Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 739/2004Rozsudek NS ze dne 26.10.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.739.2004.1
Dotčené předpisy

§ 23 předpisu č. 328/1991 Sb.

§ 24 předpisu č. 328/1991 Sb.

§ 476 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 739/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně H., spol. s r. o., proti žalovanému JUDr. P. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně V.s., a. s. v likvidaci, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 83/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č.j. 13 Cmo 527/2003-37, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č.j. 13 Cmo 527/2003-37, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. března 2004, č.j. 13 Cmo 527/2003-37, potvrdil rozsudek ze dne 10. října 2003, č.j. 24 Cm 83/2003-22, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve výši 1,378.779,90 Kč, přihlášené do konkursního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 99 K 11/2002 a popřené správcem konkursní podstaty při přezkumném jednání (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně zjistil úplně skutkový stav a vyvodil z něj i odpovídající právní závěry.

Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, zdůraznil, že žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávku z právního důvodu nezaplacené „dodávky plnění“ podle smlouvy o dílo č. Z 251622/SR. Jelikož závazek k úhradě této pohledávky přešel - na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 30. března 1999 – na V. s. , a. s. ve smyslu ustanovení § 477 obchodního zákoníku, uzavřel, že prodávající (úpadkyně) není nadále zavázána ze sporné pohledávky (z právního důvodu smlouvy o dílo) a že vzhledem k zásadě vyplývající z ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), se žalobkyně nemůže domáhat jiného právního důvodu (v daném případě ručení) než toho, který uvedla v přihlášce pohledávky.

Na závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného - pokračoval odvolací soud - nemůže ničeho změnit ani námitka žalobkyně, že „nebyla informována o převodu závazku a že prodej podniku se nepromítl do zápisu v obchodním rejstříku“, neboť právní předpisy s tímto zápisem nespojují věcně právní účinky a takový zápis má pouze deklaratorní povahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka namítá, že má za úpadkyní zcela nezpochybnitelnou pohledávku, kterou řádně a včas přihlásila do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně a kterou správce konkursní podstaty (žalovaný) popřel „pro nárok, tedy bez uvedení důvodu popření“, přičemž žalobkyni současně vyzval k podání žaloby „na určení práva“. Žalobkyně k této výzvě 11. dubna 2003 žalobu „na určení existence pohledávky“ podala, přičemž 16. června 2003 ji doplnila o „právní důvod žaloby“ - ručení podle ustanovení § 477 odst. 4 (správně § 477 odst. 3) obchodního zákoníku. Uvedeným „doplněním“ reagovala na vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 29. května 2003 (jde o podání žalovaného žurnalizované na č.l. 8-10), podle něhož dne 30. března 1999 došlo k „údajnému“ prodeji části podniku V. s., a. s. - jejího odštěpného závodu D. – V. s., a. s.

Jelikož prodávající neoznámila věřitelům, že prodala část svého podniku, a jelikož tato skutečnost nebyla - v rozporu s ustanovením § 488 obchodního zákoníku - zapsána ani do obchodního rejstříku, nemohla dovolatelka (která informaci o prodeji části podniku získala až z výše zmíněného vyjádření žalovaného) o této skutečnosti vědět, a tudíž ani nemohla, pokud jde o právní důvod přihlašované pohledávky, pohledávku vůči úpadkyni z titulu ručitelského závazku podle ustanovení § 477 odst. 3 obchodního zákoníku uplatnit. Z téhož důvodu pak dovolatelka nemohla přihlásit spornou pohledávku v konkursu vedeném na majetek V.s. , a. s., když konkurs byl prohlášen 11. října 2000 a „přezkumné řízení již bylo uzavřeno“

Dovolatelka soudům obou stupňů rovněž vytýká, že se nezabývaly „náležitostmi a platností údajného prodeje části podniku“, přičemž současně zdůrazňuje, že přijatým výkladem zákona o konkursu a vyrovnání neopodstatněně zvýhodnily úpadkyni.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud spatřuje, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, v řešení otázky, zda při posuzování podmínek, za nichž lze vyhovět žalobě podle ustanovení § 23 odst. 2 ZKV, je - co do shody právního důvodu pohledávky jak byl uveden v přihlášce a v žalobě o určení pravosti pohledávky - významné, jestli věřitel o změně právního důvodu pohledávky způsobené dlužníkem (tím, že uzavřel smlouvu o prodeji podniku, na základě které přešel závazek k úhradě sporné pohledávky na nabyvatele podniku) věděl (a při vynaložení úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, vědět mohl).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 23 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam (odstavec 1). Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud (odstavec 2).

Ustanovení § 24 ZKV dále určuje, že správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet (odstavec 1).

Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2000“) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky. K tomuto závěru se opětovně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. ledna 2003, č.j. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, jakož i v dalších svých rozhodnutích.

Výše citované závěry, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, v poměrech tohoto sporu představují posouzení, zda je dána totožnost právního důvodu pohledávky přihlášené žalobkyní v konkursním řízení vedeném na majetek úpadkyně a v žalobě podané podle ustanovení § 23 odst. 2 ZKV, respektive v následném podání žalobkyně (jde o podání, jímž žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného a v něm obsaženou informaci o prodeji části podniku úpadkyně), dle kterého úpadkyně ručí za splnění závazku ve smyslu ustanovení § 477 odst. 3 obchodního zákoníku.

Skutková tvrzení, při jejichž prokázání lze dospět k závěru o vzniku povinnosti k úhradě peněžitého plnění dle smlouvy o dílo (§ 536 a násl. obchodního zákoníku), nelze ztotožňovat se skutkovými tvrzeními, ze kterých lze usuzovat (při unesení důkazního břemene) na vznik závazku ručitelského (§ 477 odst. 3 obchodního zákoníku), když pro jejich vznik jsou stanoveny příslušnými ustanoveními zákona rozdílné předpoklady. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že podmínkou pro vznik závazku akcesorického je existence závazku primárního (srov. mutatis mutandis závěry formulované v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 717/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2003, pod číslem 80).

Argumentace odvolacího soudu, že „žalovaný není ve sporu pasivně legitimován“, když povinnosti ze smlouvy o dílo přešly na kupujícího dle smlouvy o prodeji podniku, a že ustanovení § 23 odst. 2 ZKV mu brání posoudit pravost pohledávky žalobkyně z „nového“ právního důvodu (z titulu ručení), je tak ve své obecnosti správná; přesto ale - posuzováno v poměrech projednávané věci - neobstojí.

Podle ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 31. března 1999, smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Kupující je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího (§ 477 odst. 4 obchodního zákoníku).

Prodá-li podnik osoba zapsaná v obchodním rejstříku, navrhne provedení zápisu o prodeji podniku nebo jeho části v tomto rejstříku (§ 488 odst. 1 obchodního zákoníku).

Jak je zřejmé z obsahu spisu, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že závazek k úhradě pohledávky žalobkyně ze smlouvy o dílo (tj. závazek k úhradě pohledávky přihlášené žalobkyní do konkursu vedeném na majetek úpadkyně a uplatněné žalobou v tomto řízení) přešel na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 30. března 1999 z V. s., a. s. (prodávající) na V. s., a. s. (kupující). Odvolací soud pak dále - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že žalobkyně o prodeji části podniku nebyla informována.

V situaci, kdy žalobkyni v době podání přihlášky pohledávky do konkursu vedeného na majetek úpadkyně (a v době podání žaloby) nebylo V. s., a. s. (kupující) oznámeno převzetí závazků (k němuž došlo na základě smlouvy o prodeji části podniku), a kdy prodej části podniku nebyl zapsán v obchodním rejstříku (žalovaný ostatně ani netvrdil, že by úpadkyně, jak jí ukládá ustanovení § 488 odst. 1 obchodního zákoníku, provedení takového zápisu navrhla), žalobkyně v důsledku porušení zákonných povinností stran smlouvy o prodeji části podniku [v případě kupující jde o porušení ustanovení § 477 odst. 4 obchodního zákoníku a v případě prodávající (úpadkyně) o porušení ustanovení § 488 odst. 1 obchodního zákoníku] nejen že nebyla uvědoměna o prodeji části podniku, nýbrž se o něm ani z obchodního rejstříku (§ 27 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku) dozvědět nemohla. Přitom porušení povinnosti prodávající (úpadkyní) navrhnout provedení zápisu o prodeji části podniku do obchodního rejstříku je nutno v intencích ustanovení § 14 odst. 1 odst. a) ZKV přičíst k tíži žalovaného správce konkursní podstaty (který takový krok po prohlášení konkursu rovněž neučinil).

Popřel-li žalovaný správce konkursní podstaty při přezkumném jednání pravost pohledávky, je pro řešení otázky, zda se žalobkyně v žalobě podané podle § 23 odst. 2 ZKV dovolala právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání (jímž v daném případě byla nezaplacená „dodávka plnění“ dle smlouvy o dílo č. Z 251622/SR), rozhodující, zda při přezkoumání přihlášené pohledávky uplatnil výhradu, že - vzhledem k prodeji podniku - již povinnost k úhradě přihlášené pohledávky nemá. Učinil-li tak, potom žalobkyně mohla (a měla) na tuto skutečnost (o které do té doby nevěděla a vědět nemohla) reagovat a právní důvod přihlášené pohledávky změnit. Jestliže správce konkursní podstaty takovou výhradu nevznesl a věřitelka pohledávky se v žalobě o určení pravosti pohledávky dovolala právního důvodu v souladu s přihláškou, nelze - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - její reakci (spočívající ve změně žaloby co do právního důvodu pohledávky) na až v průběhu incidenčního sporu uplatněnou procesní obranu žalovaného, podle které sice za úhradu pohledávky ručí, nicméně závazek k jejímu zaplacení přešel na nabyvatele podniku (§ 477 obchodního zákoníku), hodnotit jako ustanovením § 23 odst. 2 ZKV zapovězené dovolání se jiného právního důvodu.

Byla-li změna právního důvodu pohledávky věřitele vůči dlužníku důsledkem, který právní předpisy (ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku) spojují s právním úkonem dlužníka (se smlouvou o prodeji části podniku), a nevěděl-li (a v důsledku porušení povinnosti dlužníka ani nemohl v době podání přihlášky pohledávky do konkursu vedeného na jeho majetek vědět) věřitel o existenci takového úkonu dlužníka, nelze - podle názoru Nejvyššího soudu - ani dovolání se věřitele „nového právního důvodu“ v řízení o určení pravosti pohledávky považovat za rozporné s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV. Opačný názor by vedl k nepřiměřené tvrdosti při výkladu zkoumaných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání; v poměrech této konkrétní věci tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem (ač jeho obecné platnosti nelze ničeho vytknout) správné není.

Jestliže se odvolací soud - vycházeje z nesprávného právního názoru - tím, zda žalobkyně o prodeji části podniku věděla (a vědět mohla), nezabýval, - zatížil odvolací řízení také vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

V další fázi řízení odvolací soud neopomene posoudit, zda popření pohledávky žalovaným splňuje obsahové náležitosti procesního úkonu ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. (viz výhrada dovolatelky, podle níž správce konkursní podstaty důvod popření neuvedl, ve spojení se závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zda šlo účinné popření (jen) pravosti pohledávky, když závěry, k nimž při řešení těchto otázek dospěje, budou mít zásadní význam pro rozhodnutí ve věci. Pokud by totiž pohledávka žalobkyně nebyla účinně popřena, mohla by žalobkyně „změnit“ právní důvod přihlášené pohledávky až do skončení přezkumného jednání, u něhož by k takovému popření došlo.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

V Brně 26. října 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru