Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1043/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1043.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1043/2020-303

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 6 To 327/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 97/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 3 T 97/2018, byl obviněný J. N. uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 187 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 84 trestního zákoníku za podmínek uvedených § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněným v rozsahu § 50 trestního zákoníku. Podle § 85 odst. 1 trestního zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Podle § 85 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu způsobené újmy.

2. O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 6 To 327/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek k odvolání státní zástupkyně částečně zrušil ve výrocích o podmíněném odkladu uloženého trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu a o přiměřené povinnosti k náhradě nemajetkové újmy ve zkušební době podmíněného odsouzení a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného nebyla jeho vina prokázána nade vši pochybnost, a proto měl být obžaloby zproštěn. Podle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu pohlavního zneužití, jelikož je k tomuto trestnému činu zapotřebí zavinění. Provedenými důkazy také rozhodně nebylo prokázáno, že by jednal v pohlavním vzrušení. Obviněný zcela popírá, že by se dotkl klitorisu poškozené, připouští pouze, že poškozené ukázal jak se správně oholit. Podle obviněného totiž panovala obava, že se poškozená při holení pořeže. K tomu zdůraznil, že poškozená se sebepoškozuje, a ke svému sebepoškozování využívá právě žiletky. Obviněný dále uvedl, že rovněž nebyl veden nějakým sexuálním pudem, když poškozené pouze rovnal podprsenku. Pokud se během toho dotkl jejího prsu, tak ho to sice mrzí, nicméně takové jednání nedosahuje takové společenské škodlivosti, aby muselo být sankcionováno prostředky trestního práva, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1216/2007. Obviněný dále doplnit, že bratr poškozené v přípravném řízení uvedl, že poškozená po domnělém incidentu za další dva dny přišla s tím, že si celou věc s podprsenkou vymyslela s cílem se otčímovi pomstít. Obviněný pak nesouhlasí ani se závěry soudů a znaleckého posudku ohledně autenticity výpovědi poškozené.

4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, ve kterém zruší napadená rozhodnutí a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí.

5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, které uplatnil již v odvolacím řízení a na které reagoval odvolací soud ve svém rozsudku. Námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, jelikož jsou založeny jen na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním. Dovolací důvod nemůže naplnit ani námitka týkající se zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu „in dubio pro reo“, neboť i zde jde o pravidlo, které má procesní charakter a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností.

6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného bez meritorního přezkoumání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

7. Obviněný J. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Lounech netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. K důkazním návrhům obviněného nadto doplnil dokazování o zprávy psychoterapeuta PhDr. Savy Arabadžieva a také příslušného odboru sociálněprávní ochrany dětí. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

13. Proto nemohly být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění soudů. Výlučně tímto způsobem však obviněný argumentoval, když poukazoval toliko na své pochybnosti ohledně skutkových jištění soudů. Týká se to i té části dovolání, v níž namítal, že svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku předmětného zločinu. I tyto zdánlivě hmotněprávní výhrady totiž obviněný vystavěl na takové verzi skutkového děje, která nekorespondovala se skutkovými závěry soudů. Jeho námitky tak nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

14. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněnému nelze přisvědčit, že by provedené důkazy neposkytovaly přesvědčivý podklad pro závěr o jeho vině. Obviněný byl skutečně usvědčen především výpovědí poškozené. Její výpověď však soudy odůvodněně považovaly za konzistentní a věrohodnou. Je navíc podporována závěry znalkyně PhDr. Ilony Wölfelové. I další svědci v základních okolnostech shodně potvrzovali, že jim poškozená skutečně popisovala jednání obviněného a co konkrétně jim uváděla, přičemž ani tyto její popisy podávané v soukromí se nijak zásadně nelišily od toho, co sdělovala orgánům činným v trestním řízení. Sám obviněný zcela nevyloučil jednotlivá jednání vůči poškozené, pouze uváděl některé dílčí skutečnosti odlišně a zejména popíral jakýkoli sexuální podtext svého jednání. Na základě provedeného dokazování však soudy v jednání obviněného shledaly jednoznačnou sexuální motivaci směřující k dosažení pohlavního vzrušení. V případě prvního skutku nešlo z jeho strany ani o jakýsi letmý a nechtěný dotyk na ňadru poškozené, jestliže uvedenému ještě předcházelo hlazení poškozené. Pokud jde o druhý skutek spočívající v opakovaných vstupech obviněného do koupelny právě v době, kdy zde poškozená vykonávala tělesnou hygienu, a zároveň tehdy, kdy nebyla přítomna jeho družka (matka poškozené), přičemž toto jednání vyvrcholilo dne 27. 6. 2018 tím, že nezletilé poškozené prováděl holení genitálií, a jakkoli poškozená v tu dobu nebyla osobou zcela vyzrálou z hlediska psychického vývoje, z hlediska biologického byla situace jiná a není pochyb o tom, že u ní byly rozvinuty sekundární pohlavní znaky, což i z kontextu vyplývá. V popsaném jednání obviněného vůči čtrnáctileté dívce za zjištěných okolností v podstatě nelze vnímat žádnou jinou motivaci, než sexuální, pokud se ji nejen že snažil učit, jak si má správně oholit pubické ochlupení, ale dokonce přitom nezůstával jen ve verbální rovině, nýbrž prováděl demonstraci této činnosti přímo na jejím těle a ji holil v nejintimnějších partiích, a to přes projevy její nevole a vyjádřený verbální nesouhlas doprovázený sdělením, že ji nic takového nemusí učit, neboť tuto činnost sama již dva roky provádí, nemluvě dokonce o následném sáhnutí na klitoris, v souvislosti s čímž je úmysl pachatele směřující k dosažení pohlavního vzrušení již zcela evidentní a žádnou jinou motivaci takového jednání si logicky představit ani nelze. Skutkové i právní závěry soudů v napadených rozhodnutích lze proto považovat za přesvědčivé a správné.

15. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru