Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 283/2003Usnesení NS ze dne 09.09.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.283.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 283/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. p. D. v likvidaci, s. p., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému Ing. V. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 946.056,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 157/99, o dovolání žalovaného proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2002, č. j. 17 Co 364/2000 – 49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem ve výroku ad I. potvrdil v odvoláním napadené části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 912.000,- Kč, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 8. 2000, č. j. 14 C 157/99 – 31. Výrokem ad II. odvolací soud „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 912.000,- Kč od 18. 6. 1999 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Účastníci platně uzavřeli dohodu o narovnání a zaplacení dluhu, v níž žalovaný výslovně uznal částku 1,148.056,30 Kč jako svůj dluh vůči žalobci co do důvodu a výše a zavázal se ji zaplatit měsíčními splátkami po 40.000,- Kč pod ztrátou jejich výhody do 31. 12. 1999. Právní úkon spočívající v narovnání práv účastníků považoval odvolací soud za rozhodující pro posouzení oprávněnosti žalovaného nároku. Odvolací soud konstatoval, že se nejedná o novaci závazku, jež by vyžadovala provádění navržených důkazů, nýbrž o případ, kdy původní závazek zanikl a vznikl závazek nový. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když neprovedl důkazy navrhované žalovaným na podporu jeho tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy.

Otázku platnosti příslušného právního úkonu je nezbytné s ohledem na skutečnost, že se jedná o narovnání obchodního závazkového vztahu, posuzovat v souladu s ustanovením § 267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), jež výslovně vylučuje možnost účastníka obchodního závazkového vztahu podléhajícího režimu obchodního zákoníku dovolávat se tísně ve smyslu ustanovení § 49 zákona č. 40/1964 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“).

Odvolací soud dospěl k závěru, že okolnosti tvrzené žalovaným nejsou způsobilé zpochybnit svobodu, vážnost, určitost a srozumitelnost dohody o narovnání. V předmětném případě bylo s ohledem na přesun důkazního břemene (způsobeného existencí platného uznání peněžitého závazku) na žalovaného, aby náležitě prokázal, že pohledávka žalobce nejpozději ke dni rozhodování odvolacího soudu neexistovala. Vzhledem k tomu, že žalovaný své důkazní břemeno neunesl, odvolací soud dovodil, že ke změně skutkového stavu tak nedošlo ani v odvolacím řízení, a ztotožnil se s právním hodnocením soudu prvního stupně. Pokud jde o úrok z prodlení, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 502 obch. zák. a ustanovením § 121 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a vzhledem k prodlení, do kterého se žalovaný se zaplacením dlužné částky ke dni 18. 6. 1999 dostal, přiznal žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně, oproti 20 %, které žalobci přiznal soud prvního stupně.

Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, neboť otázka, pro kterou žalobce žádal připuštění dovolání směřovala do problematiky toho, co lze v řízení před soudem připustit jako důkaz, což ovšem není otázka právního posouzení, nýbrž otázka posuzování správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný v otevřené lhůtě dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu a domnívá se, že se zakládá na nesprávném postupu soudu, kterému vytýká nesprávné právní posouzení věci a nedostatečně zjištěný skutkový stav projednávaného případu, což má vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Nesprávným je též výrok, kterým nebylo připuštěno dovolání, které je podle dovolatele možné.

Za podstatné dovolatel považuje narovnání, které obsahuje klauzuli o tom, že byl tento právní úkon uzavřen svobodně a vážně, že se tak nestalo v tísni, či za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud hodnotil toto ujednání a že se odmítl zabývat nepříznivým zdravotním stavem žalovaného. V souvislosti s platností právního úkonu nelze přihlížet k námitce, že právní úkon byl uskutečněn ve stavu tísně. Rozhodnutí trpí od samého počátku logickým rozporem, soudy nebyly ochotny se vůbec zabývat skutkovými námitkami, a pokud ano, tak důkazní návrhy byly zamítnuty. Proto je paradoxní, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, když mu nebyla dána procesní možnost takové důkazní návrhy realizovat provedením důkazů.

Dovolatel je přesvědčen, že dohoda o narovnání není takovým formálním právním úkonem, který již nelze přezkoumávat a není možné připustit názor, že není nutné provádět další důkazy, zjišťovat otázku platnosti, či neplatnosti takového právního úkonu, zjišťovat otázku, zda rozsah faktického plnění odpovídá formální stránce toho kterého právního úkonu. Účastník musí mít šanci v řízení uplatnit důkazní návrhy. Základem ujednání účastníků je kupní smlouva, která nebyla v žádném stádiu řízení podrobena zkoumání, zda je platná či nikoliv. Dovolatel namítá, že v ní není náležitě vymezeno zboží, které tvoří předmět smlouvy, což má za následek neplatnost smlouvy. Obdobně dovolatel poukazuje na předání zboží, které vyžaduje ustanovení § 443 a násl. obch. zák., ke kterému taktéž nedošlo, neboť z provedených důkazů vyplývá, že „jednotlivé“ zboží bylo umístěno na různých místech, a bylo tak mimo „správu a držbu“ žalovaného. Nebylo možné vykonávat vlastnické právo, protože žalovaný věci nedržel a nemohl s nimi nakládat, vlastnické právo k částem zboží nenabyl a přesto je povinen za ně zaplatit.

Pokud jde o otázku, která byla předložena odvolacímu soudu k posouzení a případnému připuštění dovolání pro její vyřešení, zastává dovolatel názor, že se jedná o výkladovou otázku, která směřuje do problematiky toho, co lze v řízení připustit jako důkaz. Odpověď na tuto otázku měla vysvětlit, zda pro případ narovnání se obecně nepředpokládá provádění důkazů. Takovou otázku považuje dovolatel za otázku zásadního právního významu.

Závěrem poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2002 sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, ze kterého vyplývá, že důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být jeho nevěrohodnost. Nelze tak regulérně hodnotit důkaz, kterým „soud neprovedl jeho dokazování“.

Dovolatel navrhuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.

Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních § 238 a § 239 o. s. ř. V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (rozsudek odvolacího soudu není v napadené části rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 17. 8. 2000 je prvním rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ve věci). Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., kterého se žalovaný zjevně dovolává. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují), a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Dovolatel přisuzuje po právní stránce zásadní význam otázce, kterou formuluje, „když je na straně jedné právní institut narovnání, zda to na straně druhé, obecně, paušálně znamená, že pak není zapotřebí vlastně vůbec provádět důkazy“.

Odvolací soud konstatuje, že mezi účastníky byla dne 25. 7. 1995 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly zásoby materiálu, které prodávající nepotřebuje k plnění svých úkolů a následně po nedodržení splátkového kalendáře byla mezi stejnými účastníky dne 30. 11. 1998 uzavřena dohoda o narovnání a zaplacení dluhu, v níž žalovaný výslovně uznal částku 1,148.056,30 Kč jako svůj dluh vůči žalobci co do důvodu i výše a zavázal se zaplatit měsíčními splátkami 40.000,- Kč pod ztrátou jejich výhody tak, že do 30. 6. 1998 uhradí polovinu dluhu a do 31. 12. 1999 druhou polovinu. Došlo tak k dohodě o narovnání obchodně-právního závazku. Důkazní břemeno k prokázání vzniku pohledávky resp. jí odpovídajícího dluhu přešlo na žalovaného.

Dovolatelem formulovanou otázku nelze mít za otázku zásadního právního významu, a to jednak proto, že je obecná a abstraktní, jednak proto, že neodpovídá ani výsledku v této věci, když na premise, že v případě uzavření narovnání „není vlastně vůbec třeba provádět důkazy“ o předmětném nároku, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.

Pokud dovolatel takto položenou otázku mínil, že v důsledku uzavření dohody o narovnání podle § 585 a násl. obč. zák. není třeba prokazovat existenci dluhu, předcházejícího narovnání, pak musí dovolací soud přisvědčit odvolacímu soudu v závěru o povaze narovnání, které nahrazuje předchozí závazek, takže dřívější závazek zaniká a vzniká závazek nový. Důkazy o neplatnosti předcházejícího závazku (zde z kupní smlouvy) tak není třeba provádět, protože tento závazek byl nahrazen jiným, novým závazkem (z narovnání).

Závěr, podle něhož při zkoumání platnosti dohody o narovnání nelze „hodnotit“ existenci původního závazku (tj. závazku, který byl závazkem vyplývajícím z narovnání nahrazen), byl formulován a odůvodněn již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2003 (dále jen „R 8/2003“). K obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, v němž zdůraznil, že institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, a jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje závazkem novým.

V této souvislosti dovolací soud připomíná ustanovení § 586 odst. 1 obč. zák., že narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla. Z toho vyplývá, že v daném případě při nezpochybněné dobré víře žalobce by ani žalovaným navrhované dokazování, prokazující neexistenci práva (pohledávky) žalobce, nemělo na platnost narovnání vliv (srov. zde obdobně odůvodnění rozhodnutí R 8/2003).

Dovolací soud rovněž podotýká k námitkám dovolatele, že odvolací soud se zabýval platností dohody o narovnání z pohledu „svobody, vážnosti určitosti a srozumitelnosti“ právního úkonu, takže ani v tomto směru mu nelze nic vytknout.

Konečně je nutno vzít v úvahu, že dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části, v níž mu bylo vyhověno co do úroku ve výši 5 % z částky 912.000,- Kč, tj. rozdílu mezi 20 % úrokem, přiznaným soudem prvního stupně a 15 % úrokem, případným soudem odvolacím. V tomto rozsahu je dovolání subjektivně nepřípustné, poněvadž k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma, odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12/2000 pod č. 138).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. září 2004

JUDr. František Faldyna, CSc.,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru