Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 871/2003Usnesení NS ze dne 23.03.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.871.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 871/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C. B., a.s. v likvidaci, zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) K., s. s r. o., a 2) A. P., a.s. v likvidaci, zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 10,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 674/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2003, č.j. 5 Cmo 426/2002-169, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. července 2002, č.j. 9 Cm 674/95-146, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované 2) stanovil povinnost společně a nerozdílně s žalovanou 1) zaplatit 10,000.000,- Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 475.980,- Kč, a žalované 2) nepřiznal náhradu nákladů řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že závazek žalované 1) z úvěrové smlouvy ze 17. listopadu 1993 byl zajištěn bankovní zárukou, kterou poskytla žalovaná 2), s dobou omezenou do 31. srpna 1994, jak vyplývá ze záruční listiny z 10. listopadu 1993 č. reg. 021/93. Žalovaná 2) byla povinna plnit z bankovní záruky při splnění podmínek stanovených v záruční listině, tj., že dlužník [rozuměj žalovaná 1)] bude k plnění vyzván a svou povinnost nesplní do pěti pracovních dní. Další podmínkou pro plnění ze záruky bylo, že žalovaná 2) bude vyzvána věřitelem k plnění, a že věřitel k takové výzvě připojí kopii písemné výzvy dlužníku.

Odvolací soud zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno doručení výzvy dlužníku, a ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nebyly splněny podmínky stanovené záruční listinou, pročež žalovanou 2) nelze zavázat k „zaplacení vymáhané částky“.

Odvolací soud rovněž nevyhověl návrhu žalobkyně uplatněnému v odvolacím řízení na doplnění dokazování „konkursním spisem“, ze kterého by bylo - dle jejího názoru - zjistitelné, že žalovaná 1) byla po 2. srpnu 1994 zcela nekomunikativní a nebylo jí možno doručovat zásilky, a to s odkazem na ustanovení § 205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vyšel přitom ze skutečnosti, že účastníci řízení byli soudem prvního stupně řádně poučeni podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., a že žalobkyně ve skutečnosti nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, nýbrž nabízí nový důkaz, pomocí kterého byl měl být skutkový stav zjištěn jinak, než ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů.

Odvolací soud dále „konstatoval“, že žalobkyně, pokud si chtěla zabezpečit doklad o tom, že výzva k plnění byla žalované 1) doručena, měla možnost využít ustanovení § 26 „zák.“ č. 78/1989 Sb. (správně „vyhlášky“), a sice tzv. zásilky s doručenkou.

Skutečnost, že žalovaná 2) již dříve plnila část svého závazku ze záruční listiny na základě výzev žalobkyně doložených výzvami adresovanými žalované 1), shledal odvolací soud nerozhodnou, s tím, že z takového plnění nelze vyvozovat žádné závěry o uznání závazku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc, co do jeho přípustnosti, na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z nesprávného právního posouzení věci, když „nesprávně zhodnotil předložené důkazy“.

Podle dovolatelky v záruční listině nebylo obsaženo žádné ujednání o tom, jak je nutné prokazovat splnění podmínek zakládajících právní nároky stran, přičemž ani ustanovení § 317 obchodního zákoníku, ani text záruční listiny neuvádí, že věřitel musí doručení výzvy k plnění dlužníku prokázat, a že toto doručení musí být provedeno „nějakým kvalifikovaným způsobem“ (rozuměj, že musí jít o zásilku s doručenkou dle § 26 vyhlášky č. 78/1989 Sb.).

S poukazem na ustanovení § 134 o. s. ř. dovolatelka dále namítá, že důkazní břemeno ohledně doručení výzvy k plnění dlužníku [žalované 1)] netížilo ji, nýbrž žalovanou 2), která „tvrzení doručovací pošty v L.“ (rozuměj oznámení o výsledku reklamačního řízení vystavené poštou L.) zpochybnila.

Argumentujíc zjištěními učiněnými z provedených důkazů dovolatelka dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nenastaly „objektivní důvody“ neumožňující doručení výzvy k plnění žalované 1).

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], žalobkyně spatřuje v nevyhovění jejímu návrhu na doplnění dokazování „konkursním spisem“, a to v situaci, kdy nemohla předvídat, že soud prvního stupně z provedených důkazů k závěru o objektivní nemožnosti doručení výzvy dlužníku nedospěje.

Konečně dovolatelka akcentuje, že odvolací soud nepřihlédl k částečným plněním žalované 2), jimiž na základě výzev za období měsíců května až července 1994 plnila žalobkyni celkem 643.633,64 Kč. Uvedená plnění, kterými byly placeny úroky z dlužné částky, považuje ve smyslu ustanovení § 407 obchodního zákoníku za uznání závazku.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, když napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s . ř., neboť soud prvního stupně svým rozsudkem potvrzeným rozhodnutím odvolacího soudu nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad záruční listiny a splnění podmínek stanovených touto listinou pro vznik povinnosti žalované 2) k poskytnutí plnění ve smyslu ustanovení § 313 a násl. obchodního zákoníku v prvé řadě postrádají potřebný judikatorní přesah, jelikož jsou významné právě a pouze pro projednávanou věc.

Závěr, podle kterého žalobkyně neprokázala doručení výzvy k plnění dlužníku [žalované 1)], jako výsledek hodnocení důkazů soudy obou stupňů, pak není závěrem právním nýbrž skutkovým, jehož správnost v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zpochybnitelná není.

Nelze-li napadnout skutkový závěr, že žalobkyně neprokázala doručení výzvy k plnění dlužníku, potom argumentace dovolatelky polemizující s právním závěrem soudů obou stupňů, podle kterého nebyly splněny podmínky pro vznik povinnosti žalované 2) k plnění dle záruční listiny, a vycházející z jiného skutkového základu, není namístě, jelikož jejím prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci nikoli s odkazem na soudem zjištěný, nýbrž jí tvrzený (rozuměj jiný) skutkový stav.

Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává zásadně právně významným ani pokud jde o řešení koho tížilo důkazní břemeno ve vztahu k prokázání skutečností shora uvedených, když odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu se závěry formulovanými a odůvodněnými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998.

Nepřípadným v tomto směru je rovněž poukaz dovolatelky na ustanovení § 407 odst. 2 o. s. ř., když plnění poskytnuté žalovanou 2) - úhrada úroků, které na výzvu žalobkyně nebyly zaplaceny dlužníkem - nemohlo mít za následek uznání závazku (jistiny a úroků za další období), protože pro vznik povinnosti plnit v tomto rozsahu bylo nutné splnění podmínek určených záruční listinou.

Dovolací soud se v této souvislosti neztotožňuje ani s argumentací žalobkyně ohledně povahy oznámení pošty o výsledku reklamačního řízení, když zmíněnou listinu nelze podřadit pod žádnou z veřejných listin ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahového vymezení) zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalované 2) její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované 2) sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 23. března 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru