Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 263/2001Rozsudek NS ze dne 11.12.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.263.2001.1

přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 263/2001-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce N. P., spol. s r. o., zast. JUDr. V. F., advokátem, proti žalovanému F. n. m.Ć. r., o zaplacení 2,678.000,- Kč s přísl., vedené u býv. Krajského obchodního soudu v Praze, nyní u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 311/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2000, čj. 1 Cmo 55/99 – 41, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Výše označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo v předmětné věci rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba o zaplacení 2,678.000,- Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.), ve výroku II. se rozsudek mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a konečně, že na náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému 107.120,- Kč (výrok III.).

Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 1998 čj. 53 Cm 311/97 – 19, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2,678.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení z této částky od 15. 7. 1996 do zaplacení a dále zaplatit k rukám právního zástupce žalobce náhradu soudního poplatku a náhradu nákladů právního zastoupení.

K odvolání žalovaného odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak nikoli s jeho právním posouzením.

Odvolací soud vyšel především ze zjištění, že žalobce k 15. 4. 1996 vydražil ve veřejné dražbě v tzv. velké privatizaci provozní jednotku („M. B.“) za vyvolávací cenu 10 mil. Kč a tuto cenu žalovanému zaplatil ke dni 15. 7. 1996. Podle § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o velké privatizaci“) s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i jiná práva související s privatizovaným majetkem, mimo jiné i pohledávky. Na žalobce proto přešla příklepem licitátora v dražbě i předmětná pohledávka, a to ex lege. Právě proto, že se jedná o přechod pohledávky, nikoliv převod, nelze v této věci použít ust. § 524 an., zejména pak § 527 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“).

Pokud se jedná o vady privatizovaného majetku, zvláště i právní vady, (např. že pohledávka je pochybná nebo nedobytná), pak je nutno použít přiměřeně ust. § 12 odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o „tzv. malé privatizaci“), že za vady provozní jednotky prodané ve veřejné dražbě dosavadní vlastník neodpovídá. Takové ujednání ostatně obsahuje i smlouva mezi účastníky č. 353/96 – 950. Konečně mezi principy, které se uplatňují v dražbě, patří i zvýšená míra podnikatelského rizika na straně vydražitele, který draženou věc nabývá jak „stojí a leží“.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 o. s. ř. změnil.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.).

Žalobce uvádí, že ani on, ani žalovaný, v průběhu řízení nezpochybnili, že součástí kupní ceny za provozní jednotku byla pohledávka ve výši 2,678.000,- Kč, která byla uvedena i v kartě provozní jednotky. Kupující však požadoval, aby byla prokázána existence pohledávky se zřetelem na znění předávacího protokolu, zejména účetními doklady. Podstata sporu je v tom, zda prodávající předal doklady související s přecházející pohledávkou, takové doklady kupující do dnešního dne neobdržel (např. kopii prohlášení F., že dlužník má plnit na jiný účet, tj. na účet nabyvatele). Žalovaný tak nesplnil svou základní povinnost a způsobil kupujícímu škodu nejméně ve výši předmětné pohledávky.

Podle názoru dovolatele je odůvodnění v rozhodnutí odvolacího soudu, odkazující na zák. č. 427/1990 Sb., nepřípadné a irelevantní. Žalovaný v dražbě neprodával provozní jednotku státního podniku nebo jiné organizace, ale vrácenou majetkovou podstatu již jednou prodaného majetku a zákon č. 427/1990 Sb. tu proto nelze použít. Naopak při správném použití ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého dražba probíhala, podle názoru dovolatele nutno dojít k občanskému zákoníku jako předpisu nejobecnějšímu a k jeho ustanovením o cesi a o odpovědnosti za vady, a dále k bezdůvodnému obohacení a obecné úpravě náhrady škody. Dovolatel spatřuje i zmínku odvolacího soudu o zvýšeném riziku při koupi ve veřejné dražbě ve smyslu ust. § 501 obč. zák. jako nepřípadnou. Ostatně kupující si výslovně vymínil v příloze „A“ k protokolu o předání a převzetí řádné předání podkladů k pohledávce.

Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání žalobce je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. lze podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že soud na daný případ aplikoval nesprávnou právní normu anebo sice použil právní normu správnou, avšak nesprávně ji vyložil, popř. nesprávně aplikoval.

O žádný z těchto případů tu nejde.

Odvolací soud v posuzovaném případě na vymáhanou pohledávku správně aplikoval ust. § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů – zákona o velké privatizaci, poněvadž majetek privatizovaný ve veřejné dražbě byl vydražen v tzv. velké privatizaci a s tímto majetkem souvisela i předmětná pohledávka, k jejímuž přechodu tak došlo ex lege (ze zákona) současně s převodem privatizovaného majetku příklepem ve veřejné dražbě na nabyvatele (žalobce).

Přechod pohledávky se tudíž řídil ustanovením § 15 odst. 1 výše cit. zákona a obecná ustanovení občanského zákoníku o cesi (postoupení) pohledávky (ust. § 524 an. obč. zák.) nelze v tomto případě bez dalšího použít. Cit. ustanovení je v poměru k obecným ustanovením občanského zákoníku lex specialis. Obecné občanskoprávní předpisy lze použít jen subsidiárně (podpůrně).

Žalobce ostatně ani v dovolání nepopírá, že k přechodu předmětné pohledávky na něj došlo, pouze namítá, že neobdržel potřebné účetní doklady, nutné pro vymáhání pohledávky vůči dlužníkovi. Přešla-li však předmětná pohledávka na žalobce jako nabyvatele (věřitele), nejsou relevantní ani jeho námitky, týkající se zákona č. 427/1990 Sb. o tzv. malé privatizaci. Odvolací soud správně uvedl, že tento zákon se použije v tzv. velké privatizaci jen přiměřeně, přičemž je nerozhodné, zda bylo užito veřejné dražby i při druhém prodeji privatizovaného majetku (když došlo ke zrušení účinků první dražby), neboť i při následném prodeji ve veřejné dražbě byly opět správně použity předpisy zákona o malé privatizaci přiměřeně.

Konečně pak převzal-li žalobce jako nabyvatel privatizovaný majetek zatížený předmětnou pohledávkou, učinil tak v souladu s ust. § 15 zákona o velké privatizaci a nemůže se domáhat aplikace obecných občanskoprávních předpisů o (právních) vadách a o odpovědnosti za vady privatizovaného majetku. V tomto řízení není právně relevantní ani namítané nepředání účetních podkladů pro vymáhání pohledávky vůči třetím osobám, protože se nijak nedotýká samotného přechodu pohledávky ze žalovaného na žalobce podle ust. § 15 shora cit. zákona.

Dovolací soud neshledal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a proto z výše uvedených důvodů dovolání zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve vazbě na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Neúspěšný žalobce nemá na náhradu těchto nákladů právo, žalovanému v řízení o dovolání náklady podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. prosince 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru