Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 240/2001Usnesení NS ze dne 14.11.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.240.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 240/2001-78

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. S. N., proti žalovanému Z.d.V., o zaplacení 32.645,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 498/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 6. března 2001, čj. 15 Co 18/2001-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.425,- Kč, do rukou jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 28.11.2000, č.j. 4 C 498/2000-44, uložil Okresní soud v Pelhřimově žalovanému zaplatit žalobci 32.645,- Kč, jako vypořádání majetkového podílu z transformace, s 10 % úrokem z prodlení od 15.4.2000 do zaplacení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žádosti žalovaného o připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně řešil v podstatě jen dvě otázky, a to, zda je žalobce oprávněnou osobou podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“), kteroužto otázku vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou a zda je důvodná námitka promlčení. Odvolací soud se ztotožnil i s řešením otázky promlčení a v tom směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten k této otázce uvedl, že vzhledem k tomu, že uzavírání smluv o vypořádání nároků z transformace se řídí občanským zákoníkem, promlčují se nároky z transformace v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Žalobce původně vyzval žalovaného k vydání transformačního podílu podle ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona. Na základě tohoto omylu, vyvolaného žalobcem, byla v roce 1996 uzavřena dohoda o vypořádání. V této dohodě bylo mezi účastníky dohodnuto, že nesplněním závazku se dohoda ruší, aniž by vznikl nový závazek, což se také na základě rozvazující podmínky ve smlouvě následně stalo. Je věcí žalovaného, že nezkoumal, zda byl žalobce skutečně oprávněnou osobou podle ustanovení § 13 odst. 2 nebo osobou oprávněnou podle § 13 odst. 3 transformačního zákona, spokojil se pouze s osvědčením o tom, že je zapsán v seznamu osob provozujících zemědělskou výrobu a neověřil si již, zda žalobce zemědělskou výrobu skutečně provozuje.

Protože žalobce je oprávněnou osobou podle § 13 odst. 3 transformačního zákona, nemůže se promlčecí lhůta jeho nároku odvíjet od uzavření dohody z roku 1996. Žalobce podal dne 31.3.2000, tj. po uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu, výzvu k vydání majetkového podílu z transformace, ve kterém požadoval plnění do čtrnácti dnů. Žalovaný je tedy od 15.4.2000 v prodlení se zaplacením dlužné částky.

Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že otázka, zda žalobce uvedl žalovaného v omyl nebo zda následně proklamoval nesprávnost či neúčinnost své původní výzvy, nemůže mít z hlediska promlčení význam a lze k ní přihlédnout, jak správně učinil soud prvního stupně, pouze při rozhodování o nákladech řízení.

Žádosti žalovaného o připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť při rozhodování o námitce promlčení neřešil otázku „střetu výzev“ podle transformačního zákona, nýbrž pouze mnohokrát judikovanou otázku počátku běhu promlčecí doby, kterou nelze pokládat za otázku po právní stránce zásadního významu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v otevřené lhůtě dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 239 odst. 2, co do důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj. na nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů přiznaly právo na žalované plnění, přestože vznesl námitku promlčení. Účastníci uzavřeli na základě výzvy žalobce podle § 13 odst. 2 transformačního zákona dohodu o vypořádání majetkového podílu žalobce z transformace. Tato dohoda zanikla v důsledku rozvazovací podmínky, protože do šesti měsíců od jejího uzavření nedošlo k jejímu splnění. Žalobce podal po uplynutí šesti let od schválení transformačního projektu novou výzvu, tentokrát podle § 13 odst. 3 transformačního zákona. Oba soudy posoudily první výzvu jako „v podstatě neplatnou“, protože žalobce neprovozoval zemědělskou výrobu. Žalovaný soudí, že prvou výzvu žalovaného je třeba posoudit jako platný právní úkon, když žalobce doložil žalovanému osvědčení o zápisu do seznamu soukromě hospodařících rolníků a žalovaný neměl důvod o tom pochybovat. Žalobce tedy uvedl žalovaného v omyl a jeho právní úkon proto nelze posuzovat jako neplatný podle ustanovení § 49a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Výzva žalobce z roku 1994 byla učiněna určitě, vážně a srozumitelně a navíc žalobce žalovaného ve výzvě upozorňoval, že v případě nevypořádání nároku ve stanovené lhůtě dá podnět k postihu „podle sankčního zákona.“ Z toho žalovaný dovozoval, že žalobce je skutečně oprávněnou osobou podle § 13 odst. 2 transformačního zákona, jinak by s ním dohodu o vypořádání majetkového podílu z transformace neuzavíral.

Kromě toho má žalovaný za to, že z ustálené soudní judikatury vyplývá, že za provozování zemědělské výroby se považuje i to, že oprávněná osoba je připravena tuto výrobu provozovat; touto otázkou se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly.

Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily z hlediska platnosti prvé výzvy, když tuto výzvu je třeba posoudit z hlediska platnosti podle obecných ustanovení § 34, 37, 40a a 49a obč. zák. Jedná se tedy o řešení otázky zásadního právního významu „neboť pokud by první výzva byla posouzena jako platná a neodvolatelná,“ musely by soudy obou stupňů přihlédnout k námitce promlčení. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že ve sporu nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu. Soudy řešily především to, zda je žalobce osobou oprávněnou podle § 13 odst. 2 nebo 3 transformačního zákona. Žalobce sice původně podal výzvu podle odstavce 2 citovaného ustanovení, učinil však tak proto, že v době podání této výzvy byl rozhodnut v zemědělství podnikat a v té době neexistovala judikatura, která by se uvedenou problematikou zabývala. Žalobce se domníval, že je oprávněnou osobou podle § 13 odst. 2 transformačního zákona. Tuto otázku však následně judikatura vyřešila opačně a z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce je oprávněnou osobu podle § 13 odst. 3 transformačního zákona. Z toho pak soudy obou stupňů učinily právní závěr, že se mohl domáhat vydání podílu z transformace až po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu, a proto není jeho nárok promlčen. Žalobce se vyjádřil i k tvrzení žalovaného, že se nechal zapsat do evidence soukromě hospodařících rolníku též pro účely náhrady za živý a mrtvý inventář, k čemuž uvedl, že pojem „zajištění zemědělské výroby“ podle § 20 zákona o půdě není stejným pojmem, jako „provozování zemědělské výroby“ podle § 13 odst. 2 transformačního zákona. Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, anebo o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledává a proto nemá dovolání za přípustné.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na tom, že žalobce je osobou oprávněnou podle § 13 odst. 3 transformačního zákona a v návaznosti řešily otázku promlčení, resp. počátku běhu promlčecí lhůty. Navíc oba soudy neposoudily první výzvu žalobce k vydání podílu z transformace jako neplatnou, jak tvrdí žalobce, ale uzavřely pouze, že tato výzva a na ní navazující dohoda, která byla následně zrušena, neměly žádné právní účinky. Tento závěr odpovídá tomu, že oba soudy dovodily, že žalobce nebyl osobou oprávněnou podle § 13 odst. 2 transformačního zákona, a že dohoda o vypořádání majetkového podílu z transformace, uzavřená na základě první výzvy mezi účastníky, zanikla v důsledku naplnění rozvazovací podmínky. Jejich závěr, že je žalobce oprávněnou osobou podle § 13 odst. 3 transformačního zákona, je v souladu s ustálenou judikaturou. Již ve stanovisku svého občanskoprávního kolegia, uveřejněném pod č. 19/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud mimo jiné vysvětlil, že ke vzniku nároku podle § 13 odst. 2 transformačního zákona nestačí pouhá evidence žalobce v seznamu osob provozujících zemědělskou výrobu, nýbrž že tato výroba musí být ke dni žádosti o vydání majetkového podílu provozována (str. 57). Přitom musí jít o hlavní zdroj příjmů oprávněné osoby (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1915/2000). Pokud dovolatel namítá, že jej žalobce ohledně prvé výzvy uvedl v omyl, mohlo by takové jednání - za podmínek stanovených občanským zákoníkem - vést pouze k neplatnosti prvé výzvy, nikoli již k neplatnosti výzvy druhé.

Protože dovolání není přípustné z tvrzeného důvodu, dovolací soud neshledal jiný důvod přípustnosti dovolání a žalobce ani žádný jiný důvod netvrdil, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. (analogicky), neboť dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů za právní zastoupení a to za jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání (dle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jednu náhradu paušálních výdajů (dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Jestliže povinný nesplní, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně 14. listopadu 2001

JUDr. Ivana Štenglová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru