Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 689/2001Rozsudek NS ze dne 21.11.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.689.2001.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 3 předpisu č. 427/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 689/2001-68

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce O.p., státní podnik, proti žalovanému J.H., zast. advokátkou, o 251.464,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 473/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 1996 čj. 13 Co 365/96 – 46, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze výše označeným rozsudkem výrokem I., potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 1996 čj. 27 C 473/92 – 34, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 1997 čj. 13 Co 165/99 – 63, ve výroku zavazujícím žalovaného k povinnosti zaplatit částku 251.464,- Kč a ve výroku o úrocích z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z žalované částky je žalobce povinen zaplatit úroky ve výši 3 % od 7. 9. 1992 do 14. 7. 1994 a 16% úrok od 15. 7. 1994 do zaplacení a současně co do požadavku zaplacení vyšších úroků od 6. 9. 1992 žalobu zamítl. Výrokem II. potvrdil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Návrh žalovaného na připuštění dovolání odvolací soud výrokem IV. zamítl.

Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaný vydražil provozní jednotku ve veřejné dražbě podle § 4 a násl. zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o malé privatizaci“). Cena zásob v den předání provozní jednotky byla 251.464,- Kč, čímž došlo k překročení ceny zásob v den dražby o cca 10 %, neboť orientační cena zásob ke dni vyvěšení seznamu byla 226.000,- Kč. Podpisem protokolu o předání zásob ze dne 11. 8. 1992 žalovaný s uvedenou cenou zásob ve výši 251.464,- Kč souhlasil a zásoby převzal. Zvýšení ceny tak bylo podle odvolacího soudu v souladu s ust. § 9 odst. 3 cit. zákona a předání provozovny se tak uskutečnilo v souladu s tímto ustanovením. Protože žalovaný zásoby převzal a ve lhůtě 30-ti dnů podle ust. § 11 odst. 3 cit. zákona cenu zásob nezaplatil, zavázal ho soud prvního stupně správně k povinnosti zaplatit částku rovnající se částce 251.464,- Kč. Odvolací soud však dospěl k závěru, že prvním dnem prodlení byl den 7. 9. 1992, nikoli den 6. 9. 1992, do kdy měl žalovaný částku zaplatit, a také výše úroků z prodlení měla být pro období od počátku prodlení do 14. 7. 1994 stanovena podle ust. § 1 odst. 1 vyhlášky č. 45/1964 Sb. ve výši 3 % a od 15. 7. 1994 do zaplacení podle § 1 a § 3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve výši 16 % ročně z dlužné částky.

Odvolací soud nepovažoval otázku podstatného překročení ceny zásob ve smyslu § 9 odst. 3 cit. zákona, za otázku zásadního právního významu a zamítl proto návrh žalovaného na připuštění dovolání.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dále v ust. § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., neboť je podle názoru žalovaného řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel se domnívá, že otázka překročení ceny zásob ve smyslu ust. § 9 odst. 3 zákona o malé privatizaci je otázkou zásadního právního významu, neboť obecně lze dovodit, že překročení ceny o 10 – 20% je podstatným překročením ceny. Rozhodnutí odvolacího soudu navíc vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a v rozporu s ust. § 120 o. s. ř. nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Skutkové zjištění ceny soud opíral jen o tvrzení žalobce, přičemž se nezabýval otázkou, jak k uváděné částce žalobce dospěl. Žalovaná částka je podle dovolatele uvedena pouze v protokolu o předání zásob, který se ovšem odvolává na fyzickou inventuru z 11. 8. 1992, kde je však uvedena cena zásob 355.556,- Kč. V ostatních dokladech je uváděna cena 226.000,- Kč, a to jak v kartě provozní jednotky, tak v protokolu o průběhu dražby. Z předávacího protokolu o předání provozovny ze dne 11. 8. 1992 jednoznačně vyplývá, že cena zásob nesmí být při přebírání provozovny vyšší, než je údaj uvedený na kartě provozní jednotky.

Dovolatel v závěru navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí na dobu než bude rozhodnuto o dovolání.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinné před 1. 1. 2001).

Nejvyšší soud se musel nejprve zabývat přípustností dovolání (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.)

Z dovolání se podává, že dovolatel napadá potvrzující výrok ad. I. rozsudku odvolacího soudu, který se týká merita věci a za právní otázku zásadního významu považuje překročení ceny zásob ve smyslu ust. § 9 odst. 3 zákona o malé privatizaci.

Ve smyslu ust. § 239 o. s. ř. musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

69

Z toho, že přípustnost dovolání je v dané věci spojována se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (a nikoli skutkových) a způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, nebo při subsumpci skutkových zjištění (souhrnu všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování) pod správně určenou právní normu vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v její hypotéze a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy.

Právní povahou veřejné dražby, uskutečněné při privatizaci státního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb., o tzv. „malé privatizaci“, ve znění pozdějších předpisů, se podrobně zabývala jak právní teorie, tak soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, pod č. 25,). Zásoby zboží nejsou součástí dražbou převáděné provozní jednotky a netvoří součást majetkového souboru, který cit. zákon v ust. § 2 odst. 1 označuje jako provozní jednotku. Převod vlastnictví k zásobám není také předmětem úpravy uvedeného zákona a řídí se proto obecnými občanskoprávními předpisy. Nicméně, jak již bylo rovněž judikováno, účastník veřejné dražby svými nabídkami projevuje souhlas se získáním dražené provozní jednotky včetně zásob za cenu oznámenou licitátorem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1445/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. II, ročník 1999, pod č. 22). Z kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnictví k zásobám za úplatu, má kupující, tj. vydražitel provozní jednotky, povinnost podle ust. § 11 odst. 4 cit. zákona zaplatit cenu zásob do 30 dnů ode dne dražby a na druhé straně má oprávnění, aby mu byly zásoby odevzdány. Ust. § 9 odst. 3 zákona stanoví, že stav zásob a jejich cena v den převzetí se nesmí podstatným způsobem lišit od stavu a ceny ke dni dražby.

Od právního titulu nabytí vlastnictví k zásobám, kterým je kupní smlouva, je třeba odlišovat samotné nabytí vlastnictví. Protože zákon tuto otázku výslovně neřeší, nastupuje úprava podle obecných předpisů, v daném případě podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož vlastnictví k movité věci převáděné na základě smlouvy se nabývá převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Zatímco k převodu vlastnictví k vydražené provozní jednotce dochází okamžikem příklepu licitátora, k nabytí vlastnictví k zásobám dochází až jejich faktickým převzetím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 957/97).

Pokud jde o dovoláním vymezenou právní otázku zásadního významu, dovolací soud dospěl k závěru, že otázka podstatného překročení ceny zásob je vskutku otázkou zásadního právního významu a v tomto směru připustil dovolání v souladu s ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.

Dikce ustanovení § 9 odst. 3 zákona o malé privatizaci, podle něhož stav zásob a jejich cena v den převzetí se nesmí podstatným způsobem lišit od stavu a ceny ke dni dražby, je obdobná, jako v případech podstatného překročení ceny určené odhadem (§ 231 obč. zák. ve znění účinném do novely, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., od 1. 1. 1992, pak § 636 obč. zák.) V tomto případě se za podstatné překročení ceny považovalo zpravidla překročení ceny určené odhadem o 10 – 20% (srov. R 3/70 a R 2/78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Za platnosti obdobného ustanovení § 459 obč. zák. z roku 1950 (tzv. střední občanský zákoník) považovala soudní praxe překročení odměny ze smlouvy o dílo stanovené podle rozpočtu, jehož závaznost nebyla zaručena, o více než 20% za značné (srov. Závěry občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. 12. 1962, uveřejněné pod č. 21/1963 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).

Proto Nejvyšší soud analogicky uzavřel, že podstatným rozdílem v ceně zásob ve smyslu § 9 odst. 3 shora cit. zákona není rozdíl (překročení) o 10 – 20% a jestliže proto v posuzovaném případě činil tento rozdíl okolo 10% (cena zásob v kartě provozní jednotky a vyhlášená licitátorem na začátku dražby Kč 226.000,- a poté cena zásob při převzetí po dražbě ve výši Kč 251.464,-), nejde o podstatný rozdíl v ceně.

Ve výsledku je proto napadené rozhodnutí správné a tudíž dovolací soud dovolání zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. listopadu 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r. předseda senátu

70

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru