Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 896/2004Usnesení NS ze dne 03.02.2005

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.896.2004.1
Dotčené předpisy

§ 231 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 896/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce V. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému S. b. d. P. 5, d., zastoupenému, advokátkou, o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 355/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 14 Cmo 251/2003 - 56 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalovaného …

Odůvodnění:

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2003, č. j. 14 Cmo 251/2003 - 56, potvrdil rozsudek ze dne 18. února 2003, č. j. 31 Cm 355/2000 41, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí představenstva žalovaného S. b. d. P. 5 (dále též jen „družstvo“) ze 4. ledna 1999, o vyloučení žalobce z družstva, je neplatné. Odvolací soud uzavřel, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení, přičemž posuzovaná věc do tohoto stadia nedospěla, jelikož žalobce, ač tuto možnost měl, odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva o jeho vyloučení z družstva k nejvyššímu orgánu družstva (zde ke shromáždění delegátů) nepodal. Pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí představenstva, není v zákoně opora. Nejde o právní úkon, takže nepřichází v úvahu ani neplatnost ve smyslu ustanovení § 37 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Pro rozhodnutí soudu není významné tvrzení žalobce, že dluh na nájemném doplatí; rozhodnutí představenstva o vyloučení se totiž stalo účinným tím, že vyloučený člen proti němu nepodal odvolání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že tento rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, neboť jsou jím řešeny právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny a odvolací soud je řeší v rozporu s hmotným právem.

Zásadní význam po stránce právní přisuzuje dovolatel řešení otázek:

1) zda rozhodnutí představenstva bytového družstva o vyloučení člena z družstva je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.,

2) jaké jsou hmotněprávní náležitosti rozhodnutí o vyloučení člena z bytového družstva, a zda rozhodnutí představenstva, jež neobsahuje poučení o odvolání, je v rozporu s ustanovením § 37 obč. zák. nebo s dobrými mravy,

3) zda hmotněprávní podmínkou vyloučení z bytového družstva v době do 31. prosince 2000 bylo doručení vlastního rozhodnutí představenstva družstva nebo zda stačilo pouhé oznámení o vyloučení z družstva prostřednictvím osoby, jež k tomu nedoložila zmocnění,

4) zda je soud povinen „mimo víceméně laická tvrzení účastníků, respektive žalobce, v řízení o neplatnost vyloučení člena z bytového družstva učinit spolehlivé skutkové zjištění, zda za trvání členství v bytovém družstvu vzniklo jen výlučné členství či naopak společné členství v družstvu ve smyslu ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák.“,

5) zda je účinné doručení oznámení o vyloučení člena z bytového družstva jen prostřednictvím advokáta, který nepředložil ke svému průvodnímu dopisu ani fotokopii plné moci družstva,

6) zda je podmínkou účinnosti doručení o vyloučení člena bytového družstva i bývalému manželovi člena, jemuž vzniklo ze zákona společné členství a jehož společné členství dosud nebylo po rozvodu vypořádáno,

7) zda ustanovení § 231 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) bez dalšího vylučuje podání obecné určovací žaloby členem družstva ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., je-li vyloučení z družstva neplatné pro rozpor s kogentními ustanoveními občanského zákoníku,

8) zda rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů) o odvolání člena družstva proti rozhodnutí o vyloučení z družstva zhojuje absolutní neplatnost rozhodnutí představenstva družstva,

9) zda kogentní ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák. vylučuje zánik nájmu bytu vyloučením z bytového družstva ve smyslu ustanovení § 231 obch. zák., ve spojení s ustanovením § 714 obč. zák., a

10) zda ustanovení § 231 odst. 5 obch. zák., vymezující prekluzívní lhůtu k podání odvolání člena proti rozhodnutí o vyloučení, lze vztáhnout i na rozhodnutí družstva vydaná do 31. prosince 2000.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak podle dovolatele spočívá na nesprávném řešení výše uvedených právních otázek. Konkrétně dovolatel kritizuje úsudek odvolacího soudu, že vyloučení člena z bytového družstva není právním úkonem a s poukazem na ustanovení § 34 a § 714 obč. zák. a ustanovení § 243 obch. zák. uvádí, že o právní úkon jde. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s hmotným právem řeší otázku „o absolutním vyloučení žaloby o neplatnosti vyloučení člena z bytového družstva, pokud člen nepodal odvolání k vyššímu družstevnímu orgánu (členské schůzi či shromáždění delegátů)“. Potud akcentuje, že je-li rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva právním úkonem, lze se domáhat vyslovení jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. Podle dovolatele též odvolací soud v rozporu s hmotným právem pominul právní otázku existence společného členství v bytovém družstvu, „ačkoli se pravidelně jedná o poměrně častý případ, a to i po rozvodu manželství“. V této souvislosti uvádí, že v tomto řízení musí soud s přihlédnutím k ustanovení § 120 odst. 2 a § 200e o. s. ř. provést i jiné důkazy, než byly účastníkem navrhovány, zejména k existenci společného členství v družstvu, udávaje, že členství v bytovém družstvu získal 3. listopadu 1986, to jest za trvání manželství s A. K., rozvedeného pravomocně dne 26. listopadu 1987. Soud pak je - pokračuje dovolatel - z úřední povinnosti povinen v uvedeném řízení zjistit, zda ke dni doručení rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva, případně ke dni rozhodnutí členské schůze družstva (shromáždění delegátů) byl vyloučený člen družstva výlučným členem družstva nebo zda existovalo společné členství manželů v bytovém družstvu. Při existenci společného členství manželů je přitom nezbytné, aby rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo doručeno každému z manželů (i bývalých) zvlášť. V rozporu s hmotným právem řeší - podle dovolatele - rozsudek odvolacího soudu i otázku „oprávněnosti zástupce odesílatele k odeslání (doručení) rozhodnutí, které má soukromý charakter, nedoložil-li žádné zmocnění k doručení rozhodnutí družstva, kterým zaniká právní vztah členství v družstvu a nájmu bytu“, jakož i otázku, „zda musí rozhodnutí představenstva bytového družstva o vyloučení člena z družstva obsahovat i poučení o možnosti odvolání k vyššímu družstevnímu orgánu“ a otázku, „zpětné účinnosti zákona č. 370/2000 Sb. na rozhodnutí o vyloučení z bytového družstva do 31. prosince 2000“. Dovolatel k tomu snáší argumenty na podporu závěru, že výše popsané doručení nemá zamýšlené právní účinky, že rozhodnutí o vyloučení člena z družstva musí obsahovat poučení o odvolání, včetně lhůty a orgánu, který o odvolání rozhodne, a že zpětná účinnost zákona č. 370/2000 Sb. není možná, takže nelze pokládat za správný závěr, že právo žalobce podat odvolání proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z družstva zaniklo uplynutím tří měsíců od účinnosti zákona č. 370/2000 Sb. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že soud prvního stupně o věci rozhodl, přesto, že dovolatel svou neúčast na jednání omluvil (pro nemoc) a požádal o jeho odročení, a že v rozporu s hmotným právem neposoudil jeho žalobu jako odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření namítá, že dovolání není přípustné, maje za to, že napadené rozhodnutí zásadně významné po právní stránce není.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Podle bodu 13., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy.

V projednávané věci byla podána žaloba před 1. lednem 2001, přičemž odvolací soud – odkazuje na bod 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Označené ustanovení však uvedený postup odvolacího soudu bez dalšího neodůvodňuje; odvolání totiž nesměřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému před 1. lednem 2001, přičemž soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (z protokolu o jednání ze dne 18. února 2003, při němž byl vyhlášen rozsudek, plyne, že se soud prvního stupně zabýval poučovací povinností ve smyslu ustanovení § 119a o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001). Bod 13. se pak nemohl uplatnit proto, že z pohledu občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 nejde o řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob. Z ustanovení § 200e odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 totiž vyplývá, že za řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob lze jen považovat řízení ve věcech uvedených v § 9 odst. 4 písm. b/ až j/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, mezi něž řízení o žalobě v této věci nepatří (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 297/2004).

Nejvyšší soud proto přípustnost dovolání v této věci posuzoval, ve shodě s dovolatelem, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, podle kterého věc měla být (ve shodě s bodem 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.) projednána a rozhodnuta i v odvolacím řízení.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit tam popsanému případu.

Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel, ač zastoupen advokátem, v dovolání výslovně neuvedl, pro který z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je podává. Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že jde především o kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jež je uplatnitelná prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V usnesení uveřejněném pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2001“), dále Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, jenž se – mutatis mutandis – prosadí i při výkladu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Vysvětlil, že přípustnost dovolání založená na úvaze dovolacího soudu o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po stránce právní je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele.

Se zřetelem k době vydání rozhodnutí představenstva, jehož se požadované určení týká (4. ledna 1999) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb.

Podle ustanovení § 231 obch. zák. v uvedeném znění pak platilo, že členství zaniká písemnou dohodou, vystoupením, vyloučením nebo zánikem družstva (odstavec 1). Člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestní čin, který spáchala proti družstvu nebo členům družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi (odstavec 3). Soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami (odstavec 4).

V této podobě zůstalo uvedené ustanovení až do 31. prosince 2000 a teprve s účinností od 1. ledna 2001 doznalo změny prostřednictvím novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

Z pohledu právního názoru, na němž založil své potvrzující rozhodnutí odvolací soudu, totiž, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení a pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí představenstva, není v zákoně opora, neshledává Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce ve věci samé v žádné z otázek formulovaných dovolatelem (a označených výše pod body 1/ až 10/).

Ve vztahu k otázkám č. 1) až 6) a 8) až 10) je tomu tak již proto, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Jinak řečeno, ve smyslu závěrů plynoucích z výše zmíněného R 27/2001 by zodpovězení těchto otázek způsobem předjímaným dovolatelem v dovolání nemělo žádný vliv na způsob vyřízení dovolání (nebylo by významné pro věc samu), neboť není nikterak způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu, že v soudním řízení se nelze úspěšně domáhat určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva, o vyloučení člena z družstva, jelikož tento postup nemá v zákoně oporu.

Co do otázky č. 7), zda ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. bez dalšího vylučuje podání obecné určovací žaloby členem družstva ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., je-li vyloučení z družstva neplatné pro rozpor s kogentními ustanoveními občanského zákoníku, jejíž zodpovězení jedině může mít vliv na závěr, z nějž vyšlo napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud poznamenává, že problematikou vyloučení člena z družstva se i z tohoto pohledu ve své rozhodovací praxi zabýval.

Tak v rozsudku ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že – na rozdíl od úpravy vyloučení společníka v obchodních společnostech rozhodnutím orgánu společnosti – je proces vyloučení člena družstva koncipován zákonem jako dvouetapový, s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání, teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání ke členské schůzi. Tento závěr lze učinit především z toho, že ke zvrácení rozhodnutí družstva o vyloučení člena a tedy k ochraně jeho práv, postačuje, aby soud rozhodl o neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti rozhodnutí představenstva, které samo o sobě, bez rozhodnutí členské schůze či marného uplynutí lhůty k podání odvolání, k založení účinků vyloučení nepostačuje.

Ke stejnému závěru lze dospět i teleologickým výkladem a aplikací zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník. Účelem úpravy vyloučení člena z družstva je na jedné straně umožnit družstvu, aby vyloučilo člena, jsou-li pro to závažné důvody, na druhé straně umožnit členovi, aby se bránil proti vyloučení, pokud o něm družstvo rozhodne přesto, že takové důvody dány nejsou. Kdyby účinky vyloučení byly spojeny již se samotným rozhodnutím představenstva družstva o vyloučení, pak by družstvu, které rozhodlo o vyloučení člena družstva protiprávně, postačovalo, aby jeho členská schůze zůstala nečinná a o odvolání člena nerozhodla. Pokud by členství v družstvu končilo rozhodnutím představenstva, bylo by také bylo stěží možné bránit družstvu, aby si nevynucovalo důsledky ukončení členství (a odebralo členu výhody, které mu z členství plynou, např. tím, že by se domáhalo vyklizení družstevního bytu), když zákon s podáním odvolání ke členské schůzi nespojuje odkladný účinek.

V rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61, Nejvyšší soud též uzavřel (odkazuje i na svůj rozsudek uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl.

Závěr odvolacího soudu, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení a pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí představenstva, není v zákoně opora, je s těmito judikatorními závěry (na nichž Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit) v souladu, takže ani pro řešení otázky č. 7) napadené rozhodnutí zásadní význam po stránce právní nemá.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Námitkou dovolatele, že soud prvního stupně o věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoli svou neúčast předem omluvil a důvodně žádal, aby bez něj o věci jednáno nebylo, jež je co do svého obsahu tvrzením o existenci zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. se dovolací soud zabývat nemohl, neboť k takové vadě řízení lze v dovolacím řízení přihlédnout jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Pro úplnost lze dodat, že výsledek dovolacího řízení (závěr o nepřípustnosti dovolání) by nebyl jiný, ani kdyby Nejvyšší soud věc posuzoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Z pohledu tam uvedených ustanovení totiž nejde o žádný z případů uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládá, jelikož odvolací soud ji výrokem rozhodnutí nevyslovil (odstavec 1) a dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nevznesl (odstavec 2). Ze spisu se dále nepodává žádná ze zmatečnostních vad řízení popsaných v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny a/ až e/ a g/. Námitka, dovolatele, že soud prvního stupně o věci nesprávně jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, sice po formální stránce vystihuje existenci vady popsané v § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (jež spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), ani odtud však případný závěr o přípustnosti dovolání neplyne.

Nejvyšší soud již v usnesení ze 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004, pod číslem 71 uzavřel, že umožnil-li odvolací soud účastníku, aby v odvolacím řízení učinil procesní úkony, o jejichž realizaci účastníka nesprávným postupem v průběhu řízení připravil soud prvního stupně (tím, že při jednání, při kterém rozhodl o věci samé, věc projednal v nepřítomnosti účastníka v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 /nyní odst. 3/ o. s. ř.), pak nejde o vadu dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. V daném případě se dovolatel měl možnost k věci vyjádřit při odvolacím jednání, jehož se osobně zúčastnil. Skutečnost, že při tomto jednání nebyly zopakovány důkazy provedené před soudem prvního stupně, nemá z pohledu právního názoru zaujatého odvolacím soudem žádného vlivu (závěr, že nelze vyhovět žalobě o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení žalobce z družstva, totiž obstojí bez ohledu na kterýkoli z důkazů provedených soudem prvního stupně).

Má-li dovolatel za to, že jeho členství v družstvu dosud řádným způsobem ukončeno nebylo (ať již proto, že mu rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení nebylo řádně doručeno nebo z jiných příčin v dovolání podrobně popsaných) má možnost vyjasnit své právní postavení (má-li na tom naléhavý právní zájem) vůči žalovanému žalobou o určení, že jeho členství v družstvu nadále trvá (§ 80 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto,takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v daném případě sestávají z odměny za zastupování advokátem. Výše této odměny se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Z ustanovení § 8 písm. b/, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky plyne, že vzhledem ke způsobu vyřízení věci (odmítnutí dovolání) činí sazba odměny za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) 3.100,- Kč. Jelikož advokátka žalovaného učinila v dovolacím řízení pouze 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto určená sazba odměny o 50% (§ 18 odst. 1 vyhlášky), tj. na částku 1.550,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč tak soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 1.625,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 3. února 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru