Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 58/2006Rozsudek NS ze dne 28.08.2008

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.58.2006.1
Dotčené předpisy

§ 15 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991 Sb.

§ 524 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 58/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Č. r. s., a. s. v l., , zastoupené Mgr. M. K., advokátem, , proti žalované Mgr. E. L., advokátce, , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně A. B., a. s. v l., , zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, , o vyloučení pohledávek ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 151/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2005, č. j. 13 Cmo 185/2004-118, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 23 Cm 151/2001-65, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadkyně A. B., a. s. v likvidaci vyloučení pohledávek za společností A. T., s. r. o., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, a to konkrétně pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 7. dubna 1994 ve výši 73,683.247,55 Kč (bod I. výroku) a pohledávky ze smlouvy o převzetí ručení ze dne 11. srpna 1993 ve výši 69,698.318,- Kč (bod II. výroku).

Soud dospěl k závěru, že dvě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi pozdější úpadkyní jako postupitelkou a žalobkyní jako s postupnicí dne 1. února 1999 (dále též jen „postupní smlouvy“), jsou neúčinné ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jelikož byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Úplatu za postoupení pohledávek nižší než jedna čtvrtina nominální hodnoty pohledávek, měl soud za nepřiměřeně nízkou. Soud dále uvedl, že nedošlo k úhradě úplaty za postoupení pohledávek formou jednostranného úkonu žalobkyně směřujícího k započtení. Pohledávka pozdější úpadkyně totiž v době úkonu směřujícího k započtení ještě nebyla splatná. Vzhledem k tomu, že nebyla dle dohody uhrazena úplata za postoupení pohledávek, nepřešla ani vlastnická práva k jednotlivým pohledávkám.

Soud měl rovněž za to, že v rozporu se zákonem je i způsob naplňování postupních smluv a přístup k jejich realizaci (započítání pohledávek), což samo o sobě způsobuje neplatnost dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Obdobný způsob dodržování smluv je podle soudu na hranici dobrých mravů, ne-li již za ní. Z výše uvedených důvodů nevzniklo žalobci ani právo účtovat smluvní pokutu a podmínky článku IV. odst. 2 a 3 postupních smluv zůstaly nenaplněny.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ze dne 17. března 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že obě označené pohledávky vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Odvolací soud založil své závěry především na skutkových závěrech, podle kterých:

1/ Pozdější úpadkyně jako postupitelka uzavřela se žalobkyní jako s postupnicí dne 1. února 1999 dvě smlouvy o postoupení pohledávek. U první z nich byla předmětem postoupení pohledávka postupitelky vůči společnosti A. T., s. r. o., vzniklá z úvěrové smlouvy ze dne 7. dubna 1994, ve výši 73,683.247,55 Kč; úplata za postoupení této pohledávky byla dohodnuta částkou 9,450.000,- Kč. U druhé z postupních smluv byla předmětem postoupení pohledávka postupitelky vůči společnosti A. T., s. r. o., vzniklá ze smlouvy o převzetí ručení ze dne 11. srpna 1993, ve výši 69,698.318,- Kč; úplata za postoupení této pohledávky byla dohodnuta částkou 18,557.100,- Kč.

2/ Ing. P. K. jako postupitel uzavřel se žalobkyní jako s postupnicí dne 5. února 1999 dvě smlouvy o postoupení pohledávek. U první z nich byla předmětem postoupení pohledávka postupitele vůči pozdější úpadkyni ve výši 8,492.900,- Kč u druhé z nich pohledávka postupitele vůči pozdější úpadkyni ve výši 18,557.100,- Kč.

3/ Ing. P. K. oznámil pozdější úpadkyni dopisem ze dne 5. února 1999, že pohledávky označené pod bodem 2/ postoupil žalobkyni.

4/ Žalobkyně oznámila pozdější úpadkyni dvěma dopisy ze dne 5. února 1999, že započítává pohledávky, které vůči úpadkyni má (jež nabyla postoupením od Ing. K.) proti pohledávkám, které vůči ní má pozdější úpadkyně z titulu úplaty za postoupení podle postupních smluv.

5/ Žalobkyně upozornila pozdější úpadkyni dopisem ze dne 5. února 1999, že jí začala plynout lhůta k plnění ve smyslu článku IV. odst. 2 a 3 druhé postupní smlouvy.

6/ Žalobkyně oznámila pozdější úpadkyni dopisem ze dne 15. února 1999, že smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč, na kterou jí vznikl nárok pro porušení povinnosti ze druhé postupní smlouvy, si započítává proti dosud nesplacené části úplaty za postoupení pohledávky podle první postupní smlouvy.

7/ Žalobkyně oznámila pozdější úpadkyni dopisem ze dne 2. března 1999, že smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč, na kterou jí vznikl nárok pro porušení povinnosti z první postupní smlouvy, si započítává proti dosud nesplacené části úplaty za postoupení pohledávky podle první postupní smlouvy.

7/ Návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdější úpadkyně byl podán 17. září 1998 a konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 18. března 1999.

8/ Správkyně konkursní podstaty úpadce sepsala 26. května 1999 pohledávky, které byly předmětem postupních smluv z 1. února 1999, do konkursní podstaty úpadkyně, s tím, že postupní smlouvy jsou neúčinné ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 ZKV.

V rovině právní odvolací soud uzavřel, že nesdílí názor soudu prvního stupně, že postupní smlouvy jsou absolutně neplatné. K argumentaci způsobem naplňování postupních smluv uvedl, že soudní praxe dospěla k závěru, že jen ze způsobu a z okolností, za nichž byl právní úkon uzavřen, nelze dovozovat neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. Měl-li soud prvního stupně na mysli, že neplatnost postupních smluv způsobil zkoumaný zápočet vzájemných pohledávek žalobkyně a pozdější úpadkyně (provedený v rozporu se zákonem nebo zákon obcházející), pak ani s tímto jeho názorem odvolací soud nesouhlasí. Žalobkyně povedla úkon směřující k započtení, jemuž se pozdější úpadkyně nebránila, z čehož lze dovodit, že došlo k započtení dohodou dle ustanovení § 364 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“); podle tohoto ustanovení lze započíst pohledávku splatnou vůči pohledávce, která dosud splatná není. Pozdější úpadkyně navíc tím, že k dohodě přistoupila, nikterak nezmenšila objem svých prostředků, neboť částka, kterou by měla žalobkyni zaplatit, byla započítána na částku, kterou měla od žalobkyně obdržet.

Zmínil-li se soud prvního stupně o „realizaci“ postupních smluv z 1. února 1999 žalobkyní (jež by zakládala jejich neplatnost), šlo o právní vztah nastolený mezi žalobkyní jako věřitelkou a dlužnicí (A. T., s. r. o.) odlišnou od pozdější úpadkyně; způsob realizace práv věřitelky za dlužnicí odlišnou od pozdější úpadkyně nemá žádný vliv na konkursní řízení a nevztahuje se na něj § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, neboť nejde o právní úkon úpadkyně.

Skutečnost, že v době uzavírání postupních smluv z 1. února 1999 byl na postupitelku (pozdější úpadkyni) již podán návrh na prohlášení konkursu, ještě neznamená - pokračoval odvolací soud - že by se tímto okamžikem měla postupitelka vzdát běžné obchodní činnosti, ke které patří i uzavírání smluv o postoupení pohledávek za nebonitními dlužníky.

Postoupením takových pohledávek mohla pozdější úpadkyně získat určitá aktiva nebo zmenšit svoje pasiva, a tím případně odvrátit hrozbu prohlášení konkursu. Takové jednání není proto ani v rozporu s dobrými mravy a nezakládá neplatnost těchto právních úkonů. Okolnost, že se smluvní straně nedostalo ekvivalentu plnění, které sama poskytla, nepovažuje soudní praxe v souladu s teorií za rozpor s dobrými mravy, uzavřel odvolací soud.

Odvolací soud nepokládal postupní smlouvy za absolutně neplatné právní úkony (§ 39 obč. zák.) pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obcházejí, jen proto, že došlo k zápočtu vzájemných pohledávek, s tím, že započtení dohodou ve smyslu ustanovení § 364 obch. zák. je zákonem stanoveným způsobem zániku pohledávek.

Postupní smlouvy z 1. února 1999 se staly platnými a účinnými dnem jejich podpisu oběma jejími účastníky, čímž došlo i ke změně v osobě věřitele. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že účinnost postupních smluv z 1. února 1999 byla vázána na zaplacení sjednané úplaty za postoupení pohledávek a tím, že žalovaná toto tvrzení uplatnila až ve vyjádření k odvolání z 24. ledna 2005 porušila zákaz uplatňování nových skutečností v odvolacím řízení. Proto se odvolací soud touto námitkou podrobněji nezabýval, uváděje pouze, že v článku III. postupních smluv z 1. února 1999 byl dojednán způsob provedení úplaty za postoupení.

Odvolací soud dále zkoumal, zda postupní smlouvy z 1. února 1999 jsou neúčinnými právními úkony ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, uzavíraje především, že byly sjednány v rozhodném období (po zahájení konkursního řízení).

K otázce přiměřenosti úplaty za postoupení pohledávek odvolací soud uvedl, že pohledávky byly postoupeny za 13 % a 26 % jejich nominální hodnoty. Obě postoupené pohledávky byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví třetí osoby, (stejnou zástavou), přičemž podle znaleckého posudku činila obvyklá cena zastavených nemovitostí 25.667.670,- Kč. Sjednaná úplata za postoupení pohledávek byla vyšší. S poukazem na doplnění dokazování znaleckým vyjádřením pak odvolací soud uzavřel, že úplata za postoupení pohledávek byla vyšší než částka, jíž mohlo být dosaženo jejich vymáháním. Postupní smlouvy z 1. února 1999 proto neměl ani za neúčinné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, podle kterých:

- na základě postupních smluv přešla práva z těchto pohledávek na žalobkyni a způsob, jakým žalobkyně naplňovala předmětné smlouvy a přistupovala k jejich realizaci (započítávání pohledávek), nelze považovat za absolutně neplatné právní úkony ve smyslu § 39 obč. zák.,

- úplata za postupované pohledávky byla zaplacena na základě dohody žalobkyně a pozdější úpadkyně o započtení,

- postupní smlouvy nejsou neúčinnými právními úkony podle § 15 ZKV.

K tomu dovolatelka uvádí, že postupní smlouvy jsou neúčinné dle § 15 odst. 1 ZKV, a že postupem žalobkyně nedošlo k zaplacení dohodnuté úplaty za předmětné pohledávky, takže ty na žalobkyni nepřešly.

Postupní smlouvy byly podle dovolatelky uzavřeny v rozhodné době dle § 15 odst. 1 ZKV za nápadně nevýhodných podmínek; vzájemně poskytnutá plnění jsou totiž ve zjevném nepoměru s ohledem na výši postupovaných pohledávek a jejich zajištění a na následné jednání žalobkyně učiněné bezprostředně po uzavření smluv (spočívající v odkupu pohledávek vůči úpadkyni za účelem jejich jednostranného započtení se svými závazky vůči úpadkyni). Zdůrazňuje přitom, že žalobkyni bylo v dané době známo, že na pozdější úpadkyni byl podán návrh na konkursu a že prohlášení konkursu se očekává v brzké době.

Žalobkyně si podle dovolatelky nepochybně byla vědoma toho, že postupní smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, neboť v dopise ze dne 7. března 2002, adresovaném dovolatelce uvádí, že „cesta k řešení dané situace je v tom, že konkursní správkyně navrhne cenu obvyklou, tj. doplatek, na jehož výši je třeba se domluvit.“ Dovolatelka má za to, že tvrzení, že postupní smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, doložila jednak těmito smlouvami (z nichž je zřejmé, že pohledávky v celkové výši 143.381.565,55 Kč s příslušenstvím, které byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem, byly postoupeny za celkovou částku 28.007.100,- Kč) a dopisem žalobkyně.

Uvádí, dále že nevýhodnost postupních smluv je třeba posoudit též v souvislosti s následným jednáním žalobkyně, která se snaží uhradit dohodnutou kupní cenu formou zápočtu s pohledávkami s nulovou hodnotou; šlo totiž o příslušenství nezajištěných pohledávek. Je proto zřejmé, že prodejem zastavených nemovitostí byl dovolatelka získala více, než postoupením pohledávek žalobkyni.

Závěr odvolacího soudu, že pozdější úpadkyně mohla úplatou za postoupení pohledávky poskytnutou jí žalobkyní formou započtení, získat určitá aktiva nebo zmenšit svá pasíva a tím odvrátit hrozbu prohlášení konkursu, má dovolatelka za ničím podložený, dodávajíc, že jednání žalobkyně bylo účelové a mělo být výhodné zejména pro žalobkyni.

K odbornému posudku ze dne 1. prosince 2004, dovolatelka poznamenává, že neobsahuje žádné odborné posouzení podmínek, za nichž byly uzavřeny postupní smlouvy.

Závěr, že postupem žalobkyně nedošlo k zaplacení dohodnuté úplaty za pohledávky a proto tyto pohledávky na žalobkyni nepřešly, dovolatelka dovozuje z toho, že platnou úhradou této úplaty nebylo provedení jednostranného zápočtu.

Úplata totiž byla v obou postupních smlouvách dohodnuta ve splátkách, plnění mimo splátky nebylo sjednáno. Žalobkyně přitom jednostranné započtení povedla již dopisem z 5. února 1999, tedy v době, kdy pohledávky úpadkyně vůči žalobkyni nebyly dosud splatné.

Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k započtení došlo na základě dohody stran, jelikož se úpadkyně tomuto započtení nijak nebránila, s tím, že projev vůle obou stran takovou dohodu uzavřít zde nebyl.

K závěru odvolacího soudu, že v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že by účinnost postupních smluv byla vázána zaplacení sjednané úplaty za postoupení pohledávek, a že toto tvrzení uplatnila až ve vyjádření k odvolání, dovolatelka uvádí, že nejde o žádnou novou skutečnost, neboť tuto námitku uplatnila již v podáních z 11. listopadu 2002 a 26. listopadu 2003 (jde o podání č. l. 22-27 a č. l. 55-57). Vůle smluvních stran i účel ujednání obsaženého v článku IV. odst. 1 postupních smluv jsou podle dovolatelky zřejmé.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (pro věc rozhodném), jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příležitostem.

Ustanovení § 524 obč. zák. v rozhodném znění (v době uzavření všech postupních smluv) zní:

§ 524

(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

V posuzované věci dovolatelka vyšla z toho, že právní úkon (postupní smlouvy) byl učiněn za nápadně nevýhodných podmínek, což dovozovala z poměru dohodnuté úplaty za postoupení k nominální výši postoupených pohledávek, z ochoty žalobkyně dohodnout se na doplatku a z následného chování žalobkyně (která se snaží uhradit dohodnutou kupní cenu formou zápočtu).

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že nominální výše postupované pohledávky nemá žádnou vypovídací schopnost o její skutečné hodnotě v době postoupení, jež se projevuje sjednáním úplaty za postoupení (jde-li o postoupení úplatné). Závěr, že šlo o postoupení za nápadně nevýhodných podmínek, nelze učinit ani na základě projevené ochoty postupnice dohodnout se na případném „doplatku“ úplaty za postoupení ani z toho, že postupnice následně (po uzavření postupních smluv z 1. února 1992) přikročila k úhradě sjednané úplaty započtením proti pohledávkám vůči dlužnici nabytým postoupením od Ing. Kapusty.

Závěr o tom, že k postoupení pohledávek nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek, odvolací soud učinil na základě dovolatelkou nezpochybněného skutkového stavu věci. Přitom (správně) vycházel nikoli pouze z nominální výše postupovaných pohledávek a sjednané úplaty; zkoumal a porovnal také výši plnění, které bylo možné získat z postoupených pohledávek (i s přihlédnutím k jejich zajištění) a výši sjednané úplaty.

Opodstatněná není ani argumentace dovolatelky ohledně nemožnosti započtení pohledávky splatné (pohledávky žalobkyně), proti pohledávce, která ještě splatná není (pohledávka pozdější úpadkyně vůči žalobkyni z titulu sjednaných úplat za postoupení).

Závěr odvolacího soudu, že šlo o započtení dohodou, přípustné dle § 364 obch. zák., vskutku není přiléhavý; to, že se pozdější úpadkyně zápočtu nebránila, neznamená (zvláště v situaci, kdy úkon zjevně nebyl míněn jako návrh dohody o započtení), že se žalobkyní sjednala dohodu o započtení. V rozsudku uveřejněném pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který v podrobnostech dokazuje) Nejvyšší soud nicméně na dané téma uzavřel, že v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná. Zánik pohledávek v takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná.

Dovolatelka má pravdu, vytýká-li odvolacímu soudu nepřesnost úvahy, podle které obranu, že účinnost postupních smluv z 1. února 1999 byla vázána na zaplacení sjednané úplaty za postoupení pohledávek, uplatnila až ve vyjádření k odvolání z 24. ledna 2005 (vskutku se tak stalo již podáními, které označila v dovolání). Ani tato nepřesnost však nemá vliv na správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, když jednostrannými zápočty nastaly tytéž účinky, jaké měla podle článků IV. odst. postupních smluv z 1. února 1999 vyvolat úhrada jednotlivých splátek úplaty za postoupení pohledávek). Nešlo tu ostatně o „účinnost“ postupních smluv z 1. února 1999, nýbrž o určení doby přechodu příslušných částí postupovaných pohledávek na postupnici.

Na tomto základě lze uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že u procesně úspěšné žalobkyně žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek

V Brně 28. srpna 2008

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru