Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 433/2004Usnesení NS ze dne 16.11.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.433.2004.1
Dotčené předpisy

§ 39 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 13 předpisu č. 42/1992 Sb.

§ 185a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 233 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 433/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Z. d. O., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 111.579,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 1280/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2003, č.j. 17 Co 276/2001-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.385,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce ...

Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 30. srpna 2001, č.j. 11 C 1280/2000-82, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 111.579,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,6 % od 30. dubna 1999 do zaplacení a na nákladech řízení částku 28.382,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně jako dědička členských práv a povinností zůstavitelky Z. F., nepožádala o členství v družstvu ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 obchodního zákoníku, v důsledku čehož jí vznikl vůči žalovanému nárok na vypořádací podíl člena, jehož členství zaniklo, v intencích ustanovení § 232 odst. 3 obchodního zákoníku. Jelikož výše vypořádacího podílu byla mezi účastníky nesporná a způsob úhrady vypořádacího podílu upravovaly stanovy družstva platné ke 14. lednu 1997 v souladu s ustanovením § 233 odst. 5 obchodního zákoníku tak, že ukládaly žalovanému povinnost vyplatit vypořádací podíl do šesti měsíců od schválení roční účetní závěrky za rok, ve kterém došlo ke skončení členství, a to v penězích, dospěl soud prvního stupně k závěru o důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Nepřihlédl přitom k výhradě žalovaného o splnění závazku složením akcií (šlo o akcie společnosti A., a. s. v nominální hodnotě 110.000,- Kč) do úschovy soudu, když takové plnění bylo v rozporu se stanovami a žalobkyně je odmítla.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. října 2003, č.j. 17 Co 276/2001-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a proti svému rozsudku připustil dovolání (třetí výrok).

Odkazuje na ustanovení § 232 odst. 1 a 3 a ustanovení § 233 odst. 2 až 4 obchodního zákoníku a na článek 7 body 3 a 5 stanov družstva ve znění účinném ke 14. lednu 1997, podle nichž je nárok na vypořádací podíl splatný uplynutím šesti měsíců od doby schválení roční uzávěrky za rok, ve kterém došlo ke skončení členství, a vypořádací podíl, jehož podstatou je vypočtený majetkový podíl z transformace dle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), podléhá „ustanovení“, že může být vydán až po sedmi letech, pokud se nejedná o provozovatele zemědělské výroby na půdě převzaté, shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o vzniku nároku žalobkyně na vypořádací podíl člena, jehož členství zaniklo, věcně správným.

V této souvislosti odvolací soud především akcentoval, že podstatou vypořádacího podílu nárokovaného žalobkyní je odpovídající část majetkového podílu z transformace náležejícího právní předchůdkyni žalobkyně podle transformačního zákona, v důsledku čehož - na rozdíl od soudu prvního stupně - posuzoval splatnost nároku v intencích článku 7 bodu 5 stanov, s tím, že především zkoumal platnost uvedené části stanov co do jejího souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.

Sedmiletou lhůtu splatnosti vypořádacího podílu, jež svojí délkou odpovídá lhůtě zakotvené transformačním zákonem, shledal nepřiměřeně dlouhou, když nejde o případ, kdy by taková úprava byla odůvodnitelná veřejným zájmem na existenci plurality subjektů zemědělské výroby (na rozdíl od úpravy obsažené v transformačním zákoně - viz závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 25/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 12, ročník 1998, pod číslem 132).

Maje část stanov žalovaného, určující sedmiletou lhůtu splatnosti vypořádacího podílu, jehož podstatou je majetkový podíl z transformace, pro osoby, jež nejsou provozovateli zemědělské výroby na převzaté půdě, za neplatnou ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy a uzavíraje, že stanovy žalovaného v rozhodném znění neumožňovaly bez žádosti (souhlasu) oprávněné osoby uhradit vypořádací podíl jinak než v penězích, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

S odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud současně ve výroku potvrzujícího rozsudku připustil dovolání, považuje řešení otázky doby splatnosti zděděné pohledávky v peněžní formě ve výši vypořádacího podílu v délce sedmi let za zásadně právně významnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje, co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Dovolatel především namítá, že odvolací soud „jako irelevantní“ odmítl výhrady „procesního charakteru“, spočívající ve skutečnosti, že soud prvního stupně připustil, aby řízení bylo vedeno o žalobě, který nesplňovala náležitosti vyžadované ustanovením § 79 o. s. ř., že nesprávně posoudil otázku důkazního břemene a přes poučení podle ustanovení § 119a o. s. ř. a ukončení dokazování místo vyhlášení rozsudku žalovanému opětovně uložil předložit důkazy, které sloužily pouze k tomu, aby žalobě mohlo být vyhověno. Soud prvního stupně - podle přesvědčení dovolatele - dále zcela nesprávně připustil změnu žaloby, a to přesto, že původně bylo „zcela jednoznačně“ žalováno vypořádání majetkového podílu podle transformačního zákona a následně „byla žaloba změněna“ na zaplacení vypořádacího podílu.

Další vady řízení dovolatel spatřuje v nedostatku věcné příslušnosti okresních soudů k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni, když v situaci, kdy předmětem žaloby byla úhrada vypořádacího podílu, měl okresní soud v souladu s ustanovením § 9 odst. 3 písm. g) a § 104a o. s. ř. vyslovit věcnou nepříslušnost a věc postoupit krajskému soudu. Tím, že odvolací soud založil své rozhodnutí na zcela jiné argumentaci než soud prvního stupně (posuzuje „nemravnost“ části stanov), zbavil dovolatele možnosti proti „tomuto závěru jakkoli věcně argumentovat“.

Pokud jde o řešení otázky platnosti článku 7 bodu 5 stanov a jeho výkladu, dovolatel zdůrazňuje, že „učiněný výklad“ je v rozporu s hmotným právem. Současně upozorňuje na neúplnost závěru odvolacího soudu, s tím, že výše uvedený článek stanov hovoří o vydání (a nikoli zaplacení) majetkového podílu, z čehož dovozuje existenci nároku žalobkyně pouze na vypořádací podíl „v majetku“ a nikoli „v penězích“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou tak bez právního významu námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel poukazuje na vady řízení před soudy obou stupňů, když k existenci těchto vad by dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl (a to i když by nebyly v dovolání uplatněny) pouze v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemá dále zásadní právní význam i proto, že řešení otázky platnosti konkrétní části stanov družstva je - v souladu se závěrem formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 23003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 179 - posouzením platnosti smlouvy (právního úkonu), které postrádá potřebný judikatorní přesah.

Platností stanov (byť jiného družstva) určujících lhůtu deseti let pro splatnost vypořádacího podílu, se pak Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dovodil, že v této části jsou rozporné s dobrými mravy, a tudíž ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné. Rozdíl v délce lhůty splatnosti oproti projednávané věci přitom není natolik významný, aby byl důvodem pro jiný - ve vztahu k odkazovanému rozhodnutí opačný - právní závěr.

Podle přesvědčení Nejvyššího soudu by ostatně ani posouzení stanov (v dotčené části) jako platného právního úkonu nebylo způsobilé ničeho změnit na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobkyně na úhradu vypořádacího podílu.

Určuje-li totiž článek 7 bod 5 stanov, že „vypořádací podíl, jehož podstatou je vypočtený majetkový podíl z transformace dle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., podléhá ustanovení, že může být vydán až po sedmi letech, pokud se nejedná o provozovatele zemědělské výroby na půdě převzaté“, a činí-li lhůta k „vydání“ vypořádacího podílu sedm let od schválení transformačního projektu, jenž musel být ve smyslu ustanovení § 12 transformačního zákona schválen do jednoho roku od jeho účinnosti (tj. do jednoho roku od 28. ledna 1992), je zcela nepochybné, že i při posuzování splatnosti nároku na vypořádací podíl dle této části stanov by k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) byl uvedený nárok splatný.

Zásadně právně významným není rozsudek odvolacího soudu ani co do řešení otázek, zda nárok na vypořádací podíl je nárokem peněžitým či nikoli a zda zanikl žalovaným tvrzeným způsobem - složením cenných papírů (akcií) do úschovy soudu podle ustanovení § 185a o. s. ř.

Jak uzavřel Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, z obchodního zákoníku vyplývá vypořádání v penězích (srov. § 233 odst. 3 až 4 obchodního zákoníku), přičemž odchylný způsob vypořádání upravený stanovami (§ 233 odst. 5 obchodního zákoníku) nemůže být určen tak, aby umožňoval družstvu rozhodnout jaký způsob vypořádání zvolí, a to pro rozpor s ustanovením § 269 odst. 3 obchodního zákoníku, pročež nemohlo - v souladu se závěry obsaženými v rozsudku uveřejněném pod číslem 50/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - ani dojít ke splnění závazku složením jiného než peněžitého plnění do úschovy podle ustanovení § 185a odst. 1 o. s. ř.

Protože Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Skutečnost, že odvolací soud výrokem potvrzujícího rozsudku dovolání připustil, je z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání bez právního významu, když občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 odvolacímu soudu založit přípustnost dovolání (na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 - viz § 239 odst. 1 o. s. ř.) neumožňuje. Jinak řečeno, nesprávné poučení (zde výrok) odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (bez dalšího), přípustnost dovolání nezakládá (srov. shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a mutatis mutandis i důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, takže žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 5.310,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 5.385,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 16. listopadu 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru