Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1008/2004Usnesení NS ze dne 30.11.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1008.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1008/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 o dovolání, které podala obviněná Ing. I. S., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 13 To 58/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 178/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 22 T 178/2002, byla obviněná Ing. I. S., CSc. uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., jehož se podle bodu 1) výroku rozsudku dopustila tím, že „dne 30. 6. 2000 v obci L. Ch,, okr. P., nepředala JUDr. P. J., správci konkursní podstaty úpadce J. Š., podnikajícího pod obchodním jménem J. Š. – R., když konkurs na jeho majetek byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 50 K 78/97- 115 ze dne 13. 11. 1998, které nabylo právní moci dne 26. 8. 1999, nemovitosti vedené ve vlastnictví úpadce na listu vlastnictví k. ú. L. Ch., zapsané do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P., včetně veškerého majetku úpadce, který se nachází ve výše uvedených nemovitostech, kdy tyto nemovitosti měla od úpadce na základě nájemní smlouvy ze dne 15. 3. 1996 pronajaty na dobu 25 let, přičemž z důvodu prováděného konkursního řízení jí byla tato nájemní smlouva dle § 14 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, správcem konkursní podstaty dne 19. 5. 2000 vypovězena ke dni 30. 6. 2000, kdy měla předmětný majetek správci předat, což neučinila a v tomto svém jednání pokračovala i nadále, a to nejméně do konce roku 2000“.

Dále byla uznána vinnou trestným činem pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se podle bodu 2) výroku rozsudku dopustila tím, že „dne 21. 7. 2001 kolem 8.45 hod. v honitbě S., zapsané do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví k. ú. L. Ch., zastřelila kulobrokovou kozlicí ČZ 586 danělu v hodnotě nejméně 12.000,- Kč, ač věděla, že odstřel provádí přesto, že v uvedené honitbě nebyl Okresním úřadem v Pardubicích, referátem životního prostředí, schválen plán chovu a lovu pro rok 2001, přičemž takto jednala v úmyslu danělu si ponechat“.

Uznána vinnou byla též trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož se podle bodu 3) výroku rozsudku dopustila tím, že „v době od 20. 12. 2000 nejméně do 9. 10. 2001 v obci L. Ch., okr. P., neoprávněně bránila firmě C. s. r. o., K. V,, v užívání domu, nacházejícího se v této obci, kdy tato firma je na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2000, vložené do katastru nemovitostí Katastrálním úřadem v P. dne 8. 1. 2001, s právními účinky vkladu ke dni 20. 12. 2000 výlučným vlastníkem této nemovitosti“.

Nakonec byla uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustila jednak /bod 4) písm. a)/ tím, že „v době od 1. 7. 2000 do 19. 12. 2000, tedy v době, kdy byl zrušen její nájemní vztah k nemovitostem vedeným ve vlastnictví úpadce na listu vlastnictví k. ú. L. Ch. a zapsaným do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P., až do doby, kdy byl majetek konkursní podstaty prodán novému vlastníku – firmě C. s. r. o., v lesním porostu na uvedených nemovitostech, vytěžila a prodala z majetku konkursní podstaty úpadce firmy J. Š. – R., dřevní hmotu v hodnotě 244.884,- Kč, peníze nepředala správci konkursní podstaty a tyto použila pro svojí potřebu, čímž snížila o tuto částku majetek konkursní podstaty a poškodila věřitele firmy J. Š. – R.,“ v rozsudku vyjmenované, a dále /bod 4) písm. b)/ tím, že společně se spoluobviněným J. Š. „v době od 1. 7. 2000 do 19. 12. 2000 odstraňovali majetek konkursní podstaty úpadce firmy J. Š. – R. majitele J. Š., na jehož majetek byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 50 K 78/97-115 ze dne 13. 11. 1998, které nabylo právní moci dne 26. 8. 1999, konkurs tím, že v honitbě S., nacházející se v k. ú. L. Ch. umožňovali z majetku konkursní podstaty za úplatu odstřel spárkaté zvěře a prodej odstřelené zvěřiny, utržené finanční prostředky nepředali správci konkursní podstaty tohoto úpadce a tyto použili pro svoji potřebu a tímto způsobem snížili majetek konkursní podstaty o částku ve výši 220.325,- Kč, čímž poškodili věřitele úpadce“ v citovaném rozhodnutí vyjmenované.

Za to byla obviněná Ing. I. S., CSc. odsouzena podle § 126 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práva myslivosti na dobu šesti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné Ing. I. S., CSc. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému JUDr. P. J., správci konkursní podstaty úpadce J. Š., podnikajícího pod obchodním jménem J. Š. – R., částku 244.884,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně s obviněným J. Š. poškozenému JUDr. P. J., správci konkursní podstaty úpadce J. Š., podnikajícího pod obchodním jménem J. Š. – R., částku 220.325,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody poškození V. z. p. ČR P. hl. m. a ZD B. V., Ž.

O odvolání podaném proti tomuto rozsudku obviněnou Ing. I. S., CSc. (a také obviněným J. Š.) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 13 To 58/2004, z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod body 2), 4) a 5) /bod 5) se týkal výlučně obviněného J. Š./, ve výroku o trestech uložených oběma obviněným a ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou Ing. I. S., CSc. uznal vinnou trestným činem pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zák. spáchaným /viz bod 2) výroku rozsudku/ tím, že „dne 21. 7. 2001 kolem 8.45 hod. v honitbě S., zapsané do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví k. ú. L. Ch., zastřelila kulobrokovou kozlicí ČZ 586 danělu, ač věděla, že v uvedené honitbě nebyl Okresním úřadem v P., referátem životního prostředí, schválen plán chovu a lovu pro rok 2001“, a trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaným /viz bod 4) výroku rozsudku/ tím, že „v době od 1. 7. 2000 do 19. 12. 2000, tedy v době, kdy byl zrušen její nájemní vztah k nemovitostem vedeným ve vlastnictví úpadce na listu vlastnictví k. ú. L. Ch. a zapsaným do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P., až do doby, kdy byl majetek konkursní podstaty prodán novému vlastníku – firmě C. s. r. o., v lesním porostu na uvedených nemovitostech, vytěžila a prodala z majetku konkursní podstaty úpadce firmy J. Š. – R., dřevní hmotu v hodnotě 244.884,- Kč, peníze nepředala správci konkursní podstaty a tyto použila pro svoji potřebu, čímž snížila o tuto částku majetek konkursní podstaty a poškodila věřitele firmy J. Š. – R.“ v uvedeném rozhodnutí vyjmenované.

Za tyto trestné činy a dále za trestné činy porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal v napadeném rozsudku výrok o vině pod body 1) a 3) nedotčen, odvolací soud obviněnou Ing. I. S., CSc. odsoudil podle § 126 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu práva myslivosti na dobu čtyř let.

Naproti tomu byla obviněná Ing. I. S., CSc. (společně s obviněným J. Š.) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „v době od 1. 7. 2000 do 19. 12. 2000 odstraňovali majetek konkursní podstaty úpadce firmy J. Š. – R. majitele J. Š., na jehož majetek byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 50 K 78/97-115 ze dne 13. 11. 1998, které nabylo právní moci dne 26. 8. 1999, konkurs tím, že v honitbě S., nacházející se v k. ú. L. Ch. umožňovali z majetku konkursní podstaty za úplatu odstřel spárkaté zvěře a prodej odstřelené zvěřiny, utržené finanční prostředky nepředali správci konkursní podstaty tohoto úpadce a tyto použili pro svoji potřebu a tímto způsobem snížili majetek konkursní podstaty o částku ve výši 220.325,- Kč, čímž poškodili věřitele úpadce“ v rozsudku vyjmenované.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození JUDr. P. J., správce konkursní podstaty úpadce J. Š., podnikajícího pod obchodním jménem J. Š. – R., V. z. p. ČR P. hl. m. a ZD B. V., Ž., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 22 T 178/2002) podala obviněná Ing. I. S., CSc., prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž napadla výroky o vině i trestu, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatelka především namítla, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ukládá tresty i za trestné činy, ohledně nichž výrok o vině dosud nenabyl právní moci, protože nebylo rozhodnuto o odvolání /odvolacím soudem nebylo rozhodnuto o skutcích uvedených v bodě 1) a 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, zejména nebylo odvolání v této části zamítnuto/. Vzhledem k tomu je dovolání podáváno podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem, „když navíc byl uložen trest za jednání, kterým obžalovaná nebyla uznána vinnou“ za trestný čin podle 126 odst. 1 tr. zák. a § 249a odst. 2 tr. zák. Z téhož důvodu je podle jejích slov dovolání podáváno i podle ustanovení § 265 odst. 1 písm. k) tr. ř., a to za předpokladu, že v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích chybí rozhodnutí o odvolání proti výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích.

Zejména však dovolatelka zdůraznila, že rozhodnutí o vině trestným činem pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Poté, co zrekapitulovala popis skutku v obžalobě, v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku odvolacího soudu, poukázala na výrazné omezování své viny s tím, že z odůvodnění obou napadených rozsudků nelze zjistit důvody tohoto skutkového a nakonec i právního omezování. To podle ní svědčí o rozporuplnosti a nejasnosti výkladu zejména zákona o myslivosti, a to jak z hlediska výkladu pojmu honitba, tak z hlediska výkonu funkce práva myslivosti prostřednictvím mysliveckého hospodáře. V návaznosti na to uvedla, že tvrzení obžaloby i obou rozsudků, podle něhož údajná honitba S. je zapsána do katastru nemovitostí, nemá oporu v žádném právním předpise. Poznamenala, že se nejedná o prostou honitbu, ale o oboru, přičemž zdůraznila, že žádná honitba se do katastru nemovitostí nezapisuje. V souvislosti s tím vyložila definici honitby podle zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a zák. č. 512/1992 Sb., o myslivosti, k čemuž dodala, že údajné spáchání trestného činu pytláctví spadá do účinnosti druhého z uvedených zákonů. Z toho pak vyvodila, že se nemohla dopustit žádného skutku „v honitbě zapsané do katastru nemovitostí“, neboť žádná takováto honitba neexistuje a navíc se nejednalo o honitbu, ale o oboru. Blíže pak popsala tuto oboru z hlediska jejího umístění a vlastnické i nájemní vztahy k honebním pozemkům, na nichž se tato obora rozkládala, s tím, že oprávněným držitelem celé honitby v kvalitě obora S. byl J. Š., a ona v této oboře vykonávala, a to i v kritické době, funkci mysliveckého hospodáře (byla též nájemcem části pozemků, na nichž se obora rozkládala). Byla tedy jako jediná oprávněna vykonávat v oboře právo myslivosti. Jako myslivecký hospodář vypracovala plán mysliveckého hospodaření a lovu na uvedené období a předložila jej Okresnímu úřadu v P., který byl povinen tento plán schválit podle Směrnice ministerstva zemědělství ČR, ale ten tak zcela protizákonně a navíc nedůvodně neučinil a tento plán lovu a mysliveckého hospodaření v honitbě neschválil. Dovolatelka přitom vyložila obsah práva myslivosti a zdůraznila, že myslivecký hospodář (který stejně jako osoby lovící v jeho přítomnosti) nemusí mít povolenku k lovu, se nemůže trestného činu pytláctví pojmově dopustit, neboť nemůže nastat situace, že by myslivecký hospodář neoprávněně lovil zvěř. V návaznosti na to uvedla, že plán lovu se sestavuje a schvaluje pouze pro druhy zvěře, jejichž chov je v honitbě plánován. Lovit však lze i ostatní druhy zvěře, ohledně které se plán lovu nesestavuje ani neschvaluje, samozřejmě při dodržení zákonem stanovených podmínek. Zejména lze bez omezení lovit druhy zvěře, jejichž výskyt v honitbě není žádoucí, a mezi tuto nežádoucí zvěř patří i černá mutace daňka. V honitbě – oboře S. byl chov plánován pouze pro dva druhy zvěře, a to muflona a daňka – skvrnitou mutaci. Mezi druhy zvěře, jejichž výskyt v honitbě není žádoucí, patřil zejména daněk v černé mutaci, a Okresní úřad v P., jako orgán státní správy myslivosti, vydal rozhodnutí o vystřílení této černé mutace, a to dokonce pod sankcí při zjištění, byť i jediného kusu této černé mutace. Rozhodnutí o vystřílení černé mutace nebylo součástí plánu chovu a lovu. V případě, že by v oboře byl jediný kus, byla by sankcionována právě ona (dovolatelka). Dále poznamenala, že vykonávala funkci mysliveckého hospodáře řádně, což dokladovala srovnáním počtu zvěře ke dni nabytí účinnosti smlouvy o nájmu obory dne 18. 8. 1997 a ke dni 31. 3. 2003. Zdůraznila pak, že jakékoliv tvrzení, že myslivecký hospodář spáchal trestný čin pytláctví, je zcela nesmyslné z pohledu tehdy platných předpisů, když navíc je na rozhodnutí mysliveckého hospodáře, zda provede ten či onen odstřel zvěře, i zda se jedná o odstřel sanitární, či nikoliv. Vyjádřila přitom výhrady k závěru krajského soudu, podle něhož se v posuzovaném případě nejednalo o sanitární odstřel. Konstatovala pak, že odvolacím soudem citovaný zákon č. 23/1962 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z něhož je soudem usuzováno na trestný čin pytláctví spáchaný mysliveckou hospodářkou, potvrzuje pouze to, že právo myslivosti lze vykonávat výhradně podle tohoto zákona a výkonem tohoto práva je pověřen myslivecký hospodář. V té souvislosti odkázala na znalecký posudek znalce JUDr. M. H., z něhož podle jejího názoru vyplývá, že myslivecký hospodář nemůže ze zákona spáchat trestný čin pytláctví.

Za obdobnou označila právní situaci i ohledně trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž zdůraznila, že byla v právním postavení nájemce nemovitostí, tedy pozemků, které jsou lesními pozemky, a jednala zcela v souladu s pokyny lesního hospodáře. I v tomto směru postupoval podle ní správce konkursní podstaty zcela zmateně a nekoncepčně. Protože tato údajná trestná činnost úzce souvisí se skutkem, který je v rozsudku nalézacího soudu kvalifikován jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., a skutkem kvalifikovaným jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., ve vztahu k nimž nebylo dosud podle jejího názoru rozhodnuto o jejím odvolání, nemůže podrobněji rozvést dovolací důvody.

V závěru dovolání proto dovolatelka navrhla, aby byly zrušeny všechny výroky o vině, trestu i náhradě škody, a podle § 226 tr. ř. byla zproštěna obžaloby.

K dovolání obviněné se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou irelevantní ty výhrady, v nichž dovolatelka namítá nesprávnost samotných skutkových zjištění, jakož i námitky vytýkající, že odvolací soud nerozhodl o celém odvolání obviněné, jímž byl napaden celý výrok o vině z rozsudku soudu prvého stupně. Uvedený dovolací důvod není naplněn ani námitkou, že dovolatelce byl uložen trest podle § 126 odst. 1 tr. zák., o kterém odvolací soud nerozhodl, tudíž, že jí byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Skutkové námitky leží mimo rámec důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. a argumentace dovolatelky, která by za jiných okolností odůvodňovala dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř., je zjevně neodůvodněná. Z výroku a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je jasné, že k odvolání obviněných Ing. I. S., CSc. a J. Š. přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se ztotožnil s výrokem o vině pod bodem 1) a 3) a za vadný považoval výrok o vině pod bodem 2) týkající se obviněné Ing. I. S., CSc. pod bodem 4), jehož se měla ad. a) dopustit tato obviněná sama a ad. b) společným jednáním se spoluobviněným J. Š., a pod bodem 5), kterého se měl tento spoluobviněný dopustit sám. Tyto své závěry odvolací soud vyjádřil výrokem, jímž v souladu s ustanovením § 258 odst. 1 písm. b), c) a f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2), 4) a 5) a ve výrocích o trestu. Dalšího výroku, že v nezrušené části zůstává výrok o vině nedotčen, není třeba, když konečně ve výroku o trestu je výslovně uvedeno, že je jako úhrnný ukládán i za trestné činy podle § 126 odst. 1 tr. zák. a podle § 249a odst. 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal v napadeném rozsudku výrok o vině pod body 1) a 3) nedotčen. V rozhodnutí odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Námitka dovolatelky, že odvolací soud nerozhodl o celém jejím odvolání, je neodůvodněná, stejně jako námitka vyplývající z navazující úvahy, že trest byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně.

Podle státní zástupkyně předmětné dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoveným náležitostem dostálo v té části, kde je namítáno, že chybnou aplikací zákona č. 23/1962 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo jednání obviněné kvalifikováno jako trestný čin pytláctví, ačkoliv se obviněná jako řádný nájemce a myslivecký hospodář nemohla tohoto trestného činu objektivně ani subjektivně dopustit. Státní zástupkyně poté, co stručně vyložila skutkovou podstatu trestného činu pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zák., připomněla, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvádí okolnosti, kterými měla být dovolatelka utvrzována v přesvědčení, že jí v kritické době náleží právo myslivosti, přičemž ve vztahu k ochraně majetku (z hlediska obsahu práva myslivosti) nezjistil žádnou formu jejího zavinění ve smyslu § 4 tr. zák. V souvislosti s tím dovolatelka právem namítla, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v odůvodnění, pokud jde o závěry k subjektivní stránce trestného činu pytláctví, nepřezkoumatelné. Současně však státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že odůvodnění uvedeného rozhodnutí obsahuje další skutkové okolnosti, které práva obviněné zpochybňovaly a jež jí jsou známé. Zejména jde o výpovědi nájemních smluv správcem konkursní podstaty, odvolání obviněné z funkce mysliveckého hospodáře, včetně skutečnosti, že v uvedené honitbě nebyl Okresním úřadem v P. pro rok 2001 schválen plán chovu a lovu. Státní zástupkyně rovněž upozornila na to, že další zjištěné okolnosti jednání obviněné ve vztahu k probíhajícímu konkursu prohlášenému usnesením Krajského soudu v Praze dne 13. 11. 1998 na vlastnictví úpadce Ing. J. Š. charakterizuje snaha obviněné komplikovat průběh konkursu. V odůvodnění rozsudku soudů jsou uvedeny tyto obviněné tehdy známé okolnosti, na základě kterých minimálně věděla, že na obsah a rozsah jejích práv existuje od jejího názoru názor opačný, ať už na právo na výnosy z těžby dřeva, či právo myslivosti atd. Obviněná tedy věděla, že její nároky z nájemních smluv jsou sporné a že zjištěným jednáním může ohrozit práva a oprávněné zájmy jiných osob chráněná ustanoveními zvláštní části trestního zákona. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podle státní zástupkyně neodpovídá zcela náležitostem § 125 odst. 1 tr. ř., nicméně obsahuje skutkové okolnosti vedoucí ke zjištění, že obviněná věděla, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna /úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák./, což se vztahuje i k majetkové škodě způsobené neoprávněným lovem zvěře. Skutky zjištěné v rozsudcích soudů doplněné dalšími skutkovými okolnostmi uvedenými v odůvodnění rozhodnutí byly správně právně posouzeny, sporná právní úvaha byla výhradně ve prospěch obviněné.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž upozornila, že podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může takové rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněná Ing. I. S., CSc. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z těchto skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky vztažené k uvedenému dovolacímu důvodu směřují z podstatné části - s výjimkou argumentace, podle níž se dovolatelka jako myslivecký hospodář nemohla dopustit trestného činu pytláctví - do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž v naznačených směrech soudům vytýká nesprávné skutkové závěry (např. odvolací soud podle ní pochybil, shledal-li, že v posuzovaném případě nešlo o tzv. sanitární odstřel), přičemž prosazuje vlastní verze skutkového stavu věci (dovozuje, že se o takový odstřel jednalo, a ve vztahu ke skutku popsanému v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 4) tvrdí, že byla v právním postavení nájemce nemovitostí, tedy lesních pozemků, a jednala v souladu s pokyny lesního hospodáře). V návaznosti na uvedené skutečnosti činí závěr o nesprávném právním posouzení skutků.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelkou částečně spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatelka se tak v rámci svého mimořádného opravného prostředku de facto domáhá revize relevantních skutkových zjištění odvolacího soudu (vycházejících ze skutkových závěrů soudu nalézacího), tzn. že v uvedeném směru dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval.

Obviněná však také, jak již uvedeno, namítla, že v rozhodné době vykonávala funkci mysliveckého hospodáře a se zřetelem k tomu se nemohla (pojmově) dopustit trestného činu pytláctví, přičemž označila tvrzení, podle něhož myslivecký hospodář spáchal trestný čin pytláctví, z pohledu tehdy platných předpisů za nesprávné. Tyto argumenty směřují přímo proti právnímu posouzení skutku popsanému v napadeném rozsudku odvolacího soudu pod bodem 2), a jsou proto ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní.

Trestného činu pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně loví zvěř nebo ryby, nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede, nebo přechovává zvěř nebo ryby neoprávněně ulovené.

Objektem tohoto úmyslného trestného činu je ochrana přírody, tedy volně žijící zvěře a ryb, jakož i ochrana práva myslivosti a výkonu rybářského práva, a dále i ochrana majetkových práv (vlastnictví k ulovené zvěři nebo rybám). V rozhodné době právo myslivosti upravoval zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 23/1962 Sb.“) a prováděcí předpisy k němu.

V posuzovaném případě odvolací soud zjistil, že dovolatelka dne 21. 7. 2001 kolem 8.45 hod. v honitbě S. zapsané do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví, k. ú. L. Ch., zastřelila kulobrokovou kozlicí ČZ 586 danělu, ač věděla, že v uvedené honitbě nebyl Okresním úřadem v P., referátem životního prostředí, schválen plán chovu a lovu pro rok 2001.

K těmto skutkovým zjištěním odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že si obviněná byla vědoma toho, že pro rok 2001 nebyl schválen pro uvedenou oboru plán chovu a lovu, neexistovalo tedy platné povolení pro lov zvěře v této honitbě a tvrzení obviněné, že mělo jít o sanitární odstřel vyvrátily výpovědi svědků O. P. i MVDR. M., stejně jako fotodokumentace vylučující známky škrcení na krku zvířete.

Se zřetelem k uplatněným dovolacím námitkám je k uvedenému třeba především zdůraznit, že podle § 24 odst. 1 zák. č. 23/1962 Sb., byl uživatel honitby povinen vypracovat plán mysliveckého hospodaření a lovu v honitbě a zajistit v něm provedení lovu, (včetně odchytu) zvěře. Podle § 24 odst. 2 téhož zákona schvaloval uvedený plán okresní úřad. Podle § 25 stejného právního předpisu byl uživatel honitby povinen zajistit splnění plánu mysliveckého hospodaření a lovu schváleného okresním úřadem. Z kontextu těchto zákonných ustanovení vyplývá, že bez okresním úřadem schváleného plánu mysliveckého hospodaření a lovu zásadně nemohl být v honitbě prováděn lov (odchyt) zvěře. V souvislosti s tím není od věci zmínit i některá další zákonná ustanovení obsažená (stejně jako již uvedená zákonná ustanovení) v části šesté citovaného zákona nazvané „Myslivecká hospodaření a lov a jejich plánování“. Podle § 29 odst. 1 uvedeného zákona bylo-li v zájmu zemědělské nebo lesní výroby anebo v zájmu mysliveckého hospodaření třeba, aby počet některého druhu zvěře byl snížen, mohl okresní úřad povolit, popřípadě uložit uživateli honitby příslušnou úpravu stavu zvěře, a to v rámci plánu lovu (odchytu) zvěře stanoveného pro obvod okresního úřadu. Podle § 29 odst. 3 téhož zákona mohl okresní úřad povolit z důvodu obecného zájmu odchyt zvěře i v době hájení. Podle § 29 odst. 4 uvedeného zákona mohl okresní úřad povolit v době hájení mimořádný lov poraněné zvěře a lov zvěře pro účely výcviku a zkoušek loveckých psů, přičemž ulovená zvěř se započítávala do plánu mysliveckého hospodaření a lovu stanoveného pro tuto honitbu. I tato další zákonná ustanovení totiž jako základní předpoklad lovu (odchytu) zvěře stanovila rozhodnutí (příp. opatření) okresního úřadu. Rozhodnutí (či opatření) okresního úřadu tudíž bylo určující pro možnost lovu (odchytu) zvěře v honitbě.

Podle § 15 odst. 1 zák. č. 23/1962 Sb. česká fyzická nebo právnická osoba anebo jejich sdružení (uživatel honitby) byly povinny spravovat honitbu a ustanovit k tomu kvalifikovaného mysliveckého hospodáře, jehož podle § 15 odst. 2 stejného zákona jmenoval a odvolával okresní úřad k návrhu uživatele honitby. I pro mysliveckého hospodáře ovšem platila ustanovení zákona o myslivosti, včetně ustanovení výše citovaných. V tomto směru je třeba odkázat na ustanovení § 2 zák. č. 23/1962 Sb, podle něhož se právem myslivosti rozuměl souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo zhaslou zvěř, sbírat shozy paroží a vejce zvěře pernaté a užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků, s tím, že právo myslivosti lze vykonávat pouze podle tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. Byť tedy § 31 odst. 2 věta druhá zák. č. 23/1962 Sb. stanovil, že povolenky k lovu nepotřebují myslivecký hospodář a osoby lovící zvěř v jeho přítomnosti, neznamená to, že by myslivecký hospodář mohl zvěř lovit kdykoliv a za jakýchkoliv okolností, výlučně na základě vlastní úvahy. Myslivecký hospodář musel (stejně jako jiné osoby) respektovat právní normy upravující právo myslivosti, včetně lovu zvěře. Namítla-li tedy dovolatelka, že byla v rozhodné době mysliveckým hospodářem, neznamenalo to, že by si mohla počínat, pokud jde o lov zvěře, naprosto svévolně, že by nebyly pro její činnost v tomto směru a uvedeném postavení dány zákonné meze.

Shora uvedený závěr, že bez okresním úřadem schváleného plánu mysliveckého hospodaření a lovu (případně jiného rozhodnutí či opatření okresního úřadu – viz výše) nemohl být v inkriminované době v honitbě (oboře) prováděn lov (odchyt) zvěře, je totiž třeba chápat vzhledem k rozvedeným skutečnostem jako absolutní, to znamená, že platil i ve vztahu k mysliveckému hospodáři. Trestní odpovědnost mysliveckého hospodáře pro trestný čin pytláctví podle § 178a tr. zák., jestliže jednal v rozporu s touto zákonnou úpravou, tudíž nebyla vyloučena.

Nejvyšší soud proto nemohl přiznat výše citované právně relevantní dovolací argumentaci žádné opodstatnění.

Pro úplnost je vhodné doplnit, že podanému dovolání v části vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přisvědčit v tom směru, bylo-li namítáno, že dovolatelka se nemohla dopustit žádného skutku v honitbě zapsané do katastru nemovitostí. V tomto případě však jde pouze o ne zcela přesný popis místa spáchání činu (správně mělo být uvedeno např., že se skutku dopustila v oboře S. nacházející se na pozemcích zapsaných v katastru nemovitostí …), který nemá žádný vliv na otázku viny. Obdobné platí k výhradám dovolatelky stran označení honebních pozemků, na nichž k posuzovanému činu došlo, jako honitby. Zcela přesné, jak již uvedeno, je označení obora, ovšem použitý pojem „honitba“ rozhodně nelze označit za nesprávný. Podle zákona č. 23/1962 Sb. (srov. zejména ustanovení § 11 odst. 1) totiž pojem honitba v širším slova smyslu zahrnoval též oboru.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buďto nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou (chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho soud měl do výrokové části pojmout), nebo sice určitý výrok byl učiněn, ale není úplný (např. výrok o nepodmíněném trestu je neúplným výrokem, jestliže soud nerozhodl o způsobu výkonu tohoto trestu).

V souvislosti s tímto dovolacím důvodem dovolatelka namítla, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, resp. rozhodnutí o jejím odvolání proti výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu (konkrétně namítla, že nebylo rozhodnuto o jejím odvolání v části směřující proti skutkům kvalifikovaným jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. a trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.). Takové argumenty lze z pohledu citovaného dovolacího důvodu označit za právně relevantní. Nelze je však označit za jakkoliv opodstatněné.

Především je třeba zdůraznit, že odvolání je jednotným právním úkonem, který je toliko vnitřně strukturován co do výroků rozsudku, které napadá, a vad, které těmto výrokům rozsudku (případně jemu předcházejícímu řízení) vytýká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 11 Tdo 420/2003). Odvolání konkrétní osoby (v tomto případě dovolatelky) je tudíž třeba chápat jako jediný celek. Z toho pak vyplývá, že o žádném takovém odvolání nelze rozhodnout např. tak, že je k tomuto odvolání napadený rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušen a v návaznosti na to případně činěno další rozhodnutí, zatímco v části, v níž je toto odvolání shledáno nedůvodným, je zamítnuto.

Z výroku (i z odůvodnění) napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích je jednoznačné, že jmenovaný soud rozhodl o celém odvolání dovolatelky. Dílem toto odvolání shledal důvodným, což promítl do výroku o částečném zrušení napadeného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ve výroku o vině pod body 2), 4) a 5), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a v novém rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř., ve zbývající části však toto odvolání důvodným neshledal, což vyjádřil ve výroku o trestu, v němž výslovně deklaroval, že trest ukládá jednak za trestné činy pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. (jimiž uznal v rámci rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř. dovolatelku vinnou) a dále za trestné činy porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal v napadeném rozsudku výrok o vině pod body 1) a 3) nedotčen.

Nutno proto konstatovat, že v rozsudku odvolacího soudu není žádný výrok neúplný ani žádný výrok nechybí (dovolatelka tedy byla tímto rozhodnutím ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou rovněž trestnými činy porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a též za ně odsouzena).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, jsou zejména případy, kdy byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění zákonem stanovených podmínek.

Pokud dovolatelka tento dovolací důvod spatřovala v tom, že rozsudkem odvolacího soudu jí byly uloženy tresty i za trestné činy, ohledně nichž podle jejího názoru výrok o vině nenabyl právní moci, neboť nebylo rozhodnuto o odvolání, a trest jí byl uložen za jednání, kterým nebyla uznána vinnou, pak se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným výše v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jde o argumentaci zcela zjevně neopodstatněnou.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Ing. I. S., CSc. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2004

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru