Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1065/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaAdhezní řízení
Promlčení trestní odpovědnosti
Promlčení trestního stíhání
Zpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1065.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1 tr. zákoníku

§ 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku

§ 106 odst. 1, 2 předpisu č. ¨40/1964Sb.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1065/2020-1115

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněné A. P., roz. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 9 To 55/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 172/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. P. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 8 T 172/2013, byla obviněná A. P. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v XY, v ul. XY, ve společnosti F. na pozici pokladní a účetní

1. v období od 1.1.2008 do 30.9.2012 úmyslně nepřeváděla zůstatky pokladní hotovosti pokladny 01-T. prodejna do dalšího zúčtovacího období, kdy každé další zúčtovací období započala s nulovým zůstatkem a takto získané finanční prostředky v celkové výši 2.695.249,- Kč si ponechala pro svou potřebu,

2. v období od 31.12.2008 do 31.12.2010 na stejném místě ve stejné pracovní pozici vyhotovovala a podepisovala pokladní doklady evidované v účetních střediscích 211500 pokladna 01-T. prodejna a 211600 pokladna 03-T. nemovitosti, a to konkrétně pokladní doklady č. 289350335-289350339 ze dne 31.12.2008 v celkové částce 187.205,- Kč, č. 299350026 ze dne 6.2.2009 v částce 300.000,- Kč, č. 299350028 ze dne 9.2.2009 v částce 260.519,- Kč, č. 299350029 ze dne 10.2.2009 v částce 339.481,- Kč, č. 299150355 ze dne 31.12.2009 v částce 11.467,- Kč, č. 299150356 ze dne 31.12.2009 v částce 103.156,- Kč, č. 299350375 ze dne 31.12.2009 v částce 75.599,- Kč, č. 109350409 ze dne 31.12.2010 v částce 1.697,- Kč, kdy na základě takto vystavených dokladů zaevidovala příslušné finanční částky jako vyplacené, ač tyto částky v celkové hodnotě 1.279.124,- Kč nikdy nevyplatila na pokladních dokladech uvedeným příjemcům a ponechala si je pro svou potřebu,

čímž společnosti F. se sídlem XY, XY, IČ XY, způsobila škodu v celkové výši 3.974.373,- Kč.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 (šestatřiceti) měsíců, jehož výkon se podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 36 (šestatřiceti) měsíců.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné dále uložena povinnost zaplatit společnosti F., se sídlem XY, XY, IČ XY, na náhradě škody částku 3.974.373,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla společnost F., se sídlem XY, XY, IČ XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 8 T 172/2013, podala obviněná dvě samostatná odvolání, která směřovala do všech výroků napadeného rozsudku.

O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 9 To 55/2020, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, navazujícím výroku o přiměřené povinnosti a výroku o náhradě škody, přičemž podle § 259 odst. 1, 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, byla obviněná A. P. odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné stanovena povinnost zaplatit poškozenému F., se sídlem XY, XY, IČ XY, škodu ve výši 2.695.249,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F., se sídlem XY, XY, IČ XY, odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 9 To 55/2020, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1086), ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kdy podanému odvolání bylo vyhověno pouze částečně, přestože v řízení v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná zdůraznila, že se jedná o čtvrté rozhodnutí ve věci, kdy byla v předchozích třech obžaloby zproštěna a teprve po opakovaných zásazích Krajského soudu v Praze došlo k jejímu odsouzení v pořadí čtvrtým rozsudkem.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. rozsudku namítla, že tento skutek se nestal, přičemž skutkový závěr soudu prvního stupně, že se tento skutek stal a že naplňuje znaky trestného činu zpronevěry, zakládá podle jejího přesvědčení extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pokladní evidenci stavu pokladen 01 a 03 nevedla, neboť o tu starala externí účetní firma K. (dále jen „firma K.“), a to na základě prvotních účetních dokladů, o čemž věděly všechny zúčastněné osoby a přímo potvrzují výpovědi svědků Z. a H. Obviněná si podle provedeného dokazování vedla pouze pomocnou evidenci, která měla sloužit pro její potřeby a měla k ní přístup pouze ona, jak potvrzuje i výpověď svědka Z. I přesto, že v této evidenci měla chyby, kdy vedla podle znaleckého posudku pouze tzv. obratovou evidenci, ty nemohly vést ke vzniku manka, což potvrzují znalecké posudky a výpověď znalkyně Ing. Novákové. Pokud tedy z provedených důkazů vyplynulo, že nikdy neexistovaly v účetní a pokladní evidenci „neevidované“ finanční prostředky, které by „přebývaly“ (oproti stavu, který byl poškozené společnosti znám) a které by se ve výroku pod bodem 1. napadeného rozsudku popisovaným mechanismem mohly stát předmětem zpronevěry, nemůže obstát skutkový závěr okresního soudu, že „nepřeváděla zůstatky pokladní hotovosti“ a „takto získané finanční prostředky v celkové výši 2.695.249,- Kč si měla ponechat pro svou potřebu“. Jak bylo konstatováno, takový závěr zakládá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními okresního soudu. Ve skutku popsaném pod bodem 1. tedy zřetelně chybí příčinná souvislost mezi jednáním obviněné (nepřevádění zůstatků v její pomocné evidenci) a následkem v podobě vzniku manka (škody). Dále zdůraznila, že nebylo prokázáno, že by svou evidenci vedla chybně úmyslně, přičemž i kdyby se tak dělo, postrádalo by to jakýkoli smysl, když se jednalo pouze o pomocnou evidenci a oficiální účetní evidenci vedla firma K. podle předložených prvotních dokladů.

Obviněná dále rozebírá výpověď svědkyně L., kdy uvedla, že soudy z této výpovědi zmínily pouze některé skutečnosti, přičemž je třeba poukázat na celý kontext tohoto výslechu. Poukázala na to, že soudy zcela opominuly, že svědkyně vypověděla, že s dovolatelkou na téma převádění zůstatků hovořila, kdy dovolatelka jednou vystavila příjmový doklad na stav pokladny v prosinci a zaúčtovala ho jako první příjem za leden, ale pan Z. z účetní firmy jí ho vyhodil, protože o příjem nešlo. Uvedená námitka staví úmyslnost chyb při nepřevádění zůstatku do úplně jiného světla. Dále obviněná namítla, že soudy se rovněž nevypořádaly s námitkou týkající se záznamů o inventuře vypracovaných firmou K., neboť je přinejmenším zřejmé, že pokud měla obviněná vědět, kolik by mělo v pokladně být, tou stejnou optikou by o téže skutečnosti mělo být informováno i vedení poškozené společnosti v čele s jejím přímým nadřízeným panem Z., který příslušné záznamy též podepsal a vedení společnosti tak nemohlo být z její strany oklamáno.

Nesprávné právní posouzení v důsledku nelogického posouzení skutkového stavu namítla obviněná i ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. výroku o vině. K tomu, aby byly předmětné peníze vyplaceny, muselo dojít nejprve k dotaci pokladny samotnými akcionáři. Soudy tedy přijaly verzi obžaloby, která spočívá v tom, že akcionáři nejprve 900.000 Kč v roce 2009 do pokladny vložili za účelem jejich výplaty, nicméně obviněná jim ji vyplatit neměla, na což si akcionáři vzpomněli až v roce 2012. Po celou tuto dobu přitom příslušné platby v účetnictví společnosti byly evidovány jako uhrazené, jak bylo potvrzeno znaleckým posudkem. Tyto zcela odlišené závěry učinil okresní soud po zásahu krajského soudu, a to přesto, že z jasně vysvětlených důvodů ve svých předchozích zprošťovacích rozsudcích právě tuto skutečnost považoval za neprokázanou a výpovědi akcionářů poškozené společnosti považoval za nevěrohodné, jak v předchozích rozsudcích podrobně odůvodnil. Okresní soud (ani krajský soud) se nijak vypořádaly ani s argumentací obhajoby, že platby z 6. 2. 2009, 9. 2. 2009 a 10. 2. 2009 v celkové výši 900.000,- Kč evidované v Pokladní knize pokladny nemovitosti lze dle údajů na prvotních dokladech, v pokladních knihách a v poznámkách na Kupní smlouvě identifikovat jako částečnou úhradu kupní ceny dle Kupní smlouvy ze dne 30. 1. 2008. Výše uvedené výslovně potvrdil také zaměstnanec účetní firmy K. svědek Z. V žádném případě se tedy nejedná o „smyšlený doplatek kupní ceny haly“, jak tvrdil svědek Z., jako jeden z akcionářů poškozené společnosti a současně jeden z příjemců platby. Z provedených důkazů nevyplývá, že by dovolatelka měla mít k dispozici informace o tom, jaké smlouvy akcionáři se společností uzavírají a o jejich platebních podmínkách. Současně uvedla, že mezi společností F. a jejími akcionáři Z., H. a Z. probíhalo velké množství hotovostních i bezhotovostních transakcí (půjček a jejich vratek), přičemž znalec učinil závěr o neprůkaznosti hotovostních transakcí, a to jak na příjmové, tak i na výdajové straně.

Obviněná dále uvedla, že soudy se v důkazním řízení ve vztahu ke skutku pod bodem 2. nevypořádaly s jejími námitkami, jimiž realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost okresní soud i krajský soud porušuje, jestliže ignoruje její námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku jí tím oba soudy upřely právo na soudní ochranu.

Ve vztahu ke skutku jak pod bodem 1., tak pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak dle obviněné oba soudy zcela pominuly fakt, že provedené důkazy nedávají uspokojivou odpověď dokonce ani na to, jaké prostředky jí byly svěřeny. Uvedla, že výpověďmi svědků (např. Ing. Nováková) i znaleckými posudky bylo prokázáno, že předkládané účetní evidence, zpracované firmou K., vykazují značné nesrovnalosti (např. vklady společníků H. a Z., porušení číselné řady, nepodepsané a nevyplněné doklady, záporné zůstatky pokladen, zpětné zásahy do účetní a pokladní evidence, apod.). Soud prvního stupně též dostatečně neodůvodnil, proč se ve svém posledním rozhodnutí značně odchýlil od svého předešlého způsobu hodnocení důkazů, kdy výše uvedené výhrady ve svých předchozích rozsudcích k průkaznosti a věrohodnosti sám formuloval. Soudy dokonce ani ve zcela evidentních případech pochybností o zaznamenaných účetních operacích tyto operace nepodrobily kontrole shody s prvotními účetními (pokladními) doklady, přestože taková potřeba zcela jednoznačně v řízení vznikla a obhajoba toto opakovaně navrhovala. Obviněná rozporuje závěr, že by si finanční prostředky společnosti přisvojila. Uvádí, že soudy se nevypořádaly s její obhajobou, že nebyla jediná, kdo měl k pokladnám přístup a že k pohybům na pokladnách docházelo i v době, kdy byla prokazatelně na dovolené v zahraničí. Odsuzující výrok je tak založen – nejméně v tomto znaku objektivní stránky skutkové podstaty – na okolnosti, že dovolatelka tak musela učinit, protože se v řízení neprokázal opak. Soudy ji tak odsoudily (nejméně v části skutku 2./ za zpronevěru prostředků, které se i podle oficiálního účetnictví poškozené společnosti, o jehož věrohodnosti lze pochybovat, v pokladně nenacházely, a tedy jí stěží mohly být svěřeny.

Obviněná dále uvedla, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jejími námitkami, v rámci jichž reagovala na celou řadu konkrétních tvrzení okresního soudu, přičemž zdůraznila, že závěry odvolacího soudu o tom, že se s těmito nalézací soud řádně vypořádal, neodpovídají skutečnosti. Zejména v situaci, kdy takové okolnosti ve prospěch dovolatelky potřikráte tvořily základ výroku zprošťujícího a se kterými se v žádném směru nyní odsuzující rozsudek okresního soudu nevypořádal. Zatímco třikrát okresní soud zvažoval detailně věrohodnost svědka Z. a ostatních společníků (svědka H. a Z.) jako klíčových svědků obžaloby, když právě role svědka Z. a listiny tímto svědkem předkládané jsou pro odsouzení stěžejní, odsuzující rozsudek se kvalitou svědeckých výpovědí těchto svědků vůbec nezabývá a zaměřuje se výlučně na jejich kvantitu (srov. bod 58 rozsudku soudu I. stupně). Navíc není zřejmé, proč by zkoumání věrohodnosti tohoto svědka, které se takto přímo nabízí, mělo být procesně nepřijatelné, zvláště pokud v řízení vystupuje též za poškozenou společnost, která uplatnila nezanedbatelný finanční nárok vůči dovolatelce, a tedy je nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Obviněná dále poukázala na to, že nalézací soud nevyvodil žádné závěry ze skutkového zjištění, že v účetním programu u poškozené společnosti se pod jménem „P.“ dokázala přihlásit a pod tímto jménem pracovat ještě další osoba, a to dokonce čtyři měsíce poté, co byl s obviněnou pracovní poměr ukončen. Soud prvního stupně k této důležité skutečnosti v napadeném rozsudku nic neuvádí, v odůvodnění rozsudku ji nijak nehodnotí, a to přesto, že jde o mimořádně významnou skutečnost. Stejně tak nevyvodil ani žádné závěry z toho, jaký „systém“ byl u poškozené společnosti zaveden, pokud šlo o předání pokladních dokladů účetní firmě K.

Soud se rovněž paušálně vyhnul nutnosti vypořádat se s protichůdným rozhodnutím obecných soudů v civilním řízení, kdy civilní soudy učinily závěr, že k úmyslnému jednání, kterým by byla poškozené společnosti způsobena škoda, ze strany obviněné nedošlo. Soudy obou stupňů totiž jakékoli okolnosti svědčící v její prospěch buď pominuly, nebo jednostranně vyložily v její neprospěch. Jednalo se například o tvrzení obžaloby, že jako jediná měla přístup k hotovostní pokladně společnosti, kdy však v uvedené otázce soudy obrátily důkazní břemeno a dovolatelku odsuzují mj. proto, že „neprokázala svou nevinu“. Z hlediska nutnosti vypořádat se s obhajobou není rozdílu mezi tím, zda je prezentována osobně obžalovaným nebo jeho obhájci. Je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, nevypořádává se však s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost krajský soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. Obviněná předkládá pochybnost o nepodjatosti rozhodování krajského soudu, a to s ohledem na jeho postup, kdy je zřejmé, že rovnost zbraní v daném řízení nebyla dodržena. Poukazuje zejména na existenci dvou znaleckých posudků, jejichž závěry si odporují (z nichž jeden hodnotí účetnictví jako v zásadě průkazné a druhý naopak jako zjevně neprůkazné), a přestože se jedná o odbornou otázku, kterou soud nemůže posuzovat sám, což soud prvního stupně zjevně učinil, když preferoval posudek Ing. Novákové, posuzuje to odvolací soud jako „vadu ryze formální“. V rámci práva na spravedlivý proces by mělo být stejně pečlivě reagováno na všechny okolnosti svědčící v neprospěch obžalované stejně tak jako ve prospěch, což se v daném případě bohužel nestalo a okolnosti svědčící ve prospěch obviněné byly soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích buď pominuty zcela, nebo formalisticky odmítnuty. Jestliže se tak stalo nikoli v jediném nebo okrajovém bodě, ale napříč celou obhajobou a to v řízení, kde byla v předchozích řízeních opakovaně zproštěna poté, co okresní soud dospěl k závěru, že skutek se nestal (2x), resp. není trestným činem (1x), pak nové rozhodnutí o vině, které se ani nepokouší vyvrátit okolnosti, které svědčily v její prospěch nejméně z hlediska zásady in dubio pro reo, a napadené rozhodnutí, které jakékoli námitky směřující do výroku o vině, de facto nepřipustilo, vede k závěru, že právo na spravedlivý proces dovolatelky bylo porušeno.

Dovolatelka dále namítá, že nalézací ani krajský soud řádně neaplikovaly zásadu presumpce neviny, když ani znalci nebyli schopni nalézt jednoznačný důvod, jak k manku, pokud vzniklo, mohlo dojít. Předkládá různé verze toho, jak k manku mohlo dojít s tím, že soudy se těmito dostatečně nezabývaly, resp. došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Uvedla, že pro zákonný podklad pro odsuzující výrok nepostačuje sám o sobě vysoký stupeň podezření. Dále shledává existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy konkrétně poukazuje na nedostatečné odůvodnění pro jejich neprovedení (výslech svědka J. M., prvotní účetní doklady k ověření některých transakcí).

Obviněná dále dovoláním napadla výrok o náhradě škody, kdy má za to, že ke škodě (pokud nějaká skutečně vznikla) došlo i spoluzaviněním poškozené společnosti. Ta totiž zcela evidentně porušila svou zákonnou povinnost provádět inventarizaci, přičemž pokud by tuto svou povinnost neporušila, mohlo se údajné manko z let 2008, 2009 a 2010 zjistit mnohem dřív. Soudy se též dostatečně nezabývaly její námitkou promlčení, když poškozená společnost svůj nárok uplatnila až dne 16. 6. 2014, kdy tudíž nelze přihlížet k úkonu ze dne 26. 3. 2013, resp. uběhla dvouletá promlčecí doba.

S ohledem na účelové kroky poškozené obchodní společnosti, která postoupila pohledávku vůči poškozené třetímu subjektu a skutečnosti, že pro obviněnou jako starobní důchodkyni by byla bezodkladná úhrada pohledávky značně zatěžující, obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí ve výroku o náhradě škody.

S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 688/2020.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Jelikož současně neshledala existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, je třeba vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině a rozvedených v odůvodnění obou rozhodnutí. Mimo dovolací důvod stojí námitky, které jsou pouhou polemikou se způsobem, jakým soud hodnotil ve věci provedené důkazy, či k jakému skutkovému ději na základě řádně provedeného dokazování dospěl. Nelze přisvědčit ani námitce tzv. opomenutých důkazů, neboť při splnění podmínek řádného odůvodnění není povinností soudu provést všechny obhajobou navržené důkazy. Státní zástupkyně uvedla, že byť popis skutku není nejvýstižnější, lze z něj vyčíst všechny znaky obviněné přisuzovaného trestného činu. Té byly finanční prostředky poškozené obchodní společnosti svěřeny fakticky již tím, že to byla právě obviněná, kdo disponoval pokladnami obchodní společnosti. Pokud se tedy obviněná zmocnila takto svěřené hotovosti, která k ní byla věcí cizí a přivlastnila si ji, dopustila se trestného činu zpronevěry, přičemž způsob, jak tuto skutečnost zastírala, není z hlediska právního posouzení věci rozhodující. Podstatné je, že se svěřené finanční hotovosti zmocnila. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) státní zástupkyně uvedla, že pokud by obviněná, ponechávala zůstatky reálně na pokladnách, neměla by důvod jejich existenci účetně zastírat. O tom, jaký by měl být stav hotovosti na pokladnách, přitom musela vědět, neboť vykonávala funkci účetní společnosti a jejím úkolem byla účetní a faktická manipulace se svěřenými hodnotami k předem stanovenému a určenému účelu. Skutečnost, že došlo k reálnému vzniku manka, tedy rozdílem mezi účetním stavem pokladny 01 – Prodejna a hotovostí zjištěnou ke dni 30. 9. 2012, pak vyplývá jak ze znaleckého posudku Ing. Soni Novákové, tak z výpovědi svědka I. Š., jehož společnost prováděla audit účetní uzávěrky poškozené společnosti. Jedinou osobou mající k pokladnám klíč byla právě obviněná, která jej dne 1. 10. 2012 předala spolu s nepoškozenou pokladničkou. Soudy na základě provedeného dokazování správně uzavřely, že ke schodku mezi účetním stavem pokladny došlo, obviněná měla jako jediná k hotovosti fyzicky přístup. Její jednání, kdy ve své evidenci nulovala účetní zůstatky, na rozdíl mezi účetním stavem a reálným stavem nikoho neupozornila, ačkoli ji muselo být zřejmé, že v pokladně je tedy menší hotovost než by měla být, pak jednoznačně svědčí o tom, že se předmětných peněz, které jí byly svěřeny, zmocnila právě obviněná.

Co se týká jednání uvedeného pod bodem 2) rozsudku, zde je obhajoba obviněné opět pouhou polemikou se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že předmětné výdejové pokladní doklady nebyly podepsány údajnými příjemci hotovosti, svědkové Z., Z. a H. shodně vypověděli, že by jim nebyly peníze obviněnou vyplaceny. Finanční prostředky v odpovídající výši však v pokladně chyběly, přičemž na základě znaleckého posudku nebylo zjištěno, že by s penězi bylo naloženo jiným způsobem. Výdajové doklady, které měly prokazovat uskutečnění těchto transakcí, vystavovala bezpochyby obviněná.

Stran výroku o náhradě škody státní zástupkyně uvedla, že i tento je správný a v souladu se zákonem. Ustanovení § 441 tehdy platného a účinného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „občanského zákoníku“) nevylučuje možnost spoluzavinění poškozeného ani při škodě způsobené úmyslně. Nicméně v případech, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, jako v projednávané věci, kdy inventarizace nebyla prováděna v souladu se zákonem o účetnictví, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného nebude přicházet v úvahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1976, sp. zn. 6 To 9/76, publikované pod č. 9/1977 Sb. rozh. tr.).

Stran námitky promlčení státní zástupkyně uvedla, že podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku je třeba rozlišit subjektivní lhůtu (2 let) a objektivní lhůtu (10 let). I v případě, že by počátek běhu objektivní lhůty byl k části nároku poškozené stanoven již ke dni 1. 1. 2008, kdy obviněná započala s trestnou činností, připadá konec této lhůty na 1. 1. 2018. Pokud by tedy poškozená uplatnila svůj nárok řádně v červnu 2014, učinila tak v rámci objektivní promlčecí lhůty. Dle státní zástupkyně pak subjektivní promlčecí lhůta počala dnem 1. 10. 2012, kdy poškozená obchodní společnost provedla kompletní inventuru skladu a pokladen a bylo zjištěno manko, jeho výše a současně byla téhož dne věc projednána s obviněnou; poškozená obchodní společnost se tak dozvěděla o škodě, a o tom, kdo za ni odpovídá. Je tak zřejmé, že nárok na náhradu škody byl uplatněn i v rámci subjektivní dvouleté lhůty.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Dne 22. 10. 2020 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněné, v rámci níž ve vztahu ke skutku pod bodem 1) uvedla, že i státní zástupkyní značně extenzívní interpretace skutkové věty nemění nic na tom, že jednáním pod tímto bodem popsané nemohlo vést k trestněprávnímu následku. Trvá na tom, že skutková zjištění jsou v hrubém rozporu se znaleckými posudky. Sama chyba v obratové evidenci, sloužící navíc jen potřebě zaměstnance, zajisté nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Nesouhlasí s tvrzením státní zástupkyně, že byla jedinou možnou osobou, která mohla peníze z kasy fyzicky vzít. Prokazatelně k výběru hotovosti z kasy došlo i v době její dovolené, což se podává i z účetnictví společnosti. Trvá na tom, že pod jejími logovacími údaji došlo ke změnám v obratové evidenci ještě čtyři měsíce poté, co již v poškozené společnosti nepracovala. Takto pozměněné údaje byly poškozenou společností následně předloženy jako důkaz. Obě tyto okolnosti soudy přešly, resp. nevyvodily z nich žádné důsledky, byť tak dle rozhodnutí Ústavního soudu učinit měly. Současně zůstaly zcela neověřeny i prvotní účetní doklady. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) pak obviněná trvá na tom, že jí nejméně v určité části („debetu“) nebyly finanční prostředky vůbec svěřeny, přičemž trestného činu zpronevěry se nedopustí ten, kdo „nevyplatí prostředky, které zaevidoval jako vyplacené“. Obviněná setrvává na svém původním návrhu a navrhla tedy, aby Nejvyšší soud vydal zrušovací rozhodnutí.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 9 To 55/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, o nichž poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. P. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy původně uložený trest zrušil v celém rozsahu, stejně jako výrok o náhradě škody, a o těchto znovu rozhodl. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o listinné důkazy ve formě účetní evidence pro pokladny 01 a 03, ať již pomocnou evidenci vedenou dovolatelkou, tak evidenci vedenou firmou K., která vedla pro poškozenou společnost účetnictví, včetně zpráv o inventurách prováděných formou K., dále výpovědi svědků J. Z., P. Z. a V. H. jakožto akcionářů poškozené společnosti, F. Z., zaměstnance společnosti K., M. H., jednatele společnosti K., svědkyně E. L., kolegyně a účetní v poškozené společnosti, znaleckého posudku znalkyně Ing. Soni Novákové a výpovědi této znalkyně, znaleckého posudku vyhotoveném pro účely občanskoprávního řízení firmou BDO Appraisal, provedený ve věci jako listinný důkaz) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, jak vzniklo manko na pokladnách 01 a 03, jak bylo vedeno účetnictví poškozené společnosti, resp. zda byly dodrženy všechny povinnosti pro řádně vedené účetnictví, zda byly prováděny pravidelné inventurizace pokladen, zda o výsledcích auditu prováděných firmou A. vědělo vedení poškozené společnosti, resp. jak s tímto údajem naložilo, zda byla dovolatelka stran nulování příjmů na začátku roku takto instruována svědkem F. Z., zda dovolatelka věděla zcela přesně, jaké prostředky jí byly svěřeny do pokladen 01 a 03, zda došlo ze strany akcionářů ke vkladu ve výši 900.000 Kč, zda uvedená částka nebyla částečnou úhradou kupní ceny dle Kupní smlouvy ze dne 30. 1. 2008, zda měla dovolatelka povědomí o tom, jaké smlouvy akcionáři uzavírají, jaké jsou platební podmínky z nich zavazující a jaké všechny hotovostní i bezhotovostní transakce mezi poškozenou společností a jejími akcionáři probíhaly, dále stran zjištění, kdo další měl přístup k pokladnám v době její nepřítomnosti a kdo se mohl přihlásit pod jejím jménem do účetního programu, jak byly předávány pokladní doklady firmě K.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. soudy neprovedly všechny potřebné důkazy, přičemž zcela nekriticky vychází pouze z některých, zatímco se nezabývají jinými) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že se jí za vinu vytýkaného jednání nedopustila, žádné finanční prostředky si nepřisvojila, kdy toliko vedla pomocnou evidenci pro vlastní potřebu, přičemž účetnictví poškozené společnosti vedla externí firma K., kdy toto vykazovalo značné nedostatky, stejně tak, že mezi poškozenou společností a jejími akcionáři probíhalo množství hotovostních i bezhotovostních transakcí, včetně půjček a jejich vratek, kdy do účetního programu užívaného v poškozené společnosti měly zcela zřejmě přístup i další osoby, nejen dovolatelka, stejně jako nebyla jediná, kdo měl přístup k pokladnám, neboť k pohybům docházelo i v době, kdy byla prokazatelně na dovolené v zahraničí).

Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotně právních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto v obecné rovině pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná A. P. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněné, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v její neprospěch. Obviněná akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť „mělo být stejně pečlivě reagováno na všechny okolnosti svědčící v neprospěch obžalované stejně tak jako ve prospěch, což se v daném případě bohužel nestalo a okolnosti svědčící ve prospěch obžalované byly soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích buď pominuty zcela, nebo formalisticky odmítnuty“. Stejně tak soudy „řádně neaplikovaly zásadu presumpce neviny, když ani znalci nebyli schopni nalézt jednoznačný důvod, jak k manku, pokud vzniklo, mohlo dojít“.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněnou vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněné tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Obviněná v této souvislosti poukazuje na to, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje také z toho důvodu, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na doplnění dokazování výslechem J. M. a prvotními účetními (pokladními) doklady, či dalšími blíže nespecifikovanými důkazy. Tímto vznesla námitku tzv. opomenutých důkazů.

Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Odvolací soud se k návrhům na doplnění dokazování v rámci odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil zcela dostačujícím způsobem v bodě 23., kdy uvedl, že „jde zčásti o důkazy již v hlavním líčení provedené (důkaz pokladní knihou střediska T.-prodejna za období r. 2012), nebo o důkazy zcela zjevně nadbytečné, které by nemohly samy o sobě, ani ve spojení s důkazy již provedenými ovlivnit jiné skutkové a na ně navazující právní závěry, než jak je zjistil okresní soud v hlavním líčení (zpráva auditora z roku 2011, výslech J. M.), neboť skutečnosti, které by měly být těmito důkazy prokazovány, byly již v provedeném řízené objasněny“. Stejně tak shledal nadbytečným doplnění dokazování trestním oznámením ze dne 19. 11. 2012 a znaleckým posudkem BDO Appraisal services, s. r. o. Odvolací soud shledal stran uvedeného znaleckého posudku, resp. jeho provedení před nalézacím soudem určité nedostatky, kdy tento byl proveden pouze jako listinný důkaz namísto postupu podle § 110a tr. ř., dospěl však k závěru, že postup okresního soudu byl akceptovatelný, neboť „jde o vadu ryze formální, která jinak nemá na věcnou správnost jeho rozhodnutí podstatný vliv“.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kteroužto námitku obviněná výslovně vznáší. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v projednávané věci neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněná neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

V projednávané věci soudy rozhodovaly opakovaně, přičemž skutková zjištění, kterými je Nejvyšší soud coby soud dovolací vázán, jsou výsledkem postupného vývoje.

První stěžejním rozhodnutím vydaným ve věci byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 6. 2015, č. j. 8 T 172/2013-675, jímž byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byla stíhána. Soud uvedl, že mohl vycházet převážně z nespolehlivých listinných podkladů, přičemž nepřistoupil k vypracování znaleckého posudku s tím, že i znalec by „mohl vycházet jen z týchž podkladů, které má k dispozici soud – tedy z podkladů nepůvodních, pozměněných a nespolehlivých“. K dovolání státního zástupce byl napadený rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 9 To 134/2016, kdy odvolací soud uvedl, že rozhodnutí o zproštění obviněné bylo učiněno přinejmenším předčasně, přičemž shledal vady spočívající v neúplnosti skutkových zjištění a neúplnosti provedeného dokazování, kdy nalézací soud neprovedl důkazy navrhované obžalobou, stejně tak nepřistoupil k vypracování znaleckého posudku, přestože soud „není dostatečně erudovaným subjektem k tomu, aby mohl komplexně a bezchybně přezkoumávat kompletní účetnictví poškozené společnosti, která díky svému tržnímu obratu podléhá dohledu auditora“, stejně jako předjímat závěry znalce. Poukázal též na to, že nalézací soud již ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2013, č. j. 8 T 172/2013-445 (aprobované usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 9 To 10/2014, jímž podle § 188 písm. e/ tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť takovéto rozhodnutí neodpovídalo výsledkům přípravného řízení a zákonu a okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení spíše konstatoval důvody, pro které by případně obviněnou zprostil obžaloby), posouzení této otázky znalcem shledal nutným. Okresní soud v Kolíně věc následně znovu projednal, doplnil dokazování o znalecký posudek, stejně jako výslech znalkyně a výslechy svědků Z. a Š., přičemž dne 20. 11. 2017 rozhodl rozsudkem č. j. 8 T 172/2013-853 tak, že obviněnou podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byla stíhána. Soud uvedl, že stran skutku pod bodem 1) nemá věrohodné podklady, na jejichž základě by mohl ověřit existenci a výši schodku na podkladně č. 01, kdy ani mechanismus jednání popsaný v obžalobě nelze považovat za pravděpodobný, a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) neshledal výpovědi svědků Z., Z. a H. přesvědčivými, přičemž rozpory v účetních dokladech mohou být důsledkem nejen úmyslné manipulace, ale i nedbalosti, kdy poukázal na neutěšený stav účetnictví poškozené společnosti. K odvolání státního zástupce byl rozsudek nalézacího soudu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 163/2018, zrušen a vrácen k novému projednání a rozhodnutí věci. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud neodstranil vady vytýkané mu v předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, kdy část navrhovaných svědků nevyslechl (svědci H., Š., G.), nijak se rovněž nezaobíral chováním obviněné a jeho postup tak byl v rozporu s § 265 odst. 1 tr. ř. V rámci následného projednání věci Okresní soud v Kolíně doplnil dokazování o výslechy jmenovaných svědků a zaobíral se rovněž chováním obviněné, přičemž rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 8 T 172/2013-912, zprostil obviněnou obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., maje za to, že skutek se stal, ale není trestným činem. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 9 To 14/2019, napadený rozsudek zrušil s tím, že „sice prvý soud nařízené doplnění dokazování provedl, avšak ani v posuzovaném případě se všemi provedenými důkazy řádně nevyrovnal, jak na to bylo již v dřívějších rozhodnutích poukazováno“, kdy za zcela důkazně nepodložené shledal závěry stran chování obviněné po zjištění schodku, přičemž rovněž poukázal na to, že z odůvodnění nalézacího soudu není nijak zřejmé, na podkladě jakých úvah nalézací soud oproti jeho původnímu postoji, že nebylo prokázáno, že se skutek stal, dospěl k novému závěru, že skutek se sice stal, ale není trestným činem.

Z uvedené stručné rekapitulace průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že postoj soudu prvního stupně byl od počátku poněkud nedbalý, kdy dokazování doplnil až přes opakovaná upozornění ze strany odvolacího soudu. Stejně tak odvolací soud opakovaně shledal nedostatky v samotném vyhodnocení důkazů, resp. v tom, že se nalézací soud řádně nevyrovnal se všemi provedenými důkazy. Pokud tedy obviněná odkazuje na skutečnost, že ve věci byla opakovaně zproštěna obžaloby, je třeba s odkazem na obsah výše uvedeného odstavce konstatovat, že se tak stalo v rámci rozhodnutí, která byla zrušena odvolacím soudem zejména z důvodu nedostatečně provedeného dokazování, a potažmo tedy i nesprávně, resp. nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V rámci napadeného rozsudku odvolací soud již postup nalézacího soudu při provádění dokazování shledal souladný s pokyny, které mu byly soudem odvolacím uděleny v předcházejících zrušovacích usneseních, kdy má skutková zjištění popsaná okresním soudem ve výrokové části napadeného rozsudku za zcela správná. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že nalézací soud „provedl zákonným způsobem dokazování, které vedlo ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí“, a současně „všechny ve věci zákonně provedené důkazy již správně vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na zjevně pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“ (bod 16. napadeného rozsudku). Konstatoval rovněž, že nalézacím soudem popsané a zhodnocené důkazy tvoří ucelený řetězec, včetně závěru o úmyslném zavinění obviněné, kdy se náležitě vypořádal i s obhajobou obviněné, a závěru o vině obviněné v obou bodech výroku napadeného rozsudku lze přisvědčit. Posouzení viny obviněné není založeno na jediném důkazu, ale na celém řetězci na sebe navzájem navazujících přímých i nepřímých důkazů, kdy se nalézací soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a řádně vyložil, proč dospěl k uvedeným skutkovým i právním závěrům (viz bod 22. napadeného rozsudku).

Nejvyšší soud podotýká, že je třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem, což v podstatě tvoří drtivou většinu argumentace obviněné uplatněnou v rámci podaného dovolání, kdy na podkladě těchto úvah dospívá k závěru o nesprávnosti skutkových zjištění. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními, k nimž soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení za dodržení zásad formální logiky, jak tomu bylo v napadeném řízení, v němž soudy provedly všechny potřebné a nezbytné důkazy pro posouzení věci, které vyhodnotily a odůvodnily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., byť se tak stalo až na podkladě opakovaných pokynů odvolacího soudu, vázán. Námitky proti těmto skutkovým zjištěním (tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkového závěru soudy) předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání být nemohou.

Namítá-li pak obviněná, že zde absentuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a způsobeným následkem, stejně jako nenaplnění znaku přisvojení si cizí věci, pak je možno odkázat na rozhodnutí nalézacího, potažmo odvolacího soudu (zejména body 51. až 59. rozsudku nalézacího soudu a bod 26. napadeného rozsudku).

Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.

Nalézací soud, a potažmo odvolací soud dospěly k závěru, že obviněná si jednak v bodě 1) výroku o vině na pozici pokladní a účetní poškozené společnosti ponechávala zůstatky pokladní hotovosti, které se nacházely v pokladně ke konci kalendářního roku, kteréžto užila pro svou potřebu, jednak v bodě 2) výroku o vině vystavovala a podepisovala pokladní doklady a částky na nich uvedené nikdy nevyplatila jejich příjemcům, přičemž si tyto částky ponechala pro svou potřebu.

V prvé řadě je třeba uvést na pravou míru, že obviněné není kladeno za vinu, že by každý nový kalendářní rok započala s nulovým zůstatkem, resp. nevedla řádně účetnictví poškozené společnosti (výrok o vině pod bodem 1/) či že by nevyplatila prostředky, které zaevidovala jako vyplacené (výrok o vině pod bodem 2/), nýbrž je jí kladeno za vinu, že jako osoba na pozici pokladní, které byly do pokladny svěřeny peněžní prostředky, tyto zpronevěřila. Zjištění stran vedení účetnictví v poškozené společnosti jsou prostředkem, jímž byly zodpovězeny otázky týkající se samotného závadného jednání obviněné a jehož pomocí byly zjišťovány okolnosti případu a stabilizován skutkový stav věci. Obviněná pracovala pro poškozenou společnost na podkladě řádné pracovní smlouvy, kdy vykonávala funkci účetní, kdy náplní její práce účetní byla faktická manipulace se svěřenými hodnotami k předem stanovenému a určenému účelu, zejména tedy práce správy pokladen. Účetnictví poškozené společnosti pro daňové a správní účely pak bylo vedeno externí firmou.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1), resp. námitkám vůči němu směřujícím, lze proto uvést, že tvrzení obviněné, že nulováním zůstatků v pomocné účetní evidenci nemohla fakticky naplnit skutkovou podstatu jí za vinu kladeného trestného činu zpronevěry, je v podstatě správné, nicméně jak rozvedeno výše, takové jednání jí za vinu kladeno není. Účetnictví zcela prokazatelně vedla externí firma K., obviněná však byla zodpovědná, za jí do pokladny svěřené finanční prostředky, tedy hotovost, která dle jí vedené pomocné účetní evidence v pokladně ke konci každého kalendářního roku nezbyla. Jinými slovy, pouhé účetní nulování zůstatku nebylo sto naplnit uvedenou skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, zejména pokud by zůstatek, tj. hotovost, v pokladně zůstala. To se však nestalo, resp. zůstatek neodpovídal účetnímu stavu pokladny 01, kdy obviněné muselo být zřejmé, že finanční hotovost v pokladně neodpovídá jí vedené účetní evidenci. Je zřejmé, že účetnictví poškozené společnosti vykazovalo určité nedostatky, což v podstatě nepopírá ani poškozená společnost, v projednávané věci se však nejednalo o virtuální zápisy v účetních knihách, jak uvedla sama znalkyně, ale o fyzické peněžní prostředky, které byly z pokladny odčerpány. Jinými slovy, obviněná byla uznána vinou za jednání, které spočívalo v tom, že jako jediná osoba mající do pokladny přístup, zpronevěřila tyto prostředky jí svěřené, přičemž se pokusila tuto svou činnost zastřít tím, že upravila pomocné účetnictví, které ze své pozice v poškozené společnosti vedla, tím, že nulovala účetní zůstatky. Na to, že se na pokladně dle účetní evidence nachází finanční zůstatek, resp. nachází se zde dle účetní evidence poměrně vysoká částka, byla obviněná dokonce opakovaně upozorňována. S nikým však rozdíl ve finančních částkách neřešila (v účetnictví vedeném společností K. zůstatky navazovaly). O tom, jaká částka se na pokladnách nachází, tedy měla obviněná ze své pozice pokladní přehled. Pokud by fyzicky hotovost v pokladně zůstala, byl by v ní přebytek. Uvedené skutečnosti se podávají i ze znaleckého posudku a výpovědi znalkyně Ing. Soni Novákové. Lze souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně v tom smyslu, že popis skutku není nejvýstižnější, nicméně se z něho dostatečně jasně podává, že obviněná zpronevěřila jí do pokladny svěřené prostředky. Jako jediná měla přístup do pokladny, kdy disponovala jediným klíčem, což nerozporuje ani sama dovolatelka, stejně jako nikdy neuváděla, že by klíč od pokladny komukoli svěřila (na jednání dne 1. 10. 2012 předala pokladničku s klíčem nepoškozenou). Pokladna se sice nacházela v trezoru, k němuž měla přístup minimálně ještě jedna další osoba, pokladna však byla dle skutkových zjištění plně v rukou obviněné. Ke zpronevěře předmětných finančních prostředků pak mohlo dojít toliko jejich fyzickým odčerpáním z pokladny, a to někým, kdo měl k pokladnám přístup, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že jedinou takovou osobou byla obviněná. Pokud se tedy obviněná zmocnila jí do pokladen svěřené hotovosti, která k ní byla věcí cizí a přivlastnila si ji, dopustila se takovým jednáním trestného činu zpronevěry.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině je situace trochu jiná. Nalézací a potažmo odvolací soud na rozdíl od skutku pod bodem 1), kdy bylo možno vycházet z celé řady listinných důkazů, zejména pak účetní evidence poškozené společnosti, u skutku pod bodem 2) soudy vycházely vedle listinných důkazů zejména z výpovědí společníků poškozené společnosti J. Z., P. Z. a V. H., kteří shodně vypověděli, že jim peněžní prostředky nebyly vyplaceny. Tyto výpovědi vyhodnotil soud jako věrohodné, přičemž dospěl k závěru, že „obžalovaná z pokladny 01 a 03 předmětné částky vydala a doklady podepsala, členům představenstva poškozené společnosti jako příjemcům peníze však nepředala“ (bod 26. napadeného rozsudku). Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že předmětné výdejové pokladní doklady nebyly jmenovanými příjemci hotovosti podepsány. Výdajové doklady k předmětným částkám pak vystavovala obviněná. Nejvyšší soud podotýká, že uvedená skutečnost se týkala hned tří osob. Nejednalo se například jen o jednu osobu, jeden doklad, kdy by se dalo uvažovat o pouhé nepozornosti či běžném opomenutí.

Obviněná dále vznesla námitky, jimiž brojila proti výroku o náhradě škody, kdy má za to, že ke vzniku škody došlo i spoluzaviněním poškozené společnosti, v důsledku kterého mělo dojít dle jejího přesvědčení ke snížení přiznané náhrady škody. Obviněná argumentovala tím, že poškozená společnost porušila svou zákonnou povinnost provádět inventarizaci, přičemž pokud by tuto svou povinnost neporušila, mohlo se údajné manko z let 2008, 2009 a 2010 zjistit mnohem dřív. Takovéto úvaze nelze přisvědčit, obviněná se tímto snaží toliko zmírnit svou vinu.

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že lze uvažovat o spoluzavinění poškozeného i při škodě způsobené úmyslně. Ve vztahu k tomuto problému je žádoucí odkázat především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1976, sp. zn. 6 To 9/76, podle něhož „ani při úmyslném zavinění škůdce nelze vylučovat poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného. Tyto případy budou však zcela výjimečné a budou přicházet v úvahu zpravidla jen při úmyslném zavinění poškozeného. V případech, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného nebude přicházet v úvahu.“ V projednávané věci je obviněné kladeno za vinu zpronevěření jí svěřených prostředků, konkrétně se jednalo o hotovost vloženou do pokladen, k nimž měla jako jediná osoba klíč, čímž se dopustila trestného činu zpronevěry. Škoda tak byla způsobena úmyslným trestným činem. Údajné spoluzavinění na straně poškozené společnosti by spočívalo v tom, že nebyly řádně prováděny inventarizace v souladu se zákonem o účetnictví, tedy by se jednalo toliko o nedbalostní jednání. Přestože by bylo možno v určitém kontextu uvažovat o tom, že poškozená společnost neučinila vše pro to, aby měla přehled o stavu svých pokladem, nesnižuje to závadnost dovolatelčina jednání. Nelze rovněž opomenout další skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly. Obviněná pro poškozenou společnost pracovala mnoho let a společníci poškozené společnosti, stejně jako její kolegové k ní měli důvěru, důvěřovali jí a panovaly mezi nimi přátelské vztahy. Ostatně svědek J. Z. vypověděl, že se domníval, že se musí jednat o nějakou chybu ve vedení účetnictví, jelikož nechtěl věřit tomu, že by se obviněná něčeho takového mohla dopustit. Bylo by možno uvažovat i tak, že obviněná spoléhala na to, že má důvěru vedení společnosti stran finanční hotovosti, což činilo její jednání snazší, resp. hůře zjistitelné. Nelze opomenout ani to, že byla na skutečnost, že se na pokladnách dle účetní evidence, kterou vedla externí firma, nachází poměrně vysoká částka, která neodpovídala reálnému stavu pokladny, upozorněna, ale tento údaj nijak neověřovala, s nikým nekonzultovala a nijak se jej nepokusila řešit. Námitka obviněné, že mělo dojít ke snížení přiznaného nároku na náhradu škody na základě údajného spoluzavinění poškozené, je tedy zcela neopodstatněná.

Obviněná dále vznesla námitku promlčení, když poškozená společnost svůj nárok uplatnila až dne 16. 6. 2014, kdy tudíž nelze přihlížet k úkonu ze dne 26. 3. 2013, resp. uběhla dvouletá promlčecí doba.

Podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí

za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní lhůta).

Podle § 106 odst. 2 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (objektivní lhůta).

Námitkou promlčení nároku se zabýval již odvolací soud, který v bodě 29. napadeného rozsudku uvedl, že přestože v rámci civilního řízení bylo rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2016, č. j. 23 Co 280/2015-400, konstatováno, že nárok poškozené na náhradu škody je co do období do 31. 12. 2009, pokud jde o její jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině, promlčen, neboť byl vznesen až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty, nemá tato skutečnost vliv na škodu způsobenou (jediným) skutkem obžalované, pokud jednala způsobem popsaným v bodě 1). „V této části o nároku poškozeného dosud rozhodnuto nebylo, a jestliže poškozený uplatnil nárok na náhradu škody v částce 3.974.373 Kč již dne 26. 3. 2013 (č.l. 131) a obžalovaná trestný čin spáchala v době do 30. 9. 2012, není námitka promlčení v této části způsobené škody důvodná.“

Nejvyšší soud uvádí, že i pokud by poškozená společnost uplatnila svůj nárok řádně až dne 16. 6. 2014, učinila by tak v rámci uvedených lhůt. Dle objektivní promlčecí lhůty výše uvedené by za předpokladu, že by tato počala běžet dnem 1. 1. 2008 (obviněná započala s trestnou činností), připadal konec lhůty na 1. 1. 2018. V rámci subjektivní lhůty se pak Nejvyšší soud ztotožňuje s úvahou státní zástupkyně, že první den lhůty by připadal na 1. 12. 2012, kdy bylo manko zjištěno, a obviněná byla s touto skutečností seznámena, resp. bylo pro poškozenou společnost postaveno na jisto, že došlo ke škodě na jejím majetku. Konec lhůty by v tomto případě připadal na 1. 12. 2014.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž právně relevantní námitky nejsou opodstatněné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila v drtivé většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné A. P. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru