Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 423/2002Usnesení NS ze dne 27.06.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.423.2002.1
Dotčené předpisy

§ 157 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 167 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238a odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/...

více

přidejte vlastní popisek

29 Odo 423/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové ve věci konkursu dlužníka R. T., zastoupeného, advokátem, o návrhu věřitelky Č. s., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 K 1007/2001, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2002, č. j. 2 Ko 9/2002-78, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2002, č. j. 2 Ko 9/2002-78, potvrdil usnesení ze dne 30. října 2001, č. j. 43 K 1007/2001-41, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem na návrh věřitelky Č. s., a. s. prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že byl osvědčen úpadek dlužníka, projevující se dlouhodobým nedostatkem jeho platební schopnosti, když v řízení bylo prokázáno, že dlužník neplní své splatné závazky vůči více věřitelům. Námitku, že pohledávka věřitelky neexistuje, jelikož úvěrová smlouva, ze které měla pohledávka vzejít, je absolutně neplatná, stejně jako kupní smlouva (o převodu nemovitosti), pro kterou byl úvěr sjednán, soud odmítl jako nedůvodnou, s tím, že při uzavírání smluv se uplatnila svobodná vůle zúčastněných stran. Platnosti úvěrové smlouvy by se pak nemohl dotknout ani případný omyl při sjednávání kupní ceny se třetí osobou (společností P., s. r. o.).

Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkazy, které navrhl k prokázání tvrzení, že při uzavírání úvěrové smlouvy byl věřitelkou uveden v omyl, těmito důkazy se při posouzení odvolání nezabýval a v důvodech rozhodnutí se s nimi nevypořádal. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Jelikož konkursní řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2001 (9. března 2001), uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Podle ustanovení § 238a o. s. ř. je dovolání přípustné také proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání (odstavec 1 písm. a/ o. s. ř.). Ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 2).

Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 238a o. s. ř. stanoví přípustnost dovolání proti v tomto ustanovení vyjmenovaným rozhodnutím za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v § 237 odst. 1 o. s. ř., s tím, že omezení formulovaná v ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tedy není dovolání přípustné proti každému měnícímu či potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci konkursu a vyrovnání; rozhodnutí odvolacího soudu musí především měnit nebo potvrzovat konkursní či vyrovnací rozhodnutí soudu prvního stupně „ve věci samé“. V konkursním řízení patří k usnesením (srov. § 66a odst. 1, větu první, ZKV) ve věci samé především usnesení o schválení konečné zprávy (§ 29 odst. 4 ZKV), rozvrhové usnesení (§ 30 ZKV), usnesení o zamítnutí návrhu na nucené vyrovnání (§ 36 odst. 1 ZKV), usnesení o potvrzení nuceného vyrovnání (§ 39 odst. 1 ZKV), usnesení o zamítnutí návrhu na potvrzení nuceného vyrovnání (§ 40 odst. 1 ZKV), usnesení o zrušení konkursu (§ 44 odst. 1 ZKV) a také (jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) usnesení jímž soud zamítá návrh na prohlášení konkursu (včetně usnesení dle § 12a odst. 4 ZKV) a usnesení o prohlášení konkursu (§ 12a odst. 1 a 2 ZKV).

Usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím a ač jím - v intencích shora uvedeného - bylo v konkursní věci potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, nepředcházelo usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by odvolací soud dříve zrušil; dovolání v této věci proto nemůže být přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ani za použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.

Nejvyšší soud pak neshledává dovolání přípustným ani za použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadenému rozhodnutí nepřisuzuje po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud účastníka poučil, že „Dovolání je přípustné“, ač výše formulovaným závěrům odpovídalo – ve shodě s ustanovením § 157 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř. – poučení, podle kterého „Proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bez dalšího, však přípustnost dovolání nezakládá (srov. mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); toliko vedlo (mimo jiné i proto, že neobsahuje údaj o tom, v jaké lhůtě a u kterého soudu lze dovolání podat) k tomu, že lhůta k podání dovolání dlužníkovi doběhla (v intencích ustanovení § 240 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného usnesení (posledním dnem lhůty k podání dovolání byl u dlužníka 13. červen 2002).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.),

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2002

JUDr. Zdeněk Krčmář,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru