Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 717/2001Rozsudek NS ze dne 25.09.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.717.2001.1
Dotčené předpisy

§ 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 213 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně Č., a.s. p. n. d. a m. z., proti žalované Č. d., s. o., o zaplacení 985.860,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 220/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2001, č.j. 12 Cmo 4/2000-60, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2001, čj. 12 Cmo 4/2000-60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 26. dubna 1999, č.j. 43 Cm 220/93-42, jímž Krajský obchodní soud v Praze jednak zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 970.948,50 Kč se 4% úrokem z prodlení od 5. prosince 1992 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 39.436,- Kč (bod I. výroku) a dále ve zbytku nároku řízení zastavil (bod II.výroku), v bodě I. výroku tak, že žalobu co do částky 970.948,50 Kč s příslušenstvím zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž v odvoláním nenapadené části (bod II. výroku) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Vycházeje z důkazů provedených soudem prvního stupně, doplněných o důkaz listinou – dopisem žalobkyně z 15. ledna 1993, postavil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že ani v odvolacím řízení žalobkyně neprokázala, že ke své reklamaci ztráty zásilky ze dne 4. prosince 1992, případně k jejímu doplnění dopisem ze dne 15. ledna 1993, přiložila originál druhopisu nákladního listu. I když v tomto dopisu sděluje žalované, že v příloze zasílá též druhopis nákladního listu, neosvědčuje podle odvolacího soudu ani tato listina tvrzení žalobkyně o zaslání originálu nákladního listu. Protože žalobkyně ve smyslu čl. 29, § 7 odst. 1 Dohody o mezinárodní železniční přepravě zboží (SMGS), podle níž se přeprava uskutečňovala, řádně nereklamovala, neměla právo podat žalobu z přepravní smlouvy, neboť podle čl. 30, § 1 Dohody SMGS právo podat žalobu z přepravní smlouvy přísluší tomu, kdo je oprávněn uplatňovat nároky vůči železnici, přičemž žaloba se smí podat, jen když byla před tím uplatněna reklamace podle čl. 29.

Proti té části rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky řádné reklamace, neboť trvala na tom, že originál druhopisu nákladního listu zaslala žalované jako přílohu dopisu z 15. ledna 1993. Ze skutečnosti, že žalovaná provedla šetření o reklamované ztrátě zásilky, i když s negativním výsledkem, dovolatelka dovozovala, že předmětný dopis s originálem druhopisu nákladního listu musela obdržet, neboť jeho předložení si kladla za podmínku dalšího šetření. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu v napadeném rozsudku a požadovala, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako bezdůvodné odmítl.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. věc rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, což výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné, i když z jiných důvodů, než které uplatnila dovolatelka.

Podle § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. k vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady vymezené v § 237 odst. 1 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila. Řízení před odvolacím soudem je však postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K tvrzení žalobkyně, že originál druhopisu nákladního listu zaslala žalované spolu s dopisem ze dne 15. ledna 1993, doplnil odvolací soud dokazování touto listinou, přičemž své zamítavé rozhodnutí založil právě na závěru o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o této tvrzené skutečnosti. Odvolací soud nepochybně věděl, že zmíněný dopis sám o sobě neprokazuje žalovanou popírané předložení originálu druhopisu nákladního listu, přesto v rozporu s ustanovením § 5 o. s. ř. neposkytl žalobkyni potřebné poučení o její důkazní povinnosti v tom směru, aby navrhla důkazy k prokázání jí tvrzené skutečnosti (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21. Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 5/2002 pod číslem 86).

Současně však odvolací soud uvedeným postupem porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, když na základě vlastního dokazování sám dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Jestliže by totiž výsledkem dokazování měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci, pak by takovým dokazováním v odvolacím řízení bylo účastníku odňato právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění ovlivňujících právní závěr soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu založené na takto provedeném dokazování by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Možnost odvolacího soudu doplnit dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. je proto vždy omezena nezbytným dodržením zásady dvouinstančnosti řízení.

Lze proto ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřít, že ke správnému rozhodnutí o věci samé bylo zapotřebí podstatných, pro rozhodnutí zásadně významných skutkových zjištění, a proto nebyly dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně.

Protože odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. září 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru