Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 402/2003Rozsudek NS ze dne 27.04.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.402.2003.1
Dotčené předpisy

§ 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 402/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně A. Š., zastoupené, advokátem, proti žalované P., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 319/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2003, č. j. 56 Co 212/2002-413, ve znění opravného usnesení ze dne 14. března 2003, č.j. 56 Co 212/2002-421, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 23.325,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20.6.2002, č. j. 8 C 319/94-372, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč s 18 % úrokem od 1.4.1993 do zaplacení, z postoupené pohledávky.

Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně vychází z obsahu spisu a z důkazů provedených v řízení a že soud prvního stupně respektoval pokyny odvolacího soudu vyjádřené ve zrušovacím usnesení tohoto soudu.

Odvolací soud dovodil, že aktivní věcná legitimace žalobkyně se odvíjí od otázky platného postoupení pohledávky Z. d. Č. (dále jen „družstvo“) za bývalým státním podnikem M. p. K. (dále jen „státní podnik“) na žalobkyni. Odvolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 15.10.1997 vyslovil skutkový závěr, že pohledávka družstva vůči státnímu podniku ke dni 19.7.1993, kdy byla mezi žalobkyní a družstvem uzavřena smlouva o postoupení pohledávky (dále jen „smlouva“), existovala. Jak vyplývá z usnesení odvolacího soudu ze dne 29.6.2000 uzavřel tento soud otázku skutkových zjištění vztahujících se k platnosti postoupení pohledávky tak, že byly splněny všechny zákonné podmínky ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro postoupení pohledávky.

Dále pak odvolací soud uvedl, že se otázkou existence postoupené pohledávky zabýval též v rozhodnutí ze dne 30.4.2002, kde uzavřel, že z předložených faktur vydaných družstvem v lednu a únoru 1993 vyplývá, že družstvo dodalo v těchto měsících státnímu podniku do jeho závodu 02 ve D. u N. mléko, které bylo odebráno a nebylo zaplaceno. Tento dluh trval v době uzavření smlouvy.

K argumentaci žalované, že smlouvu o postoupení pohledávky uzavíral za družstvo i Ing. B., který nebyl nikdy zapsán do obchodního rejstříku jako člen statutárního orgánu družstva, odvolací soud dovodil, že jak vyplývá z obsahu spisu, byl jmenovaný zvolen do funkce předsedy družstva dne 6.3.1992 a jeho nástupkyní v této funkci se stala M. P., která byla do funkce zvolena dne 25.4.1994. „V případě představenstva jako statutárního orgánu družstva“ je v ustanovení § 243 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) obsažena zvláštní úprava spočívající v tom, že jménem družstva jedná předseda nebo místopředseda a u právních úkonů, pro něž je předepsána písemná forma, se vyžaduje podpis dvou členů představenstva. Zápis týkající se představenstva družstva měl v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky pouze deklaratorní nikoli konstitutivní význam, proto je nutno jednání Ing. B. považovat za jednání družstva ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 ve spojení s § 243 obch. zák.

K otázce pasivní věcné legitimace žalované odvolací soud konstatoval, že se jí věnoval ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 30.4.2002, ve kterém dospěl k závěru, že státní podnik byl privatizován podle zákona č. 92/1991 Sb. V rámci privatizace byl na základě delimitačního protokolu ze dne 6.11.1993 rozdělen majetek podle jednotlivých organizačních jednotek - závodů - dle územního principu, které byly prodány různým subjektům. Jedním z těchto závodů, byl i závod 02 ve D. u N. Tento závod přešel dnem 1.11.1994 na F. n. m., včetně veškerého hmotného i nehmotného majetku a dne 1.11.1994 byl takto prodán žalované. Na základě uzavřené smlouvy převzala žalovaná mimo jiné i všechny závazky spojené s prodávaným majetkem, a to včetně pohledávky družstva převedené na žalobkyni. Tato pohledávka „není vystopovatelná ani v seznamu pohledávek, které tvoří přílohu kupní smlouvy uzavřené mezi F. n. m. a žalovanou.“ Odvolací soud však z principu vyplývajícího z ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. dovodil, že žalovaná za pohledávku ze smlouvy odpovídá, neboť privatizovala majetek tvořící i veškeré dluhy spojené se závodem 02 ve D. u N.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Současně navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Dovolatelka dovozuje, že ustanovení § 13 odst. 3 obch. zák. zakládalo do 1.7.1996 konstitutivnost zápisu členů představenstva do obchodního rejstříku. V tom směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000. Kromě toho tvrdí, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 243 odst. 3 obch. zák. v tehdy planém znění, podle kterého bylo k platnosti právních úkonů učiněných představenstvem, u nichž zákon předepisuje písemnou formu, třeba podpisů dvou členů představenstva.

K oprávněnosti nároku žalobkyně dovolatelka namítá, že v řízení nebyla prokázána existence pohledávky družstva za státním podnikem převedené smlouvou na žalobkyni, neboť „nebylo prokázáno, zda soudem akceptovaný územní princip byl aplikován správně, nehledě na nedoložení tvrzených dodávek mléka do privatizované společnosti, o nichž, jak i soud konstatuje, neexistují žádné listinné důkazy vyjma předložených faktur, které ovšem samy o sobě právním důvodem vzniku závazku nejsou.“ Podle dovolatelky není zřejmé, z čeho soud považuje za prokázané, že veškerý majetek závodu 02 ve D. u N. přešel na F. n. m., který jej se všemi právy a závazky prodal žalované. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s článkem IX smlouvy uzavřené mezi F. n. m. a žalovanou. Přitom příloha této smlouvy taxativně specifikuje, kterých pohledávek a závazků se článek IX týká, přičemž mezi těmito závazky předmětná pohledávka není. Z delimitačního protokolu je zřejmé, že „rozsah závazků a pohledávek byl určitým a srozumitelným způsobem definován, a to na rozdíl právě od článku IX základní smlouvy.“ Ani z obsahu tohoto delimitačního protokolu nevyplývá, že by žalovaná byla ve věci pasivně legitimována.

Faktury vystavené družstvem byly adresovány státnímu podniku. Z výpovědi svědkyně Ing. F. vyplývá, že uvedené faktury, které byly číselně označené, se v účetnictví státního podniku nenacházejí, a tedy zřejmě nikdy neexistovaly, resp. lze pochybovat o existenci právního důvodu, na jehož základě byly vystaveny. Z této výpovědi rovněž vyplývá, že při pokusu vyhledat tyto pohledávky bylo zjištěno, že žádné nezaplacené faktury vyhledávané podle finančních částek na nich uvedených v účetnictví státního podniku nejsou. Ani z dalších provedených důkazů nevyplývá nic, co by opravňovalo závěr, že by se předmětná pohledávka týkala právě závodu 02 ve D. u N., který nebyl účetní jednotkou.

Pokud jde o tzv. účetní princip, chybí v napadeném rozsudku jakýkoli přezkoumatelný odkaz na konkrétní ustanovení, ze kterého by byl zřejmý a nesporný právní obsah a význam tohoto pojmu. Z uvedeného vyplývá, že nebyly splněny předpoklady pro to, aby předmětná pohledávka byla považována za pohledávku ve smyslu § 15 zákona č. 92/1991 Sb., a to proto, že nebylo prokázáno, že by se předmětná pohledávka vztahovala k závodu 02 ve D. u N. a ani to, zda vůbec a případně v jaké výši reálně existovala.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle ustanovení § 765 odst. 3 obch. zák. se právní povaha družstev řídí do zápisu transformace do obchodního rejstříku dosavadními právními přepisy. Protože v době uzavření smlouvy nebyl proveden zápis transformace družstva do obchodního rejstříku, řídila se jeho právní povaha zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářským zákoníkem v tehdy platném znění. Z ustanovení § 109 a § 111 hosp. zák. jednoznačně vyplývá, že zápis v podnikovém rejstříku neměl konstitutivní charakter. Ing. B., který byl zvolen předsedou družstva, proto měl právo jménem družstva jednat.

Dále pak žalobkyně uvádí, že se oba soudy řádně vypořádaly s tím, zda bylo prokázáno, že postoupená pohledávka přešla ze státního podniku na žalovanou. Soud měl k dispozici faktury vystavené družstvem, svědeckou výpověď Ing. J. a Ing. B. o tom, že šlo o dodávky do závodu 02 ve D. u N. Když pak došlo k privatizaci státního podniku, přešly všechny závazky, které se týkaly závodu 02 ve D. u N., na žalovanou, což vyplývá z ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud se nejprve zabýval tvrzeným nesprávným právním posouzením jednání jménem družstva při uzavírání smlouvy. Podle ustanovení § 765 odst. 1 a 3 obch. zák. se právní povaha transformujících se družstev řídila až do zápisu změn po transformaci do obchodního rejstříku dosavadními předpisy a stanovami. Z. d. se tedy řídila hospodářským zákoníkem a zákonem č. 162/1990 Sb.

Podle ustanovení § 24f odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) jednaly organizace (tedy i družstva) svými statutárními orgány. Statutárním orgánem organizace byl její pracovník nebo člen, který byl podle zákona nebo podle příslušných organizačních předpisů (např. stanov) oprávněn jednat jménem organizace. Z ustanovení § 21 zákona č. 162/1990 Sb., vyplývalo, že stanovy družstva určí (s výjimkou tzv. malých družstev), zda je statutárním orgánem družstva předseda nebo představenstvo družstva. Je-li statutárním orgánem představenstvo, určí stanovy, jakým způsobem jedná navenek.

V projednávané věci proto je třeba zkoumat, zda v době uzavření smlouvy, tj. 19.7.1993 již došlo k zápisu změn družstva po transformaci do obchodního rejstříku a ve vazbě na to pak zkoumat, zda byla smlouva řádně podepsána statutárním orgánem družstva. Přitom pokud zápis změn po transformaci v době uzavření smlouvy nebyl zapsán do obchodního rejstříku, je nutno vycházet ze shora citovaných ustanovení hospodářského zákoníku, zákona č. 162/1990 Sb. a stanov družstva.

Z obchodního rejstříku vyplývá, že družstvo podalo návrh na zápis změn po transformaci do obchodního rejstříku dne 16.11.1992 a zápis byl povolen ke dni 23.5.1994. V době uzavření smlouvy (19.7.1993) se proto právní povaha družstva řídila hospodářským zákoníkem. Z obchodního rejstříku rovněž vyplývá, že ke dni uzavření smlouvy byl jménem družstva oprávněn jednat ve všech věcech předseda, a to samostatně.

Pokud jde o charakter zápisu členů statutárního orgánu do obchodního rejstříku Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 27.6.2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uzavřel, že tento zápis měl do 1.7.1996 konstitutivní charakter. Zápis statutárního orgánu do podnikového rejstříku však podle ustanovení § 111 hosp. zák. konstitutivní charakter neměl. Důsledkem toho, že statutární orgán nebyl zapsán do obchodního rejstříku, bylo pouze to, že se družstvo nemohlo vůči třetím osobám dovolávat nezapsané skutečnosti, ledaže by prokázalo, že o této skutečnosti věděly.

Dále pak se dovolací soud zabýval námitkami dovolatele o tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části.

Námitka, že neexistovala skutečnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu (srov. obsah skutkových námitek dovolatelky), není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř.).

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě i procesního práva.

V projednávané věci dovolatelka tvrdí, že v řízení nebyla prokázána existence pohledávky družstva, převedené smlouvou na žalobkyni, za státním podnikem, neboť nebylo prokázáno, zda soudem akceptovaný územní princip byl aplikován správně, nehledě na nedoložení tvrzených dodávek mléka do privatizované společnosti, o nichž, jak i soud konstatuje, neexistují žádné listinné důkazy vyjma předložených faktur (které ovšem samy o sobě právním důvodem vzniku závazku nejsou). Dále dovolatelka namítá, že faktury, vystavené družstvem, byly adresovány státnímu podniku a že z výpovědi svědkyně Ing. F. vyplývá, že uvedené faktury, které byly číselně označené, se v účetnictví státního podniku nenacházejí, a tedy zřejmě nikdy neexistovaly. Ani z dalších provedených důkazů nevyplývá nic, co by opravňovalo závěr, že by se předmětná pohledávka týkala právě závodu 02 ve D. u N., který nebyl účetní jednotkou.

Uvedená tvrzení dovolatelky nejsou sto zpochybnit závěry odvolacího soudu. Tak především soud sice v rozhodnutí konstatoval, že kromě faktur neexistují žádné písemné doklady o existenci pohledávky převedené smlouvou, to však neznamená, že by takové pohledávky neexistovaly resp., že by nebyly prokázány jinak než písemnými doklady. Z výpovědi svědkyně F. (č. l. 66 spisu) i z výpovědi ing. B. (č. l. 90 spisu) existence tvrzených pohledávek vyplývá. Ing. F. přitom doslovně uvedla, že „závazky státního podniku ve vztahu k ZD Č. existují, jednalo se původně o závazky závodu 02 D..“ Není tedy správné tvrzení dovolatelky, že z výpovědi Ing. F. – ve vazbě na to, že se faktury s uvedeným číselným označením „v účetnictví státního podniku nenacházejí“ – vyplývá, že neexistovaly. Svědkyně F. ostatně vysvětlila ve své výpovědi i to, proč se v účetnictví státního podniku nenacházejí faktury stejných čísel, když uvedla do protokolu dne 13.6.1996 (č. l. 87) jako zástupkyně státního podniku, že čísla faktur nesouhlasí s čísly uvedenými v sestavě proto, že faktury za mléko vystavoval státní podnik a na základě toho pak družstvo vystavovalo jiné faktury.

Z uvedeného plyne, že se dovolatelce nepodařilo prokázat, že soud vzal ohledně existence závazků převedených smlouvou v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů či vyjádření účastníků anebo dokladů založených ve spisu.

Podle dovolatelky není zřejmé, z čeho soud považuje za prokázané, že veškerý majetek závodu 02 ve D. u N. přešel na F. n. m., který jej se všemi právy a závazky prodal žalované. Závěr odvolacího soudu je podle dovolatelky v rozporu s článkem IX smlouvy o prodeji části podniku. Přitom příloha této smlouvy taxativně specifikuje, kterých pohledávek a závazků se článek IX týká, přičemž mezi těmito závazky předmětná pohledávka není. Z delimitačního protokolu je zřejmé, že „rozsah závazků a pohledávek byl určitým a srozumitelným způsobem definován, a to na rozdíl právě od článku IX základní smlouvy.“ Ani z obsahu tohoto delimitačního protokolu podle dovolatelky nevyplývá, že by žalovaná byla ve věci pasivně legitimována. Pokud jde o tzv. účetní princip, chybí podle dovolatelky v napadeném rozsudku jakýkoli přezkoumatelný odkaz na konkrétní ustanovení, ze kterého by byl zřejmý a nesporný právní obsah a význam tohoto pojmu. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že nebyly splněny předpoklady pro to, aby předmětná pohledávka byla považována za pohledávku ve smyslu § 15 zákona č. 92/1991 Sb., a to proto, že nebylo prokázáno, že by se předmětná pohledávka vztahovala k závodu 02 ve D. u N. a ani to, zda vůbec a případně v jaké výši reálně existovala.

K tomu odvolací soud uzavřel, že smlouva uzavřená mezi F. n. m. a žalovanou je, podle své preambule, kupní smlouvou o prodeji části podniku. Jestliže, jak dovodil odvolací soud, byl převáděnou částí podniku závod 02 ve D. u N. – což ani dovolatelka nezpochybňuje, když pouze tvrdí, že předmětem smlouvy nebyl veškerý majetek patřící k uvedenému závodu – nelze článek IX uvedené smlouvy, na který dovolatelka odkazuje, vykládat jinak, než jak to učinil odvolací soud. V tomto článku se totiž účastníci dohodli, že „na kupujícího přecházejí dnem účinnosti této kupní smlouvy spolu s veškerým výše uvedeným movitým a nemovitým majetkem i veškerá práva a závazky a pohledávky, vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních.“ Stejný závěr ostatně vyplývá i z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., jak správně uzavřel odvolací soud. Tento závěr nemůže zpochybnit ani to, že přechod pohledávek převedených smlouvou na dovolatelku případně nevyplývá z tzv. delimitačního protokolu ani z přílohy smlouvy o prodeji části podniku. Jestliže totiž takový protokol či příloha některé pohledávky výslovně nespecifikují, je třeba ohledně takových pohledávek vycházet právě z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. s korespondujícího článku IX. smlouvy.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 3 odst. 1 bod 6 (ve výši 23.250,- Kč) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Jestliže povinná nesplní dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně 27. dubna 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru