Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1052/2017Usnesení NS ze dne 27.09.2017

HeslaDokazování
Ohrožování výchovy dítěte
Přítomnost při soudních jednáních
Spravedlivý proces
Znalecký posudek
Znásilnění
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1052.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 185 tr. zákoníku

§ 201 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 4124/17 ze dne 26.07.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1052/2017-45

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání podaném J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 2 To 5/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 5/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 57 T 5/2016, byl J. B. (dále jen obviněný) uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), a dále přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v blíže nezjištěné době od roku 2007 do 4. 9. 2010 v P., V., v bytě užívaném V. M. a jejími dcerami, kde se příležitostně zdržoval, v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení v přesně nezjištěném počtu případů opakovaně násilím a pohrůžkou jiné těžké újmy osahával dceru V. M. tehdy nezl. poškozenou XXXXX *) na prsou a přirození, nutil ji roztahovat nohy a zasouval jí prsty do pochvy, nutil ji, aby mu prováděla orální sex a rukou mu masturbovala penis, a přesně nezjištěného dne v červenci 2010 vykonal na poškozené soulož, tomuto jednání obžalovaného se poškozená bránila tak, že mu opakovaně pokaždé říkala, že to nechce, plakala a stahovala nohy k sobě, obžalovaný však díky své fyzické a psychické převaze odpor poškozené vždy přemohl, současně jí říkal, že když o tom někomu poví, tak z toho bude mít problémy, protože skončí v dětském domově, její matka začne chlastat, chodit za chlapama, zblázní se a půjde do blázince, a že bez jeho finanční pomoci budou na dlažbě, nebudou jezdit k moři a na hory, a v tomto jednání obžalovaný pokračoval i v době od 5. 9. 2010 do 4. 9. 2013 (kdy poškozená dosáhla zletilosti) a následně až do 5. 10. 2015, kdy poškozenou opakovaně osahával na prsou a přirození, nutil ji k orálnímu sexu a k masturbaci jeho penisu a opakovaně na ní vykonal soulož, při tom jí opakoval, že si to obžalovaný zaslouží za to, co pro rodinu poškozené udělal, a když o tom někomu poví, bude z toho mít výše uvedené problémy, přičemž dne 8. 10. 2015 byla poškozená hospitalizována v PL B. pro dekompenzaci psychického stavu se suicidiálními tendencemi, a tohoto jednání se obžalovaný dopustil, přestože jako dlouholetý přítel matky poškozené znal její skutečný věk a věděl, že v době do 4. 9. 2010 nebylo poškozené dosud 15 let a v době od 5. 9. 2010 do 4. 9. 2013 jí nebylo dosud 18 let, přičemž v důsledku popsaného jednání obžalovaného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, projevující se mj. opakovaným sebepoškozováním, která přetrvává až do současnosti, čímž byla poškozené způsobena delší dobu trvající porucha zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku mající charakter těžké újmy na zdraví. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 2 To 5/2017, tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. rozvedl, že byl zkrácen na svém právu na účinnou obhajobu, neboť mu nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení po dobu výslechu poškozené, tudíž jí nemohl přímo konfrontovat. Soud prvního stupně nadto dostatečně nezdůvodnil, proč byl výslech konán v jeho nepřítomnosti, jelikož sama poškozená uváděla, že z něj strach nemá a navíc se jednalo již o jednadvacetiletou dívku. Účast bulvárních novinářů a kamer přitom poškozené nikterak nevadila. Dále obviněný namítl, že poškozená je osobou zcela nevěrohodnou, přičemž její verze událostí není podporována žádnými přímými důkazy. Pokud by přesto byla dovozena trestní odpovědnost obviněného, měl by být předmětný skutek kvalifikován jako trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku, nikoli jako znásilnění ve smyslu § 185 tr. zákoníku, a to zejména z důvodu, že se na poškozené nikdy nedopustil násilí ani jí násilím nevyhrožoval. Pokud tedy měl obviněný (hypoteticky) zneužívat psychickou závislost poškozené, jednalo by se právě o sexuální nátlak. Že by měl obviněný překonávat fyzický odpor poškozené poté ona sama nevypovídala, nýbrž jedná se o nepodložené tvrzení soudů. Dále obviněný namítl, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je značně neurčitá, jsou v ní rozpory a časové vymezení jemu přisuzovaného jednání je zcela neurčité, stejně tak nebylo najisto postaveno, v kolika případech měl vlastně s poškozenou mít sexuální styky různého charakteru. Nadto rozvedl, že poškozená neměla být vůbec znalecky (z psychologického anebo psychiatrického pohledu) zkoumána v otázce věrohodnosti její osoby či její výpovědi, neboť se jedná o dospělou osobu a daný postup nemá oporu v zákoně ani soudní praxi. Především za předpokladu, kdy otázka věrohodnosti výpovědi je záležitostí právní a neměl by jí zkoumat jiný subjekt než soud. V rozporu se zásadami spravedlivého procesu, konkrétně s principem rovnosti stran dále zůstává, že znalecky byla zkoumána toliko poškozená, nikoli obviněný. Za zcela nepřijatelné obviněný označil poznatky ze znaleckého posudku doc. PhDr. Oldřicha Matouška a MUDr. Aleny Gayové, kteří konstatovali, že posttraumatická stresová porucha u poškozené vznikla v důsledku trestného jednání obviněného. Krom toho obviněný upozornil na jiné nesrovnalosti obsažené ve znaleckém posudku a namítl, že v některých bodech se již ani nejednalo o odborné závěry, nýbrž o vlastní úvahy a názory znalců. Jako nelogické se rovněž jeví, že matka poškozené, která s ní celý život žila, o ní mluvila jako o někom, kdo často lže a věci líčí přehnaně, zatímco znalec po pouhém tříhodinovém vyšetření shledal, že poškozená lhaní není schopna. Soudy rovněž měly opomenout skutečnosti, které značně zpochybňovaly výpověď poškozené, resp. vyvstalé nejasnosti vykládat v rozporu se zásadou in dubio pro reo v neprospěch obviněného. Poškozená jednak ovlivňovala svědka J. Š., s policistkou, kterou potkala v Psychiatrické nemocnici B., konzultovala, jak má ve věci dále postupovat, sama se dříve dopustila jednání vůči spolužákovi ze školy, které by se dalo charakterizovat jako vydírání, navíc se sexuálním kontextem, dopouštěla se týrání zvířat (kdy podle obviněného je sadismus vůči zvířatům jedním z prvních projevů sadismu sexuálního, tedy jedná se o radost z ublížení), případně, že „facebookový deník“ poškozené rozhodně nesvědčí o někom, kdo by měl trpět posttraumatickou stresovou poruchou. De facto všechny tyto projevy však znalci přisuzovali obviněnému, který měl být jejich příčinou, a to aniž by řádně zkoumali osobnostní projevy poškozené, mj. její přílišnou promiskuitu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň s ohledem na výše uvedené ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. požádal, aby mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dovolací námitky obviněného. Dále uvedla, že obviněný opětovně uplatňuje svoji dřívější obhajobu, kterou se již soudy prvního a druhého stupně zabývaly. Jednání obviněného přitom bylo jednoznačně prokázáno, zejména výpovědí poškozené, ale i dalšími důkazy. Pokud jde o výslech poškozené u hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, tato námitka již dříve správně nebyla shledána důvodnou, mj. s ohledem na ustanovení § 203 tr. ř. a § 209 tr. ř., neboť hrozila obava, že poškozená v přítomnosti obviněného nebude vypovídat pravdivě. Obviněný přitom byl s danou výpovědí seznámen a mohl se k ní vyjádřit a poškozené zprostředkovaně klást otázky. Nadto státní zástupkyně uvedla, že obviněný se v rámci svého mimořádného opravného prostředku zabývá takřka výlučně skutkovými otázkami a hodnocením důkazů, což však zpravidla nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně.

Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod. V tomto ohledu nelze spatřovat porušení zásady in dubio pro reo bez dalšího ve skutečnostech, že se soudy na základě provedeného dokazování a s náležitou oporou v něm přiklonily k verzi prezentovanou obžalobou, nikoli obhajobou.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména otázku věrohodnosti poškozené, ovlivňování svědka J. Š., sklony poškozené k týrání zvířat, její sebe prezentaci na facebookovém profilu, její promiskuitní chování anebo vykazování známek posttraumatické stresové poruchy) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná (jako bylo v projednávané věci např. znalecké zkoumání osoby poškozené). Stran námitky obviněného, že podstatná část provedených důkazů byla pouze nepřímého charakteru, je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech (byť v projednávané věci se soudy mohly opřít i o přímý důkaz v podobě svědecké výpovědi poškozené). Nepřímé důkazy poté musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Rozpor s tímto požadavkem Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. Pokud dále obviněný namítal neprovedení některých důkazů, tedy de facto poukazoval na existenci tzv. opomenutých důkazů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však konstatovat, že se soudy navrhovaným důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly, když jasně a logicky uvedly, proč shledaly navrhované doplnění dokazování (zejména stran zkoumání věrohodnosti osoby obviněného) jako nadbytečné. Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy (jak i v dané věci), tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když tato svá rozhodnutí náležitě odůvodnily (viz např. str. 3 usnesení soudu druhého stupně).

Pokud jde o námitky zaměřené ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, na poškozenou XXXXX *), tak v závěrech znaleckého posudku doc. PhDr. Oldřicha Matouška a MUDr. Aleny Gayové se jednoznačně uvádí, že posttraumatická stresová porucha vznikla jako následek dlouhodobého jednání obviněného. Znalci přitom zkoumali souvislost s „vyšetřovanou událostí“ a další otázky byly směřovány k obecné věrohodnosti poškozené, nikoli k její věrohodnosti stran nyní projednávané trestní věci. Pokud by se přesto znalci vyjadřovali k vlastní věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené, a to např. v rámci hlavního líčení při upřesnění a doplnění znaleckého posudku, nutno konstatovat, že takový postup by jim nepříslušel, neboť jak v tomto ohledu přiléhavě poukázal obviněný, hodnocení věrohodnosti či nevěrohodnosti svědecké výpovědi náleží v konečném závěru jen soudu, který ji posuzuje při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Přesto by taková skutečnost nemohla ovlivnit jinak správné a náležitě odůvodněné závěry daného znaleckého posudku (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 157/2012).

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Nyní k právní kvalifikaci předmětného jednání, kdy podle názoru obviněného (za předpokladu, že by jeho jednání bylo vůbec prokázáno a shledáno trestným) by bylo přiléhavější jej kvalifikovat jako sexuální nátlak podle § 186 tr. zákoníku, když tato námitka byla z hlediska zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna právně relevantně. Na podporu své argumentace zejména uvedl, že se na poškozené nikdy nedopustil násilí, ani jí násilím nevyhrožoval. Nejvyšší soud však námitkám obviněného nemohl přisvědčit. Předně proto, že poškozená jako gesta fyzického odporu vůči jednání obviněného stahovala nohy k sobě, odstrkovala jej rukama a dávala najevo svůj zřejmý nesouhlas, což bylo dovozeno na základě provedeného dokazování a pokud tato skutková zjištění obviněný rozporuje, jedná se o jeho verzi skutkového stavu věci, která přitom byla vyvrácena a nadto daný druh námitek zpravidla nelze v dovolacím řízení uplatňovat pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to až na výjimky, které již byly předestřeny dříve v tomto rozhodnutí. Dále Nejvyšší soud připomíná, že za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby (zde poškozené) a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Přitom ovšem není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, neboť postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014, anebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Násilné jednání ze strany pachatele přitom nemusí mít nezbytně formu úderů dlaní, pěstí, kopů apod. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, anebo např. může směřovat k rozvratu rodinného života apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1394/2011). Na základě těchto východisek tudíž právem mohl soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil) dospět k závěru, že překonáváním, byť drobného, avšak k věku poškozené zcela pochopitelného, fyzického odporu, a dále pak psychickým nátlakem zaměřeným na možnou budoucnost poškozené a její matky, se obviněný svého jednání dopouštěl z části ve formě násilí a zčásti za užití pohrůžky jiné těžké újmy. Jelikož tedy poškozenou takto donucoval k pohlavnímu styku, kdy dílem čin spáchal souloží a dílem jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, bylo zcela namístě jeho jednání kvalifikovat ve smyslu trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku (konkrétněji pak vzhledem k dalším specifikům v kvalifikované formě skutkové podstaty).

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je neurčitá, jsou v ní přítomny rozpory a stejně tak zůstává neurčité vymezení časového období, kdy mělo docházet k jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu. V obecné rovině lze připomenout, že ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Znaky skutkové podstaty poté musí být výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl co do své určitosti obstát. Nejvyšší soud přitom po přezkumu věci dospěl k závěru, že ze skutkové věty je zcela patrné, jakého jednání se měl obviněný dopustit, včetně způsobu provedení tohoto jednání a kdy k němu mělo docházet, aby bylo možné dovozovat právní kvalifikaci podle § 185 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, resp. § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Skutečnost, že doba páchání činu je vymezena „v blíže nejisté době od roku 2007 do 4. 9. 2010“ poté nikterak nezakládá neurčitost či nepřezkoumatelnost rozhodnutí a samotná nejednoznačnost počátku jednání není ani výjimečnou situací, jelikož ne vždy se orgánům činným v trestním řízení podaří zjistit konkrétní datum, kdy mělo k jednání dojít. Podstatné zůstává, že na základě provedeného dokazování bylo možné dobu páchání trestné činnosti takto vymezit a následně z ní dovozovat patřičnou právní kvalifikaci. Zejména s ohledem na skutečnost, že obviněnému je přičítáno jednání dílem spáchané na dítěti mladším patnácti let, kdy poškozená, narozená 4. 9. 1995 v roce 2007 ještě patnácti let nedosáhla, čehož si byl obviněný vědom.

Nejvyšší soud dále nemohl nepřisvědčit námitkám obviněného uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněný v daném kontextu namítal porušení práva na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení během výslechu poškozené, tudíž jí nemohl přímo konfrontovat. Krom toho podle obviněného soud prvního stupně důsledně neodůvodnil, proč k takovému postupu přistoupil.

Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 30. 8. 2016 (č. l. 493 a násl.) vyplývá, že při svědecké výpovědi poškozené XXXXX *) obviněný nebyl přítomen v jednací síni. S obsahem výpovědi byl následně seznámen, načež uvedl, že dotazy na svědkyni nemá a s ohledem na ustanovení § 214 tr. ř. se k výpovědi vyjádřil. Ve stručnosti lze připomenout, že odmítl verzi, kterou poškozená soudu přednesla. Předmětné námitky obviněný uplatnil již v rámci svého odvolání, přičemž soud druhého stupně s odkazem na § 209 odst. 1 tr. ř. rozvedl, že předseda senátu za jistých okolností může vykázat obviněného po dobu výslechu svědka z jednací síně. Krom toho soud zcela přiléhavě poukázal na relevantní ustanovení zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a nutnost brát v potaz potenciální sekundární viktimizaci oběti. V souhrnu tedy nebylo shledáno porušení práv obviněného na spravedlivý proces, jak jej garantují Listina základních práv a svobod, Úmluva o ochraně lidských práv a svobod apod.

Dále pak, smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, přičemž jakékoli omezení tohoto práva by mělo být opodstatněné. Zákon přitom nestanoví zcela jednoznačná kritéria pro situace, kdy je možné použít postup podle § 209 tr. ř., neboť vždy závisí na úvaze soudu, jak vážná či důvodná je obava, že v přítomnosti obviněného svědek nevypoví pravdu nebo že mu z podaného svědectví bude hrozit jistá újma či nebezpečí. Důvodnost takové obavy je nutné posuzovat podle konkrétních okolností, z nichž vyplývají vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné zkušenosti. Podle zjištěných konkrétních podmínek v projednávané věci je poté nutné posuzovat na jedné straně důvodnost ochrany svědka a na straně druhé dbát minimalizace omezení práv obviněného, resp. obhajoby (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 362/2010). Přesto, pokud předseda senátu aplikuje ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř. a výslech svědkyně proběhne v nepřítomnosti obviněného, který byl na tuto dobu z jednací síně vykázán, jde o zákonem předvídaný a upravený procesní postup. A v případě, že byly naplněny zákonné předpoklady pro vykázání obviněného z jednací síně na nezbytnou dobu výslechu svědkyně, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 976/2016; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tdo 772/2013).

Obviněnému lze sice přisvědčit, že soud prvního stupně (jak je patrné z jeho rozsudku, resp. z protokolu o hlavním líčení) náležitě neodůvodnil, proč obviněný nebyl osobně přítomen výslechu poškozené, resp. zda postupoval právě s ohledem na ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř., avšak i přes výše uvedené se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudu druhého stupně stran šetření osoby poškozené a vystavování riziku sekundární viktimizace, když podstatné rovněž zůstává, že obviněný byl s výpovědí svědkyně (poškozené) seznámen, mohl se k ní vyjádřit a byl rovněž ze strany soudu dotazován, zda chce (prostřednictvím předsedkyně senátu) klást svědkyni otázky, přičemž ve výsledku nebyla zásadním způsobem narušena kontradiktornost řízení.

Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, a dále přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zcela přiléhavá.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 9. 2017

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru