Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 334/2002Usnesení NS ze dne 11.12.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.334.2002.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 334/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K., a.s., proti žalované T. S., a.s., o zaplacení 452.230,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 351/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 4 Cmo 301/99-114 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 9. června 1999, č.j. 34 Cm 351/97-89, kterým Krajský soud v Hradci Králové žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 452.230,- Kč a náklady řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o poučení odvolacího soudu v napadeném rozsudku a v dovolacím důvodu odkázala výslovně na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedla, že jí napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, který ve smyslu odstavce 3 téhož ustanovení shledala v tom, že je v něm řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena a která byla rovněž rozhodnuta v rozporu s hmotným právem. Protože podle ní spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně snesla důvody, pro které odmítla argumentaci žalované jak k jeho přípustnosti, tak i důvodnosti. Podle ní dovolání přípustné není, neboť rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá a na žádném nesprávném právním posouzení věci nespočívá. Proto navrhla, aby bylo dovolání žalované odmítnuto.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. nelze.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaná však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti podle § 239 odst. 2 o. s. ř., nepodala.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Vady řízení ve smyslu § 237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.

Rovněž dovolání směřující do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – mají s ohledem na § 167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v § 238a o. s. ř. a podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Na tom nemůže nic změnit ani poučení v napadeném rozsudku, v němž odvolací soud formuloval v obecné poloze předpoklady přípustnosti dovolání a nesprávně uvedl lhůtu k jeho podání. Důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích může být pouze zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (srov. § 204 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, § 204 odst. 2 a § 240 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném po 1. lednu 2001).

Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 11. prosince 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru