Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 672/2005Rozsudek NS ze dne 31.10.2006

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.672.2005.1
Dotčené předpisy

§ 26 předpisu č. 87/1995 Sb.

§ 23 předpisu č. 328/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 672/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Z. f. d. z., proti žalované JUDr. V. Z., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně I. D. z., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 165/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2004, č.j. 6 Cmo 163/2004-46, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. června 2004, č.j. 32 Cm 165/2003-29, zamítl žalobu o určení, že žalobce (Úřad pro dohled nad družstevními záložnami - dále jen „Úřad“) má za úpadkyní I. D. z. (dále též jen „úpadkyně“) pohledávku ve výši 298.999,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že předmětem řízení je požadavek žalobce na určení pravosti pohledávky ve výši 298.999,- Kč „spočívající v nákladech spojených s výkonem nucené správy“ podle ustanovení § 28b odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“).

Při posuzování důvodnosti uplatněného nároku soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 36 K 8/2000, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a správkyní konkursní podstaty byla ustavena JUDr. V. Z.;

2) žalobce dne 2. března 2001 přihlásil do konkursu pohledávku za úpadkyní ve výši 1,267.818,- Kč „z titulu poplatku za dohled žalobce nad úpadcem“;

3) žalovaná pohledávku na přezkumném jednání dne 26. září 2003 co do částky 307.006,- Kč popřela a vyzvala žalobce „k podání žaloby“;

4) „poplatek žalobce“ byl vypočítán z objemu vkladů ve výši 3.646,334.031,81 Kč a za kalendářní rok 2000 činil 9,115.835,08 Kč;

5) žalobce podal žalobu na určení pravosti pohledávky ve lhůtě určené žalovanou.

Odkazuje na ustanovení § 23 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), považoval soud prvního stupně za rozhodující, zda žalobce může po žalované požadovat „poplatek za dohled nad družstevní záložnou“ za období, kdy družstevní záložna byla v konkursu. Přitom vycházel z ustanovení § 1 ZKV, podle něhož účelem tohoto zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tj. vypořádání nároků věřitelů dlužníka, zejména z dlužníkova majetku za podmínek stanovených zákonem. V případě konkursu - pokračoval soud prvního stupně - jde v zásadě o to rozdělit výtěžek ze zpeněžení konkursní podstaty mezi jeho věřitele podle zákona o konkursu a vyrovnání bez ohledu na jeho další ekonomickou existenci.

Cituje ustanovení § 22, § 26 odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a ustanovení § 11 odst. 5, § 12 odst. 1 a § 14 odst. 1 písm. a) ZKV, soud prvního stupně dále akcentoval, že pro posouzení věci je rozhodující vztah obou zákonů. Zákon o konkursu a vyrovnání je zvláštním zákonem, jehož účelem je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku; je to lex specialis vůči jiným právním předpisům, včetně zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, v té části, kde je upraven „dohled žalobce nad družstevními záložnami“. Úpadkyni přitom nelze přiznat postavení „shodné s postavením družstevních záložen“, když nad ní vykonává dohled soud a věřitelský výbor. Proto žalobce „nemá právo na poplatek za dobu, kdy se družstevní záložna ocitá v konkursu“.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č.j. 6 Cmo 163/2004-46, rozsudek soud prvního stupně změnil tak, že určil pravost pohledávky žalobce za úpadkyní ve výši 298.999,- Kč (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud především odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně, včetně toho, že „uplatňovaný nárok ve výši 298.999,- Kč představuje poměrnou část poplatku na činnost žalobce od 20. prosince do 31. prosince 2000, tj. za dobu od prohlášení konkursu na majetek úpadkyně do konce roku 2000.

Dále odvolací soud zdůraznil, že všechny družstevní záložny od svého založení až do svého zániku jsou povinny na činnost žalobce platit roční poplatek, jehož výše se odvíjí od objemu vkladů vedených u družstevní záložny k 30. červnu běžného roku se splatností nejpozději do 31. ledna následujícího roku. Zákon o spořitelních a úvěrních družstvech sice sám okamžik vzniku poplatkové povinnosti nedefinuje, lze však mít za to, že z konstrukce jeho § 26 vyplývá, že nemůže vzniknout dříve než 1. července běžného roku, kdy je možno poplatek stanovit a tedy je objektivně seznatelná jeho výše; jinak řečeno nebylo-li by tu k 30. červnu žádného objemu vkladů, nebyl by poplatek stanoven. Přitom zákon neuvádí žádnou možnost určení poplatku jinak než „jednou částkou na běžný rok“.

V posuzované věci tak úpadkyni vznikla „poplatková povinnost“ k 1. červenci 2000, a to jednorázově za rok 2000 ve výši 9,115.835,08 Kč. „Mezi stranami nesporná poplatková povinnost tak vznikla před prohlášením konkursu za celý rok 2000“, přičemž zákon o spořitelních a úvěrních družstvech „nedává podklad k dělení poplatku na části za období do 20. prosince 2000 a za období pozdější“. V situaci, kdy nejde o pohledávku za podstatou, vyhodnotil odvolací soud žalobou uplatněný nárok v dosud „nezjištěné výši“ 298.999,- Kč jako důvodný; současně - oproti názoru soudu prvního stupně - shledal bezvýznamným, zda a v jaké intenzitě „se dohled“ uskutečňuje, když jde o poplatek na činnost žalobce a nikoli za dohled žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Podle dovolatelky odvolací soud při rozhodování vyšel striktně „z určitých ustanovení“ zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a jeho argumentace je založena na ryze gramatickém a pozitivistickém výkladu, který nerespektuje smysl a účel uvedeného zákona, okolnosti případu, pojetí spravedlnosti a vazby na zákon o konkursu a vyrovnání.

Dovolatelka zdůrazňuje, že není právně ani fakticky možné, aby dohled nad úpadkyní (v době po prohlášení konkursu) vykonával žalobce i dohlédací soud, resp. věřitelský výbor, „současně a duplicitně“. Smyslem a účelem zřízení žalobce - pokračuje dovolatelka - byl nepochybně dohled nad činností spořitelních a úvěrních družstev v zájmu jejich řádného fungování s cílem ochránit členy těchto družstev, kterými mohou být jen fyzické osoby, zejména pak s cílem ochránit jejich vklady. Úpadkyně od prohlášení konkursu neprovozuje podnikatelskou činnost ve smyslu ustanovení § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, tj. nepřijímá vklady od svých členů, neposkytuje úvěry ani další peněžní služby a rovněž nehospodaří s majetkem, neboť oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty přešlo na správce konkursní podstaty. Žalobce tak dohled nad podnikáním a hospodařením úpadkyně již vykonávat nemůže, přičemž prohlášením konkursu je „vyloučena“ i další působnost a činnost žalobce ve vztahu k úpadkyni (např. oprávnění žalobce vyplývající z ustanovení § 27 a 28 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech).

Dále dovolatelka namítá, že „roční poplatek“ se vypočítává z objemů vkladů vedených u družstevní záložny k 30. červnu běžného roku, když vzhledem k měnícímu se objemu vkladů u fungující záložny v průběhu kalendářního roku bylo nezbytné stanovit určité datum, ke kterému se objem vkladů, z něhož se poplatek počítá, stanoví. Přestala-li družstevní záložna prohlášením konkursu vyvíjet činnost v rámci svého předmětu podnikání, tj. nepřijímá vklady a nemůže vklady ani vyplatit, vzniká podle dovolatelky absurdní situace, kdy poplatek je vyměřován „ze zmrazeného objemu vkladů“. Navíc v projednávané věci jde o objem vkladů „zmrazených“ již více než rok před prohlášením konkursu, neboť současně se zavedením nucené správy dne 4. listopadu 1999 žalobce vydal zákaz přijímání a výplat vkladů, který platil až do prohlášení konkursu. Požadavek žalobce na úhradu poplatku za dobu trvání konkursu považuje dovolatelka za rozporný s dobrými mravy a příčící se smyslu a účelu zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Navíc akceptace právních závěrů odvolacího soudu v konečném důsledku znamená, že rozsah, ve kterém budou pohledávky věřitelů (převážně členů úpadkyně) v konkursu uspokojeny, se podstatně sníží.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení Úřad zanikl (k 1. dubnu 2006), a to na základě bodu 3., článku XV., části šesté, zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem. Podle bodu 6., článku XV., části šesté, zákona č. 57/2006 Sb. pak k 1. dubnu 2006 přešly pohledávky Úřadu na Zajišťovací fond družstevních záložen. Jak se dále podává z dikce bodu 7., článku XV., části šesté, zákona č. 57/2006 Sb., ke stejnému datu se Zajišťovací fond družstevních záložen stal ze zákona (aniž by o tom bylo nutno vydávat jakékoli rozhodnutí, včetně rozhodnutí podle § 107 o. s. ř.) procesním nástupcem Úřadu v řízeních, v nichž Úřad uplatňoval své pohledávky. Nejvyšší soud proto jednal jako s dovolatelem bez dalšího se Z. f. d. z.

Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Jelikož vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

V situaci, kdy dovolatelka nebrojí proti závěrům odvolacího soudu o tom, že žalobci pohledávka z titulu úhrady poplatku na činnost Úřadu za rok 2000 vznikla (k 1. červenci 2000) a úhrnem (tj. za celý rok 2000) činí 9,115.835,08 Kč, a svou procesní obranu zakládá na argumentaci, podle které za období od prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (v rozsahu „připadajícím na období od 20. prosince do 31. prosince 2000“) již povinnost k úhradě tohoto poplatku právě v důsledku prohlášení konkursu nemá, je pro posouzení důvodnosti dovolání rozhodující, zda poplatek na činnost Úřadu je poplatkem „jednorázovým“ (viz důvody rozhodnutí odvolacího soudu) nebo zda přichází v úvahu jeho „dělení“ (viz právní názor prezentovaný dovolatelkou).

Shora vymezenou otázkou se pak Nejvyšší soud zabýval již v rozsudcích ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1164/2004 a ze dne 12. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1145/2005, přičemž při výkladu ustanovení § 26 odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech dovodil, že ačkoli je poplatek na činnost Úřadu pojímán jako poplatek roční, zákon nepředpokládá - vzhledem ke způsobu, jímž se stanoví jeho výše - že by jej bylo možné „vymáhat jen za část období, které svou platbou pokrývá“.

Jelikož od tohoto právního názoru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci (skutečnost, že jde o poplatek za jiný rok, je co do „nedílné“ povahy poplatku nevýznamná), nelze než uzavřít, že vymezí-li Poslanecká sněmovna (příslušnou procentní sazbou) výši ročního poplatku (tj. vznikne-li pohledávka k jeho úhradě), potom skutečnost, že po vzniku takové pohledávky je na majetek povinného (družstevní záložny) prohlášen konkurs, nemá na existenci pohledávky a její výši žádný vliv.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahového vymezení), tj. co do povahy poplatku na činnost Úřadu, správné; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru