Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 798/2003Usnesení NS ze dne 01.06.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.798.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 798/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. Š., proti žalované L. s.r.o., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 281/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2003, čj. 11 Cmo 260/2002-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce, advokáta.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.3.2002, čj. 13 Cm 281/2000-130, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí v návrhu specifikované nemovitosti (dále jen “parcela”), která byla předmětem nepeněžitého vkladu do základního jmění žalované.

Odvolací soud shledal správnými skutkové závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že právní úkon, kterým žalobkyně vložila parcelu do základního jmění žalované není absolutně neplatný. Závěr žalobkyně že není-li na parcelu zajištěn samostatný přístup, nejde o samostatnou věc, popřípadě jde o věc neobchodovatelnou, takže ji nebylo možno vložit jako vklad do základního jmění společnosti a splnění závazku ke vkladu bylo od počátku nemožné, je podle odvolacího soudu nesprávný. Občanský zákoník při vymezení věcí nemovitých jako předmětu občanskoprávních vztahů (srov. § 118 odst. 1 a § 119 odst. 1 a 2 občanského zákoníku - dále jen “obč. zák.”) neužívá pojmu “parcela”, ale pojmu “pozemek”. Pozemek je věcí ve smyslu práva, jakmile je geometricky zobrazen a označen parcelním číslem, jinými slovy, jakmile je vymezen jako parcela [srov. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí]. Z tohoto pohledu nehraje roli ani tzv. obtížná obchodovatelnost pozemku a je nadbytečné doplňovat dokazování znaleckým posudkem k otázce možnosti přístupu na parcelu. Jako samostatná věc je tato parcela také zapsána v katastru nemovitostí. Nejde o součást věci ani o příslušenství jiné věci (§ 120 a § 121 obč. zák.), neboť pozemek podle platné právní úpravy (je-li vymezen jako parcela) nikdy nemůže mít jinou povahu než povahu samostatné věci ve smyslu práva. Nelze proto uvažovat ani o nemožnosti plnění jako důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že soud nesprávně posoudil otázku, zda pozemek, na nějž není zřízen pro vlastníka samostatný přístup, je samostatnou věcí a zda takovýto pozemek může vůbec být předmětem vlastnictví jako právního panství nad věcí. Dále pak dovolatelka namítá absolutní neplatnost právního úkonu, jímž parcelu vložila do základního jmění žalované. Tvrdí, že vložení nemovitosti je dvoustranným právním úkonem, který musí mít písemnou formu a projevy vůle obou účastníků musí být na téže listině. Její “prohlášení o poskytnutí nepeněžitého vkladu” ze dne 5.2.1996 tento požadavek nesplňuje, a proto jde o právní úkon neplatný pro nedostatek formy.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal. Otázku, kdy je pozemek, samostatnou věcí a jako takový může být předmětem vlastnictví, již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 30.1.2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99.

V odkazované věci Nejvyšší soud uzavřel, že český právní řád nedefinuje pojem věc. Ustanovení § 119 obč. zák. rozeznává - jako předměty občanskoprávních vztahů - věci movité a nemovité. Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Pojem pozemku je definován pro účely zákona č. 344/1992 Sb., v rozhodném znění (dále jen “katastrální zákon”) v ustanovení § 27 písm. a) tohoto zákona jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemku, popř. rozhraním způsobu využití pozemků. Pozemek, který je geometricky polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem, se podle ustanovení § 27 písm. b) katastrálního zákona považuje za parcelu. Zobrazením pozemku na mapě a jeho označením parcelním číslem je pozemek definován pro potřebu jeho přesného označení.

Z ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona vyplývá, že v katastru se evidují pozemky v podobě parcel. Lze tedy dovodit, že pokud evidence pozemků v podobě parcel ve smyslu shora uvedené právní úpravy existuje, pak se jedná v případě takového pozemku o věc ve smyslu právním, neboť s takto evidovaným pozemkem lze dále, při splnění některých dalších, zákonem předepsaných podmínek a náležitostí, právně disponovat. Jak patrno z citovaného, pro vymezení pozemku jako věci není podstatné, zda je na pozemek, který je předmětem občanskoprávních vztahů, zřízen pro vlastníka samostatný přístup. (Srov. též nález Ústavního soudu ze dne 25.4.2000, sp. zn. I. ÚS 28/99.)

Námitkou dovolatelky o absolutní neplatnost právního úkonu, jímž vložila parcelu do základního jmění žalované pro nedostatek formy, se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť ji dovolatelka vznesla až v dovolacím řízení.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 2.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 5 písm. b/ a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 2.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 1. června 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru