Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 398/2005Usnesení NS ze dne 30.08.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.398.2005.1
Dotčené předpisy

§ 145 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 238 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 398/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. s., a. s. proti žalovaným 1) úpadkyni M. M., 2) J. B., 3) R. J., o žalobě třetího žalovaného na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 99/2002, o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2004, č. j. 6 Cmo 54/2004-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání třetího žalovaného usnesením ze dne 23. srpna 2004, č. j. 6 Cmo 54/2004-117, potvrdil usnesení ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 43 Cm 99/2002-78, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu třetího žalovaného na obnovu řízení. Konstatoval, že třetí žalovaný se domáhá obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 2091/95, v němž byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2000, č.j. 23 Cm 2091/95-47, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001, č.j. 6 Cmo 161/2001-87, „pravomocně“ zavázán, aby společně s první a druhou žalovanými zaplatil žalobkyni 1,196.460,- Kč s příslušenstvím (dále jen „původní řízení“). Námitku třetího žalovaného, že rozsudek odvolacího soudu (vydaný v původním řízení) nebyl doručen jeho zástupci, posoudil jako nedůvodnou a pro rozhodnutí ve věci nevýznamnou.

S poukazem na ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud (shodně se soudem prvého stupně) vyhodnotil tvrzenou „novou skutečnost“, že po pravomocném ukončení původního řízení manželka třetího žalovaného J. J. namítla neplatnost ručitelského prohlášení třetího žalovaného obsaženého ve smlouvě o úvěru ze dne 7. října 1993 z důvodu absence jejího souhlasu s tímto právním úkonem, tak, že tato nemůže přivodit pro třetího žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci. Vycházel přitom z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 61/73 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/73“) a zdůraznil, že na platnost ručitelského prohlášení nemá vliv, zda je třetí žalovaný převzal se souhlasem manželky či nikoli. Při rozhodování o povolení obnovy řízení odvolací soud nepovažoval za významné ani namítané nesprávně uvedené bydliště třetího žalovaného v písemném vyhotovení rozsudku vydaného v původním řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká především nesprávné řešení otázky, zda namítaná skutečnost, tj. relativní neplatnost právního úkonu, může přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Argumentaci odvolacího soudu, opírající se o důvody formulované v rozhodnutí R 61/73, považuje za nepřiléhavou, když toto rozhodnutí bylo vydáno za zcela jiných právních a společenských poměrů, a v něm vyslovené závěry nelze vzhledem k legislativním změnám, zejména k zavedení institutu relativní neplatnosti [§ 40a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“)], pod nějž spadají i úkony podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák., aplikovat. Dále dovolatel zpochybňuje i správnost skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že rozsudek odvolacího soudu vydaný v původním řízení byl doručen jeho zástupci. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 238 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení 237 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 2).

Ustanovení § 237 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je nutné vyložit tak, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o žalobě na obnovu řízení.

V projednávané věci nelze přípustnost dovolání dovodit ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně je v pořadí prvním rozhodnutím tohoto soudu ve věci. Zbývá posoudit, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. zda usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Otázka, zda k platnosti ručitelského prohlášení jednoho z manželů je potřebný souhlas druhého manžela byla - jak ostatně správně uvedl odvolací soud - zodpovězena již v rozhodnutí R 61/73, podle něhož převzetím (podpisem) ručitelského závazku jedním z manželů vzniká závazek pouze tomuto manželovi, přičemž nejde o právní úkon, který by bylo možno charakterizovat jako dispozici se společnou věcí nebo výkon správy společných věcí obou manželů. Proto k převzetí ručitelského závazku jedním z manželů není potřebný souhlas druhého manžela. Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Netýká-li se právní úkon, jímž jeden z manželů převzal ručitelský závazek, společných věcí, nevztahuje se na něj ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. července 1998, v důsledku čehož nelze uvažovat ani o neplatnosti takového úkonu (z důvodů absence souhlasu druhého manžela) podle ustanovení § 40a obč. zák. (v témže znění).

Dovolací námitka týkající se doručení rozsudku odvolacího soudu vydaného v původním řízení zástupci dovolatele je pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodstatná, nehledě k tomu, že i kdyby byla důvodná (a rozhodnutí odvolacího soudu by nenabylo právní moci), nebyla by způsobilá přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci.

S ohledem na výše uvedené závěry není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolací soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Na výše uvedených závěrech o nepřípustnosti dovolání nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením části dvanácté, hlavy I., bodu 16., zákona č. 30/2000 Sb. rozhodl o odvolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001, ač mělo být rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45) totiž dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, není přípustné podle ustanovení § 238a a § 239 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani tzv. zmatečnostní vady podle § 237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru