Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 44/2001Usnesení NS ze dne 05.09.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.44.2001.1

přidejte vlastní popisek

29 Odo 44/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce O.o., a. s., zast. advokátem, proti žalované B.K., zast. advokátem, o 417.808, 90,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 197/94, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2000, čj. 28 Co 450/97 - 139, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku 6.375,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci tak, že rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje (výrok I.) a že žalovaná je povinna nahradit žalobce náklady odvolacího řízení (výrok II.).

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. června 1997 čj. 8 C 197/94 - 69 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 417.808,90 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 23.091,- Kč.

K odvolání žalované odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo a v prvé řadě se zabýval existencí právního titulu pro zaplacení předmětné částky, spočívajícího ve vydražení prodejny levné kožené galanterie ve Z. - M. a z toho vyplývající povinnosti žalované jako vydražitelky, zaplatit cenu převzatých zásob podle § 11 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. (tzv. zákon o malé privatizaci).

Odvolací soud zkoumal především otázku, zda byly splněny podmínky pro zařazení prodejny do tzv. malé privatizace a zda žalovaná mohla v dražbě nabýt vlastnictví k předmětným zásobám. Odvolací soud posuzoval dvě podmínky podle ust. § 1 zákona o malé privatizace pro zařazení prodejny do malé privatizace. Podmínku, že se musí jednat o věci, k nimž měly ke dni 1. 11. 1990 právo hospodaření státní podniky a další vyjmenované organizace, měl odvolací soud za splněnou, neboť předmětná prodejna byla před tím součástí státního podniku O.o.Z. Druhá podmínka, že se musí jednat ke dni dražby o věci, které jsou ve vlastnictví státu, nebyla podle názoru odvolacího soudu splněna, neboť k datu konání dražby 31. 7. 1991 nebyla již prodejna ve vlastnictví státu. V souvislosti se zrušením státního podniku O.o.Z. byl majetek tohoto státního podniku vložen do akciové společnosti (žalobce), přičemž akciová společnost je vlastnickým subjektem odlišným od státu, bez ohledu na to, že šlo o akciovou společnost se stoprocentní účastí státu. Stát byl již pouze majitelem akcií, majetek včetně prodejny byl však už ve vlastnictví kapitálové společnosti jako soukromoprávního subjektu. Z toho učinil odvolací soud závěr, že právním titulem pro zaplacení žalobcem vymáhané částky nemůže být dražba a s ní související vznik kupní smlouvy podle hospodářského zákoníku (žalovaná byla podnikatelkou a provozovnu vydražila za účelem vlastního podnikání), popř. smlouvy o převodu zásob vzniklé konkludentním způsobem podle ust. § 352 hospodářského zákoníku.

Odvolací soud zvažoval i možnost, že v daném případě vznikla jiná popř. i nepojmenovaná (inominátní) smlouva mezi účastníky podle hospodářského zákoníku, žalovaná však zpochybňovala jakýkoliv projev vůle směřující k uzavření smlouvy a s ohledem na okolnosti případu nelze ani specifikovat předmět takové smlouvy ve vztahu ke zboží (zásobám.)

Odvolací soud dovodil, že je skutečností, že žalovaná zásoby zboží fakticky převzala podle předávacího protokolu z 6. 8. 1991 v ceně 784.669,30 Kč, protokol vlastnoručně podepsala, aniž v něm vyslovila jakékoli výhrady k ceně zásob zboží.

Na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že plnění, které takto žalovaná od žalobce získala, představuje na její straně neoprávněný majetkový prospěch ve smyslu ust. § 123 hosp. zák. Za situace, kdy konkrétní seznamy zboží již nejsou k dispozici, neboť dle tvrzení žalobce byly skartovány a žalovaná zásoby zboží smísila s dalším svým zbožím, které prodávala, nelze nyní uvažovat ani o znaleckém posudku, který by převzaté zásoby ocenil. Jediným vodítkem tak zůstává cena, zachycená ve výše uvedeném předávacím protokole, tj. částka 784.669,30 Kč, která představuje hodnotu neoprávněného majetkového prospěchu. Vzhledem ke značnému časovému odstupu již nepřichází v úvahu vydání zboží (ust. § 123 odst. 3 hosp. zák.) Jednostrannými sníženími ceny zásob na částku 667.808,90 Kč dal žalobce najevo, že neuplatňuje zaplacení částky 784.669,30 Kč, nýbrž částku sníženou, které se domáhá v řízení a kterou je nutno ve zbytku (žalovaná už zaplatila 250.000,- Kč) ve výši 417.808,90 Kč považovat za neoprávněný majetkový prospěch, který je žalovaná povinna žalobci vydat.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř., avšak z jiných důvodů.

Žalovaná podala proti tomuto rozsudku dovolání „s přihlédnutím k ustanovení § 238 a § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.\" s tím, že soud věc nesprávně právně posoudil.

Dovolatelka souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva, nesouhlasí však s tím, že je její povinností zaplatit za zboží, které fakticky převzala. Především nemůže jít k tíži žalované porušení povinnosti žalobce, který úmyslně a v rozporu se skartačním řádem nechal skartovat seznamy zboží, které měla žalovaná převzít.

Podle názoru dovolatelky mělo být bráno v úvahu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce měl na prodejně zboží jiného množství a kvality, než které bylo deklarováno v seznamech. Navíc velké množství zboží, které bylo v prodejně, se nadále v prodejně nachází, žalovaná nemá o toto zboží zájem a je připravena je žalobci vrátit, zejména proto, že zboží je neprodejné pro svou pochybnou kvalitu a cenu. Bylo by minimálně v rozporu s dobrými mravy, pokud by žalovaná měla platit za zboží, o které neměla zájem. Žalovaná se domnívá, že žalobce by maximálně mohl požadovat částku, odpovídající zboží prodanému, což lze jednoduše z účetních dokladů žalované zjistit.

Dovolatelka na závěr zdůrazňuje, že neprodejné zboží, které zůstalo v prodejně uskladněno, je připravena žalobci kdykoli vydat a soud nepostupoval správně, pokud jí uložil zaplatit žalobci požadovanou částku, resp. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, byť z odlišných důvodů.

Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce, zastoupen advokátem, ve vyjádření k dovolání uvádí, že respektuje skutková zjištění a právní posouzení odvolacího soudu a důvody, které uvádí žalovaná, považuje žalobce za účelová tvrzení. Seznamy zboží nebyly skartovány úmyslně v souvislosti s tímto sporem, žalovaná nezná skartační řád žalobce. Předané zboží vyplývá z inventury z 2. 8. 1991 a z předávacího protokolu. Žalovaná zboží převzala způsobem, který si sama zvolila a převzetí zboží v množství a kvalitě potvrdila. Zjištění nesouladu cen u zboží ve dvou případech, jež bylo řešeno zvýšením slevy na zboží z původních 10 % na 15 %, nelze považovat za důkaz o tom, že žalobce měl v prodejně zboží jiné kvality a množství.

Žalobce je toho názoru, že tvrzení žalované, že o zboží neměla nikdy zájem, je účelové, když žalovaná svůj zájem dostatečně prokázala tím, že se přihlásila do dražby v malé privatizaci, zboží převzala a částečně i zaplatila. Žalobce nemůže zajímat, že žalovaná prodala jen část z převzatého zboží. Žalovaná měla sama zvážit prodejnost zboží, které přebírala. Neprodejnost zboží uloženého, po dobu osmi let, fyzicky a morálně zastaralého, nezpůsobil žalobce.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek potvrdil v celém rozsahu.

Podle bodu 17. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „ o. s. ř.\").

Nejvyšší soud se nejprve, po zjištění, že dovolání obsahuje stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), musel zabývat tím, zda je v daném případě dovolání přípustné, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka dovolání o žádný důvod přípustnosti výslovně neopírá, pouze se všeobecně dovolává ust. § 238 o. s. ř. Odvolací soud v poučení v závěru napadeného rozsudku expressis verbis uvádí, že „proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání (§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.),\" přičemž na konci odůvodnění uvedl, že „vzhledem k tomu, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu představuje obsahově změnu pokud se týká právních důvodů, v důsledku nichž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno, odvolací soud v příslušném poučení uvedl, že proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné.\"

S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.

Změnou rozsudku ve věci samé je nutno rozumět změnu ve výrokové části rozsudku, jíž se zakládají práva a povinnosti účastníků řízení. Změna v odůvodnění rozsudku, třebaže přestavuje odlišný právní titul (důvod) přiznaného nároku na zaplacení peněžité částky, však nemění nic na právech a povinnostech, která pro účastníky z rozsudku vyplývají. Změna odůvodnění rozsudku, vyvozující nárok žalobce nikoli ze smlouvy (jak učinil soud prvního stupně), nýbrž z neoprávněného majetkového prospěchu (resp. nyní bezdůvodného obohacení), se nijak neprojevila v právním postavení účastníků, přiznaný nárok na zaplacení peněžité částky, plynoucí z enunciátu rozsudku soudu prvního stupně, byl odvolacím soudem potvrzen.

Důvod přípustnosti dovolání zakotvený v ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy v posuzovaném případě nebyl naplněn.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího v daném případě není založena ani ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když taková procesní situace tu nenastala, ani ust § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. (přípustnost dovolání podle cit. ustanovení odvolací soud nevyslovil a dovolatelka se takového vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku ani nedomáhala.)

Pro úplnost je třeba dodat, že přípustnost dovolání není dána ani z důvodů uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. pro zvlášť hrubé vady řízení (tzv. zmatečnost), jelikož žádný takový důvod se ze spisu nepodává a dovolatelka žádný z důvodů vypočtených v cit. ustanovení nenamítala.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. § 218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na § 243b odst. 4 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaná jako neúspěšná dovolatelka je povinna nahradit žalobci náklady právního zastoupení, a to za 1 úkon právní služby - vyjádření k dovolání podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb.- advokátního tarifu v částky 6.300,- Kč a za jeden paušál náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 cit. tarifu v částce 75,- Kč, a to k rukám advokáta žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 5. září 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru