Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 783/2004Rozsudek NS ze dne 29.06.2005

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.783.2004.1
Dotčené předpisy

§ 19 předpisu č. 328/1991 Sb.

§ 27 předpisu č. 328/1991 Sb.

§ 28 předpisu č. 328/1991 Sb.

§ 151c předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 783/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. M.H., proti žalovanému JUDr. M.Ž. o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 272/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2004, č.j. 13 Cmo 309/2003-90, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2003, č.j. 35 Cm 272/2000-75, určil, že z konkursní podstaty úpadkyně M. spol. s r. o. B. (dále jen „druhá úpadkyně“) se vylučují nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. října 1998, sp. zn. 26 K 13/96, prohlásil konkurs na majetek úpadce J. K. (dále jen „první úpadce“) a dne 16. června 2000 sepsala žalobkyně sporné nemovitosti do soupisu majetku jeho konkursní podstaty, s tím, že jsou ve vlastnictví prvního úpadce (dalším důvodem jejich soupisu pak byla existence v pořadí prvního zástavního práva - první úpadce totiž byl nejen vlastníkem sporných nemovitostí a osobním dlužníkem, nýbrž i zástavním dlužníkem). Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. září 1999, sp. zn. 97 K 15/99, byl prohlášen konkurs na majetek M. spol. s r. o. B. a žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty této úpadkyně 25. dubna 2000 (tj. před tím, než tak učinila žalobkyně), a to z titulu existence zástavního práva ke sporným nemovitostem (§ 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“).

Byť žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV, ve znění účinném do 1. května 2000 (správně „do 30. dubna 2000“), je „právo prvního zápisu“ - pokračoval soud prvního stupně - rozhodující jen pro posouzení aktivní věcné legitimace k zahájení řízení o vyloučení věcí „z podstaty“. Podala-li žalobkyně excindační žalobu ve lhůtě určené ustanovením § 19 odst. 2 ZKV a sepsala-li sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty prvního úpadce jako v pořadí druhá, je dána rovněž její legitimace k podání takové žaloby. V situaci, kdy žalobkyně i žalovaný sepsali sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursních podstat „svých“ úpadců (osobních dlužníků) a to z titulu „zástavního práva“, „stojí zde proti sobě právo prvé zástavy proti právu druhé zástavy“. Jelikož zástavní právo ve prospěch věřitelky Č. s., a. s. (vzniklé v pořadí jako první) je třeba hodnotit jako „lepší“ oproti zástavnímu právu ve prospěch věřitelky K., s. r. o. (jež bylo zřízeno jako v pořadí druhé), soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. února 2004, č.j. 13 Cmo 309/2003-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000 - akcentoval (ve shodě se soudem prvního stupně), že správce konkursní podstaty byl oprávněn okamžitě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka sepsat do konkursní podstaty i majetek, kterým třetí osoby zajišťovaly pohledávky vůči úpadci. Okamžik soupisu sporných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty druhé úpadkyně proto považoval za důležitý pouze z hlediska určení správce, který je povinen podat žalobu na vyloučení věcí z konkursní podstaty, přičemž - vzhledem k poměrům v projednávané věci - uzavřel, že aktivní legitimace k podání excindační žaloby svědčí žalobkyni.

Při řešení otázky, zda sporné nemovitosti (předmět zástavy) mají být zpeněženy v konkursu vedeném na majetek prvního úpadce nebo druhé úpadkyně, odvolací soud vyšel z ustanovení § 165 odst. 2 občanského zákoníku (§ 151c občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000), podle něhož vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv. V situaci, kdy v projednávané věci „není sporu o tom“, že Č. s., a. s. získala zajištění svých pohledávek za prvním úpadcem spornými nemovitostmi dříve, něž věřitelka K., s. r. o., odvolací soud uzavřel, a to i s ohledem na ustanovení § 28 odst. 3 ZKV, že žalobkyni svědčí „silnější“ právo na zpeněžení sporných nemovitostí v konkursu vedeném na majetek prvního úpadce (jež je osobním a současně i zástavním dlužníkem zástavního věřitele, jemuž svědčí v pořadí první zástavní právo), kterážto skutečnost vylučuje, aby sporné nemovitosti byly zpeněženy v konkursu vedeném na majetek druhé úpadkyně (dlužnice zástavního věřitele, jemuž svědčí v pořadí druhé zástavní právo k týmž nemovitostem).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatel zdůrazňuje, že sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty jako první (a to po právu), přičemž zpochybnil, že by pořadí zástavního práva mohlo být důvodem pro vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty jeho úpadkyně.

Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně, považujíc rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná, požaduje, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.

Dovolání žalovaného shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to co do řešení otázky, zda zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, splnění jehož závazku je zajištěno v pořadí prvním zástavním právem, má přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek (jiného) osobního dlužníka, vůči němuž jsou pohledávky zajištěny týmiž nemovitostmi, ale v pořadí druhým zástavním právem.

Jelikož vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal dovolací soud - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení je obecné nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k době vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb., ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994, č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb.

Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).

Pro přesnost lze dodat, že citované ustanovení se od úpravy platné v době soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty prvního úpadce liší toliko v tom, že výslovně zmiňuje vedle „věci“ také „právo nebo jinou majetkovou hodnotu“, pro něž se ovšem jeho užití dovozovalo výkladem i dříve.

Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).

Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000, od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele.

K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:

1) věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;

2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;

3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 věta první ZKV);

4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);

5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je splněna poslední z výše uvedených podmínek, tj. zda žalobkyni ke dni rozhodnutí o žalobě svědčilo právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně.

Soudní praxe již v rozsudku uveřejněném pod číslem 66/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodila, že podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000, byl správce konkursní podstaty oprávněn okamžitě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka sepsat do konkursní podstaty majetek, kterým třetí osoby zajišťují pohledávky vůči úpadci. Postup žalovaného, který po prohlášení konkursu na majetek druhé úpadkyně dne 25. dubna 2000 sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty rovněž majetek, kterým první úpadce (jako vlastník a zástavní dlužník) zajistil pohledávky vůči úpadkyni, tak byl správný a správný byl v uvedeném ohledu i úsudek soudů nižších stupňů.. Totéž platí o právním názoru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že práva a povinnosti spojené se soupisem majetku do konkursní podstaty svědčí tomu správci konkursní podstaty, který sepsal majetek jako první, včetně toho, že správce konkursní podstaty prvního úpadce, jenž sepsal majetek do soupisu konkursní podstaty jako v pořadí druhý, je aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyloučení tohoto majetku z konkursní podstaty proti správci, který tento majetek sepsal do konkursní podstaty (druhé úpadkyně) jako první [srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2004].

V situaci, kdy spornými nemovitostmi (jejichž vlastníkem je první úpadce) byly zajištěny pohledávky věřitelů vůči oběma úpadcům (jako osobním dlužníkům), prosadí se v projednávané věci i závěr přijatý v již výše citovaném R 27/2003, podle kterého z povahy zástavního práva plyne, že zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka má přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka zástavy. Na tomto závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že první úpadce je jak osobním dlužníkem, tak i dlužníkem zástavním (vlastníkem zástavy).

Jelikož oba úpadci jsou osobními dlužníky, přičemž splnění jejich závazků je zajištěno zástavními právy ke sporným nemovitostem ve prospěch rozdílných věřitelů (kteří své pohledávky přihlásili do konkursního řízení vedeného na majetek toho kterého úpadce), zůstává k řešení otázka, zda lze ze zákona o konkursu a vyrovnání a z občanského zákoníku dovodit další kritérium, jež by bylo významné pro posouzení, v konkursu na majetek kterého z úpadců (osobních dlužníků) mají být zpeněženy věci, jimiž je splnění závazků úpadců zajištěno.

Protože zákon o konkursu a vyrovnání na shora uvedenou otázku výslovnou odpověď nedává (v ustanovení § 28 odst. 3 pouze stanoví, že oddělení věřitelé se z výtěžků zpeněžení uspokojují podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení), je nutné - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení § 151c občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle které vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojí se přednostně zástavní právo svým vznikem nejstarší, pokud zákon nestanoví něco jiného a doba vzniku zástavního práva je rozhodující pro pořadí k uspokojení ze zástavy i v případě, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky budoucí nebo podmíněné.

Shora uvedený princip priority uspokojení zajištěných pohledávek zástavním právem (v judikatuře viz např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se uplatní i při řešení otázky, pro kterou Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným.

Pohlíží-li se na majetek zástavního dlužníka (na předmět zástavy) v poměrech konkursního řízení jako na majetek osobního dlužníka (úpadce), potom platí, že v případě prohlášení konkursu na majetek (rozdílných) osobních dlužníků, jejichž závazky jsou zajištěny zástavním právem ke stejným nemovitostem, má pro řešení otázky, ve kterém konkursu mají být tyto nemovitosti zpeněženy, rozhodující význam pořadí zástavního práva (doba jeho vzniku). Tento závěr pak je výsledkem metody, kterou Nejvyšší soud uplatnil např. v již citovaném R 27/2003 a ke které se výslovně přihlásil např. v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle této metody pro přesné vymezení obsahu práv a povinností dotčených prohlášením konkursu na majetek některého ze subjektů z těchto vztahů oprávněných nebo povinných je určující především zjištění, jaká práva či povinnosti by těmto osobám příslušely, kdyby konkursu nebylo.

Přitom ta část čistého výtěžku zpeněžení zástavy (§ 28 odst. 2 a 3 ZKV), která převyšuje výši pohledávky zajištěné v pořadí prvním zástavním právem, musí být v případě, že šlo o zpeněžení majetku zástavního dlužníka (§ 27 odst. 5 ZKV), použita k uspokojení v pořadí dalších oddělených věřitelů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003). Je-li v pořadí druhým zástavním právem zajištěna pohledávka vůči jinému úpadci (jinému osobnímu dlužníku), musí být tato část výtěžku zpeněžení zástavy - až do výše, do které lze uspokojit dalšího odděleného věřitele (srov. § 28 odst. 4 ZKV a závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 18/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - vydána správci konkursní podstaty tohoto úpadce.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. června 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru