Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 486/2001Usnesení NS ze dne 26.09.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.486.2001.1

přidejte vlastní popisek

29 Odo 486/2001-69

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: O. spol. s r. o., zastoupený advokátem, proti žalovanému: Č.M. a. s., zastoupený advokátem, o nařízení předběžného opatření, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze), pod sp. zn. Nc 1063/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2001, čj. 3 Cmo 504/2000 - 37 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 675,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí do rukou advokáta žalobce.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení „O.“ ve všech jeho tvarech a podobách v souvislosti s jakýmikoliv výrobky nebo službami týkajícími se mobilních telefonů a mobilní komunikace v rámci své podnikatelské činnosti, v obchodní, propagační a reklamní činnosti a povinnost zdržet se užívání všech tvarů a podob doménového jména, které obsahuje označení „O.“.

Ve včas podaném dovolání, po odstranění jeho vad, uplatňuje dovolatel přípustnost podle ust. § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvod spatřuje v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, který důkaz a jaké skutečnosti byly rozhodné pro posouzení věci. Soud nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí. K podpoře svého tvrzení, že došlo k zásahu do práv žalobce jako majitele ochranné známky a tím také k nekalosoutěžnímu jednání žalovaného, poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky čj. 3 Cmo 36/92 a rozsudky senátu vrchního soudu, který v předmětné věci rozhodoval, čj. 3 Cmo 328/94 a 3 Cmo 573/93. Dovolatel je přesvědčen, že došlo k nezákonnému hodnocení důkazů, neboť předpoklady pro nařízení předběžného opatření splněny byly a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje proto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2001, čj. 3 Cmo 504/2000 - 37 zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání zabývá zejména otázkou zákonných důvodů pro podání dovolání žalobce a dospívá k závěru, že dovolání není přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 238a v dané věci nejde; ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřichází v úvahu, jelikož napadené usnesení není měnícím, jak se dovolatel mylně domnívá, a o ustanovení § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. nejde proto, že je nelze podřadit usnesením, jež jsou zde (jako ta, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.

Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit z ust. § 239 o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením ve věci samé, jak toto ustanovení předpokládá.

Dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř.; existence zde uvedených hrubých vad řízení, jež zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem tvrzena nebyla a z obsahu spisu neplyne.

Dovolání není přípustné a Nejvyšší soud je ve smyslu § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalovaného sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích § 82 odst. 1 a § 243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání (den případného předání dovolání orgánu, který má povinnost je doručit /srov. § 57 odst. 3 o. s. ř./ z tohoto hlediska dnem zahájení řízení není). Jelikož dovolání v této věci došlo soudu 3. 5. 2001 (srov. č. l. 49) a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. 1. 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen “vyhláška”). Podle ust. § 9 činí sazba odměny ve věcech předběžných opatření 1.200,- Kč, kterou soud snížil podle § 18 odst. 1 cit. vyhlášky o 50%.

Jelikož vyhláška č. 484/2000 Sb. dle svého § 1 odst. 1 upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), přísluší zástupci žalovaného též náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby, který v řízení v jednom stupni učinil, bez zřetele k tomu, že samotná odměna za zastupování v řízení v jednom stupni se podle počtu úkonů právní služby neurčuje. V dané věci jde o paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč za jeden úkon právní služby. Konečná částka je 675,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. září 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru