Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1023/2017Usnesení NS ze dne 20.09.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1023.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 126b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1023/2017-39

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovoláních, které podali obvinění R. T., a M. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 55 To 4/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 24/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných R. T. a M. Ž. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 3 T 24/2016, byli obvinění R. T. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) a M. Ž. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (bod I./4 rozsudku) a obviněný R. T. byl dále uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku (body I./1, 2, 3 rozsudku), přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (II./1–4 rozsudku), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným (body III./1, 2, 3, 5 rozsudku) a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (body III./4,6 rozsudku) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (III./1, 2, 3 rozsudku). Zvlášť závažného zločinu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se podle tohoto soudu obvinění dopustili tím, že:

dne 24. 9. 2015 kolem 02.00 hodin ve V. M., okr. V., u chodníku vedoucího od K. S. b. z ulice H. podél budovy Gymnázia Františka Palackého na ul. S. napadli pošk. T. S., kterého si pro jeho podnapilost vytipovali již uvnitř baru, obv. M. Ž. ho uhodil nejméně 1x pěstí do levé tváře, když poškozený upadl, obv. R. T. mu držel pravou ruku za zády v tzv. páce, společně mu prohledali kapsy oblečení a odcizili mu finanční hotovost ve výši 400 Kč, načatou krabičku cigaret zn. West a tři kusy plastových zapalovačů, poté z místa odešli, pošk. T. S. odcizením způsobili škodu ve výši 459 kč a způsobili mu zranění spočívající v pohmoždění měkkých tkání levé tváře.

Okresní soud ve Vsetíně za uvedené trestné činy uložil obviněnému R. T. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

Obviněnému M. Ž. pak uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2016, č. j. 9 T 72/2016-65, který nabyl právní moci dne 5. 10. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu ve výši 400 Kč poškozenému T. S. Obviněnému R. T. pak byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozeným J. K. v částce 51 Kč, E. D. v částce 2.600 Kč, M. K. v částce 1.000 Kč, Č. J. F. škodu v částce 5.499 Kč, B. N. v částce 2.100 Kč, L. K. v částce 350 Kč, K. Z. v částce 2.500 Kč a H. N. v částce 600 Kč s tím, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K., T. S., B. N., L. K. a K. Z. odkázání ze zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 3 T 24/2016, podali obvinění odvolání směřující do výroku o vině pod bodem I./4 (trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku) a do výroku o trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 55 To 4/2017, tak, že napadený rozsudek z podnětu podaných odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o uložených trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému R. T. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku uložil společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému M. Ž. pak uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2016, č. j. 9 T 72/2016-65, který nabyl právní moci dne 5. 10. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 55 To 4/2017, podali obvinění R. T. a M. Ž. dovolání prostřednictvím svých obhájců.

Obviněný R. T. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně uvádí, že se nedopustil zvlášť závažného zločinu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle dovolatele policejní orgán nepostupoval v přípravném řízení v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tak aby byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž porušil zásadu vyhledávací a zásadu materiální pravdy. Podle obviněného se policejní orgán spokojil pouze s oznámením poškozené osoby, neprovedl prověrku na místě samém podle § 104e tr. ř. ani vyšetřovací pokus podle § 104c tr. ř. Nebyla provedena rekognice zda poškozený pozná osoby podezřelé či věci, které mu měly být odcizeny. Z věcí nebyly sejmuty otisky prstů, nebyly zajištěny kamerové záznamy. Soud pak obžalobu před nařízením hlavního líčení předběžně neprojednal, naopak u hlavního líčení nahrazoval činnost orgánů činných v přípravném řízení, když vyslýchal svědky a dotazoval se na rozpory v jejich výpovědích. Soud také neprovedl důkaz znaleckým posudkem ohledně věrohodnosti poškozeného, který byl podnapilý, a v jeho výpovědi byly rozpory, když uváděl, že ho napadl jako první člověk v kšiltovce a ukázal na obviněného M. Ž., přičemž kšiltovku měl on sám. Obviněný dále zdůrazňuje, že soud měl vycházet z jeho výpovědi, kterou učinil před soudem a ze které je zřejmé, že byl přímým svědkem incidentu, nikoliv jeho pachatelem. Vyjadřuje přesvědčení, že ve věci existují důvodné pochybnosti, že se dopustil zločinu loupeže, a proto ho měl soud obžaloby zprostit.

Dále namítá, že i pokud by měl soud za prokázáno, že se dopustil zločinu loupeže, byl mu uložen nepřiměřený trest, neboť nikomu nebylo ublíženo na zdraví, poškozený nemá žádné trvalé následky a finanční újma byla naprosto zanedbatelná.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Rovněž obviněný M. Ž. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítá, že se nedopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že policejní orgán nepostupoval v přípravném řízení v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tak, aby byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zdůrazňuje, že policejní orgán se spokojil s oznámením poškozeného, neprovedl prověrku na místě samém podle § 104e tr. ř. ani vyšetřovací pokus podle § 104c tr. ř. Nebyla rovněž provedena rekognice zda poškozený pozná osoby podezřelé či věci, které mu měly být odcizeny. Z věcí nebyly sejmuty otisky prstů a nebyly zajištěny kamerové záznamy. Soud pak uvěřil výpovědi poškozeného, přičemž tvrzení poškozeného nebylo prokázáno žádným z provedených důkazů, když pachová stopa nalezena na peněžence poškozeného byla spoluobviněného. Zranění v obličeji poškozeného mohla způsobit jiná osoba vzhledem k chování poškozeného. Pokud spoluobviněný R. T. u hlavního líčení změnil svoji výpověď, učinil tak proto, že se bál uloženého trestu. Nebyl také proveden důkaz znaleckým posudkem ohledně věrohodnosti poškozeného, který byl podnapilý, a v jeho výpovědi byly rozpory, když uváděl, že ho napadl jako první člověk v kšiltovce, přičemž za osobu v kšiltovce označil jeho, ovšem kšiltovku měl spoluobviněný. Poškozený je navíc osobou, která se v minulosti dopustila trestné činnosti. Podle jeho přesvědčení ve věci existují důvodné pochybnosti, že se dopustil zločinu loupeže, a proto ho měl soud obžaloby zprostit.

Obviněný dále namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, když poškozenému nebylo ublíženo na zdraví, poškozený nemá žádné trvalé následky a finanční újma byla naprosto zanedbatelná. Zdůrazňuje, že naposledy byl odsouzen pro zločin loupeže v roce 2001, když poté žádnou násilnou trestnou činnost nespáchal. Vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k době od spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku nelze v jeho případě použít ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 585/2017. Státní zástupkyně nejprve rekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a v jakých skutečnostech obvinění spatřují naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje, že obvinění v rámci podaných dovoláních uplatňují stejnou argumentaci, jakou uplatnili v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Státní zástupkyně poukazuje na skutečnost, že obvinění jsou ze spáchání zločinu loupeže usvědčování nejen výpovědí poškozeného, když se usvědčují navzájem, ale výpověďmi slyšených svědků. Zdůrazňuje skutečnost, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a že pokud přezkumné řízení před soudem druhého stupně proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost přezkoumávat důvodnost námitek, které uplatnili dovolatelé již v řízení o řádném opravném prostředku. Navíc obvinění v rámci dovoláních uplatnili námitky skutkové, když soudům vytýkají způsob hodnocení provedených důkazů. Obvinění tedy požadují odlišné hodnocení provedených důkazů, než jaké provedly soudy nižších stupňů. Proto nelze uplatněné námitky považovat za důvodné.

V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro vydání jiného rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

K tomu je třeba doplnit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že z tohoto důvodu nelze přihlížet k námitkám, které napsal obviněný R. T. a které předložil jeho obhájce k podanému dovolání, neboť nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, tedy nebyla vypracována obhájcem. Proto s nimi není možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I)]. Stejný závěr se týká návrhu na doplnění dokazování, který podala obhájkyně obviněného a které se nachází na č. l. 465, neboť bylo podáno po uplynutí dvojměsíční lhůty k podání dovolání (dne 1. 6. 2017).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z podaného dovolání obviněných je zřejmé, že obvinění naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozují z porušení § 2 odst. 5 tr. ř, konkrétně v rozsahu dokazování v přípravném řízení a ve způsobu hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného a neprovedení znaleckého posudku na osobu poškozeného a v nepřiměřeně přísném trestu.

Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obvinění své námitky formálně opírají o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit.

Obvinění totiž vyjadřují jen nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (hodnocení výpovědi poškozeného) a neprovedením určitých důkazů. Takto formulovanými námitkami obvinění míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obvinění jen vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, a rozsahem provedeného dokazování, předkládají svoji verzi události, vše ve vyústění v závěr, že provedeným důkazy nebylo prokázáno, že by se dopustili zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky proto nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaných dovoláních, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou a které důkazy je usvědčují, včetně důvodů, pro které nepovažoval za potřebné provést další navrhované důkazy. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 12–13 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když i rozvedl velmi pečlivě a přesvědčivým způsobem své úvahy z pohledu námitek uplatněných obviněnými v rámci podaných odvolání (viz str. 6–8 rozsudku). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obvinění v rámci podaných dovolání v podstatě jen opakují námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na takovou situaci pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]), podle kterého v případě, že obvinění v rámci podaného dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.

Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obvinění namítají porušení zásady vyhledávací a materiální pravdy v přípravném řízení, když podle jejich vyjádření policejní orgány neprovedly všechny potřebné důkazy. Jedná se o procesní námitky, které nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto lze uvést, že těžiště dokazování leží v řízení před soudem a že v rámci přípravného řízení je rozsah dokazování omezen v tom směru, že musí být zjištěny takové skutečnosti, které odůvodňují objasnění všech důležitých skutečností důležitých pro posouzení případu (blíže viz § 164 tr. ř.). Uvedenou povinnost orgány činné v přípravném řízení dodržely, když nepochybně měly na základě trestního oznámení poškozeného a podaných vysvětlení učiněných podle § 158 odst. 6 tr. ř. dostatek podkladu pro sdělení obvinění. Pokud policejní orgány za dané situace neshledaly důvod pro provádění dalších úkonů nelze v tom spatřovat pochybení orgánů činných v přípravném řízení. Nad rámec shora uvedeného je také třeba zdůraznit, že policejní orgány se bezprostředně po činu pokusily zajistit případné kamerové záznamy, když ovšem bylo zjištěno, že tyto neexistují (viz úřední záznam č. l. 54). Rekognice věcí, popř. sejmutí otisků prstů se nepochybně jevila jako nadbytečná, když obviněný M. Ž. nepopíral, že odcizil cigarety poškozeného a spoluobviněný M. T. peněženku poškozeného, ovšem za jiné situace než uváděl poškozený, navíc obviněný M. Ž. i cigarety vydal (viz č. l. 103). Ze stejného důvodu se musela jevit jako nadbytečná rekognice s obviněnými, když obvinění nepopírali, že se s poškozeným setkali v baru, navíc obviněný R. T. u hlavního líčení vypověděl, že k fyzickému kontaktu mezi poškozeným a spoluobviněným M. Ž. došlo a to na místě, které uváděl poškozený.

Rovněž námitka obviněného R. T., že soud prvního stupně měl podanou obžalobu předběžně projednat, má procesní charakter. Obecně je třeba uvést, že soud je povinen po podání obžaloby tuto přezkoumat a podle obsahu spisu posoudit, zda je jí nutno předběžně projednat v zasedání senátu anebo zda může nařídit o ní hlavní líčení (viz § 185 tr. ř.). Jestliže zjistí, že ve věci není důvod pro předběžné projednání obžaloby, nevydává žádné rozhodnutí, přičemž skutečnost, že ve věci neshledal důvody pro předběžné projednání obžaloby vyjádří tím, že nařídí hlavní líčení, popř. vydá trestní příkaz. Takto ve věci postupoval soud prvního stupně. Zároveň je třeba i zdůraznit, že i případné vady přípravného řízení, které ovšem nemají povahu závažných procesních vad neodůvodňují vrácení věci státnímu zástupci k došetření a v případě skutkových okolností by se muselo jednat o nutnost o objasnění základních skutkových okolností, bez kterých nelze v hlavním líčení rozhodnout a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání možností opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení [§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když přípravné řízení netrpělo žádnou závažnou procesní vadou a v jeho rámci byly objasněny základní skutkové okolnosti.

Pokud pak oba obvinění namítají, že soudy pochybily, jestliže uvěřili výpovědi poškozeného, jedná se o námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů. Takto formulovaná námitka má procesní charakter. Obvinění v podstatě předestírají vlastní verzi hodnocení provedených důkazů a na základě této verze dospívají k závěru, že jejich vina nebyla prokázána, takže požadují, aby Nejvyšší soud vycházel z jiného skutkového děje, než jaký byl formulován soudy nižších stupňů. V dané souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a z tohoto v rámci dovolacího řízení vychází. Proto takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto je třeba zdůraznit, že výrok o vině nestojí toliko na výpovědi poškozeného, nýbrž na dalších důkazech o kterých se zmiňují soudy nižších stupňů (výpověď obviněného R. T. u hlavního líčení, zajištěná pachová stopa na peněžence obviněného R. T.). Skutečnost, že poškozený byl podnapilý, sama o sobě nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, pokud jeho výpověď podstatným způsobem nezpochybňují další provedené důkazy. O takový případ se v dané věci nejednalo. Poškozený věc oznámil bezprostředně, přičemž byl schopen incident přesně popsat, přičemž jeho výpovědi odpovídají i další důkazy jako např. pachová stopa obviněného R. T. na peněžence poškozeného, výpověď obviněného R. T. u hlavního líčení, který situaci popsal obdobě jako poškozený s tím, že toliko popřel, že by se na spáchání trestné činnosti podílel. Pokud obvinění uváděli, že mělo být provedeno znalecké zkoumání osoby poškozeného, tak je třeba uvést, že v řízení před soudy nižších stupňů obvinění nepožadovali doplnění dokazování v tomto směru, takže se ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02). Přesto lze uvést, že doplnění dokazování o znalecké zkoumání poškozeného se jeví nadbytečné, vzhledem k rozsahu dokazování provedeného před soudy nižších stupňů, neboť soudy byl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Obvinění dále naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozují ze skutečnosti, že jim byly uloženy nepřiměřeně přísné tresty. Takto uplatněnou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněných považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.

Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obvinění byli v dané věci ohroženi trestem odnětí svobody od sedmi roků a osmi měsíců do třinácti roků a čtyř měsíců, když obviněným byl trest ukládán za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže tedy byl obviněnému R. T. uložen trest odnětí svobody v trvání 11 roků, jedná se o trest uložený v rámci zákonné trestní sazby. Uložený trest odpovídá skutečnosti, že obviněnému je zároveň ukládán trest společný podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody 8 měsíců a skutečnosti, že obviněný se zvlášť závažného zločinu dopustil formou přímého násilí a část majetkové trestné činnosti páchal i přesto, že si byl vědom, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. Obviněnému M. Ž. pak byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let, tedy opětovně v rámci zákonné trestní sazby stanovené § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Výměra trestu odpovídá skutečnosti, že obviněný se trestné činnosti dopustil formou přímého násilí a tomu, že obviněný projevuje výrazné sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Soudy nepochybili, pokud při ukládání trestu použily § 59 odst. 1 tr. zákoníku, když oba obvinění byli opakovaně trestaní pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 234 odst. 1 tr. zák.), přičemž byli již odsouzeni i jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 odst. 1 tr. zák. Obviněný R. T. byl z posledního výkonu trestu za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jako zvlášť závažný recidivista, propuštěn dne 15. 6. 2015 a obviněný M. Ž. dne 18. 5. 2012, takže je nepochybné, že možnost nápravy obviněných je mimořádně ztížená. Pro výkon trestu byli oba obvinění zařazení sice nezákonně do věznice s ostrahou, když měli být podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice ze zvýšenou ostrahou, ovšem zákon byl porušen ve prospěch obviněných.

Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že obvinění se svojí argumentací obsaženou v podaných dovoláních s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o podaných dovoláních je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání obviněných bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 9. 2017

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Vypracovala

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru