Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 444/2005Rozsudek NS ze dne 30.09.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.444.2005.1
Dotčené předpisy

§ 833 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 841 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 142 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 444/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. H., proti žalované R. D., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 1820/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2004, č.j. 29 Co 443/2004-78, takto:

I. Dovolání se v části směřující proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2004, č.j. 29 Co 443/2004-78, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. prosince 2003, č.j. 4 C 1820/2002-51, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. prosince 2003, č.j. 4 C 1820/2002-54 a opravného usnesení ze dne 19. května 2004, č.j. 4 C 1820/2002-67, o zamítnutí žaloby na zaplacení 6,5% úroku z prodlení z částky 200.000,- Kč od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001, odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č.j. 4 C 1820/2002-51, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. prosince 2003, č.j. 4 C 1820/2002-54 a opravného usnesení ze dne 19. května 2004, č.j. 4 C 1820/2002-67, Okresní soud v Mělníku zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. ledna 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 6,5% úroku z prodlení z částky 200.000,- Kč za dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že účastníci uzavřeli dne 1. ledna 2000 smlouvu o sdružení, podle níž žalobce poskytl pro potřeby sdružení částku 200.000,- Kč a v níž byl dohodnut podíl žalobce na nákladech, zisku a ztrátách z činnosti sdružení ve výši 1/3 a žalované ve výši 2/3. Žalobce ukončil činnost ve sdružení k 31. prosinci 2001.

Jelikož ukončením činnosti žalobce ve sdružení došlo k zániku sdružení, vznikl účastníkům sdružení podle ustanovení § 841 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení. Žalobci tak vznikl nárok na vrácení částky 200.000,- Kč, včetně úroků z prodlení podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. od 1. ledna 2002 do zaplacení ve výši určené dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Zamítnutí žaloby co do 6,5% úroku z prodlení za dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 soud prvního stupně odůvodnil závěrem, že k prodlení s úhradou žalované částky došlo až ke dni 1. ledna 2002, když žalobce ukončil činnost ve sdružení k 31. prosinci 2001.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. srpna 2004, č.j. 29 Co 443/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. ledna 2002 do zaplacení, změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku o zamítnutí žaloby co do 6,5% úroku z prodlení z částky 200.000,-Kč za dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 rozsudek potvrdil a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Přitom zdůraznil, že při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení dochází vždy k zániku a tedy rozpuštění sdružení a na majetkové vypořádání účastníků je nutno aplikovat ustanovení § 841 obč. zák. Zánikem sdružení však podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanovení § 833 obč. zák. a v ustanovení § 834 obč. zák. nezaniká. Jsou-li podle těchto ustanovení peníze nebo jiné věci poskytnuté k činnosti sdružení, stejně jako majetek získaný při výkonu společné činnosti, ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich výši, a to sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníků nebo předáním pověřenému účastníku, je nepochybné, že peněžní prostředky poskytnuté žalobcem se staly podílovým spoluvlastnictvím obou účastníků sdružení a zánikem sdružení toto podílové spoluvlastnictví nezaniklo.

S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud uzavřel, že nebyl-li podán návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků a nebyla-li uzavřena ani dohoda o zániku spoluvlastnictví, nelze „rozhodovat“ o žalobě na plnění, ale je třeba žalovat na zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání podle ustanovení § 142 obč. zák. Ustanovení § 841 obč. zák. totiž se zánikem sdružení nespojuje zánik podílového spoluvlastnictví.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatel namítá, že gramatickým výkladem ustanovení § 841 obč. zák. lze dospět k závěru, že účastníci mají právo na vrácení hodnot vnesených do sdružení, ať už jde o peněžité prostředky, popř. „jiné movité nebo nemovité věci“. Jiná situace nastává ohledně majetku, jenž sdružení získalo při výkonu své činnosti. Ustanovení § 841 obč. zák. je nutno vyložit v souvislosti s ustanovením § 839 obč. zák.; užívá-li zákon termín vrácení, má účastník právo na vrácení toho, co sdružení poskytl, kdežto vypořádat lze pouze majetek získaný činností sdružení. Je proto nutné rozlišovat prostředky do sdružení vnesené od prostředků získaných činností sdružení, které se staly spoluvlastnictvím účastníků.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je třeba nejprve zrušit podílové spoluvlastnictví a následně provést vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Takovýto závěr z ustanovení § 841 obč. zák. nevyplývá, neboť rozpuštění sdružení nutně způsobuje i zánik spoluvlastnictví k vneseným hodnotám ke dni rozpuštění sdružení. Pokud by vnesené prostředky měly být předmětem vypořádání spoluvlastnictví podle ustanovení § 142 obč. zák., pak při absenci smluvní úpravy, by nedošlo k vrácení vložených prostředků v plné výši, nýbrž k vypořádání rovným dílem. Nebylo by tak možno dostát záměru zákonodárce vyjádřenému v ustanovení § 841 obč. zák. o vrácení poskytnutých hodnot v plné výši.

Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje „v nedostatečné poučovací povinnosti“ soudu prvního stupně, který v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. nevyzval žalobce k doplnění rozhodných skutečností pro případ, že věc je možné posoudit po právní stránce jinak. Žalobci tak nebyla dána možnost tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu, přičemž zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí byl vysloven v řadě nálezů Ústavního soudu.

Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do 6,5% úroku z prodlení z částky 200.000,- Kč od l. ledna 2001 do 31. prosince 2001, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a přípustnost nelze dovodit ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť posouzení otázky počátku prodlení s úhradou žalované částky nemá zásadní právní význam proto, že je významné jen pro projednávanou věc. Ostatně žalobce řádný opravný prostředek proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně nepodal a potvrdil-li odvolací soud napadený výrok k odvolání žalované, je nepochybné, že žalované subjektivní legitimace k podání odvolání nesvědčila, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto v její prospěch.

Tento závěr s sebou nese posouzení dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, jako nepřípustného.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 833 obč. zák. poskytnuté peníze nebo jiné věci určené podle druhu jsou ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich výši, a to sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníka nebo předáním pověřenému účastníku. Věci jednotlivě určené jsou v bezplatném užívání všech účastníků.

Podle ustanovení § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.

Z ustanovení § 142 odst. 1 věty první obč. zák. vyplývá, že nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle ustanovení § 829 obč. zák., dochází vždy k zániku sdružení a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat ustanovení § 841 obč. zák., nikoli ustanovení § 839 obč. zák. Zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních § 833 a § 834 obč. zák. Nedohodnou-li se při rozpuštění sdružení (zániku sdružení) účastníci na vypořádání podílového spoluvlastnictví (podílové spoluvlastnictví vznikne podle ustanovení § 833 obč. zák. k poskytnutým penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a podle ustanovení § 834 obč. zák. i k majetku získanému při výkonu společné činnosti), může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle ustanovení § 142 obč. zák.

Jelikož od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, je právní názor dovolatele o tom, že podle ustanovení § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení vzniká nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení v plné výši, aniž by bylo nezbytné podílové spoluvlastnictví k nim vypořádat, nesprávný. Podle ustanovení § 833 a § 834 obč. zák. totiž vzniká podílové spoluvlastnictví jak k hodnotám vneseným do sdružení, tak k majetku získanému činností sdružení. Vlastnímu vypořádání však musí předcházet zrušení spoluvlastnictví účastníků sdružení dohodou nebo rozhodnutím soudu. Nedošlo-li ke zrušení spoluvlastnictví, nelze ani vyhovět žalobě na zaplacení žalované částky.

Naplněn není ani dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud jde o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud nárok žalobce neposoudil podle jiného ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, k němuž by bylo třeba doplnit rozhodné skutečnosti, ale tatáž ustanovení (§ 833 a § 841 obč. zák.) vyložil jinak než soud prvního stupně (nejde tak o stejnou situaci, o níž bylo rozhodováno Ústavním soudem v nálezech citovaných žalobcem v dovolání) a poněvadž Nejvyšší soud neshledal ani existenci jiných vad řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobce v rozsahu, v němž je považoval za přípustné, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce nebyl se svým dovoláním úspěšný a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru