Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 700/2004Usnesení NS ze dne 31.08.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.700.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 700/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců A) Ing. V. Z., a B) J. Z., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému JUDr. K. V., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadce V. J., o určení pravosti pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 337/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 13 Cmo 227/2002 – 36, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 13 Cmo 227/2002–36, potvrdil k odvolání žalobců rozsudek ze dne 21. května 2002, č. j. 43 Cm 337/2001 – 21, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka Ing. V. Z. ve výši 303.982,- Kč a pohledávka J. Z. ve výši 203.989,- Kč přihlášená do konkursní podstaty úpadce V. J. je po právu. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba byla u soudu podána 28. listopadu 2001, tj. po uplynutí třicetidenní hmotněprávní lhůty, jejímž posledním dnem byl 26. listopad 2001. Ztotožnil se též se závěrem, že uplatněné pohledávky jsou pohledávkami žalobců za obchodní společností T. M. I. a. s. a úpadce (byť je členem představenstva akciové společnosti) z nich zavázán není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 (správně jde o § 241a) odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pod písmeny a/ a b/, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Konkrétně dovolatelé tvrdí, že ač jim bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, nebyli ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. poučení o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce pro soudní řízení. Z toho usuzují na porušení ustanovení § 18 o. s. ř. a tím i na porušení článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a „dalších ustanovení mezinárodních úmluv“ (v dovolání nekonkretizovaných), jimiž je Česká republika vázána. Dovolatelé též tvrdí, že nebyli - v rozporu s ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř. – poučeni o povinnosti prokázat v řízení tvrzení, že se v místě svého bydliště po většinu roku nezdržují; tím byli zbaveni možnosti doložit, že žaloba je včasná. Soudy nižších stupňů kritizují dovolatelé i za to, že se (patrně v důsledku toho, že vycházely z fikce doručení dle § 46 o. s. ř. a uzavřely, že žaloba je opožděná), nezabývaly tím, zda správce konkursní podstaty je povinen aplikovat ustanovení § 3a odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a tím, zda žaloba nemůže být úspěšná z tohoto důvodu. Z uvedeného dovolatelé dovozují i přípustnost dovolání, uvádějíce, že soudní rozhodnutí nemůže být v rozporu s hmotným právem ani s ustanoveními mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení § 237 o. s. ř.

Odvolací soud účastníky poučil, že „Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Městského soudu v Praze“.

Podle ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. (jež je dle § 211 o. s. ř. přiměřeně použitelné i v odvolacím řízení) je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení rozsudku účastníky poučit o tom, zda proti rozsudku je přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, tedy i o tom, zda proti rozsudku je přípustné dovolání. Takové poučení musí být formulováno jednoznačně, tak, aby z něj bylo zřejmé, že dovolání je (nebo při splnění výslovně uvedených předpokladů na základě úvahy Nejvyššího soudu může být) přípustné, nebo že přípustné není. Výše citované poučení odvolacího soudu tomuto požadavku neodpovídá.

Jelikož rozsudek ze dne 21. května 2002 byl prvním rozhodnutím Městského soudu v Praze ve věci samé, mohlo být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. též § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a contrario). Nejvyšší soud pak již v usnesení uveřejněném pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 51/2003“) vysvětlil, že může li být dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení rozhodnutí účastníky poučit o tom, že „proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“

Nesprávné poučení odvolacího soudu v této věci (jehož prostřednictvím se účastníkům nedostalo konkrétního poučení o předpokladech přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) pak mělo za následek, že účastníkům uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (§ 240 odst. 3 o. s. ř.) - shodně srov. opět R 51/2003 nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.

Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (na jehož závěry v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Z uvedeného plyne, že na dovolacích argumentech, s nimž dovolatelé pojí závěr o naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., závěr, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., založit nelze.

Při úvaze, zda na zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé lze usuzovat prostřednictvím argumentů snesených k dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., pak nelze pominout, že o rozpor s hmotným právem nemůže jít v rozsahu, v němž je soudům nižších stupňů vytýkáno porušení norem práva procesního (občanského soudního řádu).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je pak podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. k tomu mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).

Jak rozvedeno výše, odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech (na závěru, že žaloba je opožděná a na tom, že žalobou uplatněné pohledávky nejsou pohledávkami za úpadcem, nýbrž za označenou obchodní společností), z nichž každý samostatně obstojí coby důvod zamítnutí určovací žaloby. Závěr, že dovolání je – ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - přípustné, by tedy byl namístě, jen kdyby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným v řešení obou těchto otázek, za samozřejmého předpokladu, že dovolatelé jejich řešení dovoláním také zpochybnili. Takovému úsudku ovšem brání skutečnost, že dovolatelé soustředili dovolací argumentaci k popření závěru o opožděnosti žaloby.

Proti závěru, že z pohledávek, o jejichž určení jde, není zavázán úpadce (fyzická osoba), nýbrž označená akciová společnost, brojí dovolatelé toliko tvrzením, že se soudy nezabývaly tím, zda správce konkursní podstaty je (byl) povinen aplikovat ustanovení § 3a odst. 2 obch. zák. a tím, zda žaloba nemůže být úspěšná z tohoto důvodu.

Ustanovení § 3a bylo do obchodního zákoníku vtěleno s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení, jež by působnost uvedené normy vztáhla (zpětně) i na právní vztahy založené přede dnem účinnosti uvedeného zákona, platí, že její aplikace je možná jen na právní vztahy vzniklé v době od 1. ledna 2001. V dané věci se však skutkové okolnosti případu pojí s právními úkony, k nimž došlo před uvedeným datem. V použitelnosti ustanovení § 3a odst. 2 obch. zák. proto Nejvyšší soud zásadní významnost napadeného rozhodnutí po právní stránce neshledává. Nemůže-li být (pro absenci způsobilých dovolacích argumentů) zpochybněn závěr, že úpadce není osobou zavázanou k úhradě pohledávek žalobců, pak je bezpředmětné řešit v dovolacím řízení i otázku opožděnosti žaloby. I kdyby totiž řešení této otázky dovolacím soudem vyznělo pro dovolatele příznivě, bránil by odklizení napadeného rozhodnutí dovolacím přezkumem nedotčený (dovolateli účinně nezpochybněný) závěr, že úpadce není dlužníkem žalobců.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že z hlediska dovolacích argumentů jsou pro dovolací přezkum významné jen ty, které dovolatelé uplatnili prostřednictvím svého zástupce pro dovolací řízení (srov. § 241 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 19. březnem 2004, z nějž se podává, že nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem). Podáním ze dne 10. března 2003, označeným jako „dovolání – dodatek“ (č. l. 50-52), sepsaným a podepsaným pouze žalobcem A/, který odpovídající právnické vzdělání nemá, se proto nezabýval.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru