Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 463/2001Usnesení NS ze dne 08.01.2002

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.463.2001.1
Dotčené předpisy

§ 136 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 463/2001-62

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu Ing. O. J., o neplatnost usnesení valné hromady E., spol. s r. o., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 472/98, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2001, č.j. 7 Cmo 1142/2000-42, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2001, č.j. 7 Cmo 1142/2000-42 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. září 2000, č.j. 14 Cm 472/98-17, se v rozsahu, kterým soudy rozhodly o návrhu na prohlášení usnesení valné hromady E., spol. s r. o. konané dne 17. srpna 1998, o stanovení zákazu konkurence včetně doby pěti let po ukončení účasti ve společnosti pro jednatele i společníky za neplatné, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19.9.2000, č.j. 14 Cm 472/98-17, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady E., spol. s r. o. (dále jen „společnost“), konané dne 17.8.1998, kterými valná hromada rozhodla o návrzích na změnu sídla společnosti, doplnění společenské smlouvy o zákaz konkurence ještě po dobu pěti let od ukončení účasti společníka, o dalších změnách společenské smlouvy a o „předání funkce jednatele“ - Ing. O. J.

V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování a navrhovatel je nezpochybňoval. Listiny, které navrhovatel předložil během odvolacího řízení, jejichž výčet je na č.l. 35 spisu a které odvolací soud k důkazu přečetl, jsou pro posouzení věci bez významu, neboť se týkají období po napadané valné hromadě. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením soudu prvního stupně. Rozpor usnesení valné hromady s právními předpisy či společenskou smlouvou prokázán nebyl. Navrhovateli nelze přisvědčit v tom, že napadaná usnesení byla v rozporu s ustanovením § 115 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť se institutu převodu obchodního podílu vůbec nedotýkala. Protiprávnost usnesení valné hromady nelze dovodit ani z toho, že druhý společník nedodržel smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu zbývající části obchodního podílu ve společnosti, neboť ze žádného předpisu ani ze společenské smlouvy nevyplývá, že by zmíněné jednání společníka před valnou hromadou mělo za následek protiprávnost rozhodnutí na ní přijatých.

Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť navrhovatel neuvedl právní otázku, o které navrhuje připuštění dovolání a odvolací soud žádnou takovou otázku neshledal.

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel v otevřené lhůtě dovolání, v němž dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a že spočívá na nesprávném právním posouzení [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Dále dovozuje, že řízení je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, „když nelze vyloučit, že vychází ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování,“ „čímž má na mysli to, že skutková zjištění nebyla provedena v dostatečné šíři, především potud, že skutkově nebyl soudy obou stupňů dostatečně zjištěn skutkový, ale i právní dopad komplexu na sobě vzájemně závislých smluv z 3.1.1998, kterými byl, resp. měl být realizován úplný převod obchodního podílu navrhovatele na druhého společníka.“

Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, „aby bylo správným způsobem posouzeno, v jakém rozsahu a zdali jsou či nejsou nepřípustným způsobem omezena občanská práva účastníka, a to pokud jde o základní právo účastníka na svobodu podnikání, která je zaručena Ústavním zákonem, Listinou základních práv a svobod, tedy Ústavním zákonem č. 2/1993 Sb., když toto právo je zaručeno v čl. 26 odst. 1, který stanovuje, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.“ Dovolatel vyjadřuje názor, že rozhodnutími obou soudů mu bylo právo na svobodné podnikání upřeno.

Dovolatel uvádí, že proti jeho vůli došlo zdánlivě k formálně nezávadnému odhlasování usnesení valné hromady společnosti dne 17.8.1998, kdy většinový společník přehlasoval dovolatele jakožto menšinového společníka, nicméně pouze proto, že většinový společník ještě před jednáním namítané valné hromady porušil právo tím, že „jednostranně a toliko ze své vůle“ porušil „ujednání a závaznou dohodu“ o smlouvě budoucí, kterou se zavázal k tomu, že v dohodnuté lhůtě uzavře s dovolatelem smlouvu o převodu zbývající části obchodního podílu ve společnosti. „Tím je legalizován stav, kdy rušitel práva svým rozhodnutím, které je aprobováno zmíněnými soudními rozhodnutími, svým způsobem nahrazuje rozhodnutí trestního soudu, který jediný má možnost vyslovit zákaz činnosti, neboť namítané usnesení valné hromady o zákazu konkurence, včetně doby pěti let po ukončení účasti ve společnosti, pro jednatele i společníky, které platí de facto pouze proti menšinovému společníkovi, neznamená ve svých konkrétních důsledcích nic jiného, než úplný zákaz podnikatelské činnosti, a to zákaz činnosti společníka a jednatele pro navrhovatele ve všech společnostech mimo většinovým společníkem ovládané společnosti E., spol. s r.o.“

Podstata věci spočívá v tom, že v době přijetí napadaného usnesení valné hromady již neměl být navrhovatel společníkem E., spol. s r.o. takže by nebylo možné jej rozhodnutím valné hromady zavazovat změnou společenské smlouvy.

V doplnění dovolání upozornil navrhovatel dovolací soud na některé související spory.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).

Dovolání je z části přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 obch. zák.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Zásadní právní význam odvolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda lze platně zavázat ve společenské smlouvě společníky a jednatele společnosti k dodržování zákazu konkurence ještě po dobu pěti let od ukončení účasti ve společnosti, či ukončení výkonu funkce.

Pro ostatní dovolatelem uplatněné právní otázky dovolací soud přípustnost dovolání neshledal, neboť rozhodnutí na nich není založeno, a nelze je proto považovat za právní otázky zásadního významu.

Není pochyb o tom, že ustanovení § 136 odst. 1 obch. zák. umožňuje zpřísnit věcný rozsah zákazu konkurence nad rozsah, stanovený v tomto ustanovení, a že ustanovení § 136 odst. 3 obch. zák. umožňuje rozšířit zákaz konkurence i na společníky. V projednávané věci však došlo k tomu, že společenská smlouva sice rozšířila v souladu s ustanovením § 136 odst. 3 obch. zák. zákaz konkurence i na společníky, také však rozšířila nikoli jeho věcný rozsah, jak to umožňuje ustanovení § 136 odst. 1 obch. zák., ale jeho rozsah časový. Protože možnost časového rozšíření citovaná ustanovení obchodního zákoníku ani jiná jeho ustanovení či ustanovení jiných právních předpisů výslovně neupravují, je třeba posoudit, zda je takové rozšíření působnosti zákazu konkurence - při absenci odpovídající právní úpravy - možné, tj. zda je v souladu se zákonem, popřípadě se zásadami, na kterých spočívá obchodní zákoník (§ 1 odst. 2 obch. zák.).

V tom směru dovolací soud dospěl k závěru, že rozšíření zákazu konkurence dohodou všech společníků tak, že bude působit vůči společníkům i poté, co skončí jejich účast ve společnosti, není v rozporu se zákonem ani se zásadami, na kterých spočívá obchodní zákoník, neboť jestliže společníci dobrovolně převezmou smluvně závazek, nekonkurovat společnosti ani určitou dobu poté, co jejich účast ve společnosti skončí, odpovídá takový závazek zásadě smluvní volnosti a nedochází jím k závažnému zásahu do práv společníků bez jejich souhlasu. V tom směru se lze též odvolat na nález Ústavního soudu ze dne 1.11.1995, sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 2/1996, str. 34, ve kterém Ústavní soud uzavřel pro případ obdobné smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, že pro takové ujednání platí obecně princip autonomie vůle smluvních stran vyjádřený v článku 2 odstavec 3 Listiny práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky. Obdobný princip platí nepochybně mezi účastníky společenské smlouvy.

Poněkud jiná situace však nastává, jestliže je obdobné ujednání začleněno do společenské smlouvy nikoli na základě shodné vůle všech jejích účastníků, ale na základě váhy hlasů většinového společníka či několika společníků jednajících ve shodě. V takovém případě bude vždy třeba pečlivě zkoumat podle konkrétních okolností případu, zda nejde o zneužití většinového postavení, což je postup, který je v rozporu se zásadou ochrany minoritních společníků a rovněž se zásadou poctivého obchodního styku, a tedy postup, který může způsobit neplatnost usnesení valné hromady. Platnost usnesení valné hromady bude proto třeba zkoumat nejen ve vazbě na to, jakým počtem hlasů kterých společníků bylo usnesení přijato, případně proč zbývající společník či společníci hlasovali proti, ale i ve vazbě na předmět podnikání společnosti, postavení jednotlivých společníků ve společnost a velikost rizika hrozícího společnosti z toho, že společníci budou po skončení účasti ve společnosti vykonávat činnost, podrobenou jinak zákazu konkurence. V úvahu je třeba vzít i délku doby, pro kterou je zákaz konkurence po ukončení účasti stanoven. To platí obdobně i pro jednatele společnosti s tím, že je-li v okamžiku, kdy jednatel vyslovil souhlas se svým jmenováním do funkce, takový zákaz konkurence upraven ve společenské smlouvě a jednatel byl se společenskou smlouvou předem seznámen, lze mít zpravidla za to, že s omezeními, která pro něj ze společenské smlouvy vyplývají, souhlasí.

Z tohoto hlediska však odvolací soud ani soud prvního stupně právní otázku, o které Nejvyšší soud připustil dovolání, neposuzovaly, a proto jejich právní posouzení věci co do řešení této otázky je neúplné a tedy i nesprávné. Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o změně podmínek zákazu konkurence společníků a jednatelů podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 8. ledna 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru