Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 265/2003Usnesení NS ze dne 04.09.2003Ustanovení zástupce. Přípustnost dovolání. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
Příslušnost soudu funkční
Ustanovení zástupce
Zastoupení
KategorieA
Publikováno47/2006 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.265.2003.1
Dotčené předpisy

§ 30 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 103 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 201 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 236 odst. 1 předp...

více

přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

29 Odo 265/2003-68

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců A) J. K., a B) J. K., obou zastoupených Mgr. P. M., advokátem, proti žalované JUDr. J. Š., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., za účasti úpadce J. K., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 78/2001, o dovolání vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2002, č. j. 53 Cm 78/2001 – 30, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2002, č. j. 13 Cmo 184/2002 –38, takto:

I. Řízení o „dovolání“ vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2002, č. j. 53 Cm 78/2001 – 30, se zastavuje.

II. Dovolání vedlejšího účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2002, č. j. 13 Cmo 184/2002 –38, se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. září 2002, č. j. 13 Cmo 184/2002 – 38, potvrdil usnesení ze dne 30. května 2002, č. j. 53 Cm 78/2001 – 30, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh vedlejšího účastníka na ustanovení advokáta. Odvolací soud uzavřel, že nebyla splněna zákonná podmínka potřeby účastníka hájit své zájmy, stanovená v § 30 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. “).

Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podal vedlejší účastník (nezastoupený advokátem) včas dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, tedy že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/. V dovolání snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a žádá, aby jeho žádosti o ustanovení advokáta bylo vyhověno. Současně uplatňuje výhrady proti podmínce povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení.

Dovolatel výslovně dovoláním napadl i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V části, v níž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, není dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2 o. s. ř; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.

Dovolatel sice pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu není zastoupen advokátem (srov. § 241 o. s. ř.), jelikož však dovolání není přípustné, odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení se ve smyslu posledně citovaného ustanovení nevyžaduje.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu proto, že je nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Usnesení, jímž soud zamítl návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů však není rozhodnutím ve věci samé; proto není dovolání přípustné ani dle posledně označeného ustanovení (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 48).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání proti usnesení odvolacího soudu jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 4. září 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru