Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 596/2003Rozsudek NS ze dne 27.04.2006

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.596.2003.1
Dotčené předpisy

§ 4 odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991 Sb.

§ 15 odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 596/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně I. - S., s. r. o., proti žalované Mgr. A. Z., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně T. O. I., s. r. o., o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 135/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2003, č. j. 13 Cmo 310/2002-34, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2003, č. j. 13 Cmo 310/2002-34, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2002, č. j. 58 Cm 135/2002 - 15, zamítl žalobu o vyloučení označeného osobního automobilu zn. Škoda Octavia z konkursní podstaty úpadkyně T. O. I., s. r. o. (dále též je „úpadkyně“). Soud prvního stupně měl za prokázané, že pozdější úpadkyně (jako leasingová nájemkyně) uzavřela v únoru 1999 se společností C. L., a. s. (jako leasingovou pronajímatelkou) leasingovou smlouvu; předmětem leasingu byl výše označený osobní automobil. Rovněž měl za prokázané, že jelikož pozdější úpadkyně poukazovala leasingové splátky nepravidelně, stala se na základě smlouvy ze dne 11. ledna 2001 o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy č. 1502321423 novou leasingovou nájemkyní žalobkyně. Ta doplatila zbývající splátky leasingu leasingové pronajímatelce (splátky č. 23 až 36 včetně), s níž však neuzavřela smlouvu o koupi najaté věci. Takovou smlouvu neuzavřela s leasingovou pronajímatelkou (poté, co jí uhradila poslední 4 leasingové splátky) ani žalovaná správkyně konkursní podstaty. Osobní automobil je v současnosti v držení žalobkyně.

Soud dále poukázal na ustanovení § 4a odst. 2 (správně odst. 1 písm. a/) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), akcentuje, že dlužníkův návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek došel soudu stejného dne, kdy byla uzavřena dohoda o převodu a vypořádání převodu předmětu leasingu (11. ledna 2001). Právní úkon, jímž pozdější úpadkyně převáděla předmět leasingu na žalobkyni (za což měla od žalobkyně obdržet částku mezi 62.018,92 Kč a 74.005,60 Kč), pak soud na tomto základě pokládal za právně neúčinný ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud zavřel, že ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV dlužníku ukládá zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti, a to po doručení návrhu dlužníka na prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem dlužníkovi. Porušení této povinnosti má odvolací soud za jednání, které je v rozporu se zákonem dle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a způsobuje absolutní neplatnost takového právního úkonu. K faktickému převodu práv došlo v den, kdy soudu došel návrh pozdější úpadkyně na prohlášení konkursu na její majetek, neboť teprve tohoto dne leasingová pronajímatelka souhlasila se změnou leasingové smlouvy v osobě nájemce. Časová souvislost uvedeného kroku s podáním návrhu na prohlášení konkursu podle odvolacího soudu způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o převodu leasingové smlouvy. Žalobkyně se tudíž leasingovou nájemkyní ze smlouvy č. 250232142 nestala, takže nemá k osobnímu automobilu žádný vztah a není tudíž věcně legitimovaná k podání vylučovací žaloby.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 243a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní významnost napadeného rozhodnutí po stránce právní spatřuje dovolatelka v „posouzení vztahu žalobce, jako leasingového nájemce k předmětu leasingu na základě platné leasingové smlouvy, která byla postoupena s právy a povinnostmi z úpadce na žalobce za souhlasu leasingové společnosti“, uvádějíc, že potud je rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Konkrétně dovolatelka soudu (prvního stupně) vytýká, že neuvěřil jejímu tvrzení o způsobu uzavření dohody o převedení předmětu leasingu ani tomu, že zaplatila částky 1.660,- DEM a 830,-DEM. Své odůvodnění tento soud nezaložil na žádném důkazu a potud postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu o hodnocení důkazů. Dovolatelka má za to, že došlo k řádnému převodu práv a povinností z původní leasingové nájemkyně (pozdější úpadkyně) na ni. Zdůrazňuje, že nepostupovala způsobem, jenž by soudu dovoloval přijmout závěr, že označený převod byl neúčinný ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV. Dovolatelka uhradila leasingové pronajímatelce celkem 301.577,30 Kč a nelze odhlédnout od skutečnosti, že pozdější úpadkyně užívala předmět leasingu 22 měsíců, kdežto dovolatelka pouze 14 měsíců (do doby ukončení splátek). Z daného poměru je podle dovolatelky zřejmé, že převod předmětu leasingu byl pro pozdější úpadkyni velice výhodný a že dovolatelka neuskutečnila vyrovnání za podmínek nápadně nevýhodných pro pozdější úpadkyni. Odvolací soud - pokračuje dovolatelka - se otázkou převodu leasingových práv ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV nezabýval, když posuzoval pouze otázku faktického převodu těchto práv na dovolatelku k 11. lednu 2001 a dovodil, že šlo o převod neplatný; i tento závěr je podle dovolatelky v rozporu s hmotným právem. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že dlužnický návrh na prohlášení konkursu byl podán 29. prosince 2000, takže smlouva o převodu leasingové smlouvy je pro porušení povinnosti dle § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Nedostatek věcné legitimace žalobkyně dále žalovaná spojuje s vadně formulovaným žalobním petitem, znějícím na povinnost správce vyloučit osobní automobil, ačkoli správně mělo (podle žalované) být žalováno, že se z konkursní podstaty vylučuje právo z nájmu (leasingové smlouvy) k osobnímu automobilu. Potud poukazuje na to, že nejprve zapsala (do konkursní podstaty) právo z nájemní smlouvy (z leasingové smlouvy) a po ukončení leasingové smlouvy i osobní automobil.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve výkladu ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, jímž se dosud v dovolacím řízení nezabýval.

Nejvyšší soud především poznamenává, že skutkový stav věci nemůže být zpochybněn dovoláním, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a Nejvyšší soud ze skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů při dalších úvahách vychází. Dovolací důvod obsažený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jemuž jsou skutkové námitky vyhrazeny) lze totiž (jak se v onom ustanovení výslovně uvádí) účinně uplatnit jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).

Nejvyšší soud se proto dále již nezabýval skutkovou námitkou dovolatelky, že soud nesprávně neuvěřil jejímu tvrzení o způsobu uzavření dohody o převedení předmětu leasingu ani tomu, že zaplatila částky 1.660,- DEM a 830,-DEM, nehledě k tomu, že v tomto ohledu šlo o kritiku závěrů soudu prvního stupně, nikoli soudu odvolacího.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k době, kdy mělo dojít ke změně v osobě leasingového nájemce (11. ledna 2001) a k době prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti T. O. I., s. r. o. (28. února 2001), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 a č. 370/2000 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb. a č. 367/2000 Sb.

Podle ustanovení § 19 ZKV, jak platilo v době prohlášení konkursu, v době podání žaloby i v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, jež je totožné se zněním v době podání žaloby), patří také to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Právě prověření tohoto předpokladu je určující pro výsledek dovolacího řízení (o splnění ostatních v označených rozhodnutích popsaných - podmínek neměli pochybnosti účastníci řízení ani soudy nižších stupňů).

Z ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV se podává, že po doručení návrhu dlužníka na prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem dlužníkovi je dlužník povinen zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Zákon o konkursu a vyrovnání v § 4a ani na jiném místě nestanoví, jaké sankce postihují jednání dlužníka učiněné v rozporu ustanovením § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV. V úvahu přichází:

1) odpovědnost dlužníka za škodu, kterou tím způsobí svým věřitelům, nebo

2) neplatnost případného právního úkonu pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. anebo

3) neúčinnost takového právního úkonu.

Uvažovat jen o odpovědnosti dlužníka za škodu, by znamenalo učinit úpravu obsaženou v ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV prakticky bezzubou, neboť jí sledovaný účel (zabránit od určitého okamžiku krokům vedoucím k poškozování majetkové podstaty pro případ prohlášení konkursu na majetek dlužníka) by tím byl prakticky zmařen.

Problematická je rovněž úvaha o absolutní neplatnosti takového právního úkonu pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Takový názor by vedl k výraznému narušení principu právní jistoty účastníků právních vztahů i za situace, kdy pro to není důvod, nadto za stavu, kdy možnost třetích osob neplatnému úkonu, jenž je poškozuje, se vyhnout, je velmi omezena. Jde především o to, že úprava obsažená v § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV má smysl jen ve spojení s následným prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Bude-li návrh na prohlášení konkursu zamítnut, odmítnut nebo bude-li řízení o něm zastaveno, bylo by při závěru, že porušení ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV vede k absolutní neplatnosti právního úkonu, nemožné uvažovat o následné konvalidaci takového úkonu. Osoba, která po podání návrhu na prohlášení konkursu dlužníkem nebo po doručení věřitelského návrhu na prohlášení konkursu dlužníku vstupuje s dlužníkem do právních vztahů, jež mohou ze strany dlužníka vést k porušení zákazu formulovaného v § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, sama prakticky nemá možnost zjistit, zda nastaly účinky, které zákaz vyvolávají (zda a kdy dlužník na sebe podal návrh na prohlášení konkursu nebo zda a kdy byl dlužníku doručen věřitelský návrh na prohlášení konkursu /nehledě k nezřídka zpětně zjišťovaným závadám v doručení návrhu na prohlášení konkursu/).

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že účelu právní normy a způsobu, jakým zákon o konkursu a vyrovnání upravuje institut odporovatelnosti a neúčinnosti právních úkonů dlužníka (srov. zejména § 14 odst. 1 písm. a/, § 15 a § 16 ZKV), odpovídá úsudek, podle kterého porušení zákazu formulovaného v ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV způsobuje neúčinnost právního úkonu, která se prosadí v důsledku kroků přijatých správcem konkursní podstaty po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. k tomu dále závěry formulované především v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). právní posouzení věci odvolacím soudem tedy co do úvahy, že porušení zákazu formulovaného v § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV stíhá sankce absolutní neplatnosti právního úkonu, správné není.

Jelikož odvolací soud se v důsledku závěru o neplatnosti popsaného jednání podmínkami možné neúčinnosti právního úkonu nezabýval, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. dubna 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru