestní řád uplatňovat tzv. nova), což ovšem dovolatel neučinil, i když byl v trestním řízení zastoupen obhájcem.

Pokud tedy obviněný uplatnil v dovolání výhrady toliko proti rozhodnutí o vině a rozsudek soudu prvního stupně odvoláním (tzn. řádným opravným prostředkem) proti tomuto výroku nenapadl (a neučinil tak ani státní zástupce), dospěl Nejvyšší soud z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích k závěru, že dovolání obviněného není přípustné.

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného L. W. dospěl k závěru, že podané dovolání přípustné není, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poněvadž návrh na odklad výkonu trestu podal pouze dovolatel a nikoliv v souladu s ustanovením § 265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně, nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem, neboť ve skutečnosti šlo pouze o podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., pro který v daném případě dovolací soud neshledal důvody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. října 2004

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru