Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1080/2008Usnesení NS ze dne 27.08.2008

EcliECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1080.2008.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1080/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání podaném obviněným P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 5 To 97/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 98/2001, takto:

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 3 T 98/2001 byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 11. 2. 2001 kolem 02.00 hodin v Ú., , u vchodu do restaurace C., po předchozí domluvě s D. R., který byl za tento skutek pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2002, č. j. 3 T 98/2001-519, pod záminkou zjištění, zda poškozený neodcizil jinému z hostů mobilní telefon, napadl poškozeného M. Š., a to úderem, tzv. hlavičkou, následným kopem do obličeje, kdy odsouzený R. prohledával poškozenému oblečení, z něhož byl donucen po slovním příkazu obžal. H. se vysvléci a z těchto svršků mu byl odcizen zapalovač, kdy poškozený utrpěl zranění, spočívající v přeražení nosu, naraženém koleni a tržní ráně na horní končetině, a to bez následné pracovní neschopnosti“. A byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., jakož i dále za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2002, č. j. 3 T 98/2001-519 nezměněn, podle § 35 odst. 1 tr. zák. a § 234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 ,5 (čtyři a půl ) roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. s celým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních

O odvolání obviněného o předmětném rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2008 pod sp. zn. 5 To 97/2007 tak, že z podnětu odvolání obviněného P. H. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obžalovaný za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný, trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2006 (správně má být uvedeno 1. 8. 2002), č. j. 3 T 98/2001-519 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2003, č. j. 5 To 73/2003-662, odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2002, č. j. 3 T 98/2001-519, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 3. 2008 (§ 139 odst. 1 písm.b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti výrokům o vině a o trestu z rozsudku soudu druhého stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odvolací soud nesprávně jeho jednání posoudil jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť se uvedeného jednání nedopustil v úmyslu zmocnit se cizí věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 5 To 97/2007, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“ ) a uvedla, že pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který měl spočívat v absenci subjektivní stránky trestného činu loupeže, je v obecné rovině závěrem právním, nicméně jeho námitka, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu, nemůže obstát. Obviněný tuto námitku blíže neodůvodnil, přitom ale z popisu skutku je zcela zřejmé, že subjektivní stránka je vyjádřena. V odůvodnění svého rozhodnutí soud vyložil, že ať mělo jít o zaplacení útraty nebo odebrání údajně odcizených věcí, šlo o věci ve vztahu k obviněnému cizí, konečně obviněný ani žádné odcizené věci neměl, takže v souvislosti s uskutečněným násilím, byl poškozenému odcizen jeho zapalovač. Jak dále státní zástupkyně uvedla, z rozhodnutí obou soudů je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci a jakými právními úvahami byl soud při posouzení skutkových zjištění, včetně subjektivní stránky veden. O loupež podle státní zástupkyně jde i tehdy, když pachatel jedná násilně, aby se zmocnil cizí věci proto, že ji chce převést na jiného, zničit nebo přechodně užívat. Úmysl ze strany pachatele nemusel tedy směřovat k trvalé dispozici s věcí, jak se v průběhu trestního řízení obviněný hájil.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle § 265 r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný P. H. je podle § 265d odst. 1 písm. g) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „ Nejvyšší soud“ ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř. ) a dále také to, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud k níže uvedeným závěrům.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze dovodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry. Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně také právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystaveno. V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení § 265a trestního řádu. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV ÚS 73/03).

Výše uvedený hmotně právní dovolací důvod byl dovolatelem uplatněn právně relevantně námitkami, že skutkový stav věci v podobě formulované v tzv. skutkové větě výroku o vině nevyjadřuje dovolatelův úmysl odcizit cizí věci. Právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. proto podle dovolatele nebylo namístě.

Při posuzování opodstatněnosti dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejdříve nutné připomenout, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento trestný čin má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není ale podmínkou, aby poškozený kladl odpor (např. vědom si fyzické převahy pachatele). Rovněž je nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadenému nebo jestli napadený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem bezprostředního násilí, pachateli věc vydá. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli vůbec nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl tedy musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky základní skutkové podstaty. Úmysl ale nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí. Pro kvalifikaci trestného činu loupeže není rozhodující, že pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, která však patří jiné osobě, než je osoba, vůči které používá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, oba soudy vycházely ze skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že obviněný po předchozí domluvě s D. R., již pravomocně za toto jednání odsouzený, pod záminkou zjištění, zda poškozený M. Š. nemá u sebe věci jednoho z hostů, tohoto obviněný napadl úderem hlavičkou, následně kopem do obličeje, přičemž t. č. odsouzený R. prohledával oblečení poškozeného, které si po násilném jednání ze strany obviněného musel svléci a následně byl poškozenému odcizen zapalovač a bylo mu způsobeno zranění bez následné pracovní neschopnosti popsané ve skutkové větě napadeného rozsudku.

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a především rozsudku soudu prvního stupně, je při tom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy vinu obviněného v projednávané věci dovodily a na základě jakých právních úvah dospěly k posouzení skutku, jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu věci, který podrobně rozvedl soud prvního stupně na straně 3 až 6 odůvodnění napadeného rozsudku a s nímž se ztotožnil i soud odvolací, jak vyplývá ze strany 7, 8 odůvodnění jeho rozhodnutí, soudy správně nepochybovaly o tom, že úmyslem obviněného bylo, aby se za použití fyzického násilí zmocnil, byť ne natrvalo, cizí věci, což nakonec ve spolupachatelství s další osobou, t. č. již pravomocně odsouzeným, jak bylo uvedeno shora, realizoval. Z popisu skutku uvedenému v rozsudku soudu prvního stupně, v kontextu s odůvodněním napadeného rozsudku, které má náležitosti uvedené v ustanovení § 125 tr. ř., lze dovodit znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť vyjadřují všechny skutkové okolnosti vyžadované zvolenou právní kvalifikací. Tj. způsob jednání vůči poškozenému, včetně popisu násilí jehož se vůči němu ve spolupachatelství s další osobou dopustil, včetně následku, tj. odcizení zapalovače, kdy mezi jednáním a vzniklým následkem, bylo možno dovodit příčinnou souvislost, kterou bylo možno pokrýt zaviněním, a to formou úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Obviněný chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný, tj. osobní svobodu a majetek cizí osoby, jehož se chtěl zmocnit.

S ohledem na skutečnosti rozvedené shora Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nutno hodnotit jako zjevně neopodstatněné, byť dovolatelem relevantně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v námitce hmotně právní, tedy v tom, že ze skutkové věty napadeného rozsudku nelze dovodit jeho obligatorní znak, tj. úmysl, nebylo možno akceptovat. Míra opakovaného násilí ze strany obviněného za spolupachatelství další osoby, včetně popsané formy útoku i následku, tj. odcizení věci ke škodě poškozeného a následné zranění, dovolovaly učinit závěr o úmyslu obviněného, zmocnit se za použití násilí cizí věci, tedy o zavinění jako obligatorním znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávně hmotně právním posouzení skutku podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podané dovolání proto neshledal jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného P. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. srpna 2008

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Jurka

Vypracovala

JUDr. Eva Dvořáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru