Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 957/2003Rozsudek NS ze dne 24.11.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.957.2003.1
Dotčené předpisy

§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 37 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 544 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 575 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 35...

více

přidejte vlastní popisek

29 Odo 957/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Fondu národního majetku České republiky, proti žalovanému R., spol. s r. o. o zaplacení částky 8 250 000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 126/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2003, č. j. 1 Cmo 148/2002-86, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2003, č. j. 1 Cmo 148/2002 – 86, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal žalobou spojenou s návrhem na vydání platebního rozkazu, aby mu žalovaný zaplatil částku 8 250 000,- Kč z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku - zdravotnického zařízení kategorie B z důvodu, že žalovaný v rozporu s ustanovením článku VI. a XVI. smlouvy nevyužívá privatizovaný majetek k poskytování zdravotnické péče.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.4.2002, č. j. 15 Cm 126/2000-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 8 250 000,- Kč (výrok I.) a nahradit náklady řízení v částce 330 000,- Kč (výrok II.), v obou případech do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud především poukázal na smlouvu mezi účastníky ze dne 1.2.1997, označenou jako „Smlouva o prodeji privatizovaného majetku - zdravotnického zařízení kategorie B uzavřená podle zák. č. 92/1991 Sb. v platném znění, dohoda o zajištění závazků, smlouva o zřízení předkupního práva č. Z 038/97“ (dále též jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byl podle části A) kupní smlouvy privatizovaný majetek - zdravotnické zařízení Poliklinika I. 35, P. 2. Poukázal na to, že účelem kupní smlouvy (čl. VI.) bylo zajistit poskytování zdravotní péče žalovaným ve stanoveném spádovém území nejméně po dobu 10 let od účinnosti kupní smlouvy s tím, že privatizovaný majetek bude po tuto dobu sloužit jako zdravotnické zařízení, které se rozhodnutím ministra zdravotnictví o kategorizaci zdravotnických zařízení stalo zdravotnickým zařízením kategorie B s věcným břemenem, a to uvedením počtu a charakteru jednotlivých ordinací.

Soud dále odkázal zejména na článek XVI část B) této smlouvy, kde se žalovaný zavázal užívat nemovitosti, které byly předmětem koupě, jako zdravotnické zařízení v rozsahu stanoveném přílohou č. 1 s tim, že v případě porušení této povinnosti má žalobce právo požadovat zaplacení smluvní pokuty. Pro případ, že žalovaný nebude užívat kupní smlouvou nabytý majetek celý nebo jeho část po dobu 10 let ve smyslu smlouvy, sjednali účastníci v čl. XVIII. smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. v platném znění, ve výši 8 250 000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit smluvní pokutu vícekrát, poruší-li několik smluvních povinností či opakovaně, bude-li porušení trvat déle než 6 měsíců. Kupní smlouva nabyla účinnosti dne 1.2.1997. Na tomto základě měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný svůj závazek využívat privatizovaný majetek k poskytování zdravotní péče v rozsahu a struktuře uvedené v příloze č. 1 smlouvy po dobu 10 let nedodržel a dospěl k závěru, že žalobce v souladu s uzavřenou smlouvou vyúčtoval žalovanému za porušování dohodnutého věcného břemene sjednanou smluvní pokutu ve výši 8 250 000,- Kč.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací změnil k odvolání žalovaného rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 8 250 000,- Kč zamítl (výrok I) a stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady řízení u soudu prvního stupně v částce 194 662,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 485 400,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Odvolací soud se zaměřil nejprve na posouzení určitosti žalobcem tvrzeného závazku žalovaného, o jehož porušení jde, jakož i ujednání o smluvní pokutě. Dovodil, že ujednání obsažené v článku XVIII. předmětné smlouvy pro případ porušení povinností je vyjádřeno určitým způsobem. Připustil, že sice nelze vyloučit závěr o neurčitosti rozsahu závazku k zajištění lékařské péče, vzhledem k dalším svým závěrům však přesný závěr v tomto směru neměl za nutný. Za nejvýznamnější část obrany žalovaného považoval odvolací soud jeho námitku nemožnosti plnit předmětný závazek v době rekonstrukce objektu. Vyslovil názor, že tvrzení žalobce, že žalovaný si musel být vědom havarijního stavu objektu, je irelevantní. S odkazem na ustanovení § 596 obč. zák. a § 484 obch. zák. uvedl, že především prodávající je povinen upozornit kupujícího na vady věci. Poukázal na přípis Inspektorátu bezpečnosti práce pro hl. město Prahu z 11.2.1997 o nevyhovujícím stavu objektu a dospěl k závěru, že předmětný objekt nebyl pro celkově špatný a nevyhovující stav objektu do skončení rekonstrukce způsobilý k užívání zvláště pro účely zdravotnictví. Předmětný závazek nebyl sjednán jako závazek věcný (nejde o věcné břemeno) a dochází k paradoxní situaci, kdy orgány státu by užívání nemovitosti žalovanému zakázaly, avšak žalobce by žalovaného k tomuto jednání vedl, ne-li přímo nutil. Proto zvažoval předmětný závazek z hlediska možnosti jeho plnění, a to i s ohledem na stanovisko lékařů a Všeobecné zdravotní pojišťovny s tím, že nejde o trvalou nemožnost plnění závazku, ale o nemožnost splnit závazek dohodnutým způsobem a po určitou dobu. V této souvislosti poznamenal, že řešení této situace by muselo být nalezeno výkladem, že však k němu nemusel přistoupit, vzhledem k tomu, že komplikace při plnění závazku dané vazbou na třetí osoby (lékaře a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu) měly účastníky vést k podrobnější úpravě podmínek plnění tohoto závazku, o něž se účastníci pokusili v čl. VI. kupní smlouvy, podle kterého účel smlouvy bude naplňován mimo jiné i tak, že kupující je na žádost zdravotní pojišťovny povinen uzavřít s ní smlouvu o poskytování zdravotní péče v rámci své odborné způsobilosti a smlouvu s příslušným orgánem státní správy k plnění úkolů své odborné způsobilosti, které jsou ve veřejném zájmu. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalobce nejen neprokázal, ale ani netvrdil, že by žalovaný odmítl žádost zdravotní pojišťovny či příslušného orgánu státní správy o uzavření smlouvy o poskytování zdravotní péče a netvrdí ani, že by žalovaný byl v tomto smyslu vůbec žádán. Dospěl pak k závěru, že „v daném případě žalovaný neporušil svůj ne zcela určitý (co do rozsahu a podmínek) a v dané době nesplnitelný závazek a že tedy žalobci právo na požadovanou smluvní pokutu nevzniklo“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; v něm (ve znění jeho doplnění) namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný se zavázal využívat privatizovaný majetek k poskytování zdravotní péče v rozsahu a struktuře uvedené v příloze č. 1 smlouvy po dobu 10 let. Bylo také prokázáno, že žalovaný tuto povinnost nesplnil. Stav privatizovaného majetku byl žalovanému znám při uzavírání kupní smlouvy. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nucení žalovaného ke splnění předmětného závazku by bylo nucením k tomu, aby jednal protiprávně. Povinností žalovaného bylo zajistit zdravotní péči adekvátně kupní smlouvě tak, aby byl naplněn účel privatizace, kterým bylo zajištění zdravotní péče obyvatel v určitém rozsahu a lokalitě. Odvolací soud měl vzít v úvahu skutečnost, že podle stavebního povolení žalovaný nepočítá ani do budoucna s tím, že by zrekonstruovaný objekt využíval celý jako zdravotnické zařízení, což je v rozporu se smluvním závazkem. Dovolatel proto navrhl zrušení a napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobce v podaném dovolání polemizuje pouze s jedním z důvodů, o které opřel odvolací soud svůj zamítavý výrok. Žalobce abstrahuje od skutečnosti, že plněním závazku by se žalovaný dostal do rozporu se zákonem. Havarijní stav objektu, řádné pokračování ve stavebním řízení a následně prováděná rekonstrukce byly v průběhu řízení prokázány a žalobce tuto okolnost nepopírá. Žalovaný poukazuje na ustanovení § 37 odst. 2 a § 575 obč. zák., ze kterých vyplývá, že plnění je nemožné, pokud je v rozporu s právním řádem; je-li plnění nemožné, je právní úkon v dotčené části neplatný, stane-li se plnění nemožné následně, závazek zaniká. Není rozhodující, zda plnění je nemožné v době vzniku závazku (1.2.1997) nebo následně až konstatováním Inspektorátu bezpečnosti práce hl. města Prahy (11.2.1997). Podstatné je, že provozování zdravotnického zařízení v objektu, který je v havarijním stavu, by bylo jednáním v rozporu s platnou právní úpravou. Pokud žalobce do smlouvy vložil podmínku, o jejíž nesplnitelnosti musel vědět, jeví se vymáhání pokuty za porušení takového závazku jako právní úkon, který je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a proto nepožívá právní ochrany podle § 265 obch. zák. Žalovaný záměr privatizace naplnil, když zajistil po dobu rekonstrukce poskytování lékařské péče obyvatel ve stanoveném rozsahu v náhradních prostorách ve shodné lokalitě. Podle názoru žalovaného žalobce pomíjí nelogičnost ustanovení o smluvní pokutě. Účel smlouvy je vyjádřen v čl.VI., který říká, že jím je „zajistit poskytování zdravotní péče kupujícím ve stanoveném spádovém území (...) v rozsahu a ve struktuře, jak je vyjádřena v příloze 1 smlouvy“. V této příloze je vyjmenováno devět lékařských ordinací a rehabilitační praxe. Z takto vyznačeného účelu vycházel žalovaný při zajišťování zdravotní péče v náhradních prostorách. Naproti tomu je ustanovení článku XVIII. o smluvní pokutě nejasné. Smluvní pokutu je žalovaný povinen zaplatit v případě, že „…nebude majetek celý nebo jeho část (…) užívat ve smyslu této smlouvy“. Smyslem smlouvy je nikoliv provozování lékařské péče, ale pouze provozování určitých konkrétně vyjmenovaných lékařských praxí. Žalovaný proto trvá na tom, že smluvní pokutou je zajištěna povinnost, která nemá oporu v textu smlouvy a nemůže být také vymáhána za porušení povinností, ke kterému dosud nedošlo. Závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů žalovanému.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas ve lhůtě zakotvené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou pracovnicí dovolatele s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a § 21 odst. l písm. b) o. s. ř.), a obsahuje náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., konstatoval, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Ze znění dovolání včetně jeho dodatku vyplývá, že žalobce napadá nesprávné právní posouzení příslušných článků smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 2. 1997, jmenovitě článků VI., XII. část B) a XVIII. o smluvní pokutě, odvolacím soudem.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) Žalobce (jako prodávající) uzavřel se žalovaným (jako kupujícím) dne 1.2.1997 výše označenou kupní smlouvu, kterou žalované prodal tam označené zdravotnické zařízení (Polikliniku I. 35, P. 2) za kupní cenu ve výši 16 500 000,- Kč.

2) V čl. XVIII. kupní smlouvy si strany sjednaly pro případ, že kupující poruší smluvní povinnosti nebo povinnosti stanovené zákonem smluvní pokutu ve výši 8 500 000,- Kč, s tím, že smluvní pokutu je kupující povinen uhradit v případě, že nebude majetek nabytý podle smlouvy celý nebo jeho část po dobu 10 let užívat ve smyslu této smlouvy. Kupující (žalovaný) se tamtéž zavázal zaplatit pokutu i vícekrát, poruší-li několik smluvních povinností nebo opakovaně, bude-li porušení těchto povinností trvat déle než 6 měsíců.

3) V čl. VI. kupní smlouvy strany prohlásily, že účelem kupní smlouvy je zajistit poskytování zdravotní péče kupujícím ve stanoveném spádovém území nejméně po dobu 10 let od účinnosti kupní smlouvy s tím, že privatizovaný majetek bude po tuto dobu sloužit jako zdravotnické zařízení, a že účel smlouvy bude naplňován mimo jiné i tak, že kupující je na žádost zdravotní pojišťovny povinen uzavřít s ní smlouvu o poskytování zdravotní péče v rámci své odborné způsobilosti a smlouvu s příslušným orgánem státní správy k plnění úkolů své odborné způsobilosti, které jsou ve veřejném zájmu.

4) V čl. XVI. kupní smlouvy si strany sjednaly, že kupující se zavazuje užívat nemovitosti, které byly předmětem koupě a prodeje dle kupní smlouvy, jako zdravotnické zařízení v rozsahu dle přílohy č. 1 této smlouvy.

Dovolací soud dovozuje, že odůvodnění měnícího rozhodnutí odvolacího soudu je v právním posouzení nedůsledné a vnitřně rozporné. Konečným důvodem zamítnutí žaloby byl závěr odvolacího soudu, že „v daném případě žalovaný neporušil svůj ne zcela určitý (co do rozsahu a podmínek) a v dané době nesplnitelný závazek a že tedy žalobci právo na požadovanou smluvní pokutu nevzniklo“. Tomuto úsudku však předcházejí ne zcela souladné dílčí úsudky odvolacího soudu.

Na jedné straně odvolací soud tvrdí, že ujednání obsažené v článku XVIII. předmětné smlouvy pro případ porušení povinností je vyjádřeno určitým způsobem a že sice nelze vyloučit závěr o neurčitosti rozsahu závazku k zajištění lékařské péče, že však vzhledem k dalším svým závěrům přesný závěr v tomto směru neměl za nutný, na druhé straně však vyslovuje závěr, že závazek zajištěný smluvní pokutou byl „ne zcela určitý (co do rozsahu a podmínek)“. Není tedy zřejmé, zda závěr odvolacího soudu že závazek zajištěný smluvní pokutou byl „ne zcela určitý (co do rozsahu a podmínek)“ měl nějaký vliv na výsledek řízení (zda, případě v jakém rozsahu, s ním odvolací soud spojoval důsledky předjímané v § 37 odst. 1 obč. zák.).

Odvolací soud též na jedné straně uvádí, že situaci vzniklou tím, že podle jeho názoru ve věci nejde o trvalou nemožnost plnění závazku, ale o nemožnost splnit závazek dohodnutým způsobem a po určitou dobu, nemusel řešit (tedy že ji v rozhodnutí nevyřešil), na druhé straně zamítnutí žaloby spojuje i se závěrem, že šlo o „v dané době nesplnitelný závazek“. Přitom se nevyslovil k tomu, zda nesplnitelnost závazku „v dané době“ pojímá jako počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák., nebo jako dodatečnou nemožnost plnění, o které pro obchodní závazkové vztahy pojednává ustanovení § 352 a násl. obch. zák. ve spojení s ustanovením § 575 a násl. obč. zák. ani k tomu, zda a v čem spatřuje naplnění jednotlivých znaků těchto skutkových podstat.

Konečně odvolací soud uzavírá, že žalovaný neporušil svůj závazek, přičemž tento názor formuluje ve spojení s neúplnou citací článku VI. kupní smlouvy, uváděje v této souvislosti, že žalobce nejen neprokázal, ale ani netvrdil, že by žalovaný odmítl žádost zdravotní pojišťovny či příslušného orgánu státní správy o uzavření smlouvy o poskytování zdravotní péče a netvrdí ani, že by žalovaný byl v tomto smyslu vůbec žádán. Při těchto úvahách však ponechává stranou (po stránce právní nehodnotí) zjištění z čl. XVI. kupní smlouvy.

Dovolací soud zdůrazňuje, že obě strany se v uzavřené smlouvě jednoznačně a jasně shodly mj. i na stanovené smluvní pokutě a pokud není toto ustanovení neplatné (a to podle názoru odvolacího soudu není), zakládá při splnění určených podmínek právo žalobce na smluvní pokutu proti žalovanému a nelze dovodit, že žalovaný sankciovaný závazek neporušil se zřetelem na stavební stav v privatizaci nabytého objektu (rozhodnutí inspektorátu bezpečnosti práce, výsledky stavebního řízení, nutnost rekonstrukce objektu apod.), neboť tyto skutečnosti samy o sobě pro takový závěr rozhodné nejsou. Žalovaný znal celkový stavební stav objektu, resp. bylo jeho povinností jako nabyvatele se o něm přesvědčit při podpisu smlouvy, stejně jako to byla povinnost na straně převádějícího žalobce. Pokud za situace, kdy celkový stav objektu z hlediska stavebního byl špatný, přesto žalovaný na sebe převzal závazek zaplatit sjednanou smluvní pokutu, nedodrží-li sjednané podmínky, je povinen závazek splnit, ledaže se prokáže, že splnit závazek bylo nemožné za podmínek, aprobovaných zákonem (již shora cit. ustanovení § 37 odst. 2, § 575 obč. zák., jakož i § 352 obch. zák.).

Jestliže splnění těchto podmínek odvolací soud právně neposuzoval, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné (ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta první o. s. ř.).

V novém řízení bude soud posuzovat především to, zda sankciovaný závazek byl porušen a zda vzniklo právo na smluvní pokutu, popř. zda závazek, zajištěný smluvní pokutou zanikl. Vypořádá se přitom i s námitkou žalovaného spojovanou s ustanovením § 265 obch. zák.

O náhradě nákladů řízení o dovolání rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243c odst. 1 in fine o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2005

JUDr. František Faldyna, CSc.,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru