Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 239/2001Usnesení NS ze dne 21.11.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.239.2001.1

přidejte vlastní popisek

29 Odo 239/2001-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců označených jako Osoby, na které byl připsán hotel S., proti žalovaným 1) O.p.s.P., s. p. v likvidaci, a 2) S., s. r. o. P., o určení sporných skutečností, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 186/2000, o dovolání L. S., důchodce, zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2001, čj. 15 Co 920/2000 – 86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl jako soud odvolací shora označeným usnesením v předmětné věci, že: I. Usnesení soudu prvního stupně se v odstavci prvém ve výroku o zastavení řízení potvrzuje. II. Usnesení soudu prvního stupně se v odstavci druhém ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Usnesením ze dne 7. 11. 2000, čj. 4 C 186/2000 – 55, Okresní soud v Pelhřimově jako soud prvního stupně zastavil řízení o určení neplatnosti znárodnění hotelu S. v P., o určení neplatnosti dražby, v níž byl tento hotel prodán, a o určení, že P.m. je majitelem tohoto hotelu. Soud postupoval takto podle ust. § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění rozhodném ke dni vydání rozhodnutí, dále též jen „o. s. ř.“) poté, co marně vyzval L.S., který byl v původní žalobě označen jako žalobce, ale v dalším průběhu řízení změnil označení žalující strany na „P.m.“, jehož je on „statutárním zástupcem“ k upřesnění názvu (jména) a sídla žalobce. L.S. sice v podání z 11. 10. 2000 doplnil sídlo M.p. v P., ale v průběhu jednání konaného před soudem prvního stupně dne 7. 11. 2000 uvedl, že žalobcem není M.p. v P., nýbrž že žalobu podává L.S. jako statutární zástupce fyzických majitelů hotelu. Přes poučení o problematice právní subjektivity, o náležitostech návrhu a o možnosti postupu podle § 43 o. s. ř., jehož se mu ze strany soudu dostalo, setrval L. S. nadále na tom, že žalobci jsou osoby, na které byl hotel S. připsán. Jelikož žaloba trpí vadou nepřesného označení žalobců, soud nemůže jednat, neboť neví s kým, bylo řízení zastaveno. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. bylo žalovaným přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení podal L.S. včas odvolání s tím, že žalobce přesně označil a namítl, že jednání před okresním soudem neprobíhalo v souladu s občanským soudním řádem, o čemž svědčí jím pořízená a k odvolání připojená nahrávka o průběhu jednání.

Odvolací soud se především zabýval otázkou, zda lze odvolání L. S. pokládat za odvolání podané k tomu oprávněnou osobou přesto, že podle jeho poslední verze není žalobcem právnická osoba, za kterou jedná jako statutární zástupce, ale jednotlivé fyzické osoby. Za ty samozřejmě nemůže L. S. jednat jako statutární zástupce, mohl by je zastupovat pouze na základě plné moci jako zmocněnec; plnou moc však nepředložil a ani netvrdil, že mu byla udělena. Jestliže se ovšem L. S. za „statutárního zástupce“ žalujících fyzických osob pokládá, je nutno mu přiznat právo bránit se proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, který na jeho straně takovéto postavení neshledává a tedy i právo podat odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Odvolací soud proto odvolání podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v rozhodném znění neodmítl a zabýval se jím věcně a napadené usnesení soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu, aniž bylo podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. třeba nařizovat jednání. Přitom odvolací soud postupoval podle bodu 15. hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001, jelikož je přezkoumáváno rozhodnutí vydané před tímto datem.

Odvolání neshledal odvolací soud důvodným.

Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně správně zabýval nejprve zkoumáním podmínek řízení, především tím, zda žaloba má všechny zákonem požadované náležitosti. Na nutnost takového postupu upozornil odvolací soud v předchozím usnesení ze dne 25. 9. 2000 čj. 15 Co 453/2000 – 35, jímž byl zrušen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci dne 11. 5. 2000. Tehdy však znělo označení žalující strany „P.m. v P. “ a odvolací soud pouze upozornil na to, že tento subjekt byl v minulosti (jak plyne ze zápisu v obchodním rejstříku z 26. 1. 1927) přejmenován na „M.p. v P. “, který je též uveden ve znárodňovacím výměru, jako podnik, jehož majetek znárodnění podléhá, takže s tímto názvem je označení žalobce v rozporu. Nebylo však sporu o tom, že žalobcem je právnická osoba, za niž L.S. jedná jako její statutární zástupce. Pan L. S. však v dalším průběhu řízení nejenže neodstranil uvedený rozpor, ale v několika dalších nepříliš srozumitelných podáních uvedl, že žalobcem není „firma“, nýbrž jednotlivé fyzické osoby. Soud prvního stupně mohl již tehdy postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. zastavit řízení, aniž by ve věci nařizoval jednání, neboť žaloba stále vykazovala vady bránící dalšímu postupu řízení. Pokud se přesto pokusil v rámci nařízeného jednání poskytnout L. S. ještě jednou příslušná procesní poučení a dovést ho k odstranění vad podání, svědčí to o jeho odpovědném přístupu k projednávané věci. Rovněž nahrávka průběhu jednání soudu prvního stupně, jíž L. S. hodlal dokladovat „nezákonnost“ tohoto jednání (odhlédne-li se od okolností, za kterých byla pořízena), svědčí o značné trpělivosti soudkyně a její velké snaze vysvětlit L. S. jeho procesní práva a povinnosti, místy až nad rámec zákona (§ 5 o. s. ř.). Jestliže ovšem L. S. nakonec setrval na tom, že žalují jednotlivé fyzické osoby, které ani neoznačil jménem, chybí zde podstatná náležitost žaloby podle § 79 odst. 1 o. s. ř. a soud prvního stupně nemohl postupovat jinak než řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř. zastavit, když na tuto možnost byl odvolatel předem upozorněn. Odvolací soud výrok soudu prvního stupně o zastavení řízení jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

Za správný však podle názoru odvolacího soudu nelze pokládat výrok o nákladech řízení, protože i když procesní zavinění na zastavení řízení je na straně žalující, byla důvodem zastavení právě skutečnost, že není zřejmé, kdo je ve sporu žalobcem. Pak ovšem nelze uložit žalobci povinnost k náhradě nákladů, neboť zde není subjekt, který by tuto povinnost měl splnit. Odvolací soud proto nákladový výrok napadeného usnesení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení podal žalobce, označený jako L. S., důchodce, (právně zastoupen) dovolání, jímž je napadá v plném rozsahu s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání podává „s ohledem na ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.“, protože „je přesvědčen, že se jedná o řízení, ve kterém má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam“.

Dovolatel popisuje okolnosti spojené s podáním své žaloby a uvádí, že svůj návrh z 7. 4. 2000 podal jako předseda P.m. m. P. a návrh na zahájení řízení s ním podepsal ještě místopředseda a další člen výboru, a to v dobré víře podle jednacího řádu P.m., které tvoří majitelé várečných práv ve městě P. Dovolatel je přesvědčen, že přes svůj vysoký věk se snažil soudu doplnit potřebné údaje a vysvětlit procesní postavení právovárečníků. Není si vědom toho, že by soud požadoval předložení plných mocí od spolumajitelů. Své procesní postavení dovolatel odvozuje z jednacího řádu P.m. Závěr soudu, že žalobce je právnická osoba, je nesprávný. Majetková podstata p. byla podle ustanovení úředních listů z 16. 7. 1948 zařazena do skupiny osob fyzických. Tento názor je podpořen i zápisem v obchodním rejstříku v knize kupců, jednotlivců a veřejných obchodních společností, dále dopisem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 31. 7. 1991 i názorem právních odborníků (prof. JUDr. K.), že P.m. je fyzickou osobou „svého druhu“. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel i v tom, že neměl předvolání k odvolacímu řízení a neměl možnost hájit svá práva ani práva ostatních p.

Dovolatel uzavírá, že soud prvního stupně nesprávně postupoval podle § 43 odst. 2 o. s. ř., když řízení zastavil. Žalobce totiž okamžitě na výzvu soudu návrh doplnil, i vzhledem ke svému věku, podle svého nejlepšího vědomí. Sama věc, která je předmětem řízení, je natolik významná, že soudy měly projevit více trpělivosti při řešení pouze procesních nedostatků.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

V posuzovaném případě jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postupovaly podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Soud prvního stupně vydal své usnesení dne 7. 11. 2000, odvolací soud proto postupoval podle bodu 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů, účinných před 1. 1. 2001, jelikož podle cit. přechodného ustanovení přezkoumával rozhodnutí vydané před 1. 1. 2001.

Projednáním dovolání a rozhodnutí o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu shora cit. ustanovení se rozumí – kromě jiného - též zkoumání včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.

Dovolání v této věci mohlo být tudíž podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.v rozhodném znění), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (ust. § 240 odst. 1 ve znění účinném od 1. 1. 2001).

V daném případě usnesení odvolacího soudu bylo doručeno L. S. i ostatním účastníkům dne 27. 2. 2001, kdy také nabylo právní moci. Podle ust. § 57 odst. 2 o. s. ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání den 27. 3. 2001. Dovolání podané dovolatelem resp. jeho právním zástupcem dne 6. 4. 2001 (osobně) je tedy opožděné.

Nejvyšší soud proto podle § 218 odst. 1 písm. a) ve vazbě na § 243b odst. 4 o. s. ř. opožděné dovolání odmítl.

Vzhledem k uvedenému se dovolací soud již nemohl zabývat námitkami dovolatele, vznesenými v jeho dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení má oporu v ust. § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř., neboť dovolatel procesně zavinil odmítnutí dovolání, kdežto ostatním účastníkům žádné náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. listopadu 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru