Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 384/2001Usnesení NS ze dne 12.12.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.384.2001.1

přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

29 Odo 384/2001-92

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce Ú. J. v. Ř. a.s., proti žalovanému RNDr. P. L., podnikateli, o zaplacení 590.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, nyní Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 7 Cm 9/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2000 čj. 10 Cmo 282/99 – 75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výše označeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. října 1998 čj. 7 Cm 9/95 – 58 v bodu II. a IV. výroku. Výrokem ad. II. ponechal rozsudek v části nenapadené odvoláním nedotčen a výrokem III. zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.925,-Kč. Ve výroku ad. IV. zamítl návrh na připuštění dovolání.

Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobce uhradil žalovanému dvakrát částku, účtovanou žalovaným fakturou č. 100213, znějící na částku 295.000,- Kč za dodání marketingové studie domácího a zahraničního trhu na prodej germania, aniž na plnění, jehož cena byla účtována, existovala objednávka a byla uzavřena smlouva a aniž takové plnění bylo žalobcem převzato. Z listinných důkazů a výslechu svědků ing. R. a dr. K. soud vzal za prokázané, že za žalobce marketingovou studii objednal a převzal ing. R., tehdejší ekonomicko-personální ředitel žalobce. Smlouva o dílo byla uzavřena ústně se smluvní cenou limitovanou částkou 500.000,- Kč. Svědek ing. R. potvrdil, že k zaplacení ceny došlo nedopatřením dvakrát. Soud tak uzavřel, že žalovanému byla žalobcem poskytnuta druhá platba na tutéž fakturu bez právního důvodu a žalovanému proto uložil povinnost toto plnění žalobci v částce 240.000,- Kč vrátit v souladu s ust. § 451 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ze znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Námitku žalovaného, že byly fakturovány dvěma stejnými částkami dvě fáze zpracování marketingové studie, soud neshledal důvodnou, protože toto tvrzení žalovaný neprokázal. Z výslechu ing. R. vyplývá, že platba za zpracování marketingové studie, vyúčtovaná fakturou č. 100213 byla poskytnuta duplicitně, a tak se s žalovaným dohodl, že duplicitně poskytnutá platba nebude vrácena, ale ve stejné výši budou vyúčtovány práce žalovaného na základě v budoucnu uzavřených smluv. Žalovaný vystavil dne 23. 11. 1993 na stejnou částku fakturu za „konzultační podporu zahraničně obchodních operací v roce 1993“. Tato faktura nebyla žalobcem evidována v jeho účetní evidenci a nebyla žalobcem uhrazena. Soud považuje tvrzení ing. R. za rozporná, neboť duplicitní platba za fakturu č. 100213 byla provedena ve dnech 3. 12. 1993 a 7. 12. 1993, zatímco faktura č. 100223 byla žalovaným vystavena již 23. 11. 1993, tedy před uzavřením tvrzené dohody o dodatečné fakturaci. Z provedeného dokazování nebylo prokázáno ani uzavření smlouvy o „konzultační podpoře“ a její obsah, ani převzetí plnění žalobcem v rozsahu účtované částky. Taktéž ing. R. neuvedl, zda konzultační podpora byla v této ceně poskytnuta jemu osobně, anebo zda byla poskytnuta pracovníkům žalobce, kterým z nich, kdy a v jakém rozsahu. Důkazy, na které žalovaný odkazuje v odvolání, a to celní deklarace, faxová zpráva A. M. z 13. 3. 1995 a listina nazvaná P. P., nevyvracejí rozhodné, soudem zjištěné skutečnosti a neprokazují tvrzení žalovaného. Celní a k ní připojené doklady jsou datovány v roce 1992, nikoli v roce 1993, faxová zpráva neobsahuje žádné konkrétní údaje, listina P. P. v bodu 1. uvádí, že byla zpracována žalobcem a dalšími dvěma zpracovateli spolu s anglickou společností A. M., Ltd., na zakázku Ministerstva životního prostředí a rovněž žalovaným tvrzený úkon započtení nebyl prokázán. Protože žalovaný ani v řízení před odvolacím soudem skutečnosti rozhodné pro právní posouzení nároku žalobce nezpochybnil, ani nevyvrátil relevantními důkazy, odvolací soud věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Návrhu žalovaného na připuštění dovolání soud nevyhověl z toho důvodu, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, ale o věcné posouzení výsledků dokazování.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a v ust. § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Důvodnost podaného dovolání opírá dovolatel o ust. § 241 odst. 3 písm. a), b), c), d) o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí s tvrzením, že svoji obranu proti žalobci neprokázal. Odvolacímu soudu předložil návrhy na provedení důkazů – doplnění výslechu ing. R. k údajným rozporům a výslech svědka F., který přebíral část plnění žalovaného z druhé faktury - spolupráce v oblasti celních deklarací a potvrzoval u žalobce plnění na vystavené faktuře. Bylo tak nemožné svoji obranu započtením pohledávek prokázat, jestliže mu odvolací soud svým rozhodnutím, že další dokazování nebude provádět, neumožnil. Dovolatel tvrdí, že při odvolacím řízení zástupce žalobce prokazatelně lhal, když tvrdil, že druhá faktura nebyla nikdy žalovaným proplacena ani zaúčtována. Toto nepravdivé tvrzení bylo vyvráceno do soudního spisu založenou fakturou, která pochází přímo od žalobce, kde je výslovně uvedeno „neplatit – neboť faktura již byla zaplacena duplicitní platbou k předchozí faktuře“. Těmito důkazy a výslechem svědka F. hodlal dovolatel podpořit své tvrzení o započtení pohledávek, provedené nejen žalovaným, ale i samotným žalobcem, který toto v rozporu s listinnými důkazy popírá. Dovolatel na svoji obranu v souladu se zásadou úplné apelace chtěl doplnit dokazování i v tom směru, že služby z druhé faktury byly také provedeny, stejně jako se to v řízení před soudem prvního stupně prokázalo u první faktury výslechem svědků ing. R. a dr. K.. Shodný variabilní symbol u obou plateb a skutečnost, že dohoda mezi svědkem ing. R. a žalovaným o úhradě druhé faktury žalovaného až po vystavení druhé faktury nemá žádný vliv na způsob úhrady a provedení služeb z druhé faktury, vystavené na konzultační podporu zahraničně obchodních operací. Neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů přesahuje nejen porušení jedné ze základních zásad občanského soudního řízení - zásady volného hodnocení důkazů, ale hraničí s odnětím možnosti práv účastníka jednat před soudem. Dokazování se řídí principem nesení důkazního břemene každého účastníka sporného řízení a soud musí umožnit účastníku, aby v řízení svá tvrzení prokázal, jinak mu odpírá jeho základní procesní práva. Dokazování není dáno na libovůli soudu o provedení důkazů. Je možné nadbytečné důkazy odmítnout, ale nelze současně odmítnout provedení důkazů a pak v téže souvislosti poukazovat na neunesení důkazního břemene - neprokázání tvrzených skutečností. Za otázku zásadního právního významu, pro kterou navrhuje dovolatel připuštění dovolání, považuje otázku započtení pohledávek s přihlédnutím k rozsahu dokazování v té které konkrétní věci.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinné před 1. 1. 2001.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

S odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřuje dovolatel uvedenou vadu v tom, že odvolací soud neakceptoval jím navržené důkazy a odňal mu tím možnost jednat před soudem. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně. Přípustnost dovolání není ovšem založena již tím, že účastník řízení existenci vady řízení tvrdí, ale teprve tehdy, ukáže-li se jeho tvrzení důvodným. Řízení sporné je podle současné právní úpravy ovládáno projednací zásadou, jež svěřuje odpovědnost za prokázání skutkových tvrzení přímo účastníkům, na nichž spočívá důkazní povinnost - břemeno tvrzení a břemeno důkazní. V této koncepci má výslech účastníka řízení postavení jednoho z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Naproti tomu není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu, neboť zákon připouští, aby soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba jejich provedení. Lze uzavřít, že soud rozhoduje, které důkazy provede, přičemž skutečnost, že nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. (nebyl proveden navržený důkaz) může být uvažována pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (je-li dovolání přípustné), avšak neznamená nedovolené krácení procesních práv účastníka a nenaplňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Návrhu žalovaného na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.

Zásadní význam po právní stránce musí mít rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedeném smyslu především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (“nové”) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Jak je patrno z obsahu dovolání, žalovaný v něm (stejně jako u odvolacího jednání, kdy připuštění dovolání navrhl) nijak nezdůvodňuje, v čem podle jeho názoru spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Za otázku zásadního právního významu dovalatel považuje otázku započtení pohledávek s přihlédnutím k rozsahu dokazování v té které konkrétní věci. Takto formulovaná otázka není právní otázkou obecné povahy, sám dovolatel ji připíná na konkrétní aspekty věci. Výtky dovolatele se vztahují spíše ke skutkovým zjištěním soudu nikoli k právnímu posouzení a jejich prostřednictvím je ve skutečnosti uplatněn jen dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud proto neshledal zákonné předpoklady pro závěr, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř. a za situace, kdy tvrzená vada řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. zjištěna nebyla, a kdy jiné vady podřaditelné taxativnímu výčtu v § 237 odst. 1 o. s. ř. se ze spisu nepodávají, nezbylo mu, než podle § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v návaznosti na § 243b odst. 4 o. s. ř. dovolání odmítnout jako nepřípustné.

Co do výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání podle § 238a a § 239 o. s. ř. přípustné již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu není rozhodnutím měnícím nebo potvrzujícím (srov. § 224 odst. 1 o. s. ř.); ostatně, u měnícího výroku o nákladech řízení by byl dovolací přezkum podle § 238a odst. 1 písm. a/, části věty za středníkem, o. s. ř. rovněž vyloučen a usnesení o nákladech řízení též není usnesením odvolacího soudu ve věci samé (§ 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalobci však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Dané procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá (per analogiam), o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 12. prosince 2001

JUDr. František Faldyna, CSc. , v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru