Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 824/2004Usnesení NS ze dne 25.10.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.824.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 186a odst. 5 písm. c) předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

29 Odo 824/2004-103

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. T. K., proti žalovaným 1. N. a 2. L. I., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 355/98, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o koupi akcií, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2002, č. j. 5 Cmo 144/2002-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, č. j. 36 Cm 355/98-40, kterým tento soud zamítl žalobu, aby uznal L. H. (dále jen „společnost“) povinnou uzavřít se žalobcem smlouvu o koupi 1260 kusů svých kmenových akcií na majitele o jmenovité hodnotě 500,- Kč za cenu 627,- Kč za akcii a aby uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 18 % úrok z částky 790.000,- Kč od 16. 4. 1998 do zaplacení.

Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že při zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií bylo podle právní úpravy platné v rozhodné době, povinností společnosti učinit ve smyslu ustanovení § 186a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) do 30 dnů od účinnosti takového rozhodnutí veřejný návrh smlouvy o koupi akcií osobám, které v době konání valné hromady byly akcionáři společnosti a buď pro zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií nehlasovaly nebo se valné hromady nezúčastnily. Takový návrh také žalovaná v souladu s ustanovením § 186a odst. 1 a 4 obch. zák. učinila. Pokud pak akcionář s učiněným návrhem z jakýchkoli důvodů, tedy nejen pro nabízenou cenu, nesouhlasil, měl jako jedinou možnost učinit společnosti vlastní návrh smlouvy a následně, pokud tento návrh společnost neakceptovala, podat žalobu na stanovení povinnosti společnosti uzavřít konkrétní smlouvu podle jeho návrhu. Z tohoto hlediska žalobní petit zcela koresponduje se zněním zákona. V daném případě jedinou spornou otázkou návrhu smlouvy zůstala cena, za které je povinna společnost akcie od akcionáře odkoupit.

Podle ustanovení § 186a obch. zák. musí valná hromada společnosti vždy nejdříve rozhodnout o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií a následně ji vzniká povinnost učinit veřejný návrh smlouvy ve lhůtě stanovené zákonem. Je tedy zcela zřejmé, že v době, kdy takový veřejný návrh činí, již akcie na základě předchozího rozhodnutí valné hromady společnosti veřejně obchodovatelné být nemohou. Pro stanovení ceny těchto akcií však nelze použít pouhý jazykový výklad ustanovení § 186a a § 183c odst. 3 obch. zák., jak se jej dovolává žalobce, ale je nutno použít logického a systematického výkladu.

Důvodem vzniku povinnosti společnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií je situace ve společnosti, která v důsledku rozhodnutí své valné hromady o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií vytvořila stav, kdy omezila nadále akcionáře ve výkonu jejich práva prodat akcie na veřejném trhu a získat prodejem finanční prostředky, které až do této doby mohli zcela bez omezení vykonávat. Právě pro tuto situaci stanoví zákon společnosti povinnost od akcionáře akcie koupit. Zcela nepochybně musí být zákonem stanovena i cena, za kterou budou akcie v takovém případě koupeny a je zcela logické, že je nutno vycházet z cen, za něž byly akcie na veřejných trzích v minulém období obchodovány, protože právě tyto ceny za ně mohl akcionář získat. Zákon pro tento případ stanoví vážený průměr cen za období šesti měsíců přede dnem, kdy vznikla společnosti povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. Stanovení ceny akcie jako podílu na čistém obchodním jmění společnosti připadá v úvahu jen pro případ, že akcie dlouhodobě nebyly na veřejném trhu obchodovány a tudíž nelze cenu určit postupem podle ustanovení § 183c obch. zák.

Další námitku žalobce, týkající se nedostatku procesního oprávnění osob, podepisujících vyjádření žalované, shledal odvolací soud zcela irelevantní, protože žalobci taková námitka nepřísluší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Za otázku zásadního právního významu označil otázku, jakým způsobem má být určena minimální kupní cena povinného návrhu smlouvy o koupi akcií podle § 186a obch. zák. učiněného poté, co nabylo účinnosti rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií.

Dovolatel dovozuje, že rozhodnutí valné hromady o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií nabývá účinnosti uplynutím šestiměsíční lhůty od data uveřejnění tohoto rozhodnutí. Povinnost učinit veřejný návrh vzniká společnosti ve lhůtě od 30 dnů od účinnosti tohoto rozhodnutí. Akcie, kterých se veřejný návrh týká, tedy již nejsou veřejně obchodovatelné, a není tedy splněna hypotéza druhé věty § 186a odst. 4 obch. zák.

Proto je nutno na určení kritéria pro stanovení kupní ceny aplikovat ustanovení druhé části uvedené věty, tj., že se cena určí jako podíl na čistém obchodním jmění.

Za nepřesný a přespříliš účelový považuje žalobce výklad, že pouze v případě, že nelze určit kupní cenu způsobem podle § 183c obch. zák., je možno uplatnit podíl na čistém obchodním jmění jako kritérium pro určení kupní ceny. Druhá věta ustanovení § 186a odst. 4 obch. zák. uvádí jako hypotézu pro použití § 183c obch. zák. skutečnost, že jsou akcie veřejně obchodovatelné, nikoli skutečnost, že nelze určit cenu způsobem podle § 183c obch. zák. Nadto § 186a odst. 4 obch. zák. určuje způsob určení kupní ceny nejen pro povinný návrh smlouvy o koupi akcií dle odstavce 1, ale též dle odstavce 3, kde mohou vždy nastat obě situace, tj. jak situace, kdy jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné tak situace opačná.

Žalobce se rovněž neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že zrušením veřejné obchodovatelnosti akcií přichází akcionář o možnost prodat akcie na veřejném trhu, a proto je logické nabídnout mu za akcie cenu, odpovídající ceně dosahované na tomto veřejném trhu. Pokud by byl tento závěr správný, pak by jistě nebyl žádný důvod příslušné ustanovení novelizovat a odvrátit se zcela při určení kupní ceny povinného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií při zrušení (nyní již) registraci akcií od kritérií opírajících se o tržní cenu akcií. Je třeba mít rovněž na paměti, že akcionář tím, že dochází ke zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií, přichází rovněž o jistotu dozoru Komise pro cenné papíry nad plněním informační povinnosti emitenta. Tato informační povinnost se zrušením veřejné obchodovatelnosti výrazně zužuje. Akcionář přichází rovněž o právo prodat své akcie na základě povinného veřejného návrhu smlouvy při změně většinového akcionáře ve společnosti a rovněž přichází o možnost zjistit, kdo je významným akcionářem společnosti a kteří významní akcionáři spolu jednají ve shodě. Je tedy zřejmé, že okruh oprávnění, o která akcionář přichází, je podstatně širší, než pouze oprávnění prodat akcie na veřejném trhu. Pokud by akcionář hodlal své akcie prodat na veřejném trhu, nic mu v takovém postupu nebránilo po celou dobu, po kterou byly akcie veřejně obchodovatelné, a to třeba i poté, co bylo rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti známo. Povinnost společnosti, která by určovala stejnou cenu odkupu jako je cena dosahovaná na veřejném trhu, je v takovém případě samoúčelná. Vzhledem k tomu, že účelem daného ustanovení je především ochrana akcionářů, je zřejmé, že by akcionářům měla příslušet i určitá kompenzace za to, že přicházejí o řadu svých práv, nejen o právo akcie zpeněžit.

Dovolatel dále uvádí, že situace kapitálového trhu v České republice 90. let byla svým způsobem anomální a dosahované ceny byly mnohdy výslednicí mnoha faktorů, mezi jinými nízké likvidity akcií, výrazné nedůvěry v jednotlivé akciové společnosti a nedůvěry v kapitálový trh jako celek v důsledku obrovského množství protizákonných nebo neetických jednání poškozujících akcionáře. Drtivá většina akcií obchodovaných na veřejném trhu byla proto obchodována s obrovským diskontem oproti hodnotě čistého obchodního majetku připadajícího na tyto akcie. Výsledná cena dosahovaná na veřejném trhu tak nemohla vypovídat o skutečné hodnotě jednotlivých akciových emisí. Za této situace by bylo nelogické použít jako kritérium pro určení kupní ceny veřejného návrhu smlouvy při zrušení veřejné obchodovatelnosti kritérium opřené o ceny dosahované na veřejném trhu namísto cen opřených o účetní evidenci společnosti.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Protože L. H. zanikla ke dni 1.10.2004 rozdělením, pokračoval Nejvyšší soud v řízení s jejími právními nástupkyněmi, které jsou podle ustanovení § 220x odst. 5 obch. zák. zavázány společně a nerozdílně k plnění závazků právní předchůdkyně, když podle jejich sdělení není z projektu rozdělení zřejmé, na kterou z nich přešel závazek uplatněný v tomto řízení.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Dovolatel předestírá jako otázku zásadního právního významu otázku, jakým způsobem má být určena minimální kupní cena povinného návrhu smlouvy o koupi akcií podle § 186a obch. zák. učiněného poté, co nabylo účinnosti rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií. Dovolatelem předestřenou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 10.5.2005, sp. zn. 29 Odo 535/2004, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, a to se stejným závěrem, jaký učinil odvolací soud.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru