Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 947/2005Usnesení NS ze dne 30.08.2005

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.947.2005.1
Dotčené předpisy

§ 166 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

29 Odo 947/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce C. D., podnikatele, proti žalovaným 1) MUDr. V. R. a 2) PhDr. D. R., o zaplacení částky 161.577,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 72.090,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 10 C 101/97, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č.j. 16 Co 340/2004-170, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č.j. 16 Co 340/2004-170, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. července 2001, č. j. 10 C 101/97-112, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci 161.577,- Kč s 21% úrokem od 10. května 1997 do zaplacení a na nákladech řízení 97.440,- Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. května 2002, č.j. 10 C 101/97-130, zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 72.090,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení „o vydání doplňujícího rozsudku“.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002, č.j. 11 Co 326+327/2002-142, výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 161.577,- Kč s 21% úrokem od 10. května 1997 do zaplacení zamítl, žalobci uložil zaplatit žalovaným 64.800,- Kč a co do částky 7.290,- Kč „protižalobou“ zamítl.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. května 2004, č.j. 29 Odo 714/2003-159, dovolání žalobce v části směřující do výroku, jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba co do částky 7.290,- Kč, a do výroku o nákladech řízení odmítl. Dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j. 11 Co 326+327/2002-142, v zamítavém výroku co do částky 161.577,- Kč s 21% úrokem od 10. května 1997 do zaplacení, ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemné žalobě na zaplacení částky 64.800,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom - mimo jiné - vyslovil závěr, že odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. července 2001, č. j. 10 C 101/97-112, je opožděné.

Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 31. srpna 2004, č. j. 16 Co 255/2004-167, odmítl (pro opožděnost) odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. července 2001, č.j. 10 C 101/97-112, a poté usnesením ze dne 19. října 2004, č.j. 16 Co 340/2004-170, zrušil doplňující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. května 2002, č.j. 10 C 101/97-130 (v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 64.800,- Kč) a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně odvolací soud uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení „o vzájemném návrhu“ 23.130,- Kč.

V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že byť žalovaní proti doplňujícímu rozsudku podali odvolání včas, nejsou dány podmínky ani pro jeho potvrzení, ani pro jeho změnu.

Odkazuje na ustanovení § 166 o. s. ř., odvolací soud akcentoval, že žalovaní sice v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. července 2001, č.j. 10 C 101/97-112, „zmínili“, že nebylo rozhodnuto o jejich vzájemném návrhu na zaplacení smluvní pokuty, nicméně uzavřel, že vydání doplňujícího rozsudku nenavrhli. Navíc - podle přesvědčení odvolacího soudu - „nebyla dodržena“ patnáctidenní lhůta, ve které může účastník, v případě, že soud v rozsudku nerozhodl o některé části předmětu řízení, navrhnout jeho doplnění. Jelikož výše zmíněný rozsudek soudu prvního stupně nabyl 15. září 2001 právní moci, nemohl doplňující rozsudek vydat soud prvního stupně ani z vlastní iniciativy.

Proto odvolací soud doplňující rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním dotčeném, tj. co do částky 64.800,- Kč zrušil a řízení zastavil, uzavíraje, že „již o vzájemném návrhu žalovaných nelze rozhodnout“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 166 o. s. ř., tj. uplatňujíce dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé zdůrazňují, že jimi uplatněný nárok, který byl předmětem doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. května 2002, č.j. 10 C 101/97-130, má „samostatný osud“. Jelikož tento nárok byl „předmětem samostatného řízení“ (a nikoli řízení, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce) nebyly - podle přesvědčení dovolatelů - splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 166 o. s. ř.

Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně správné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 97 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem (odstavec 1). Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec 2). Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět (odstavec 3).

Rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu (§ 152 odst. 2 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 166 o. s. ř., nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku (odstavec 3).

Ustanovení § 166 o. s. ř. upravuje postup soudu v případě, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí (konečného rozsudku), v rozporu s ustanovením § 152 odst. 2 větou první o. s. ř. nevyčerpal celý předmět řízení, nebo že opomenul rozhodnout o náhradě nákladů řízení nebo o návrhu na vyslovení předběžné vykonatelnosti. Doplňující rozhodnutí soud vydá na návrh účastníka, který musí být podán do patnácti dnů od doručení rozsudku. Z úřední povinnosti může soud doplnit rozsudek, který dosud nenabyl právní moci.

O případ předvídaný ustanovením § 166 o. s. ř. v dané věci - podle názoru Nejvyššího soudu - nejde.

Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobou došlou soudu prvního stupně 10. září 1997, ve znění podání doručeném soudu prvního stupně 1. června 1999, se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 161.577,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady prací (a víceprací) provedených dle smlouvy o dílo č. 091196 ze dne 2. října 1996. Tento předmět řízení byl bez jakýchkoli pochybností zcela vyčerpán rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. července 2001, č.j. 10 C 101/97-112. V průběhu řízení podáním ze dne 20. října 1997 (č.l. 6) žalovaní (mimo jiné) uplatnili vůči žalobkyni nárok na úhradu smluvní pokuty za opožděné předání díla v částce 72.000,- Kč, přičemž o tomto vzájemném návrhu (§ 97 o. s. ř.) soud prvního stupně rozhodl doplňujícím rozsudkem ze dne 15. května 2002, č. j. 10 C 101/97-130.

Na řízení o žalobou uplatněném nároku a o vzájemné žalobě žalovaných nutno pohlížet jako na řízení relativně samostatná; skutečnost, že obě žaloby soud projednal současně (v rámci téhož řízení), přičemž vzájemný návrh nevyloučil k samostatnému řízení (§ 97 odst. 2 o. s. ř.), na tomto závěru není způsobilá ničeho změnit. Nerozhodl-li soud prvního stupně o vzájemné žalobě, nešlo o situaci, že by nerozhodl o části předmětu řízení, nýbrž o to, že vůbec nerozhodl o vzájemnou žalobou uplatněném nároku, tj. nerozhodl o celém předmětu řízení, jak byl vzájemnou žalobou vymezen. Za této situace pak nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 166 o. s. ř., když rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto nikoli jen „o části předmětu řízení“, nýbrž o vzájemné žalobě jako takové.

Proto Nejvyšší soud, aniž prověřoval, zda řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 14 odst. 2 o. s. ř. [dle obsahu spisu věc u soudu prvního stupně projednával JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. (viz protokoly o jednání ze dne 16. února 1999, 30. března 1999, 18. května 1999, 15. června 1999, 8. září 1999, 20. října 1999 a 7. prosince 1999), přičemž soudce stejného jména a příjmení věc rozhodoval jako člen senátu odvolacího soudu], rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2005

JUDr. Petr Gemmel, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru