Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 504/2002Usnesení NS ze dne 16.10.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.504.2002.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 504/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K., a.s., proti žalovaným 1) P. M., 2) N. a.s., o zaplacení 646.051,75 Kč s příslušenstvím a 15.645,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 59/2000, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2001, č.j. 20 Co 114/2001-57 (nyní 61), takto.

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 18. prosince 2000, č.j. 30 C 59/2000-38, ve znění usnesení ze dne 18. prosince 2000, č.j. 30 C 59/2000-40, rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 646.051,75 Kč s 18% úrokem z této částky od 3. října 1995 do zaplacení, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého ze žalovaných (výrok I.), první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15.645,60 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1.listopadu 1995 do zaplacení (výrok II.), žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 50.500,- Kč (výrok III.) a první žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5.500,- Kč (výrok IV.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem k odvolání druhé žalované rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. ve vztahu k druhé žalované změnil tak, že její povinnost k plnění není společná a nerozdílná s prvním žalovaným, a ve zbylé části tento výrok I., jakož i výrok II. ve vztahu k druhé žalované potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti druhé žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala druhá žalovaná dovolání. Podle jejího názoru spočívá toto rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v závěru soudu o nedůvodnosti námitky promlčení žalovaného nároku vznesené dovolatelkou. Dále namítla vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že neměla možnost „donutit soud k vynucení přítomnosti prvého žalovaného“. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

První žalovaný ve vyjádření zejména zpochybňoval závěr odvolacího soudu o uznání žalovaného nároku.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak výslovně zmínil v důvodech rozsudku..

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 18. prosince 2000, č.j. 30 C 59/2000-38 je v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci).

Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaní návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (odstavec 2).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou.

Dovolací soud námitce dovolatelky, že jí jako účastníku řízení byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem v průběhu řízení nesprávným postupem soud odňata možnost jednat před soudem podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a to tím, že „druhý žalovaný neměl možnost donutit soud k vynucení přítomnosti prvého žalovaného“, nepřisvědčil.

Podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je třeba rozumět takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává - např. navrhovat důkazy, účastnit se jednání, apod. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedeného vyplývá, že ust. § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. na možnost „donutit“ soud k vynucení přítomnosti druhého účastníka řízení nedopadá, a proto se dovolatelka mýlí, pokud v jí popsané námitce spatřovala nesprávný postup soudu, kterým jí byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Lze tedy uzavřít, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. netrpí, a proto není ani podle tohoto ustanovení přípustné.

Rovněž proti výroku rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení (majícího povahu usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř.) dovolání přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v § 238a o. s. ř. a nemá ani povahu potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé (§ 239 o. s. ř.).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř., když druhá žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni, ani prvnímu žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. října 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru